Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Útočiště

Hermiona se probudila časněji než obvykle a zavolala rodičům. Aby se o sebe nemuseli strachovat, dohodli se, že si budou pravidelně volat v domluvenou hodinu.

Měla trochu času navíc, a proto si stihla udělat malou snídani, než se začala spěšně vypravovat do práce. Křivonožka vypadal spokojeně, protože se chovala jako obvykle. Nebyl již ani zdaleka tak přítulný a nervózní jako včera, když porušila svou rutinu a zůstala doma.

Hermiona se zadívala na myslánku stojící na stole na druhém konci místnosti. Uvědomila si, že její rodiče mají pravdu. Strávila příliš mnoho času ponořená ve světě fantazie, než aby se zabývala tím kouzelnickým. Až se vrátí z práce, sedne si a začne hledat způsoby, jak odhalit viteály. To bude nesrovnatelně prospěšnější.

Do cestovního hrnku si nalila kávu, popadla kabát a klíče a hůlku nechala vklouznout do rukávu. Otevřela dveře, ale když vykročila, zakopla o něco na rohožce. Vyděšeně shlédla a uviděla matčiny talíře. Usmála se. Byly dokonale čisté, a než je rozkopla, tvořily úhledný sloupec. Sklonila se, aby je zvedla, a rychle se vrátila do domu.

O chvíli později vyšla ven se dvěma cestovními hrnky a malým sáčkem. Zamířila ke kontejneru.

Bezdomovce našla na stejném místě jako včera.

„Dobré ráno! Děkuji vám, že jste mi vrátil mámino nádobí. Přinesla jsem vám kávu a pár koblih.“

Nevzhlédl ani jinak nedal najevo, že si jí všiml, ale když před něj položila hrnek a sáček koblih, konečně nějak zareagoval. Apaticky naklonil hlavu k její ruce.

Alkohol z něj necítila – ačkoliv páchl vším možným – nicméně vypadal, jako kdyby se teprve probudil. Pomyslela si, že je zfetovaný.

„Také jsem vám přinesla lístek s adresou útulku. Venku už je příliš chladno. Byla bych raději, kdybyste byl někde v teple. Kromě toho by mohla přijet policie a vyhnat vás. Když vás tu uvidí sousedé, určitě si budou stěžovat. Jestli mám nečitelné písmo, přečtu vám to.“ Napsala to sice tiskacím, ale někteří z těchto ubožáků byli negramotní.

Když stále neodpovídal, sklonila se a lístek položila na chodník vedle kávy. Rukou v limetkově zelené rukavici ji chytil za zápěstí. Hermiona ztuhla. Otočil její ruku a do dlaně jí vložil docela velký kámen. Její prsty pak sevřel okolo něj. Kámen hřál.

„N-nezabil,“ vyrazil ze sebe hlubokým, skřípavým hlasem.

„Děkuji,“ odpověděla, když jí pustil ruku.

Jen se otočil, zvedl sáček koblih a strčil do něj nos.

„Tak jo, nechte si chutnat,“ řekla. Narovnala se a pomalu se vydala ke svému autu.

Nastoupila a prohlédla si podivný kámen, který dostala. Nakonec ho odhodila na sedadlo vedle sebe. Během let obdržela od svých bezdomovců víc než dost neobvyklých věcí. Ti si velmi vážili vztahů mezi sebou a často sdíleli věci, které měly hodnotu jen v jejich pomatených myslích. Tohle nebyl její první ‚zvláštní‘ kámen.

Hermiona dojela na druhou stranu města a právě parkovala ve vícepodlažní garáži naproti své práci, když kámen začal šramotit. Vypnula motor a otočila hlavu, aby viděla, jak se kámen převrací a mění. Současně slyšela, jak někdo křičí bolestí.

Leknutím vykřikla, vytáhla hůlku a vyskočila z auta.

Jakmile ten zvuk ustal a přeměna skončila, uviděla těžce zraněného Smrtijeda. Byl v bezvědomí, ale dýchal. Pro jistotu na něj seslala poutací kouzlo. Pak sáhla po svém medailonu.

Když dorazili Harry s Ronem, stále ještě seděla na zemi a mířila hůlkou na auto.

„Sakra! Jak – co se stalo?“ vykřikl Ron.

„Byl to kámen!“ ječela. „Dal mi zatracený kámen!“

„Kdo?“

„Snape!“ odpověděla. „Určitě to byl Snape!“

„Ty jsi viděla Snapea?“

„U popelnic. Dala jsem mu najíst. Dvakrát. Ani jsem nepoznala, že je to on! Jak to, že jsem sakra nepoznala, že je to on?“ Konečně se vyhrabala ze země. „Zbavte mě tamtoho. Musím zpátky domů!“

„Ne! Hermiono, neblázni! Mohl tě zabít!“

„Ne, tenhle bastard mě mohl zabít,“ zakřičela a ukázala hůlkou směrem ke Smrtijedovi. „Snapeovi se jen nepovedlo mi říct, proč je ten kámen zvláštní. Řekl, že nezabil. Možná mě chtěl varovat. Musel ho najít minulou noc blízko mého bytu. Nakonec po mně přece jen asi jdou.“

„Hermiono,“ snažil se ji uklidnit Harry. „Nemůžeme tě nechat jít zpátky domů. Snape je hledaný zločinec.“

„Přeci ho nezatknete, že ne? Minulou noc mě zachránil před tímhle hajzlem. Má znalosti, které potřebujeme. Když ho zavřete, nikdy nedostaneme naše odpovědi.“

„Hermiono, buď přece rozumná.“

„Ne! To prostě nemůžete!“ zaječela. Popadla hůlku a s hlasitým prásknutím se přemístila.

Když dorazila na místo, Snape už byl pryč. Ozvalo se prásknutí a objevil se Ron, rozběsněný na nejvyšší míru. Další dvě prásknutí ohlásila příchod Tonksové a Remuse. Tonksová už mířila ke dvěma dychtivě zírajícím mudlovským mladistvým.

„Ty ses totálně pomátla?“ zařval Ron.

Hermiona neodpověděla. Zírala na místo, kde předtím seděl Snape, a doufala, že ucítí jeho přítomnost. Necítila však nic.

Pastorek dorazil s dalšími čtyřmi bystrozory a Hermioně bylo těžko u srdce. Cítila se jako zrádce, ale nebyla si jistá, kterou stranu zradila.

ooOOoo

S tříhodinovým zpožděním konečně dorazila do práce. Vymluvila se na starou neprovdanou tetu, která ráno upadla ve vaně. Celý den se pak cítila špatně, když ji soucitní kolegové litovali.

Začala dohánět resty způsobené včerejšími‚ žaludečními potížemi a snažila se nemyslet na to, jak moc je zklamaná.

Pastorek a jeho lidé důkladně prohledali její byt i okolí. Na rohožce našli čistý cestovní hrnek. Ron přivedl manžele Lupinovy a společně s Harrym sebrali Smrtijeda a vyčistili prostor. Kromě Remuse a Tonksové ji všichni pokládali za blázna.

Nejvíce jí vadila skutečnost, že tady Snape byl; dvakrát s ním mluvila a přitom celou dobu neměla nejmenší tušení, že je to on. Vypadal sice trochu zpustle a v tom kabátu se ztrácel, ale měla pocit, že mezi nimi existuje nějaké spojení. Jakési drobné pouto, díky kterému by ho mezi všemi lidmi hned poznala. Nic takového tu však nebylo.

Připadala si jako hlupák.

Pokud ale její teorie o spojení mezi nimi byla úplně špatná, proč se objevil u jejího bytu? Proč by se utábořil právě na tomto konkrétním místě? Byla by to až příliš velká náhoda.

Aby vše dohnala, zůstala v práci dlouho do noci. Doma by trpěla a rodiče by byli určitě příliš rozrušení, kdyby se u nich ukázala tři večery po sobě.

Naposledy si takto prázdná a ztracená připadala, když ji opustil Oliver.

Bylo už devět hodin, když se začala balit. Stále se domů netěšila, bála se, že tam na ni bude čekat Ron nebo Harry, aby dokončili svou přednášku. Proto se rozhodla, že se vydá ulicí dolů a zajde si na čínu. Dostala na ni chuť a ta se rychle změnila v potřebu.

Zamkla kancelář, zamávala ochrance a pak se vydala od parkoviště směrem dolů. Minula dva bloky, hůlku držela v ruce a dlaně měla schované v rukávech, jakoby jí byla zima. Asi blok od restaurace se zarazila.

Byl tam.

U zdi budovy se choulil bezdomovec. Byl zachumlaný v příliš velkém růžovém dámském kabátě, klobouk měl hluboko stažený do obličeje a límec vysoko vyhrnutý.

Po chodníku se potácelo pár opilých floutků a bavilo se otravováním lidí.

Hermiona zrychlila krok a spěchala ulicí k místu, kde jako terč seděl Snape ve svém růžovém kabátě. Opilci si jej všimli a začali jej jen tak pro zábavu trápit. Srazili mu klobouk a znuděně do něj kopali. Hermiona se rozkřičela a rozběhla se k nim.

Snape se nebránil. Prostě jen seděl a netečně přijímal rány.

Hermiona vytáhla hůlku, ale věděla, že kdyby ty mudly proklela, ministerstvo by to jen tak nenechalo. Poté co Snape poprvé zabil Voldemorta, zahájilo ministerstvo sledování a stopování útočných kouzel v mudlovských oblastech stejným způsobem, jakým sledují kouzlení nezletilých.

Chuligáni už o Snapea, který na ně nijak nereagoval, ztratili zájem, jenže jí koloval v žilách adrenalin, když se k nim celá vzteklá přiblížila.

„Hej! Padejte domů, vy zavšivení spratci!“ ječela. Shlížela na ty tři jako malá Valkýra. „Nedokážete si najít jinou zábavu? Zmizte, vy smradi!“

Všichni tři se zarazili. Rozhlédli se, uviděli zvětšující se dav naštvaných diváků a zachovali se, jak uměli nejlépe. Za mumlání výhrůžek se vytratili.

Než se dav rozptýlil, vyjádřilo několik přihlížejících Hermioně uznání. Hermiona si dřepla před Snapea, zvedla jeho klobouk a posadila mu ho zpět na hlavu.

„Netušila jsem, že jste byl v Blackpoolu, profesore,“ řekla se smíchem, který přerušovaly slzy. Adrenalin, který jí koloval v těle, vyprchal a teď se třásla a bojovala s pláčem.

Snape tam jen tak seděl a zíral do země.

„To mi neřeknete ani dobrý den?“ zeptala se. „Čekala jsem na vás dlouho.“

Nereagoval. Jako by tu ani nebyla. Ale s jistotou věděla, že to on ji sem dovedl.

„Dal byste si trochu číny? Pojďte, koupím vám jídlo. Co je vaše oblíbené, Dim Sum? Vím, že jste mi tu myšlenku vsugeroval.“ Postavila se a napřáhla k němu ruku, aby mu pomohla, ale žádné reakce se nedočkala. „Prosím, profesore. Pojďte se mnou.“ Čekala na odezvu, ale nakonec se vzdala. „Budu hned zpátky. Neopovažte se zmizet.“

Spěchala do restaurace a objednala jídlo s sebou. Protože nevěděla, co má rád, objednala skoro od každého něco. Řekli jí, že vše bude připraveno za patnáct minut. Poděkovala a spěchala ven. Snape tam stále čekal.

Zbývající čas strávila běháním do restaurace a zpátky k němu, až si byla jistá, že ji obsluha považuje za blázna. Nakonec bylo jídlo hotové a ona zaplatila. Když posbírala tašky, otočila se a zjistila, že Snape stojí přímo za ní. Zíral na podlahu.

„Oh! Chcete si to sníst tady?“ zeptala se.

„Ne! Ven! Odveďte ho odsud!“ Žena za pultem ukázala na ceduli, na které stálo: ‚Vyhrazujeme si právo odmítnout služby.‘

Hermiona se jim vůbec nedivila. Snape vypadal jako strašák a hrozně páchl.

„To je v pořádku, odcházíme.“ Šla k východu, ale zastavila se, když zjistila, že ji nenásleduje. Stál na místě a pořád zíral na podlahu. Žena za pultem začala vyhrožovat, že zavolá policii. Hermiona si vzpomněla na to, co jí Harry řekl o Snapeově pobytu v nemocnici, a dostala nápad. „Pane profesore, pojďte za mnou.“

Snape se otočil a šel přímo k ní. Vyšla ze dveří, ale on zůstal stát na místě. „Následujte mě,“ řekla stejným přikazujícím tónem. Vyrazil za ní. „Do háje, na tohle bych se mohla fakt vykašlat,“ povzdechla si zoufale.

Vracela se k autu a Snape ji jako oživená loutka poslušně následoval. V hlavě se jí rojily otázky a obavy, jak jen jej přiměje komunikovat. Včera večer ani dnes ráno moc nereagoval, ale pořád vypadal víc při smyslech než teď. Došla k logickému závěru, že cyklicky prochází různými úrovněmi příčetnosti. Musí požádat Harryho o kopii jeho lékařských záznamů. Neměla představu, jak to udělat, aniž by vzbudila jeho podezření.

S rukama plnýma jídla zamířila na parkoviště a vedla ho jako své zvířátko. Zvuk běžících nohou ji vyplašil, a tak se otočila a uviděla ty samé mladé chuligány, se kterými již jednou měla tu čest.

„Nazdar, slečinko. Bez davu nejste tak odvážná, co?“ ozval se ten poďobaný.

„Ve skutečnosti jsem nepříjemnější. Opravdu chcete zmlátit bezdomovce a ženu, která je poloviční než vy? Vážně jste tak hloupí?“ Hermiona blafovala. Pořád se bála použít magii. Ne, že by jí ministerstvo nedovolilo bránit se, ale mohli by najít Snapea. Přesto nehodlala dovolit, aby ji zranili. Přehodila si balíčky s jídlem do jedné ruky, vytáhla telefon a chystala se vytočit číslo na policii. Výtržníci jí ale vyškubli mobil z ruky a roztříštili o zem.

„Takhle to nepůjde, zlatíčko,“ prohodil vyšší břicháč.

Hermiona začínala mít strach. Situace ji zahnala do kouta.

„Jsi celkem roztomilá, když se bojíš,“ řekl a přistoupil k ní blíž.

Hermiona o krok ucouvla a uslyšela, jak Snape vyloudil zvuk podobný zavrčení. Ztuhla.

„Sklapni, starouši!“ vykřikl ten první, poďobanec.

Menší podsaditý pobuda začal hýkat jako osel a obcházel je ze strany. Z kapsy bundy vytáhl dlouhou trubku.

Zavrčení se ozvalo znovu. Hermiona se ohlédla a poprvé uviděla celou Snapeovu tvář. Oči se mu blýskaly zlobou. Křivé zuby zatínal v ošklivém úšklebku.

„Ale ne.“ Otočila se ke třem chuligánům, kteří se stále hecovali. „Utíkejte, vy idioti!“

„O co ti jde?“ zeptal se poďobaný ve chvíli, kdy vysoký pořízek zdvihl pěsti.

Snape se prosmýkl kolem ní a vyrazil jí tašky z ruky.

„Nezabijte je!“ vykřikla.

ooOOoo

Hermiona nastartovala auto, zařadila zpátečku a vyřítila se z parkovacího místa. „Řekla jsem, abyste se doprdele připoutal!“ zaječela, když Snapeova hlava zaduněla o palubní desku. Zařadila rychlost a auto vystřelilo vpřed. Přitom se naklonila přes Snapea a popadla pás. Protáhla jím ruku, aby ho mohla snadněji natáhnout, až nakonec s cvaknutím zapadl na své místo.

Se skřípěním brzd zastavila na místě, kde se ti tři floutci s křikem stále svíjeli na zemi. Jeden se držel za krvácející tvář, druhý si svíral rozdrcené čéšky a poslední si podpíral nepřirozeně ohnutou ruku.

Prudce otevřela dveře a vyskočila z auta. Zvedla rozbitý telefon a po chvilce váhání popadla i tašky s jídlem. Všechno hodila Snapeovi do klína.

„Zavolám policii! Ten chlap je nebezpečný!“ křičel poďobaný ksicht skrz zakrvácené prsty.

„Trhni si, říkala jsem vám, že máte utéct!“ odsekla, když naskočila zpátky do auta. Prudce zařadila a vystřelila z parkoviště.

„Já jsem n-nezabil,“ ozval se vedle ní hluboký hlas.

„Ano, byla jsem u toho. Vůbec jste nepoužil magii. Jsem vám hrozně vděčná, ale stejně to bylo trochu… děsivé.“ Vzpomněla si na zvuk praskající kosti a prudce se zachvěla.

„Já jsem n-nezabil.“

„Já vím, Severusi, vedl jste si skvěle. Jsem na vás pyšná.“

ooOOoo

Bylo jedenáct hodin v noci, když se John Granger obezřetně přibližoval ke vchodovým dveřím s kriketovou pálkou v ruce, zatímco jeho žena stála za ním, připravená stisknout na mobilu tlačítko nouzového volání. Kvůli událostem předešlé noci byli poněkud nervózní. Pan Granger zamžoural na svou dceru stojící na prahu. V rukou držela přepravku pro kočku a malý kufřík, ze kterého vykukovalo ramínko od podprsenky a nějaký rukáv.

„Hermiono?“

„Omlouvám se, tati. Můj mobil je na maděru, nemohla jsem zavolat. Potřebuju vaši pomoc.“

Pan Granger se zahleděl za svou dceru a spatřil bezdomovce, který držel tašky s čínou.

„Zlatíčko, řekni mi, že to není…“

„Je. Pusťte nás dovnitř a já to vysvětlím.“

„Hermiono, ten muž…“

„Mě za posledních dvacet čtyři hodin dvakrát zachránil,“ skočila Hermiona své matce do řeči. „Měla jsem pravdu, mami. Je mezi námi nějaké pouto.“

Její otec zamrkal, pak ustoupil a otevřel dveře dokořán.

„Radši pojďte oba dovnitř a ty nám to vysvětli.“

ooOOoo

„Mami, pochop to. Dává to dokonalý smysl.  Vy dva se nechcete ukrýt a Snape je velmi ochranářský. Ber ho jako hlídacího psa. Jako ta plemena, která jsou učenlivá a sladká, dokud…“

„Neroztrhají nějaké dítě?“ dokončila matka, s ústy plnými ohřáté číny.

„Ne, měla jsem spíš na mysli ‚dokud se k nim nevloupe někdo cizí‘. Kdybyste o tom jen trochu popřemýšleli…“

„Co to dělá? Značkuje si své území?“ zeptal se otec a vaječným závitkem ukázal na Snapea.

Hermiona se otočila a uviděla Snapea, jak kouzlí u oken a dveří. Vstala a přešla k němu.

„Buduje ochrany,“ odpověděla překvapeně. Od chvíle, kdy dorazili, se Snape ani na chvíli nepohnul z křesla za dveřmi. O jídlo vůbec neprojevil zájem. Teď se zlehka pohyboval po obývacím pokoji a umisťoval kouzla tak silná, až se vlnily závěsy. „Dobré ochrany. Polovinu těchto kouzel ani neznám a on je provádí neverbálně. Vidíte? Chce vás ochránit!“

„Hermiono! Proč si proboha připadám jako tehdy, když ti bylo sedm let a ty sis přinesla domů kotě?“

Hermiona si promnula oči. „Slibuji, že po něm budu uklízet, krmit ho a schovávat mrtvá tělíčka.“

„No, pro začátek by neuškodilo umýt ho. Strašlivě zapáchá.“

Hermiona se otočila a podívala se na otce. „Myslíš to vážně? Smím si ho nechat?“ protřela si tvář. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem teď řekla.“

„Samozřejmě, že si ho můžeš nechat. Zachránil ti život. Musel bych být mizera, abych ho po tomhle vyhodil zpátky na ulici.“ Pronikavě se zasmál. „Uvědomuješ si, že má pravděpodobně vyrážku?“

„A vši,“ dodala matka. „A spoustu dalších potíží, které si jen dokážu představit,“ řekla Hermiona. „Ráno skočím do lékárny.“

„Je dobře, že tvá neprovdaná tetička… jak se jen jmenovala?“

„Trudy. Prateta Trudy.“

„Je dobře, že ubohá tetička Trudy upadla a potřebuje pomoc s pracemi kolem domu.“

„Dobře, jdu připravit pokoj pro hosty,“ poznamenala máma. „Snad do něj dostaneš jídlo, je hubený jako lunt.“

Hermiona se neobtěžovala s vysvětlováním, že takhle vypadal, co ho znala. Svlékla z něj růžový kabát, zkontrolovala jeho kapsy a nechala ho zmizet.

Teď se tu potloukal v něčem, co vypadalo jako stará světle modrá mikina a žalostně špinavé khaki kalhoty. Vypadaly na něm ještě divněji než růžový kabát. Slepené a rozježené vlasy trčely do všech stran.

Sundala mu klobouk z hlavy, opakovaně na něj použila několik čistících kouzel a schovala si ho do kapsy. Něco se jí na něm líbilo a chtěla si jej ponechat, i když věděla, že by ho profesor spálil, kdyby byl příčetný.

„Jdu ho vykoupat,“ řekl otec. „Myslíš, že mu bude vadit, když použiju rukavice? Nechtěl bych na své pacienty přenést nějakou chorobu.“

„Já to udělám, tati. Jsem už velká holka. V útulku jsme dělali to samé a raději bych ho sledovala, abych zjistila, co spouští jeho násilnické chování.“

„Pokud si myslíš, že to tak bude lepší. Jdu pustit vodu a najít mu nějaké oblečení.“

Hermiona se dívala, jak Snape končí s kouzly v obývacím pokoji a přesouvá se do jídelny. Šla za ním.

„Rodiče souhlasili, že tu můžete zůstat, pane profesore.“

Nezastavil se a kouzlil dál. Podívala se mu do očí. Byly ve střehu a jiskřily soustředěním. Byl to asi zatím jeho nejnormálnější výraz. Po příhodě na parkovišti se vrátil k mrtvému pohledu, který jejími rodiči otřásl.

„Chci vám ještě jednou poděkovat za záchranu, dnes a také před tím Smrtijedem včera.“

Vůbec to nevypadalo, že by ji nějak zaregistroval. Stejně dobře mohla být třeba duch.

„Pane profesore, proč probudí Brumbálův portrét jen váš hlas?“ Nic. „Povězte mi něco o Lily,“ požádala ho a zadržela dech.

Vůbec žádná reakce. Prostě jen pokračoval dál v rozmisťování svých propracovaných kouzel.

Otec na ni zavolal, že koupel je připravená.

„Severusi, přestaňte.“ Poslechl. „Následujte mě.“ Otočila se a šla ke schodům. Letmý pohled zpět jí ukázal, že jde za ní. Jeho oči se znovu vrátily k tomu nevýraznému, mrtvému pohledu. Vzdychla.

ooOOoo

„Dobře, to je ono. Teď vaše kalhoty. Sundejte si, prosím, kalhoty.“ Snape si začal rozepínat opasek, zatímco Hermiona mu vytáhla z kalhot svetr a špinavé tričko, které se skrývalo pod ním. Očima přejela jeho trup. I po měsících strádání byl nápadně v kondici. Neměl nafouklé břicho nebo zevnitř ubývající svaly jako většina bezdomovců. Vypadal spíš udržovaně a dobře stavěný. A taky ošklivě potlučeně.

Matka přišla s ručníky a sykla, když ty modřiny uviděla. Bylo jich mnohem víc, než se dalo svést na dnešní chuligány.

„Dost si toho vytrpěl, co?“

„Mami, to je ještě mírně řečeno.“

„Chudák.“ Položila ručníky na víko prádelníku. „Není toto genetická vada, když všichni soucítíme s masovým vrahem?“

„Mami! Severusi, sedněte si na okraj vany.“ Hermiona stáhla kalhoty z jeho kostnatých nohou.

„Jen mě to tak napadlo. Nemáš pocit, že jsme všichni pod vlivem nějakého kouzla? Jako když tě dovedl k té čínské restauraci… To prostě není normální.“

„Možná. Netuším. Třeba jsme všichni jen empatičtí Nebelvíři. A já opravdu nevím, co je normální. Nejsem si jistá, že to v této rodině bylo jasně definované ještě před tím, než jsme zjistili, že jsem čarodějka.“

„Souhlasím. Vypadá to, že má lišej, zlato. Tvůj otec má někde mast na plíseň nohou. Použij ji, je to v podstatě to samé. Zkontrolovala jsi, jestli není zavšivený?“

„Jo, o to jsem se postarala pomocí magie. Když dokážu kouzlem upravit vlasy, můžu stejně odstranit i hnidy.“

„Asi by bylo nejlepší, kdybys mu kouzlem oholila celou hlavu. Ačkoli si troufám tvrdit, že oholení vousů jeho vzhled moc nevylepšilo.“

„Já vím. Ale tohle je profesor Snape. Krátké vlasy k němu prostě nepatří.  Bylo by to rouhání.“

„A koupat vraha v mých nejlepších léčivých solích rouhání není?“

„Mami! Nechceš jít spát?“

„Drzoune. Dobrá, nechám to na tobě, ale tvůj otec je přímo tady, kdyby si na tebe ten chlap začal dovolovat.“

„Mami!“

Helen Grangerová odešla, ale dveře nechala otevřené. Hermiona odstranila Snapeovu hůlku z jeho dosahu, přiměla ho, aby se postavil a vykročil ze spadlých kalhot. Všechno splnil s ladnou elegancí, která ji překvapila. Upírala oči na jeho nohy. Kůže byla poraněná a plná mozolů. Nehty měl příšerně přerostlé a na několika místech ošklivě zlomené. I přesto šlo o pozoruhodně elegantní nohy.

Pohledem náhle zabloudila o něco výše, zčervenala a pohlédla na vanu. Zdálo se jí, že má v očích vypálený obraz jeho přirození. Oliver byl vedle něj odepsaný a i Ronovi se stal velkou konkurencí.

„Dobře, Severusi, vlezte opatrně do vany, dávejte pozor.“

„Všechno v pořádku?“ strčil otec hlavu do dveří.

„Zatím ano, uvidíme, jestli neodmítne vodu.“

Oba sledovali, jak vstoupil do vany a jen tam stál.

„Posaďte se, pomalu.“

Zvolna se spustil do vany a nahlas zasupěl.

„Bylo to bolestí nebo potěšením?“ zeptal se Hermionin otec.

„Nemám ponětí.“

„No, všechny ty soli uvolní svaly. Zbídačený prevít. Není žádný krasavec a ty podlitiny tomu taky moc nepomáhají. Myslíš, že bys mu mohla nařídit, aby se vydrhnul sám?“

„Zkusit to můžu.“ Popadla žínku a napěnila ji. „Sice jsem to dělala v útulku, ale nikdy dřív jsem neumývala nikoho ze svých učitelů.“ Zvedla Snapeovu ruku a vložila mu žínku do dlaně. „Severusi, umyjte se.“

Rukama sevřel žínku a začal se drhnout.

„No, aspoň špetka štěstí,“ konstatoval její otec, když se zhroutila na podlahu.

„Ani netušíš, jakou mi to udělalo radost,“ odpověděla procítěně.

„Myslím, že tuším. Taky se mi ulevilo. Mimochodem, ozvala ses svým přátelům?“

„Ano, řekla jsem jim, že chvíli budu bydlet s tebou a mámou.“

„A co tady jeho lordstvo? Co se stane, až se tady tví kamarádi objeví, protože jsi jim zapomněla včas zavolat, a najdou tu Nejhledanějšího z hledaných?“

„Já nevím. Doufám, že do té doby přijdu na to, jak mu pomoci.“

„Jsi si jistá, že to dokážeš?“

„Ne, ale jsem přesvědčená, že on to ode mě očekává.“

Než skončili, musela dvakrát vyměnit vodu, spotřebovala čtyři šampony a strávila deset minut s kondicionérem a hřebenem, než mu rozmotala zacuchané vlasy. Dostala ho z vany, osušila, ošetřila mu kůži a oblékla ho do otcova pyžama. Zkrátila mu nehty a uložila ho do postele. V době, kdy končila s natíráním vředů na jeho nohách, spal tak hluboce, že vypadal jako hadrová panenka. Byla by si myslela, že s takovým nosem prostě musí chrápat, ale Severus otočil hlavu na stranu a jen příležitostně si povzdechl.

Hermionu zasáhlo, jak mírně vypadal, když spal. Žádné šílenství, žádný neustálý vzteklý nesouhlas jako v době, kdy byl učitelem. Prostě vypadal nevinně a klidně.

Zavřela tubu s krémem, přikryla Severuse dekami a zamířila uklidit koupelnu.

„Už jsem to udělal, zlato,“ zastavil ji otec. „Jdi do postele.“

„Děkuji, tati. Za všechno.“

„Hermiono, nemusíš mi děkovat. Jen doufám, že máš ohledně něj pravdu. To je všechno, co bych chtěl.“ Silně ji objal a poté se odvlekl do své vlastní postele.

Nožka ležel na jejím polštáři. Stále byl na ni ale naštvaný kvůli rychlému Accio, kterým ho dostala do přepravky. Svědčil o tom jeho čenich zakrytý ocasem. Několikrát se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit své roztěkané myšlenky, než se přetočila a přetáhla si přikrývku přes hlavu.