Preklady fanfiction Harryho Pottera

Vánoční dárek 

The Christmas Gift 

Originál: https://www.fanfiction.net/s/504897/3/The-Christmas-Gift

Autor:  Severitus        Překlad: Jacomo      Beta: Calwen 

Harry P., Severus S.

4 / 4

3. kapitola – část II.

Harry se cítil docela spokojeně. Seděl u krbu ve Velké síni, pohodlně zavrtaný mezi polštáři mohutného křesla s vysokou opěrkou, a vedle sebe na stolku měl hrnek kakaa a kopu marshmallows přelitých šlehačkou a posypaných strouhanou čokoládou. Jediné, co by tohle mohlo ještě vylepšit, by byla přítomnost Rona a Hermiony. Když skončil večírek, Hagrid a Brumbál se tu krátce zastavili, aby mu popřáli veselé Vánoce. Teď už se ale většina lidí odebrala do svých komnat, ačkoliv ještě nenastala večerka. Mohl zůstat u krbu ještě nejméně hodinu, ale pak se bude muset vrátit na kolej nebo riskovat Filchův hněv. (Nebo Snapeův, ale vůbec si netroufal představovat, jak by tohle mohlo dopadnout.)

S povzdechem se opřel v křesle, zavřel oči a užíval si silnou vůni horké čokolády a praskot ohně. I když tu byl sám, bylo to docela fajn. Musí mít na paměti, aby to příští rok navrhl Ronovi a Hermioně; věděl, že Ronovi by se líbilo rozložit si na stolku u krbu šachy a Hermiona by si určitě nenechala ujít příležitost moci si číst v tak pohodlném křesle. A ta horká čokoláda - skřítci se opravdu překonali, Harry nikdy nic tak dobrého neochutnal. Fakt to začínalo vypadat na super prázdniny…

“Dobrý večer, pane Pottere,” ozval se přesně ten hlas, kterého se Harry celý večer děsil. Velmi pomalu otevřel oči a otočil se v křesle, pečlivě skrývaje strach, který mu zmrazil všechny vnitřnosti. Tady, mezi křesly, přímo vedle něj, stál profesor Snape. Jeho výraz byl poněkud chladný, spíše neutrální. V tanci stínů způsobených odlesky ohně se zdálo, že muž vypadá ještě zavileji než obvykle.

“Zdravím, pane profesore,” zvládl Harry pronést celkem klidně, ačkoliv nepochyboval, že Snape si jeho zděšení všiml. Muž chvíli jen stál a hleděl do plamenů. Pak náhle poodstoupil, usadil se do druhého křesla a uvolněně překřížil nohy. A to to vypadalo na hezký večer, pomyslel si Harry.

Snape několik minut mlčel, ale pak Harryho vyplašil náhlým přivoláním domácího skřítka s požadavkem, aby mu donesl něco k pití. Když se skřítek vrátil a položil na stolek druhý hrnek kakaa, znovu nastalo ticho. Harry si uvědomil, že se neklidně ošívá.

“Nečekal jsem, že vás tu najdu, pane Pottere,” spustil Snape poté, co se opatrně napil z hrnku. “Očekával jsem, že si budete ve své ložnici pohrávat s dárky, které jste dostal od svých kumpánů.” Domluvil a vrátil hrnek na stolek. Harry sebou při zmínění slova ´dárky´ překvapeně škubl, ale pak se přinutil ke klidu a odpovědi.

“Líbí se mi tady, pane,” řekl. Snape klidně přikývl. Již potřetí se nějakou dobu neozývalo nic jiného než praskání ohně s občasným výbuchem jisker do komína. Po dlouhé době to nakonec Harry už dál nevydržel.

“Prosím, nezabíjejte mě, pane profesore! Jen jsem chtěl- “ vykoktal, ale Snape ho přerušil jízlivým zavrčením a otočil se k němu s hněvivým výrazem ve tváři.

“CO jste jen chtěl, Pottere? Prolézt v lektvarech? Nebo si vystřelit z nenáviděného učitele?” zavrčel muž hořce a koutek oka mu zacukal potlačovaným vztekem. Harry se nejprve strachy scvrkl, ale pak hrůzu z profesorova hlasu a výrazu potlačil a odhodlaně se na mistra lektvarů podíval.

“Jen jsem chtěl, aby všichni měli hezké Vánoce, pane profesore,” pronesl a odhodlaně svraštil obočí. Snape ho dlouze pozoroval; černé oči mu při zkoumání chlapcova výrazu těkaly sem a tam a snažily se najít nějaký náznak, který by odhalil nepravdu. Nakonec se opřel v křesle a úšklebek a podmračení mu z tváře vymizely. Harry ho opatrně sledoval.

“A co vám dává právo plést se do toho, jak trávím svátky?” zeptal se Snape chladně s očima upřenýma do ohně. Hlas měl stále chladný, ale hněv se už vytratil.

“Můj první rok v Bradavicích to bylo poprvé, co jsem měl opravdické Vánoce, pane profesore. Nelíbí se mi, když si někdo o těch svátcích neužívá aspoň něco. Nevypadal jste, že by se vám na nich něco líbilo, tak jsem se rozhodl, že kdybyste dostal dárek, možná byste měl na Vánoce aspoň pěknou vzpomínku,” vysvětloval Harry. Pak se odmlčel, aby se ujistil, že se Snapeův výraz nějak divoce nezměnil. “Profesorka McGonagallová mi pověděla o kočce, kterou jste kdysi měl a jak jste byl rozrušený, když utekla, tak jsem si myslel, že by se vám tahle mohla líbit.” Harry se pod přísným Snapeovým pohledem ošil a v hlavě se mu zrodila znepokojivá myšlenka. Musel se zeptat. “Ne… nezabil jste ji, že ne?” vykoktal nervózně. Překvapilo ho, když Snape zareagoval hlasitým, pobavením zasmáním. Muž se na něj díval s výrazem, který jako by říkal - ´představte si, ten spratek udělal něco zajímavého´.

“Ne, Pottere, nezabil jsem ji. Navzdory všem spekulacím, které o mě spřádáte, nemám ve zvyku vraždit studenty a koťata. Ačkoliv připouštím, že jsem při mnoha příležitostech v pokušení,” dodal Snape a ústa se mu zkroutila pobaveným úsměvem. Harrymu se trochu ulevilo a znovu se opřel. Chvíli poté ho zaskočilo tiché zamňoukání, a když se otočil zpět ke svému učiteli, uviděl, jak kotě vyklouzlo z nějaké skryté vnitřní kapsy Snapepova hábitu, pohodlně se usadilo na mužově klíně a spokojeně se stočilo do klubíčka. Snape zvedl ruku z opěrky křesla a s pohledem upřeným do ohně začal kotě zlehka drbat. Harry nemohl uvěřit, že se na něj Snape nezlobí, no, nejdřív tomu tak bylo, ale obraz zlého mistra lektvarů mazlícího se s kotětem - to už bylo trochu moc. “Děkuji vám, pane Pottere. Pro jednou jste ukázal, že máte v hlavě nějaký mozek. Uvědomujete si, doufám, že kdybych otevřel krabici a našel tam Bertíkovy fazolky, byl byste teď mrtvý,” podotkl Snape s náznakem znechucení v hlase. Harry na profesora chvíli hleděl, a pak se mu po tváři rozlil rozpačitý úsměv.

“Není zač,” odpověděl a po chvíli uvažování dodal, “veselé Vánoce, pane profesore.” Na to se napil kakaa. Snape rovněž sáhl po svém hrnku a krátce si ho odložil na područku, přičemž zamyšleně hleděl na slábnoucí plameny v krbu.

“Veselé Vánoce, pane Pottere,” odpověděl, usmál se a zlehka podrbal Caeduse mezi ušima.

Harry se opřel v křesle s úsměvem od ucha k uchu. Dokázal to. Jeho mise navodit profesoru Snapeovi dobrý pocit ze svátků opravdu zafungovala a právě teď se ten muž dokonce usmíval. Harry se napil kakaa a spokojeně se zavrtal ještě hlouběji do polštářů. Vypadalo to, že o Vánocích se opravdu dějí zázraky.

“A ještě něco, Pottere,” ozval se Snape. “Už nikdy znovu nechoďte do mých komnat.”

* * *

Po zbytek roku probíhaly hodiny lektvarů téměř beze změn. Profesor Snape se choval stejně krutě a nespravedlivě jako vždycky, a to i navzdory hubené kočce trvale usazené na jeho stole nebo rameni. Nicméně malým zlepšením bylo, že se přestal snažit docílit Harryho vyloučení pokaždé, když byl chlapec obviněn z nějakého příšerného incidentu, ve kterém by mohl mít prsty, a Harry byl za tuto malou změnu bezmezně vděčný. Profesorka McGonagallová si dala záležet, aby se na Harryho usmála pokaždé, když se ona kočka objevila v její blízkosti, a její výraz změkl, i když měla špatnou náladu. Nikdo další netušil, odkud se ta kočka vzala, ačkoliv Harry si byl jistý, že ho Ron s Hermionou z něčeho podezřívají. Koneckonců, Harry byl jediným studentem, ke kterému se kočka chovala přátelsky, všechny ostatní zdravila zhruba stejným způsobem jako její pán.

Asi nejvýznamnějším důsledkem tohoto vánočního dárku bylo, že každý následující Štědrý večer se Harry vydal sám do Velké síně, posadil se ke krbu a vychutnával si horký hrnek kakaa. A každý Štědrý večer se Severus Snape posadil s Caedusem do druhého křesla vedle něj a tento jediný večer v roce takto společně setrvali v tichém porozumění. Pro tento jediný večer v roce byli Harry Potter a Severus Snape přátelé.