Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1. Nezbytnost

Padající déšť narážel na šikmé tašky, hlasitě crčel do okapů a v kaskádách vodopádů stékal do uličky. Louče skomíraly pod tímto útokem z nebes, jejich světlo vlhkem sláblo v nezměrnosti podmračené černě. Dokonce i obyvatelé Obrtlé, kteří ty nejlepší obchody uzavírali pod rouškou noci, tento večer neriskovali a nevycházeli ze svých domovů.

Kingsley Pastorek hrbil ramena proti plíživé vlhkosti, která pronikala i silnou kapucí jeho pláště, stáhl se hlouběji do stínů převisu s chrliči a hleděl do temné, opuštěné uličky.

Nelíbilo se mu to. Ani trochu.

Ale co jiného mohl dělat?

Podél temného zákoutí se motal seschlý starý kouzelník, jehož tvář pokrývaly bradavice s chlupy, rozstřikoval kaluže a naprosto falešně prozpěvoval jakousi oplzlou baladu. Kingsley se stáhl hlouběji do stínu a sledoval mužovu opileckou trasu. Zjevně byl obluzený velkým množstvím ohnivé a nebylo třeba jej špehovat. Bezpochyby zákazník Žáby v nálevu.

Kingsley zavrtěl hlavou, až rozprskl kapky vody do vlhkého nočního vzduchu. Folke už by měl být zpátky. Neměl souhlasit a nechat ho jít samotného do té špíny…

Žába v nálevu. Támhle stála – hospoda s pověstí, která páchla jako zkažené vejce. Ukrývala se v temném zákoutí Obrtlé a hostila zajímavý vzorek postav kouzelnického světa, ony ne zrovna příjemné osoby nočního života. Kingsley věděl jistě, že Mundungus Fletcher pořídil mnoho ze svých obchodních kontraktů právě tady. Dung místo popsal jako plac pro úplatné skřety, sprosté čarodějnice a příležitostně upíry, pro vlkodlaky na útěku, kteří přišli o své místo U Vyjící smečky, a samozřejmě pro ty čarodějky a kouzelníky, jejichž gustu toto místo vyhovovalo.

A dnes i patrně místo pro Smrtijeda.

Kingsley zavrtěl hlavou. Za normálních okolností by věřil, že Žába je pod úroveň jakéhokoli Smrtijeda – obvykle si potrpěli na lepší. Ale hlášku bylo třeba prověřit i přes podivnost jejího získání a zlověstný pocit v hrudi. Byl bystrozor. A toto je jeho práce.

A tato práce bývala občas nebezpečná. Obzvláště v těchto dnech.

Zkontroloval hodinky a sklonil hlavu, jelikož déšť zesílil. Co mu trvá tak dlouho? Kde je ten Folke? Proč nepodal zprávy? Byl čítankovým bystrozorem a pokud to mohl ovlivnit, nikdy se na setkání neopozdil. Bylo mu cizí trávit tolik času na průzkumu – ale na druhou stranu, toto byla vůbec podivná záležitost.

Všechno začalo před pár hodinami. Kingsley právě opouštěl svoji kóji po dlouhém dni stráveném vyšetřováním údajného spatření Petra Pettigrewa v hrabství Derbyshire, když zřetelně zraněná a potlučená sova spadla do záchranné propusti umístěné ve vnějším poštovním úřadu ministerstva, třikrát zamávala křídly a zhroutila se na stůl šokovaného Jaga Folkeho. Kolem nožky měla ovinutý krví potřísněný vzkaz.

Dal se přečíst jen těžko. Krev a cosi jako lektvar byly rozmáznuty po papíru a ruka, která jej napsala, se třásla tak strašně, že některá slova se ani nedala přečíst. Ale za použití lupy a několika čistících kouzel spolu s velkým soustředěním dokázali dva bystrozorové společně zprávu rozluštit.

Žába v nálevu. Smrtijed. Úplněk. To on…

Ačkoliv se zdálo, že autor se snažil napsat víc… Neuspěl však.

Kingsley raději nepřemýšlel proč.

A dnes je úplněk.

Mohla to být past. To věděli. Ale on a Folke byli bystrozorové. Nemohli dělat nic jiného, než záležitost vyšetřit.

Folke, expert a tajný agent, jehož tvář nebyla známa v pochybných kruzích, se okamžitě nabídl, že půjde. Kingsley, který byl známější, souhlasil, že počká v ústí uličky pro případ, že by Folke potřeboval pomoc nebo se nakvap odmístit.

A teď byl zde. Čekal.

Malá čarodějka zabalená promočeným pláštěm spěchala ven ze stínů, vrhla kradmý pohled Kingsleyho směrem, minula jej a zmizela v lépe osvětleném prostoru Příčné ulice. O chvilku později zůstal sám jen s deštěm.

Opět zkontroloval hodinky. Jago Folke měl skoro patnáct minut zpoždění.

V Kingsleym se zrodilo rozhodnutí. Konec. Už měl čekání dost.

Ale sotva stačil vykročit, vypuklo peklo.

Obrtlou se rozlehl nenadálý povyk, zvuk tříštícího skla a rozbíjených stolů a hlasů vykřikujících kouzla. A vše vycházelo od Žáby v nálevu.

A jeden hlas byl velmi známý.

Folke!

Ale když Kingsley hmátl po hůlce a vykročil, Obrtlou se ozval zvuk přemístění.

Ten zvuk byl špatný. Bolestně špatný.

Druhé prásknutí mu zadrnčelo ušima neuvěřitelně blízko. Na mokré dlažební kostky u jeho nohou se cosi rozpláclo. Slyšel tlumený výkřik frustrace.

Podíval se dolů… a skoro se pozvracel.

Polovina těla Jaga Folkeho ležela, škubala sebou a potlučená a polámaná lapala po dechu pod náporem deště. Chyběly obě nohy stejně jako půl paže a kus trupu. Ze svých míst zmizelo několik životně důležitých orgánů. Šlo o ten nejhorší odštěp, jaký kdy Kingsley spatřil, a to si myslel, že už viděl všechno.

Folke zoufale lapal po dechu, oči měl divoké a hrabal kolem svého roztrhaného těla. Zděšený Kingsley rychle vykročil a přikrčil se u svého kolegy bystrozora.

„Jago,“ rychle se zeptal v zoufalém zájmu o věc. „Co se stalo? Kde zůstal odštěp?“

Ale odpověď byla zjevná a Folke se rozeřval naprostou agónií.

Kingsley slyšel nelítostné výbuchy kouzel. Udělalo se mu zle. Někde nepříliš daleko někdo – možná víc než jeden – systematicky ničil části těla, které Folke nechal za sebou.

Do srdce mu udeřilo uvědomění a Kingsley poznal, že je pozdě je zastavit.

Prsty, zbytky oddělených prstů, mu obemkly zápěstí. Kingsley se podíval do Folkeho očí naplněných bolestí.

„Imperius!“ vydechl umírající muž.

„Co?“ Kingsley okamžitě přidřepl k boku svého kolegy. „Jago? Kdo to udělal? Co jste slyšel?“

„Imperius!“ zaskřehotal Folke znovu a bolest mu přiškrtila hlas. „Imperius… vlkodlaci… Vy… víte… kdo…“

Cože? Kingsley viděl, jak světlo v očích jeho kolegy bystrozora pohasíná, zatímco se zoufale snaží přidrápat blíž. Jagova hlava a ramena se zakymácela, tvář se přiblížila na centimetry od Kingsleyho a muž s úsilím vydechl svá poslední slova: „Ústav… zdi… vo… čelé…“

Z konce uličky se ozval mocný výkřik. Z Folkeho nosu a koutku úst vytryskla krev, když se naposledy trhaně nadechl. Prsty, které stále držely Kingsleyho ruku, se stáhly, zbytky těla se chvěly smrtelnou křečí, oči rozšířené hrůzou.

A pak se prsty pustily a pleskly o mokrou dlažbu, když život v oněch očích pohasl. O chvilku později se už pohybovaly jen pablesky v zčeřených kalužích vody.

Kingsley se trhaně nadechl. Jago. Dobrý bože, Jago, jak hrozný způsob smr…

Jeho pozornost okamžitě upoutala směsice hlasů. Rychle se přibližovaly.

„… slyšel jsem ozvěnu prásknutí,“ poznamenal chladný hlas. „Zbytek nemůže být daleko…“

V Kingsleym se vzedmul hněv. Jakkoliv podivně k nim doputovala, tato mise se stala víc než jen jednoduchým průzkumem. Ale teď byl Jago Folke, dobrý bystrozor, dobrý muž, mrtvý. A zabili jej vlastníci těch hlasů.

Chtěl zůstat. Chtěl posbírat zbytky chudáka kolegy a bezpečně je vrátit rodině. Chtěl konfrontovat vrahy Jaga a přivést je před soud. To byla jeho povinnost. To byla jeho práce.

Byl bystrozorem.

Ale nemohl.

Ozvěny nesoucí se ulicí mu řekly, že jich je šest na jednoho. A ať už byl Kingsley jakýkoli, nebyl blázen.

Ministerstvo o tomto musí vědět. A Řád o tom musí vědět ještě víc.

Musí odejít. Je to nutné.

Déšť ještě zesílil. Folkeho oči slepě zíraly do zamračené noci.

Proklatá nutnost.

Kroky se přiblížily téměř k němu. Kingsley se zatvářil a vstal. Folkeho poslední slova se mu ozývala v hlavě. Imperius. Vlkodlaci. Vy-víte-kdo. A Ústav pro zdivočelé. Za závěsem mraků zářil úplněk a vlkodlaci po celé zemi vězeli lapeni v jeho područí. Ale měl takovýto plán jen měsíc?

Rozhodně musí mluvit s Brumbálem.

Konečným pokývnutím Kingsley pozdravil padlého kolegu a s ozvěnou prásknutí opustil temnou uličku i její tajemství.

O dva týdny později

Toho dne bylo na vřesovištích chladno.

Řídké, šedavé mraky vířily v roztrhaných chumáčích a odkrývaly jen nahodilé záblesky modré oblohy. Ojedinělé paprsky bledého slunce a nízkých stínů propleteně omývaly tmavý vřes a první rašící pozdravy jara, v rychlé posloupnosti přinášely krátké teplo a vzápětí štiplavou zimu. Ale nebyla to příroda, co přitáhlo zrak na nejbezútěšnější místa, ale ta obrovská krychle betonu, která vyrůstala ze země jako ohromný, zkosený pilíř, tísnivý, bez oken a tmavý, jako by svým povýšeným pohrdáním zkoumal krajinu kolem. Budova se tyčila, téměř jako by zírala na dvě bezvýznamné postavy, které u jejích základů stály a dívaly se.

Remus Lupin si povzdechl a přitáhl si plášť těsněji kolem sebe. Vzhlížel k obludné šedé zdi a pomalu zavrtěl hlavou.

„Musím být blázen.“

Z jeho pravé strany se ozvalo odfrknutí. „Nečekej, že ti to budu vyvracet.“

Remus střelil po své společnici pečlivě odměřený zlověstný pohled, který ona stejně pečlivě a odměřeně ignorovala. Bohaté, divoké, bělovlasé kudrny korunovaly buclatou tvář a vlály v nárazovitém větru. Brýle se zelenými obroučkami jí seděly nízko na nosu a známé tmavé oči si měřily budovu před nimi. Zápisník, který žena držela, sebou trhal, což byla jediná známka její nervozity.

„Merline, ta věc je ohavná,“ prohlásila náhle. „Nemohla by být ohavnější, i kdyby se snažili.“

Remus se bez humoru zasmál. „Snažili se. Ohavná budova pro ohavnou práci. Kromě toho – architektův sen o sloupech a věžičkách by přitáhl mnohem víc pozornosti mudlů.“

Nymfadora Tonksová protočila očima, přitlačila brýle svého převleku na nos a zatřásla kadeřavou hlavou. „Jak si můžou nevšimnout tohoto?“

Remus unaveně pokrčil rameny. „Všimnou. Jen se neodváží přiblížit. Myslí si, že jde o nějakou mudlovskou vojenskou základnu a že kdyby se přiblížili, dostali by se do vězení.“

Tonksová nakrčila noc. „Šťastlivci. Asi bych šla raději do vězení než sem.“

Remus, který už cítil mnohem víc obav a znepokojení, než byl ochotný připustit, zíral nahoru na oblohu s mraky a zhluboka se nadechl, než odpověděl. „Ty máš alespoň velkou šanci dostat se ven.“

Ucítil letmý dotyk na paži. „Remusi, bude to v pořádku. Proto jsem tady, nezapomeň! Jsem tvoje výzkumná asistentka a zároveň bodyguard, který ti hlídá záda a zajistí, že významný člen Fénixova řádu neskončí zdrogovaný v kleci, kde bude po celou věčnost vystaven šťourání a pitvání šílených vědců mimo dosah veškeré civilizace.“ Vesele se zazubila. „Měl bys být vděčný.“

Remus se sardonicky kouknul. „Dík.“

Tonksová se zářivě usmála. „Není zač.“

Remus protočil očima. Ačkoliv si cenil jejího úsilí znít vesele a zbavit jej tak nervozity, podobalo se to pokusům rozbořit bradavické dveře mravencem. Nic na světě jej nepřipraví na dobrovolný vstup do těchto míst.

„Nechci tady být.“ Ta slova z něj vypadla tiše a téměř nevědomky.

„Já vím.“

„O nedělích mám lepší věci na práci. Dnes jsem měl mít oběd s otcem, neměl jsem stát na jakémsi bohem zapomenutém vřesovišti a čekat, až najdu kuráž vejít do bohem zapomenuté budovy, kterou jsem nikdy nechtěl spatřit zevnitř, abych navštívil osobu, kterou jsem opravdu nikdy nechtěl znova vidět.“ Tenký svitek, který držel v prstech, se jejich stiskem zmuchlal. „Vlastním tuhle propustku už tři měsíce. Měl jsem důvod, proč ji nepoužít. Nevím, proč vůbec jsem s tímhle souhlasil.“

Tonksová se chápavě usmála tváří v tvář jeho netypického neklidu. „Já vím, kamaráde.“

Zavrtěl hlavou, sotva ji poslouchal, a očima přejížděl po tmavých zdech, jako by chtěl ten beton probodnout a zahlédnout zdroj své hrůzy za ním. „Co tam budu dělat?“

„To, co vždycky.“  Tonksová promluvila necharakteristicky vážně. „Děláš, co je nutné. Musíme vědět, o čem to Folke mluvil, Remusi. Jestli tam podniká nějaké kroky Ty-víš-kdo, sám víš líp než kdokoliv, jaká by to mohla být katastrofa. Ale tohle místo je prostě neproniknutelné – i Brumbál by měl problém sjednat si schůzku. Ministerstvu je to jedno – nebrali Kingsleyho zprávu vážně, a proto se tam musíme dostat my. A ty…“ Povzdechla si. „Jakkoliv je to nepříjemné, Remusi, musíš to být ty. Protože po tom, co se stalo, když Kane dostal polibek…“ Ukázala na svitek v jeho prstech. „Dostal jsi otevřenou pozvánku.“

Remus opakovaně zavrtěl hlavou, aby zažehnal příval vzpomínek na události loňského podzimu, které téměř stály život jeho a ostatních, na chápající výraz Alastora Moodyho oné prosincové neděle, kdy stál před Winchestrovkou a sledoval, jak se Remus s otcem vynořili ze zasněženého lesa a zmateně na něj zůstali zírat. Na celý ten podivný rozhovor…

A pak dostal pozvání, aby se přišel podívat sám …

Tři měsíce nato stál zde.

„Proč si myslí, že poznám víc než kdokoliv jiný?“ Ta slova mířil spíš jen tak do větru, ne maskované bystrozorce po svém boku. „Setkal jsem se s ním dohromady pětkrát a čtyřikrát z toho mě málem zabil.“

Tonksová se suše usmála. „Pro zdivočelého je to téměř definice důvěrného vztahu. “

Remus, jehož prsty svírající svitek téměř nevědomky kopírovaly neviděný srpek měsíce po jeho boku, si povzdechl a neodpověděl. Volnou rukou si upravil vysoký límec hábitu, aby zakryl stále jasně červené jizvy na krku.

Ještě předtím, než se dozvěděl, že Abraham Kane prožije zbytek toho, co zbylo z jeho života, uvnitř těchto temných a skličujících zdí, bylo toto místo předmětem jeho nočních můr. Stále si živě pamatoval krutý lesk v očích kypré sekretářky stojící v dobách jeho dětství v čele Vlkodlačího registračního úřadu, když se jednoho dne nahnula nad stůl a tak, aby to rodiče neslyšeli, zašeptala do jeho šestiletých uší, že pokud se nebude chovat naprosto dokonale, dotáhnou ho do těchto kamenných zdí, co teď stojí před ním, a už ho nikdy nikdo neuvidí. Prozradil matce, co sekretářka říkala, a Diana Lupinová okamžitě tu ženu vyvlekla na chodbu a dvacet minut jí kázala o jejím absolutním nedostatku soucitu. Ale i když byl tak malý, Remusovi neušlo, že matka nikdy neřekla, že slova té ženy nejsou pravdivá.

Ztrať kontrolu jen na okamžik, změň se na zlomek vteřiny ve zdivočelého, a buď to bude Azkaban, nebo toto místo.

Ústav pro zdivočelé. Místo, kam žádný vlkodlak nechtěl nikdy vstoupit. Místo, z něhož žádný vlkodlak nikdy neunikne.

A Remus Lupin, jehož dva traumatizující incidenty zdivočení a další dva, ke kterým téměř došlo, unikly odhalení, se právě chystal dobrovolně vstoupit do těchto zdí pod záminkou pomoci jejich výzkumu duševního stavu zdivočelého, který jej v první řadě změnil na vlkodlaka. A to vše kvůli posledním slovům umírajícího muže o tomto místě a Voldemortovi.

„Musel jsem se zbláznit,“ zopakoval tiše.

Tonksová se zatvářila, šťouchla jej do lokte a očima škubla dopředu, když se ve zdi objevila trhlina a odhalila pochmurnou tvář, která si je prohlížela s chladnokrevným podezřením.

„Vítej do klubu,“ zašeptala.

„Profesor Lupin, předpokládám.“ Dunící baryton vysokého muže se pevně nesl po vřesovišti. Očima střelil k Remusovu hábitu, který rozevlál vítr, a k nezkrotným světlým vlasům Tonksové. „A říkal jste, že si přivedete asistentku.“

Tonksová se záměrně tupě usmála. Muž jí úsměv nevrátil.

„Vedoucí Ústavu pro zdivočelé vás očekává,“ řekl jen. „Pojďte dál.“

Tonksová se podívala na Remuse. Remus se podíval na Tonksovou.

A pak, bok po boku, zdolali posledních pár kroků vřesovištěm do stínů nově vytvořeného průchodu. O chvíli později se onen průchod smrskl a je celé spolkl Ústav pro zdivočelé.