Preklady fanfiction Harryho Pottera

Těžko říct, kolik hodin už proležel v posteli a slepě zíral na strop. Noc stihla za tu dobu skončit a den začít. Slunce se vyšplhalo k zenitu, ale Draco se ani nepohnul. Jako by se mu celé tělo uložilo do úsporného režimu. Necítil hlad ani žízeň, ani sebemenší touhu po pohybu. Jen tam ležel, zíral do stropu a možná čekal, až mu konečně spadne na hlavu.

Neviděl živou duši od chvíle, kdy opustil místnost, kde jej otec pod výsměšným pohledem Theodora veřejně udeřil. Neviděl Grangerovou ani Blaise, dosud ukrytého za zamčenými dveřmi, které neustále hlídali dva vražedně vyhlížející strážci; neviděl ani svou matku, která se snad opevnila ve svém světě netečnosti a už nevycházela ze svých komnat. Neviděl ani toho zrádce Theodora, i když na to si nestěžoval. Spal. Trochu. Pokoušel se polknout tu hroudu v krku. Marně.

Neúspěch včerejšího dne byl fatální. Navždy mohli uniknout, bránu měli na dosah… a Nott to celé podělal.

Blaise se Grangerové opatrně zeptal, zda by se mohli připojit k Řádu. Draco chtěl jen odejít z Manoru a utéct co nejdál. Nikdy ho ve skutečnosti nenapadlo, že by opustil hlavní ústředí jedné strany, aby se vzápětí ocitl v ústředí strany druhé. Navíc pod velením svatého Pottera. Ne. Nemyslitelné.

Grangerová… Její výraz, když vstoupila na venkovní schodiště, jak zavřela oči, když ucítila dotek větru na tvářích. Jako by všechno, co předtím protrpěla, odvál prostý vánek babího léta. Cítil, jak pookřála znovuzrozenou nadějí. A ten úsměv… Ten úsměv, který patřil Blaisovi…

Draco zaťal pěsti. Jak se mu to podařilo? V její cele se ukázal všeho všudy dvakrát a ona se na něj teď usmívala, jako by byl anděl z nebes. To nechápal. Koneckonců to byl on, Draco, kdo se ji jako první pokusil ochránit. Ale ne, vděk žádný, všechny úsměvy adresovala jedině tomu idiotovi Zabinimu. I když počkat, komu vůbec záleží na úsměvech té kozy? Může se na Blaise usmívat, jak se jí zachce, jemu je to putna.

Draco se zamračeně posadil. Ztuhlé svaly mu zaprotestovaly v křečích, ale ignoroval je. Má jiné věci na práci než přemýšlet o nicotných úsměvech Grangerové. Potřebuje najít způsob, jak podvést Notta a přelstít otce, Voldemorta a pokud možno celý zbytek světa.

Jenže jediné, co dokázal, bylo vzpomínat na ten úsměv. Úsměv pro Zabiniho. Bídáka.

Přitáhl si kolena k hrudi a opřel se o ně bradou. A co přijde teď? Nott bude bedlivě zkoumat každý jeho krok, Pán zla bude obeznámen s celým fiaskem, pokud už dávno není, Blaise bude platit za ně oba a Grangerová…

Co s Grangerovou? Nezáleží na tom, co se s ní stane, ne? ozval se hlásek v jeho hlavě. Draco nahlas vydechl. Musí na ni přestat myslet a zaměřit se na způsob, jak zachránit kůži sobě a Blaisovi. Je to snadné! dotíral hlas. Ta holka je parazit. Vlezla ti do hlavy a nepřitahuje nic než problémy. Nott byl velmi velkorysý, když ti nabídl druhou šanci. Zbav se jí!

Skoro kvůli ní zradil svoje lidi. Ohrozil život Blaise i celé své rodiny. Co ho to jen postihlo? Změkl? Nebo ho nepozorovaně proklela? Draco si zaryl nehty do dlaní. Ano, to bude určitě ono. Musela zřejmě přijít na způsob, jak bezhůlkově seslat Imperius, nebo něco podobného. Ta špinavá nebelvírka. Dobře ho obalamutila.

Vyskočil na nohy, když mu nečekaně zakručelo v břiše. Rozhodl se, že skočí do kuchyně pro něco k snědku a potom se vydá za Blaisem. S trochou štěstí se mu podaří dostat se dovnitř a promluví si s ním. Jeho Grangerová určitě taky očarovala.

Jakmile se najedl, vydal se k Blaisovu pokoji a po pár minutách vyjednávání se strážemi se dočkal povolení ke vstupu. Když otevřel dveře, spatřil svého přítele na posteli, se složenýma nohama a s výrazem nejhlubší deprese, v jaké ho kdy přistihl. Blaise na něj znaveně pohlédl a zacukal mu koutek, když ho poznal.

„Povedlo se ti projít přes oba Kerbery? Gratuluju…“ utrousil trochu hořce. „Vysvětli mi, proč máš volnost pohybu, jsem si jistý, že pro to existuje velice dobrý důvod…“

Draco se zašklebil a úsečně mu vysvětlil Nottovo ultimátum, které mu předložil poté, co Blaise omráčil. Blaise mu bedlivě naslouchal a jeho tvář postupně temněla.

„Mělo mě to napadnout,“ zamumlal a sklonil pohled. „Vždycky tě měl v oblibě, byl jsi pro něj jako vzor, takže by nikdy neriskoval, abys klopýtl. Moje přítomnost mu jen nahrála do karet, ideální viník.“

„To neříkej,“ povzdechl si Draco v rozpacích. „Měl by sis spíš říkat, že jsi šťastlivec. Theodor nám zabránil udělat kolosální chybu.“ Věděl, že je ta věta celá špatně, ještě než na něj kamarád vrhl pohoršený pohled.

„To si snad děláš srandu,“ rozlítil se a narovnal ramena. „Fajn, sice umírám strachy, co se mnou udělají, ale ani na vteřinu jsem nezalitoval, že jsme se k tomu odhodlali!“ Naštvaně ho zpražil pohledem. „Protože to bylo správné. A ty to víš.“

Draco se zamračil. „Docela o tom pochybuju. Až moc jsme kvůli ní riskovali. Nebylo to obvyklé chování, musela nás očarovat…“

Blaise vybuchl ostrým sarkastickým smíchem. „Ty idiote,“ vyprskl. „Natvrdlý, slepý egoisto!“

Draco nakrčil nos. Vůbec se mu nelíbilo, jak s ním Blaise mluví. „Tohle bys měl radši rychle vysvětlit, než mě napadne srazit ti hlavu,“ zavrčel a výhružně se zvedl na nohy.

Zabini se taky postavil, jenže na posteli, takže Draca rázem převyšoval o půl metru. „Chceš, abych to vysvětlil?“ zvýšil hlas a Draco kvapně seslal tlumicí kouzlo, aby zamaskovalo blížící se hádku. „Můj ubohý příteli, na zlomek času jsi cítil soucit, smilování a touhu ochránit lidskou bytost!“

Draco z něj nespouštěl zaražený pohled.

„Nemáš k tomu co říct? Upřímně, vážně sis myslel, že nás Grangerová proklela? Nenuť mě se zasmát…“ vyštěkl Blaise, seskočil z postele a postavil se přímo proti němu. „Draco, zbyla z tebe ubohá ledová schránka, ani nerozeznáš rozdíl mezi pocitem a kletbou. Lituju tě.“

Pěst vystřelila sama od sebe. Blaise se pod silou úderu zapotácel a Draco si mezitím se šklebem mnul klouby. Vypadalo to, že se Blaise chystá k protiúderu, ale nakonec si to rozmyslel a spokojil se s vražedným pohledem. „Kdybys ses na pět minut zamyslel a nenalhával si pitomosti, zjistil bys, že ti na osudu Grangerové záleží o něco víc, než si tak urputně myslíš. Pochopil bys, že je to taky dobrý člověk. Potlačila téměř všechny předsudky, aby s námi vycházela. I když jsme nakonec pohořeli. Viděl bys, že v tobě vykřesala tu touhu po něčem lepším…“

Vyměnili si pohledy.

„Co o tom zrovna ty můžeš vědět?“ zavrčel Draco a těžce znovu načerpával svůj klid.

„Stačí mi jenom se na tebe podívat,“ pokrčil Blaise rameny. I jeho tón se zmírnil. „Jenom se podívat.“

Draco se odvrátil. „Říkej si, co chceš…“

„Dělej, jak myslíš,“ pokrčil Blaise rameny. „Dál si namlouvej, že tě proklela, hraj si na pštrosa a schovávej hlavu do písku. I když to je možná přesně to chceš, že ano? Zadusit se v úkrytu,“ dořekl stroze.

Draco nereagoval. Nedokázal pořádně přemýšlet. Ze všech stran přicházely přílivy rozporuplných myšlenek a jemu se z toho dělalo špatně. Obyčejně by hlasy takových úvah utišil trojitým panákem alkoholu, ale od chvíle, kdy jeho otec začal těžit z jeho opilství a využívat ho k tomu, aby pohnul s Grangerovou, se rozhodl zůstat tak střízlivý, jak jen to půjde. Což bude do budoucna čím dál složitější, jestli proti němu bude celý svět dál brojit. A vždycky se to vrátí do stejného bodu. Grangerová. Tahle písnička se opakovala pořád dokola a refrén ho začínal upřímně vytáčet. Grangerová, Grangerová, pořád Grangerová…

„Takže co uděláš?“ zeptal se potom Blaise a vytrhl ho z myšlenek.

„S čím?“ Draco ztratil nit, o čem mluvili.

Přítel mu věnoval vyčerpaný pohled. „S tímhle vším! Podpoříš Theovu lež?“

Draco pokrčil rameny. „Ještě nevím…“ začal, ale Blaise mu nedopřál čas dokončit větu.

„Udělej mi laskavost…“ skočil mu do řeči s odhodlaným pohledem.

„Cože?!“ vyhrkl Draco znepokojeně. „Chceš, abych potvrdil, že jsi zrádce? Chceš umřít?“

„Přesně tak!“ přisvědčil Blaise, než upřesnil: „Tedy, chci, abys potvrdil jeho slova, nechci umřít. Potřebuju, abys uvedl falešné detaily. Musíš trvat na tom, že jsem zoufalý, nejistý, vzhledem k chaotické situaci v rodině, vzhledem k těm lžím, které mi předkládali rodiče. Řekni jim, že mi bouchly nervy, ale že jsem se vrátil k rozumu. Musíš. Jenom tohle mě může udržet naživu. Theo se nikdy neodváží svědčit proti tobě, protože to on s touhle lží přišel. Může tě jenom nechat mluvit a doufat, že ho nenabonzuješ. Aspoň v tomhle budeme mít proti němu navrch.“

Draco nechápavě zkroutil obočí. „To klidně udělám, ale Blaisi –“

„Draco, dokud oba žijeme a Pán zla si nás nevšímá, existuje šance… znovu utéct,“ vyhrkl. „Nenechám jim Grangerovou. Ty můžeš jít se mnou nebo ne, ale nestav nám do cesty další překážky.“

Draco se na chvíli zamyslel. Okamžitě si vybavil úsměv, kterým bleskla Blaisovým směrem tehdy na schodišti. Viděl jeho ruku na nebelvírčině paži, když se bolestivě zvedala ze židle. Představil si je oba, jak utíkají z tohoto místa bez něj… A z jakéhosi důvodu, který nedokázal vysvětlit, pro něj byla ta představa nepřijatelná. Jestli odejdou, tak on půjde s nimi. Ani omylem tady nezůstane bez nich.

Přikývl. „Dobře.“

Blaise se pousmál. „Teď už zbývá jenom doufat, že mě Pán zla nepromění na paštiku pro Nagini a spokojí se s Cruciatem…“

Dracem projelo mrazivé zachvění. Ten had bylo nejhnusnější stvoření, které kdy měl tu smůlu poznat. Nikdy s ní nevydržel ve stejné místnosti. Jako by ten plaz byl předurčený k tomu, aby kolem sebe šířil bázeň a odpor. Bylo záhadou, proč se od sebe s Voldemortem nikdy nevzdalují. On by rozhodně nesnesl mít něco takového v patách, jak je den dlouhý.

*

V domě Billa a Fleur, který nyní sloužil jako ústředí Řádu, by se atmosféra dala krájet. Harry s Ronem kroužili kolem jako lvi, Molly se snažila svoje nervy zapéct do slaného koláče a Fred s Georgem si mezitím házeli pestrobarevným hakisákem.

Panovalo ticho.

Hodiny následující po útoku byly rozhodující. Zatímco Lupin s Tonksovou se přemístili ke Svatému Mungovi, aby pomohli se zraněnými – převážně s Fleuřinými přáteli, Charliem, který kvůli výbušnému kouzlu málem přišel o paži, a bývalými Billovými kolegy – zbylí Weasleyové s Harrym a Kingsleym se sešli v Lasturové vile. Zabezpečili ji všemi nezbytnými kouzly a zaklínadly a nezbývalo jim než čekat, až Snape podle plánu osvobodí Hermionu. Měla se dostat z Malfoy Manor a několikrát se přemístit do různých koutů země, než se setká s profesorem lektvarů v jakémsi obchůdku v Birminghamu.

V boji na Grimmauldově náměstí se jim podařilo zajmout tři vězně, ale nemohli je držet dlouho. Smrtijed v téhle oblasti, to už by rovnou mohli nad svoje hlavy vypálit Znamení zla. Po několika marných pokusech vypáčit z nich nějaké informace jim vymazali vzpomínky a poslali je na kontinent. Voldemort se svým vazalům nesvěřoval s umístěním viteálů.

Teď už leželo všechno na Snapeovi a Hermioně. K Ronově nelibosti.

Když se nečekaně rozletěly vchodové dveře, Artur vyskočil na nohy s hůlkou namířenou tím směrem. Neuvolnil se, ani když uviděl Lupina a Tonksovou.

„Co jsem řekl Ginny, když ji ovládal v prvním ročníku deník Toma Raddlea?“ zeptal se Lupina. Na této otázce se dohodli jako na poznávacím znamení. Pokud Lupin neodpoví…

Vlkodlak se slabě pousmál. „Nikdy nevěř ničemu, co samo jedná a myslí, dokud na vlastní oči neuvidíš, kde to má mozek.“

„Tady vidíš, Frede,“ zamumlal George, „proč jsem ti vždycky říkal, že Ronovi se nedá věřit.“ Ron jako jediný jeho poznámku zaslechl a mrštil po něm starými novinami. George se jim s lehkostí a úšklebkem vyhnul.

Artur se usmál na Remuse. „Rád vidím, že jste oba v pořádku,“ oddychl si a sklonil hůlku.

„Nic nového od Severuse?“ zeptal se Lupin a tvář se mu opět stáhla do vážného zamračení.

Harry zakroutil hlavou. Plánovaný čas Hermionina a Snapeova návratu už dávno uplynul. Nemělo by trvat tak dlouho setřást pronásledovatele a dostat se do Birmighamu. Něco se muselo stát.

Dvojčata se vrátila k bezduchému házení míčkem a Molly nervózně zadělávala těsto. Fleur obcházela všechny přítomné s brašnou lektvarů a ujišťovala se, že se jim dobře hojí zranění, ale nedávala do toho srdce.

Konečně, po dalších nekonečných dvaceti minutách, se na útesu ozvalo známé prásknutí a všichni v domě vyskočili na nohy. Příchozí zaklepal a Fleur se přihnala ke dveřím.

Snape. A sám.

Ron na něj v okamžiku vztekle namířil hůlku a zahřměl: „Kde je Hermiona? Proč není s vámi?!“

Snape se zarazil a pak po zrzkovi bleskl pohledem. „Plán selhal,“ začal pochmurně, ale Ron mu nedovolil pokračovat.

„Plán selhal?“ zopakoval sarkasticky. „Ty vole, sólokapr! Věděl jsem, že ten plán je na hovno už od chvíle, co jste se objevil na Grimmauldově náměstí!“

„Slovník, Ronalde,“ varovala jej Molly.

„Co se stalo? Je Hermiona v pořádku?“ zeptal se Harry prázdným hlasem.

Snape přikývl. „Vzhledem k okolnostem ano. Ale to se může rychle změnit.“

„Proč se nedostala ven? Mladý Malfoy jí měl pomoci, pokud se nemýlím,“ promluvil Artur a složil si ruce na hrudi.

„Nemýlíte. Doprovázel je i Blaise Zabini. Téměř uspěli.“ Snapeův výraz potemněl. „Když jsem dorazil na Manor, Nottův syn mi hrdě přednesl báchorku o tom, jak se Zabini pokusil slečnu Grangerovou osvobodit, ale on s Dracem ho naštěstí včas zastavili…“

„Jasně že se Malfoyovi nedá věřit! Kdyby mě tu někdo poslouchal!“ rozzuřil se Ron a ukázal na profesora lektvarů prstem.

„Kdybyste mě laskavě nechal domluvit, pane Weasley,“ zavrčel rozlíceně Snape. „Jak jsem říkal, ta historka byla tak nepravděpodobná, že jsem začal pátrat na vlastní pěst. Hovořil jsem s Narcisou a dle jejího svědectví se Draco, Blaise a slečna Grangerová nacházeli už téměř u brány, když je dopadl Nott. Vyhrožoval slečně Grangerové zbraní a následně, když se vrátili Smrtijedi z útoku na ústředí Řádu, omráčil Blaise. Pak ho Narcisa viděla, jak mluví s jejím synem. Bohužel je neslyšela. Ví jen to, že Draco se zamkl u sebe v pokoji a od té doby odmítá vyjít ven.“

„Nott mu musel vyhrožovat, že jim řekne pravdu nebo že Hermioně ublíží…“ uvažoval Harry nahlas.

„Jsem stejného názoru, pane Pottere,“ souhlasil Snape.

Lasturovou vilu pohltilo ticho. Harry si promnul obličej. Kéž by se mohl probudit s vědomím, že to byla jen noční můra. Když otevřel oči, pořád stál v domě na pobřeží a hleděl na Snapeovu skloněnou hlavu.

„Co teď bude s tou nebohou dívkou?“ otázala se Molly, oči plné slz.

„Vrátím se a udělám, co bude v mých silách, abych trochu uklidnil atmosféru. Nemusím snad dodávat, že ještě neskousli svůj neúspěch na Grimmauldově náměstí,“ zašklebil se Snape. „Pochopil jsem, že Belatrix se odebrala do Bradavic, aby o všem zpravila Pána zla…“

Všechny zmrazila vlna děsu. Jestliže se Voldemort rozhodne vypořádat s Hermionou sám, nevsadili by na její život ani zlámanou grešli.

„Tak co tady okouníte?“ vybuchl Ron. „Hermiona je v příšerném maléru a vy jste snad jediný, kdo tam na ni může dát pozor. Už máte být dávno pryč!“

Snape se s povzdychem otočil. Už byl za prahem, když za ním Harry zavolal. „Musíme najít jiný způsob, jak ji osvobodit. Můžeme s vámi znovu počítat?“

Snape se ohlédl přes rameno a setkal se se zelenýma očima přesycenýma hrůzami války. Lily. Bodla jej ostrá bolest. „Samozřejmě, pane Pottere. Něco vymyslíme.“

Zavřel za sebou, a než se za hranicí pozemku přemístil na Malfoy Manor, ani se neohlédl.

*

První, co při příchodu k Malfoyovým Snape zaslechl, byly výkřiky a srdcervoucí vzlyky. Zrychlil, halu téměř přeběhl, a vrazil do jídelny. Spatřil Belatrix, která stála zády ke dveřím a shlížela na zničenou oběť, a Draca, který seděl na židli, bílý a ztuhlý jako solný sloup. A konečně Narcisu – tiskla se ke zdi, jako by toužila splynout s tapetou.

Když za sebou Belatrix zaslechla otevření dveří, se zvráceným úsměvem se otočila a v očích se jí zablesklo, jakmile v temné postavě poznala Severuse. Narcisa na zlomek vteřiny zavřela oči, jako kdyby se jí ulevilo, že přišel. Zato Draco nehnul ani brvou. Zdál se tisíce kilometrů vzdálený, na místě, kde k němu nedoléhala ani nejvzdálenější ozvěna křiku osoby, kterou Belatrix mučila.

Šílená čarodějka o dva kroky ustoupila a Severus se zděšením rozpoznal v klubku agónie Grangerovou. Dívka se svíjela v marné touze ulevit si od bolesti. Cruciatus.

„Co se to tady děje?“ Severus sjel Belatrix povýšeným pohledem. „Co dělá vězeň mimo celu? Jeden pokus o útěk ti nestačil, Belatrix? Chceš snad, aby se to opakovalo?“

Smrtijedka jen drze mávla rukou, přešla ke Grangerové a nahnula se nad jejím vyčerpaným tělem. Šlápla jí na hlavu, pořádně. Dívka zanaříkala ještě usedavěji a Belatrix se rozesmála. „Přesně, můj milý Severusi, právě pracuji na tom, aby se tady maličká odnaučila brát roha. Možná bych jí mohla uříznout nohy, co říkáš? Koneckonců, k mluvení haksny nepotřebuje. Jen jazyk…“ zašeptala a špičkou boty ji takřka něžně pohladila po tváři. Hermiona zděšeně vytřeštila oči.

„Stačilo, Bello,“ sykla Narcisa a pokusila se působit znechuceně a netečně. „Nestojím o krev na svých perských kobercích.“

Její sestra se zařehtala. „To jsi celá ty, Cisso.“ Narcisa a Snape si vyměnili vědoucí pohled. „Neustále se staráš jenom o ten svůj načančaný interiér…“ Znovu překročila dívku a kopla ji do žeber. Pak k ní poklekla a zašeptala: „Neboj se, maličká, můj pán a mistr tady bude co nevidět. Těším se, až tě za tu eskapádičku potrestá, tebe a toho Zabiniho…“ S úsměvem se narovnala. „Možná mi i dovolí uříznout ty tvoje gazelí nožky…“

„Jsi naprosto šílená, ubohá Belatrix,“ zamručel Severus. „Pán ví, jak je to děvče pro Pottera důležité. Nikdy nebude riskovat její smrt nebo vážné zranění, dokud mu nebude Potter bezpečně vydán na milost. Pokud chceš pána opravdu potěšit, naservíruj mu k večeři Potterovu hlavu, to bude užitečnější. Ale tys nebyla ani schopná ho porazit, když ti dnes čelil. Co si o tom asi náš pán pomyslí?“

Belatrix jeho poznámku ani v nejmenším neocenila. „Běž se vycpat, Severusi,“ vyprskla. „Musím ti připomínat, že tys měl Pottera na dosah ruky šest let? Šest let!“ zopakovala a zdvihla šest prstů s do krve okousanými nehty. „Stačilo jen sevřít prsty a mohl jsi toho všivého bídáka rozdrtit. Proč jsi to neudělal?“

„Měl jsem svázané ruce, protože Brumbál Pottera ochraňoval, a ty to moc dobře víš…“ procedil Severus skrz zaťaté zuby.

„Tak jsi měl toho starého blázna zabít dřív! Jestli jsi to tedy celé neplánoval…“ zavrčela Belatrix a propalovala ho pohledem. „Přiznávám, že mě to už napadlo. Nikdy jsem ti nevěřila, ale po té noci na Astronomické věži ti nevěřím už vůbec.“

„Belatrix, prosím,“ přerušila ji Narcisa. „Náš pán mu věří. Toto není tvoje věc a mohla bys být obviněna, že zpochybňuješ jeho úsudek. A víš, že to on nemá rád…“

Belatrix na svou sestru pohlédla a chvíli se rozmýšlela, než si nakonec pohrdavě odfrkla. „Na tom koneckonců nezáleží,“ zamumlala a znovu se zaměřila na svou vězenkyni. „A pokud jde o tebe, ptáčátko, o tvém osudu se rozhodne dnes večer…“

Severus si všiml, že se Draco na židli otřásl. Vystrašeným pohledem se zavrtal do černých očí svého kmotra. Severus mu stále ještě neprozradil nic o svém postavení špiona. Ale rozhodl se správně. Koneckonců, plán selhal, jeho tři účastníci vězeli stále ve spárech Voldemorta, a kdyby se Pán zla rozhodl propátrat mysli Draca a Blaise, kteří na rozdíl od Hermiony nebyli v umění nitrobrany tak zběhlí… raději na to nemyslet. Ani jeden z nich nic netušil a tak jim bude nejlépe. Zbývalo jen doufat, že slečna Grangerová vydrží vzdorovat.

„Vezmu ji zpět pod zámek,“ utrousil Severus a vykročil k Hermioně. Nepočítal však s Belatrix.

„Ne, ne, ne,“ zanotovala a zastoupila mu cestu. „Nejdřív bych ráda, aby pro mě Draco něco udělal…“

Mladík ztuhl. „Co?“ tázal se až příliš vysokým hlasem.

„Farmáři si značkují svůj dobytek, aby bylo každé zvíře identifikovatelné, když uteče…“ Belatrix zapátrala ve svém hábitu a vytáhla malou dýku. Podala ji Dracovi, stříbrnou rukojetí osázenou smaragdy napřed. „Buď kreativní, oslň mě,“ zaševelila a Draco se zamračil na zbraň.

„Bello…“ vzdychla nerozhodně Narcisa. „Jsem unavená, nemůžeme to nechat být? Vrátí se do cely a náš pán s ní potom naloží podle svého uvážení.“

„Zmlkni, Cissy. Chci, aby mi tvůj syn ukázal, že je muž.“ Pak směrem k Dracovi dodala: „Dělej.“

Draco se pomalu zvedl ze židle, snažil se ovládnout třes v rukou, když si přebíral dýku, a přistoupil k Hermioně zhroucené na zemi. Za Belatrixinými zády Narcisa sklonila hlavu do dlaní. Severus byl jediný, kdo to gesto postřehl.

„Draco, nemusíš to dělat,“ promluvil tiše. „Pouze Pán zla tě může k něčemu takovému nutit. Chceš-li odejít, můžeš.“

„Cože?“ zaječela Belatrix z plných plic a rozhodila rukama. „Nesnažíš se chránit tu mudlovskou šmejdku, že ne?“

„A ty udílíš rozkazy místo Pána zla?“ vyštěkl Severus a okamžitě využil příležitosti. „Myslíš, že se mu můžeš rovnat? Jak se opovažuješ rozkazovat jeho služebníkům, a navíc jeho jménem?“

Belatrix se nafoukla a zmlkla. Severus ani na chvíli nezaváhal, popadl Hermionu za vlasy a vytáhl ji na nohy. „Půjdeš se mnou,“ zavrčel, bez náznaku jemnosti, aby nevzbudil podezření. Hermiona vykřikla, když ji smýkal směrem k podzemí, aby vypadala před Belatrix přesvědčivě, ale jakmile prošli dveřmi a vydali se po schodech, úlevně si oddychla.

„Děkuju vám,“ vzlykla, jako by z ní spadla skála, když se svezla na židli ve své cele. Snape kývl a začal ji připoutávat.

„Nenecháme vás v tom, slečno Grangerová, slibuji. Dejte nám čas, abychom znovu všechno promysleli, a zkusíme to znovu. Brzy,“ ujišťoval ji.

Hermiona se slabě pousmála. „Jak se mají ostatní?“ zeptala se. „Jsou všichni v pořádku?“

„Jeden ze starších Weasleyových je u Munga, ale brzy ho už pustí. Jinak se nikomu nic nestalo,“ zamručel profesor, znechucený vzpomínkou na Rona, který na něj pravidelně křičel při každém setkání. „Váš přítel Ronald tráví svůj čas ječením na mě při každé příležitosti, dvojčata neztrácejí smysl pro humor, což je vcelku uklidňující, a Potter…“ vydechl, „zůstává sám sebou.“

Hermiona se usmála. Vztah Harryho se Snapem se vyhrotil už prvního dne v Bradavicích. Hermiona si uvědomovala, že v něm Snape spatřuje chlapce, který jej léta týral, Harryho otce Jamese. To ve skutečnosti nevysvětlovalo všechny Snapeovy reakce, ale Hermioně nepřipadalo vhodné se na to ptát. Jen kývla a zašeptala: „Jsem ráda, že jsou zdraví…“

„Prozatím je podstatné, že jste zdravá vy,“ připomněl jí Snape a pohlédl jí zpříma do očí. „Pán zla dorazí dnes večer. To znamená, že musíte sebrat všechny síly a uzavřít mu cestu ke své mysli. Jinak…“

„Jsme vy i já ztraceni,“ vydechla Hermiona.

„Včetně mého kmotřence a jeho přítele,“ dodal zamračeně profesor.

Hermiona přikývla. „Udělám, co bude v mých silách.“

Snape sevřel rty a naposledy se na ni podíval, než opustil celu. Hermiona se zhluboka nadechla, aby potlačila slzy. K smrti ji děsila myšlenka na to, že se ještě toho večera setká s Voldemortem. Ale musela odsunout strach do pozadí a vybavit si techniky nitrobrany, které si osvojila před několika měsíci. Musí zůstat silná. Kvůli sobě, kvůli Snapeovi, ale také kvůli Dracovi, Blaisovi, Harrymu, Ronovi a kvůli všem, kteří na ni venku čekali. Dokážu to, slíbila si.