Preklady fanfiction Harryho Pottera

Viscum amor

Amistlemour

 Autor: Darkrivertempest

 Překlad: Lupina

 Beta: marci

 Povolení k překladu: Žádost zaslána

 Originál: https://www.fanfiction.net/s/5605273/1/Amistlemour

Humor/Romance 

Hermiona G & Draco M

Rating: 13+     Kapitol: 1       Slov: 5 494

Shrnutí: Hermiona obdrží očarovaný vánoční dárek od Freda Weasleyho a hned ji napadne, že její život nebude již nikdy stejný. Má pravdu.

Prohlášení autorky: Za použití duševního vlastnictví a postav náležejících JK Rowlingové, Warner Bros, Bloomsbury Publishing, atd., má být tato fikce pozměněným výkladem k originálu. Z tohoto díla nevzniká žádný zisk.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Darkrivertempest. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka překladatelky: O název povídky se zasloužila marci. Latinský název jmelí je Viscum, v České republice roste jmelí bílé Viscum album. Název originální povídky vychází  ze slov Amour (láska) a mistletoe (jmelí). A odtud název začarovaného jmelí Viscum amor.

Viscum amor

Molly Weasleyová právě dokončila čepici, kterou teď držela otevřenou a potřepávala s ní před svými hosty. „Dobrá, všichni pojďte sem a vytáhněte si jméno z čapky. Budeme mít výměnu Santy.“

Hermiona se pousmála. „Je to výměna dárků tajného Santy, paní Weasleyová.“

„Opravdu?“ zmátlo to Molly. „Aha, no… to pak dává větší smysl, než co mi řekl Artur.“

Kudrnatá hnědovláska vnitřně zasténala při představě, kterak Artur Weasley popisuje kouzelníkům výměnu dárků tajného Santy. Jak ho znala, nejspíš jim řekl, že musí unést samotného Santu a toho veselého starouška předvést tomu, koho si vylosovali z klobouku.

„Takže, co mám dělat s…“ Ron koukl na svůj kus papíru a zatvářil se. „Lenkou Láskorádovou?“

„Rone!“ zasyčela na něj Hermiona a počastovala jej zamračením. „Nemáš to říkat! V tom je ten smysl.“

„To je v pořádku,“ nenuceně se ozvala Lenka. „Budu předstírat, že jsem šťastná, ať už mi dá cokoliv.“

Hermiona si odfrkla a stiskla rty, aby se úplně nerozesmála.

„Zatraceně!“ zasípal Charlie. „Dostal jsem –“

Hermiona mu rychle dala ruku na pusu a zavrtěla hlavou. „Neopovaž se, Charlie Weasley.“

Přimhouřil oči, a aby ji přiměl ruku stáhnout, olízl jí dlaň. Nato vykvikla a otřela si sliny o džíny. Nestydatě se usmál a s vrtěním hlavou nad jménem, které si vytáhl z ruční práce své matky, se odšoural do rohu místnosti.

Byl to Arturův nápad – slyšel o tom od svého mudlovského kontaktu v Londýně – před pár týdny jej dlouze prodiskutoval s Hermionou a uskutečnil jej. Dokonce přesvědčil manželku, že tradice vyžaduje vlastní čapku, takže ji přiměl pustit se do pletení té nejvýstřednější čepice, jakou kdy vyrobila.

S postupujícím večerem se Hermiona držela většinou v ústraní a sledovala klan Weasleyů spolu s Lenkou a Nevillem, kteří si tahali jména. Harryho automaticky zahrnula do Weasleyovic domácnosti, protože ten nedávno požádal Ginny o ruku. A i když si kdysi myslela, že s Ronem by po válce mohli dopadnout stejně, jejich vztah vyhasl. Teď, když oslavila dvacáté druhé narozeniny a viděla, jak se nejlepší kamarádi usazují, napadlo ji, kam jen jí to všechno uniklo.

„Hermiono, drahoušku? Je řada na tobě,“ pobídla ji Molly a přerušila tak její dumání.

Hermiona se zvedla ze svého místa vedle Lenky a přiblížila se k hlavě rodu, aby vsunula ruku do čepice. Zjistila, že zbývá poslední papírek. Sevřela kolem něj prsty, rychle jej vytáhla a vydala se zpět na své místo. Otevře jej, až se posadí. V duchu zasténala.

Molly Weasleyová.

No, na tom snad nic nebude. Pěkná mudlovská kuchařka nebo něco do kuchyně postačí jako nouzovka, pokud nebude mít dost času najít nějaký jiný dárek, a s nadcházející obchodní schůzkou týkající se sloučení její společnosti a Malfoy a.s. je velmi nepravděpodobné, že se jí nějaký čas naskytne. Hermiona si promnula spánky, aby zmírnila blížící se bolest hlavy, rozhlédla se a spatřila, že všichni živě debatují o svých plánech na Vánoce.

Příhodně přišla o výraz na tváři Freda Weasleyho.

~*~

Hermiona zírala na svůj obraz v zrcadle koupelny a přála si, aby nebrečela.

„Vzpamatuj se, Grangerová!“ zasyčela a utírala si slzy zachycené na řasách. „Je to jen práce.“

Až na to, že v důsledku Malfoyova nabytí její firmy bude dva týdny před Vánocemi bez místa.

„To se od těch bastardů dá čekat!“ Zatnula zuby a zavřela oči.

Jako mladší právní poradce pro Renesanci, malou firmu, která začala včleňovat mudlovské technologie do práce s kouzly, si sama udělala jméno. Sama. Ne jako třetí člen Zlatého tria, ne jako nejlepší kamarádka Chlapce, který je všechny zachránil, ale jako slečna Hermiona Grangerová. Za ty dva roky sama rozšířila firmu alespoň o patnáct procent díky podnikatelskému poradenství a působení jako prostředník směrem k mudlovské společnosti, aby získala jejich technologie. Z její strany to nebyla lukrativní práce – sloučení mudlovského a kouzelnického života bylo samo o sobě odměnou – takže když začal klesat zisk díky frázím chrleným kouzelnickými puristy, držela se Hermiona naděje, že společnost jako celek by si mohla vytvořit vlastní názor a že by se nemusela spoléhat jen na staré tradice. Zjevně se mýlila.

Poté, co zaslechla kancelářské drby o firemních pohlavárech vedoucích rozhovory s větší společností, která by je koupila, poněkud se jí ulevilo. Čekala, že finančně stabilní společnost je udrží, ne zruší. Úleva se rychle změnila v předtuchu, když zjistila, že společností z oné vášnivé diskuze je Malfoy a.s. Ve zpětném pohledu musela přiznat, že ze strany těch hanebných blonďáků to byl chytrý obchodní tah. Ačkoliv malé, její podnikání bylo špičkové ve svém oboru a Malfoyovi byli vždy oportunisté a neohlíželi se na to, zda je finanční vyhlídka mudlovsky orientovaná.

„Slečno Grangerová, to je obchod,“ protáhl Lucius. „Není to osobní.“

Není to osobní, běž do háje!

„Již máme k dispozici nejprestižnější advokáty a obhájce.“ Podíval se na své pečlivě pěstěné nehty. „Jsem si jistý, že nebudete mít problém zajistit si jinou pozici.“

Všechno mluvení odváděl Lucius, zatímco Draco usazený po jeho pravici ji tiše sledoval. Neuvěřila té fasádě lhostejnosti z jeho strany; ze školních let věděla, jak mazaný ten mladý muž je. A měla pravdu. V okamžiku, kdy Lucius opustil zasedací místnost, Draco zůstal a hodnotil ji přimhouřenýma očima. Pak se potměšile usmál, načež lehce přikývl a odešel. Cílené hodnocení její osoby v ní vyvolalo ne-úplně-špatné brnění po páteři. Setřásla je však a v zoufalé potřebě čerstvého vzduchu prchla. Až pak se vzdala a rozplakala se.

Připnula si kadeře nad ušima a těžce si povzdychla; události předchozího dne v ní stále přetrvávaly. Dnešek stráví v Doupěti kvůli té dárkové šarádě, i když si Hermiona toužebně přála usadit se v bezpečí svého bytu s trojitou porcí vynikající karamelové zmrzliny a se zasmušilými romantickými romány. Z poslední výplaty koupila Molly samočisticí zástěru, na níž se skvěla slova: „Nenuťte mě otrávit vám večeři!“ a než odešla, zabavila jeden z nejprodávanějších produktů její společnosti. Čarosporák – pozvolný vařič, který během dne dodával suroviny podle potřeby, takže čarodějky a kouzelníci mohli vařit, aniž by s tím trávili mnoho času – bude darem z nebes, když mají Bill a Fleur dítě na cestě. Obě věci obalila vánočním papírem a položila je před krb, takže je nemohla zapomenout.

Hermiona jen doufala, že se Molly její dárky budou líbit, protože se jimi nemohla víc zabývat.

~*~

S obavami se podívala na čtvercovou bílou krabici.

„Jdi do toho, Grangerová,“ šťouchl Fred Hermionu. „Nekousne tě to… zatím.“

Pochybovačně zvedla obočí a pohlédla na toho vtipálka. „Svými slovy nevyvoláváš důvěru, víš?“

Dramaticky si položil obě ruce na srdce. „To mě zraňuje, lásko!“

Odfrkla si nad jeho předváděním, opatrně zvedla víko a trhla sebou v očekávání, že jí něco vybuchne do tváře. Uplynulo několik chvil, ale nic se nestalo, takže nahlédla do krabice a zamračila se.

„Jmelí?“

„Není to obyčejné jmelí,“ podotkl George.

Trhnutím je vytáhla z jeho hnízda v krabici, aby je prostudovala a odhalila nějaký rozdíl. Brzy vše zjistila.

„`Allo ma chérie!” zapředla větvička lascivně přehnaným francouzským přízvukem, když Hermiona prsty pohladila její lístky. „Ty a já budeme spolu nádherně ladit, non?“

Spadla jí čelist a pohledem střelila po Fredovi. „Co je to?“ zašeptala příkře.

„No tak, Grangerová,“ klidnil ji Fred, ale pomalu couvl, když viděl zlost v jejích očích. „Než způsobíš zdravotní úhonu na mém drsném, ale pohledném já, měla by sis poslechnout, co ti řeknu.“

Zatínala a uvolňovala pěsti, načež se zhluboka nadechla a pak se usmála, příliš zářivě na Fredův vkus. „Pokračuj,“ pokynula volnou rukou. „Moc ráda si poslechnu, jak tohle vysvětlíš.“

„Jo, chytráku, vysvětli to této malé dámě. Z tohoto se nevykecáš, kapišto?“ dodalo jmelí naprosto falešným přízvukem amerického gangstera a rozhořčeně zatřáslo na zrzka listem.

„Super!“ zvolal obdivně Ron.

Ratolest se otočila a zírala – pokud by se to dalo nazvat zíráním – dvěma voskovýma bílýma bobulovitýma očima na nejmladšího Weasleyho. „Zavři držku, orangutane!“

Ticho ohlušovalo.

„Frede Weasley!“ pokárala jej Molly. „To není vhodný dárek!“

„Staneš se babičkou!“ zazpívala zeleň s významným pohledem na Ginny.

„Co?“ vykřiklo několik lidí najednou, zatímco Ginny ve tváři zaplála červenou barvou.

Hermiona ignorovala rozruch, který její dárek vyvolal, a vrátila pozornost k Fredovi. „Nuže?“

„Někdo je v průšvihu,“ zpívala dál větvička a s vyplazeným jazykem zafrkala Fredovým směrem.

„Sklapni!“ přikázal.

„Nepřinutíš mě, Walrusi, goo goo g’joob.“ (1)

Hermiona se s úžasem podívala na Freda. „On zná písničky od Beatles?“

Než něco stihl říct, odpovědělo jmelí samotné. „Lásko, já znám hromadu věcí.“ Vzápětí mělo tu drzost obdarovat ji lístkovým mrknutím.

S výjimkou George na Freda všichni zírali většinou s očekáváním, Ginny se však na něj mračila s vraždou v očích.

Fred si promnul zátylek a váhavě se usmál. „Jde o náš nejnovější produkt a potřebujeme jej otestovat, než jej předhodíme na trh zkaženým zákazníkům,“ objasnil Fred. „Jmenuje se Viscum amor a jakmile políbíš svoji skutečnou lásku, vrátí se do nemluvícího stavu.“

Hermiona si přitiskla prsty na víčka a kousala se do rtu, aby se nerozvzlykala. „A proč já mám být ta šťastná, kdo dostane tenhle –“

„No, jasně, kotě… budeš se mnou šťastná!“ přerušilo ji jmelí.

„Tenhle oplzlý kus křoví?“ pokračovala se snahou setřepat problematickou větev. Namísto toho se ono křoví vznášelo u jejího ramene, jako by na něm seděl sám anděl. Totiž rohatý anděl.

„Jelikož jsem zdatný pozorovatel, všiml jsem si toho dne, kdy jsme tahali jména, jak se cítíš,“ objasňoval jí Fred. „A slyšel jsem o tvé práci a že je Malfoy takový –“

„Počkej chvilku,“ zastavila jej Hermiona zvednutou rukou. „Jak ses dozvěděl o mé práci? Zjistila jsem to zrovna včera.“

„No – tedy,“ varovalo jmelí.

„Buď zticha!“ zasyčela Hermiona.

„Ano, madam,“ odpovědělo pokorně k všeobecnému údivu.

Jakmile se ujistila, že nepromluví, otočila se k Fredovi. „Nuže?“

„Co na to mám říct?“ optal se s pokrčením ramen. „Novinky se v kouzelnickém světě šíří rychle.“

„Chápu.“

„Ne, nemyslím, že chápeš.“

Co nejrovněji se postavila, popadla svůj plášť a přešla ke krbu. „Ale já chápu všechno moc dobře,“ řekla do místnosti. „Chudák ubohá Hermiona si neumí udržet místo a je sociálně malomocná.“ Ušklíbla se se slzami v očích. „Chápu velmi dobře.“

Zmizela v obláčku zeleného kouře spolu se svým rostlinným mazlíčkem.

~*~

„Vypadáš na sračky.“

Hermiona polekaně trhla očima k olistěné větvičce vznášející se u jejího levého ramene. „Ty jsi ještě tady.“

Krátká větévka se jí přikradla až k uchu. „Jsi tu jen ty a já, zlato.“

Protočila očima, odpálkovala jmelí pryč a příliš silně zmáčkla tubu zubní pasty, takže jí na kartáček dopadlo velké množství. „Skvělé,“ zamumlala.

„To je, že jo?“

Aby jmelí nepodnítila k dalšímu proslovu, nic neřekla a začala si čistit zuby se rty pevně sevřenými kolem kartáčku.

„Je modrá tvá oblíbená barva?“ zeptalo se a znělo, jako by se snažilo nezávazně pokecat.

Vyplivla pěnu a přivřela oči. „Proč se ptáš?“

„Jen jsem si všiml, že máš modrý kartáček, interiér máš modrý, kalhotky –“

„Dobrá, chápu,“ vybreptla, když si vyplachovala ústa. „Odejdeš někdy?“

„Teprve potom, co se ocicmáš se svojí láskou, skutečnou láskou.“

Podrážděně zavrčela a přislíbila odepilovat všechny chlupy na těle Freda Weasleyho. „Tak to tu budeš hodně dlouho, protože neplánuju s někým se líbat, jen abys zmizelo.“ Dodala: „Doufám, že jsi samozavlažovací.“

„Neměla by ses líbat jen tak s někým,“ napomenula ji bylina. „A nepotřebuju vodu.“

„Jak myslíš.“ Rozepnula podprsenku a hodila ji přes židli v ložnici.

„Melouny!“

Vytřeštila oči, když si uvědomila, že se právě před tou bylinou svlékla, a pleskla jmelí natolik silně, že odlétlo ke zdi. „Ven!“ zařvala, jednou rukou ukázala ke dveřím ložnice a druhou si zakryla hruď.

„Co je?“ zakňučelo jmelí a zavrtělo listnatou hlavou. „Máš skvělé kozy! Jsou opravdu plné a –“

Ať už chtělo říct cokoliv, bylo to utnuto, doslovně, protože Hermiona se ohnala nůžkami a ustřihla mu ty dva lístky, které používalo jako ústa. Už se chystala na dva plody, když bylina v hrůze prchla z pokoje.

Hermiona zamkla dveře a varovně na dřevo bouchla. „A nepokoušej se šmírovat, ty ukoptěné jmelí!“

„Puritánko!“ slyšela je zakřičet odněkud z hloubi jejího bytu.

Zjevně začalo používat další dva lístky, aby vyjádřilo své připomínky a názory. Dokud nebude poblíž, když se převléká, mohla by se s tím smířit.

„Mohl by se ti hodit pořádný polibek!“ zakřičelo.

Nebo možná ne.

~*~

Jestliže byl včerejšek špatný, další týden jí poslalo samo peklo.

Hermiona Grangerová vyplnila asi pátou žádost o zaměstnání a odolávala nutkání do políčka POHLAVÍ napsat: „Prosím jedno mužské, jsem zoufalá.“

„Nejsi zoufalá, jen osamělá,“ poznamenal Proutek.

Začala mu říkat Proutek, protože už ji unavovalo říkat mu ‚to‘. Jmelí koneckonců mělo svoji vlastní osobnost a cokoliv takhle vyšinutého muselo být chlap. Proutek byl naprosto neřízený, dokonce si zpíval v ty nejnevhodnější okamžiky – jako na dámské toaletě v místním knihkupectví, kde právě podala svůj životopis. Když se z druhé kabinky ozvalo podezřelé žbluňk, Proutek se do toho opřel: „Love stinks! Yeah, yeah… - Láska smrdí! Jó, jó…“(2)

Výraz trapnost nemohl popsat, co přesně v tu chvíli cítila.

„Jsou mrtví,“ zavrčela Hermiona, když se z oné kabinky ozvalo – ‚Já nikdy!‘ – „Zabiju je oba.“

Zeleň se jí nepodařilo setřást a tak přijala fakt, že bude muset na někoho položit rty, pokud si chce udržet i to málo společenského života, co jí zbývalo. S tím na mysli podepsala a podala přihlášku svému dlouholetému nebelvírskému kamarádovi Nevillu Longbottomovi. Jako profesor bylinkářství v Bradavicích Neville zjistil, že se blíží odchod madame Pinceové, školní knihovnice, do důchodu, a doporučil Hermionu na tuto prestižní pozici.

S pohledem upřeným k jejímu levému rameni na vznášející se jmelí se Neville váhavě usmál a přikývl. „Díky, Hermiono. Vím, že to madame Pinceová projde a dá ti vědět.“

„Díky,“ zamumlala a schovala brko zpět do brašny. „Opravdu si toho vážím.“

„Není to nic pro tebe,“ trval na svém Proutek. „Budeš se nudit.“

Neville názor rostliny zpochybnil. „Pak nemyslím, že znáš Hermionu.“

Proutek se přiblížil k Nevillově tváři a podrážděně jej pleskl po nose. „Znám ji líp než ty, bobře.“

„Proutku!“ vykřikla Hermiona. „Omluv se a hned!“

„Je mi líto, že vypadáš jako výsledek páření bobra a baseta.“

„Och, ty!“

„To je v pořádku, Hermiono, opravdu,“ zrudl Neville a zmizel z dohledu.

Hermiona se pustila do svého mazlíčka a založila ruce v bok. „Jsi krutý, víš to?“

„Ne, jsem upřímný. To je rozdíl.“

„Těžko,“ odfrkla si. „Až moc si to užíváš.“

Větev přibližně pokrčila rameny. „No a?“

„Uáá!“ naštvaně rozhodila rukama. „Dobře. Zbavím se tě… tak či tak!“

Popadla kabelku a hůlku, přemístila se na Příčnou ulici a pustila se do hledání kouzelníka, se kterým by se – dle Proutkových slov – ‚ocicmala‘. Plánovala přitisknout rty na prvního muže, kterého dokáže festovně popadnout.

Tím se stal Dennis Creeevey stojící před Krucánkami a kaňoury.

„Ahoj, Hermiono!“ Zamával k její rychle se přibližující postavě, přičemž mu úsměv povadl, když jej drapla za hábit a přitáhla si jej k rychlému, cudnému polibku.

„Páni!“ povzdechl si zasněně. „To je skvělé ahoj!“

„To jako vážně, jo?“ ušklíbl se opovržlivě Proutek zpoza Hermiony. „Ty si myslíš, že toto je tvoje pravá láska?“

Do Dennisových očí vstoupila panika, když si všiml mluvícího jmelí. „Co?“

Hermiona nafoukaně zvedla nos s významným odkašláním.

„Je zřejmé, že jsem pořád tady.“

Dupla nohou a rozzlobeně vystřelila, přičemž za sebou nechala naprosto zmateného Creeveyho.

„Tak někdy jindy?“ zavolal za ní.

„A tos říkala, že já jsem krutý?“ obvinil ji Proutek následující její rychlou chůzi. „Já neslintám na chudáky nebohé, bezbranné kouzelníky v marné snaze zaplnit své osamělé noci nějakým Pepíkem od vedle nebo hůlkou.“

Rozhodla se to nekomentovat, vyhlédla si dalšího kouzelníka, přikradla se k němu zezadu, hrubě jej otočila a přitiskla své rty na…

„Ííík! Co to děláš?“ zahřměl Gregory Goyle a odstrčil Hermionu dozadu.

„Panebože,“ vyprskla. „Omlouvám se.“

„Jo, Grangerová,“ ušklíbl se Proutek a protočil své bílé, bobulovité oči. „Podlézavý neandrtálec je přesně tvůj typ.“

Jak Goyle, tak Hermiona obrátili pozornost ke vznášející se vánoční dekoraci tak rychle, že jim křuplo za krkem. Ten hlas! Zněl tak známě! Až do této chvíle si moc nevšímala vyjadřování a přízvuku řeči toho jmelí – oboje se objevovalo náhodně – ale to líné Proutkovo protahování jí zabrnkalo o nervy. Po pár minutách zírání na vznášející se ratolest Goyle odfuněl pryč, aby pokračoval v čemkoliv, co zamýšlel, ale Hermiona stále ještě stála na chodníku u hlavní dopravní tepny. S přivřenýma očima studovala svůj dárek, když jí v hlavě začala klíčit ošklivá myšlenka.

~*~

Hermiona usrkávala horkou čokoládu a koukla přes okraj šálku na Proutka, který poletoval po její levé straně. Byli u Fortescuea, který za zimních měsíců servíroval teplé nápoje, a Hermiona v Denním věštci studovala pracovní inzeráty. Jelikož zde bylo jen pár lidí, nastala nejlepší doba k otestování její teorie ohledně začarovaného jmelí.

Namočila si prst do teplého, sladkého nápoje, strčila si pěnu mezi rty a začala ji ocucávat a jazykem olizovat.

„U Merlinova chlupatého zadku…“

„Promiň?“ zeptala se Hermiona, jelikož Proutkovi úplně nerozuměla.

Odkašlal si – měl si čím odkašlat? – a nepatrně se opravil: „Říkal jsem, že je tady výzdoba v pořádku.“

„Aha,“ souhlasila s pokývnutím. „Taky myslím.“

„Ahoj, Miono!“ zvolal hlas u vchodu do kavárny.

Hermiona vzhlédla a upřímně se usmála. „Rone!“

Vstala a silně se objali, než se Ron posadil u jejího stolu a také si objednal horkou čokoládu.

 „Vidíš, ještě máš pana Opičáka.“ Proutek vydal neslušné zvuky, které podezřele zněly jako opičí. „Jak ti chrastí ořechy, imbecile?“

Zatímco si Hermiona odfrkla potlačovaným smíchem, Ron se pokusil to hubaté křovíčko popadnout. „Pošlu tě Snapeovi a uvidíme, jak se ti to bude líbit!“

„Ó, vysoký, temný a zadumaný Mistr lektvarů! To je poukázka na perverzní skotačení v posteli!“

Ron se zatvářil znechuceně. „Blé, ty prostě nejsi normální.“

„Aspoň nemám jen jedno obočí, opičáčku,“ posmíval se Proutek. „Ty máš obočí větší, než je tvůj omezený mozek.“

„Otrhám ti bobule,“ vyhrožoval mu zrzek a pro jednu se k Proutkovi natáhl.

Větvička použila několik lístků, aby zakryla své intimní partie. „Jestli to uděláš, budu řvát ‚Znásilnění‘!“

V tomto okamžiku už Hermiona nezadržela smích. „Chovej se slušně,“ napomenula jej nepřesvědčivě.

„Nechápu, jak si Fred mohl myslet, že tahle věc by ti měla najít skutečnou lásku,“ zafuněl naštvaně Ron a vrátil se k čokoládě a ignorování vznášejícího se jmelí.

„Nemyslím, že hledá,“ pokrčila Hermiona rameny. „Jen mi má dát vědět, když skutečnou lásku políbím.“

„No,“ zaváhal Ron. „Tak si můžeme znovu dát pusu a uvidíme, jestli funguje.“

„Zoufalé,“ zahučel Proutek a sledoval Hermionu, která se na něj zamračila.

Ron propletl své prsty s jejími a přitáhl si je ke rtům, aby ji políbil na hřbet ruky. „Mohli bychom trénovat.“

Dávivé zvuky úspěšně zničily atmosféru a Hermiona ruku stáhla. „Nemyslím, že by nám to spolu fungovalo, Rone.“

„Ale mohli bychom –“

„Dobrý den slečno, nepůjdeme spolu dělat magii? Rozdáme si to a vy pak zmizíte,“ přerušil Proutek jejího naprosto zmateného nejlepšího kamaráda.

„Co?“ vyprskl Ron. Hermiona se zahihňala.

„Vzhledem ke skutečné intelektuální a emocionální kompatibilitě je přinejmenším náročné, neřku-li nemožné to zjistit, ale vždy si můžeš zvolit pro časově delší ukojení fyzické přitažlivosti takovou, jako je támhle Levandule Brownová, co na tebe dělá oči. To by však bylo od tebe povrchní, že?“ předložil Proutek a pokynul k dívce za oknem, která mohla na Weasleym oči nechat.

Hermiona obrátila pozornost ke zmíněné dívce z vnější strany místnosti, sklonila zrak a povzdechla si. „Typické.“

S tím, jak její sebedůvěra slábla, Proutek na Rona ještě víc přitlačil. „Žhavá Brownová – uštvi ji! Možná tě nechá to dělat, když bude na všech čtyřech?“

„Stačilo!“ zařval Ron a vyskočil ze židle.

Pak šťastnou náhodou popadl jednu ze spodních Proutkových větviček a přitáhl si ji na úroveň očí. „Skončíš v salátu,“ kypěl vzteky.

Proutek se pokusil z jedné voskové bobule vymáčknout tekutinu a doufal, že jí obalí Ronův prst. „Moje koule jsou toxické, ty slaboduchý idiote!“

Jakkoliv iritující byl Proutek od té chvíle, co otevřela krabici, přirostl jí k srdci, byť ne doslovně. Takže když se Ron snažil otrhat Proutkovi lístky, musela zakročit. „Nech toho!“ zaječela Hermiona a odtáhl začarovanou ratolest z dosahu Ronova aktu násilí. „Ubližuješ mu!“

„Hermiono, ty ses zbláznila,“ obvinil ji Ron. „To jmelí mě jen uráží a vsadím se, že i ostatní.“

„Jsi teplouš?“ zeptal se Proutek, jakmile se ocitl v bezpečí Hermioniných rukou.

Ron se na ni vrhl a snažil se jí jmelí vyrvat, ale ta do něj tak strčila, že se svalil. „Jsem si naprosto jistá, že nejsi má pravá láska, Ronalde Weasley,“ vyprskla.

Posbírala své věci a rychle Fortescuea opustila. Bylo jí naprosto jedno, jaké pozdvižení za ní zůstalo.

~*~

„Hlavu vzhůru, Grangerová,“ zavrněl tiše Proutek, když sledoval, jak otáčí stránku v knize, kterou zrovna četla.

Nevzrušeně vydechla. „Vystřel,“ zamumlala a ani oči nezvedla.

Seděli v málo používané části Krucánků a kaňourů, Hermiona v obrovském koženém křesle, Proutek na jejím rameni.

„Jestli sis hrála s mandlemi toho famfrpálového ignoranta, pak vím, žes nehledala pravou lásku.“

„Běž pryč, prosím,“ zopakovala hlasem podivně na pokraji pláče a odsunula se od Proutka.

„Ahoj, Grangerová.“

„Proutku,“ zavrčela skrz zaťaté zuby. „Říkala jsem, abys ne –“

„Vím, že jsem štíhlý, ale jako proutek zase ne.“

Hermiona velmi pomalu otočila hlavu, aby se ocitla tváří v tvář hlasu, který zněl jako Proutkův, ačkoliv si to doteď neuvědomila. Draco Malfoy.

„To je aspoň prdelka, sám bych si plácnul!“ zapředl Proutek a předvedl obscénní gesto.

Draco zvedl obočí až ke kořínkům vlasů. „Grangerová, to jmelí se mnou flirtuje?“

V hrůze si zakryla tvář. „Ano.“

„No tak, ty bělovlasý zázraku, našpul rtíčky!“ Lístky se přeskládaly do rtů, které blonďákovým směrem posílaly líbací zvuky.

Draco skryl úsměv, odkašlal si a ponuře se zeptal: „Kratochvilné kouzelnické kejkle?“

Krátce se zamračila, pak s pochopením vrhla pohled na Proutka a přikývla. „Pořád se snažím rozhodnout, jestli to byl žertovný dárek, nebo skutečně vánoční dar.“ Přimhouřila oči. „Jak víš, odkud pochází?“

Draco si přivolal knihu, přeměnil ji na nízkou stoličku, posadil se tam, kde se mu to zamlouvalo, a otočil se k Hermioně. „Otcova společnost vlastní čtvrtinu jejich akcií,“ vysvětlil jednoduše. „Navíc jsem asi před týdnem viděl jejich nové vánoční zboží.“

Sevřela rty. „Příhodné.“

„Tady ji vidíš… sedí zrovna naproti,“ začal zpívat Proutek. „Nemá co říct, ale něco na ní je.“ Zavrtěl lístkovými boky. „A ty nevíš proč, ale umřel bys, abys to zkusil, chceš to děvče políbit!“

„Ignoruj ho,“ s unaveným úsměvem zaprosila Hermiona.

„Proč?“

Zmateně zamrkala a pak se na Draca podívala. „Protože nemluví vážně.“

„Ano, mluvím!“ rozhořčeně zvolal Proutek. „To je ten, kterému chceš šeptat do úst.“

Spadla jí čelist. „Co? Žádné pohrdavé poznámky o jeho mužství nebo nějaké takové nesmysly?“

„Hej!“ zavrčel Draco. „Nemluv pohrdavě o mém mužství.“

Zazírala na blonďáka. „Jako bys nějaké měl, ty egoistický pitomče!“

„Tak to teda prr,“ skočil do toho. „Jen jsem si za tebou přišel pokecat a teď mě sexuálně obtěžuje vánoční rostlina a ty na mě vrčíš. Řekni mi, čím jsem si takový trest zasloužil.“

S klapnutím zavřela knihu a vstala, aby měla navrch. „Ty a tvůj otec jste mě radostně kopli do zadku těsně před Vánocemi! Nic míň!“

Proutek se posunul těsně pod Hermionin pupík. „Co takhle políbit ji pod jmelím?“ Zahýbal na Draca obočím – teď měli oči ve stejné úrovni.

Odplácla jej a vyštěkla. „Proutku! Sklapni!“

Draco vstal – teď měli nos u nosu. „Dovol mi, Grangerová, abych tě vyvedl z několika omylů,“ zasyčel. „Zaprvé, okamžitě, jak jsem zjistil, že otec kupuje tvoji společnost, jsem požádal, abys byla v mém týmu, i když on protestoval. Mém týmu!“ Ještě se přiblížil. „Zadruhé, pokud bych se pokusil přijmout tě otci za zády, nemohl bych ti dát plat, jaký si zasloužíš.“ Očima přejel její tvář a skončil na rtech. „A ty si zasloužíš hodně.“

„Jestli jsi někdy přemýšlel o tom, zda hezkou holku políbit, či ne, dej jí výhodu pochybností,“ pípl Proutek.

Hermioně se rozšířilo chřípí. „Nepomáháš.“

„Ale ano, pomáhá,“ zamumlal Draco a přitiskl své rty na její.

Překvapeně ztuhla, ale za pár okamžiků mu začala to vášnivé objevování úst vracet. Když se konečně odtrhli, opřel si čelo o její a lapal po dechu.

„Polibek je nádherný trik vytvořený přírodou, aby zastavil hovor, když jsou slova zbytečná,“ dodal Proutek a pak jeho existence zhasla.

„Teď už mě můžeš nechat jít,“ zamumlala Hermiona a odtáhla se.

„Ne, chci zůstat.“ Vzal ji do náruče. „Vím, že to bylo Viscum amor, protože to já je koupil.“

„Cože?“ vykřikla a snažila se utéct jeho pažím.

„Klid, Hermiono!“ křikl Draco a zpevnil objetí, aby se nemohla pohnout. „Koupil jsem je ten den, kdy tě otec propustil.“ Mazlil se s jejími vlasy. „Musel jsem vědět, jestli je skutečné to, co jsem toho dne uviděl.“

„Co myslíš, žes viděl?“ zamumlala, ale nepřestala se osvobozovat.

„Svoji budoucnost,“ zašeptal.

To ji účinně uklidnilo. „Ale já jsem pro tebe špína,“ řekla tiše. „Nemáme budoucnost.“

Trochu se odtáhl a pohlédl jí do očí. „Už roky tak nepřemýšlím a ty to víš.“

Věděla to. Proč by jinak Malfoy a.s. investovala do její společnosti? Mohl to být obchod Luciuse, ale jen Draco jej mohl přemluvit, aby riskovali své zisky. A proč by to dělal, kdyby byl stále tak protimudlovský? Ne, Draco nesmýšlel stejně jako dřív, ale mohla mu věřit?

„Jsem chudá,“ dodala se sklopenýma očima a pokusila se znovu vyprostit.

„Nebudeš, až zjistíš, kolik se chystám ti zaplatit,“ opáčil a vtiskl jí polibek na čelo.

„Co tím myslíš?“

„Chci, abys pracovala v mém týmu.“

Zamračila se a podotkla: „Ale tvůj otec…“

„Nemůže rozběhnout společnost beze mne.“ Draco se ušklíbl. „Do práce se vrátím v pondělí za mých podmínek.“

Zvedla obočí. „Lucius mě nenávidí.“

S těžkým povzdechnutím se na ni přísně podíval. „Víš, až zestárneme a náš syn nebo dcera za mnou přijde a řekne: ‚Tati, jak jsi potkal mamku?‘ budu mu nebo jí muset říct, že to byla pěkná fuška, nebo že to šlo jak po másle?“

Hermiona obrátila oči v sloup. „Tak jsme se nepotkali a co tě vede k domnění, že si tě vezmu?“

„No, přiznejme si to – odmítnutí může vést k emočnímu stresu pro obě zainteresované strany a emoční stres může vést k fyzickým komplikacím, jako jsou bolest hlavy, vředy a dokonce i smrt! Takže kvůli mému i tvému zdraví prostě řekni ano!“

„Předkládáš přesvědčivé argumenty,“ souhlasila Hermiona. „Ale stejně si tě nevezmu.“

„Uvidíme,“ řekl vyhýbavě. „Koneckonců to já tě políbil pod jmelím.“

Odfrkla si. „Jako by to něco znamenalo.“

Chvíli ji studoval. „Chybí ti Proutek?“

Přivřela oči a našpulila rty. „Ne že by to byla tvoje starost, ale jo. Uměl mě pobavit.“

„To je dobré vědět,“ zazubil se a mrkl na ni.

Do popředí se jí dostaly její předchozí myšlenky a ona zalapala po dechu. „Ty jsi dal osobnost tomu Viscum amor!“

Jeho úšklebek se přeměnil do skutečného úsměvu. „Vy, slečno Grangerová, nečtete návody.“

„Žádný jsem nedostala,“ opravila jej.

Draco si ji přitáhl blíž a položil svoji tvář na její. „Existují dva druhy Viscum amor,“ řekl tiše. „První je jen zakouzlená větvička, která říká ‚ano nebo ne‘ tomu, kdo tě políbí.“ Odmlčel se, aby ji líbnul pod ušním lalůčkem. „Druhé má osobnost jako speciální dárek k hledání pravé lásky a odežene týpky, kteří nevyhovují.“

„Proutek,“ odvětila něžně.

„Ano, Proutek,“ souhlasil.

„Nic jsi neviděl… že ne?“ zeptala se váhavě, protože měla pocit, že před tím očarovaným dárkem prováděla spoustu věcí s vědomím, že skutečně nevidí.

„Ne, proč?“

Sladce se usmála a zavrtěla hlavou. „Jen tak.“

„Grangerová…“

„Nic.“

Dracovi se otevřela ústa, když mu to došlo. „Proutek tě viděl nahatou, že jo?“

„Neřeknu.“

Rukou si přetřel tvář. „Nemůžu uvěřit, že žárlím na zatracený kus zeleně.“

Uculovala se, když se kousla do rtu. „Neviděl… moc.“

„Ďáblice,“ zavrčel a lehce ji pleskl do boku.

Pokoušejíc osud se naklonila a zašeptala mu do ucha: „Ty uvidíš víc.“

„Slibuješ?“ vydechl těžce a líbnul ji na koutek.

Prsty projela blonďatými prameny a zašeptala mu do rtů. „Slibuji.“

„Nejlepší dárek, jaký jsem mohl koupit,“ zamumlal a zrušil vzdálenost mezi nimi.

Konec

(1) překladatelský ořech, nechala jsem v originále, jelikož jde o text písně od Beatles - I Am the Walrus (Jsem mrož)

(2) http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/j-geils-band/love-stinks-292754