Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1.

Pondělí, 10. ledna

17:30

Zvážil jsem pravděpodobnost, že na večírku bude pití zdarma. Skutečně velmi pravděpodobnou pravděpodobnost. Alkohol bych měl omezit, obzvláště po té smršti včerejší noci, ale…

Stejně ho moc nebude.

Asi bych měl jít. Koneckonců nechci, aby Minerva shnila v Azkabanu.

Půlnoc. Doma.

To teda byla tristní noc!

Sečteno, podtrženo – už nikdy víc.

Do Bradavic jsem dorazil s lehkým zpožděním a Minerva už rázovala ve vstupní hale.

„Tady jste!“ Jakmile mě zahlédla, už mi spílala. Vykročila ke mně, servala ze mě plášť a zamlaskala při zjištění, že jsem se neobtěžoval lépe obléknout. Do čeho, sakra, myslela, že se vyšňořím? Do hedvábí? Do zlaté výšivky? Do volánů?

„Schody nahoru,“ nařídila a dloubla do mě.

„Necháte toho?“ zavrčel jsem vztekle.

Ignorovala mě. „Už tam jsou všichni,“ vysvětlovala, zatímco mě popoháněla k Velké síni. „Chtěla jsem–“

„Do háje, Minervo, nepůjdu hlavními dveřmi.“

Unaveně potřásla hlavou a prošli jsme dveřmi v zadní části síně. Nikdo si nijak zvlášť nevšiml našeho příchodu, což jsem přivítal. Nemohl jsem se dočkat, až se zmocním nejbližšího nápoje a zmizím v nejbližším rohu, ale dosáhl jsem jen první části svého cíle, když Minerva začala: „Nuže, mohu vám někoho představit?“

Vím, že jsem musel zblednout. Měl jsem v úmyslu najít si nějakou slušnou ženu, ale jistě jsem netoužil, aby se do tohoto procesu zapojila třetí strana. Jen přes moji mrtvolu.

„Minervo –“

„Podívejte, támhle je Hermiona! Pamatujete se na Hermionu Grangerovou, že ano, Severusi?“

Připitoměle jsem se na ni koukl. U chlupatého zadku, jak bych kdy mohl zapomenout na ze-všech-nejsvětější Hermionu Grangerovou? Je známo, že vzpomínky na ní působí příležitostná traumata.

„Je uprostřed rozvodu,“ pokračovala Minerva rázně. „Trochu citlivé téma, řekla bych. Je jednou z nejpovažovanějších advokátů v –“

„Upřímně, Minervo, zvysoka na ni kašlu.“

Z přepadlého výrazu tváře Hermiony Grangerové šlo vyčíst, že stála na doslech našeho rozhovoru. Minerva se nevzrušeně hnala kupředu. „Hermiono, pamatujete si profesora Snapea? Teď už, samozřejmě, jen Severuse.“

‚Jen Severuse‘. Ještě tím nožem v ráně otoč, Minervo!

Poněkud nucený úsměv Hermiony Grangerové nedorazil k očím. „Jak bych mohla zapomenout?“ odvětila rezervovaně.

Hleděl jsem do sklenice a proklínal Minervu a její absurdnost.

„Tak tedy, musím za ostatními hosty,“ prohlásila tato s ubohým pokusem nebýt průhledná jako prvňák z Mrzimoru.

Minerva odkvapila ve víru tartanu. Hermiona Grangerová stála a tvářila se stejně rozpačitě, jako jsem se cítil i já. Neměl jsem to nedocenitelné štěstí, aby na ni moje oko padlo poté, co z jejího vzhledu vyprchaly následky války. Všiml jsem si, že mě krátce zmapovala pohledem, a nabyl jsem dojmu, že se jí nelíbí, co vidí.

Jak se jen opovažuje takhle se na mě dívat! Snobská husa.

„Takže,“ začala s nezájmem. „Co teď děláte? Něco pro bystrozorskou kancelář, že?“

Na jeden zátah jsem si vlil whisky do krku. „Ne, to ne. Pracuji pro oddělení záhad.“

S pochopením přikývla. Stejně jako já věděla, že jen někteří mohou přiznat práci pro toto specializované oddělení, čili že jejich zodpovědnost nestojí za žádnou špionážní zástěrku.

Ze svého pití jen usrkávala, což ostře kontrastovalo s mým vlastním téměř vdechnutím toho mého. Očima těkala všude možně jen ne na mě a bylo mi jasné, že chce zmizet. Opravdu jsem jí to nevyčítal, jelikož už nebylo co říct. Stál jsem tam, v hlavě vymeteno, a tak jsem, jelikož se nenaskýtala jiná možnost, jednoduše odešel. Upřímně, co jsem měl říct ženě jako ona?

Bohužel, nešlo o naše poslední setkání. Později toho večera jsem ji zaslechl, jak hubuje Minervu za to, do jaké pozice ji dostala.

„Prosím, Minervo, nepotřebuju, aby se mi před nosem promenádovali chlapi. Obzvláště ne ti, kteří si mohou nárokovat titul nepříjemný bývalý učitel a ještě jsou dost staří na to, aby byli mými otci!“

Drzá žába.

Jako bych já chtěl, aby se vlasatá přemoudřelá bývala studentka natřásala před mým nosem! A obzvláště ne tak stará, aby mohla být mou… dcerou.

Kristepane.

Když to tak shrnu, právě jsem si opět uvědomil, že jsem starý.

Stáří klepe na dveře. Jsem sám. Mám práci na houby. Žádné vyhlídky. Nic…

Kde je ta láhev brandy? Se sklínkou se nemusím obtěžovat…