Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Jestli chceš mít něco udělané správně, udělej si to sám

Během posledních dvou týdnů strávila Hermiona lepší část večerů listováním v Historii bradavické školy a libovala si v útěše, kterou jí to přineslo.

Širší rodina Weasleyových se shodla, že Ron je prvotřídní blbec, ale povedlo se jí všechny přesvědčit, že tu jsou hlubší příčiny a nejedná se o prostý případ idiocie. Harry si s ním šel promluvit a hlásil, že Ron je na tom fyzicky dobře, ale neví, jak dál. První, co Hermionu napadlo, bylo pokusit se manžela přesvědčit, aby navštívil svatého Munga. Pak si uvědomila, že s touto žádostí nebude mít o nic větší úspěch, než když chtěla, aby šel na test plodnosti. Arthur byl v upřímných rozpacích a za chování svého syna se Hermioně omluvil. Ona o tom nechtěla ani slyšet.

„Není to tvoje vina, Arthure. Nemusíš se omlouvat.“

„Chová se jako nezodpovědný kluk,“ poukázal Arthur, zřetelně rozrušený jednáním svého nejmladšího syna. „Tohle sis nezasloužila, Hermiono. Jsem si jistý, že tě Ron miluje.“

„Miluje nás všechny,“ řekla mírně, „jen se teď snaží najít správný směr.“ Když to vyslovila, uvědomila si, že tomu opravdu věří. Jednalo se o první krok na cestě z jejího vlastního emocionálního zmatku.

Co když Ron najde svou cestu, pomyslela si jedné noci, když se převracela pod pokrývkou, ale ta nebude zahrnovat mě?

Nebyla to šťastná představa, ale dokázala se od ní oprostit, když otevřela svou knihu a začala číst.

xxx

„Promiňte.“

Postarší prodavač v Krucáncích a Kaňourech při zvuku Hermionina hlasu trhl hlavou do vzpřímené polohy. „Ano, paní?“

Zdvořile se usmála. Muž spal za hromadou knih a zřejmě nečekal, že ho někdo z jeho osamění vyruší. „Ta žena u pultu mi řekla, že byste mi mohl pomoci.“

„Samozřejmě. Jak vám mohu být nápomocen?“

„Hledám nejnovější vydání Dějin bradavické školy.“

„Mělo by být na regále v oddělení historie.“

Muž podle všeho očekával, že odejde, aby mohl pokračovat v dřímání. Hermionin úsměv se trochu rozšířil.

„Já vím. Právě odtamtud jdu. Víte, je to vydání, které mám doma. Chtěla jsem nějaké novější.“

„Jaké vydání vlastníte, paní?“

„Myslím, že dvacáté třetí nebo čtvrté. Je z roku 1929.“

„Aha. Tak to je poslední vydání.“

„Tohle? Jak to?“ zděsila se. Vzhledem k tomu, že kouzelnická společnost od té doby prošla mnoha sociálními zvraty, jak se mohlo stát, že vydavatelé knihu nedoplnili o nejnovější informace?

„Aktualizuje se každých sto let, paní. Další vydání můžete očekávat v roce 2022.“ Prodavač obrátil oči ke knihám před ním, jako by doufal, že přijme jeho radu a nechá ho na pokoji.

„Ale – to je nezodpovědné!“ zakoktala se Hermiona.

Postarší muž ještě jednou vzhlédl, očividně dotčený tímto obviněním světa literatury. „Je mi to hrozně líto,“ řekl, aniž by mínil vážně jediné slovo.

Hermiona podrážděně našpulila rty. „Děkuji,“ pronesla upjatě. Vrátila se do sekce historie a v duchu si mumlala, že mudlovský svět měl v tomto případě rozhodně navrch. Takovou nedbalost by tam nikdy netolerovali. Rozmrzele pátrala a našla Dějiny čar a kouzel moderní doby, tu knihu četla před nástupem do Bradavic. Prolistovala první stránky a zjistila, že jde o „Šedesáté osmé vydání, tisk roku 1989“.

Tisíc devět set osmdesát devět?

Odložila knihu stranou a začala pátrat po Vzestupu a pádu černé magie a po Velkých činech kouzelníků ve dvacátém století. Zjistila, že obě knihy končí porážkou lorda Voldemorta od malého Harryho Pottera.

„Promiňte.“

Postarší muž zvedl hlavu, nespokojený, že ho Hermiona znovu vyrušuje.

„Ano, paní?“

„Tyto knihy také nebyly hodně dlouho aktualizovány, pane,“ vyčítavě mu je nastavovala.

Vyhlídka na příjemné zdřímnutí se vypařila. Muž ji smutně pozoroval. „Možná byste snadněji našla to, co hledáte, v archívech Denního věštce?“

„Podívejte se, pane - ehm - “

„Blotts.“

„Blotts?“ zopakovala mírně. „Jste jedním z majitelů?“

„Jediným majitelem od té doby, co mi Eugenia Flourish-Digsworthová před nějakými šedesáti lety obchod předala,“ povstal pan Blotts.

„Aha,“ váhala mezi pokáráním, že prodává zastaralé knihy, a pochvalou za to, že provozuje něco, co je pro ni kouskem nebe.

„Jestli tomu dobře rozumím, tak se domníváte, že náš výběr je trochu neaktuální?“

„No... ano,“ připustila Hermiona. „Upřímně řečeno, jsem ohromená, že knihy nejsou aktualizované a nezahrnují válku z posledních desetiletí.“

„Kouzelnickou historii je lépe zobrazovat v širším horizontu. I když ona ta novější nepříjemnost s Pánem zla - “. Blotts zaváhal a vypadal, jako by byl raději prokletý do bezvědomí než vyslovil to jméno.

„Voldemortem,“ procedila Hermiona skrz zaťaté zuby.

„Přesně tak,“ souhlasil s úlevou, že to nemusel říct sám. „I když jistě stojí za zmínku, jen čas ukáže její vliv na celkovou historii.“

Hermioně prudce spadla brada. „Stojí za zmínku? Promiňte mi?“

Blotts začal vypadat zoufale. „Paní?“

„Já jsem v té válce ztratila přátele a vy řeknete, že stojí za zmínku?“

Mluvila dost hlasitě na to, aby vzbudila pozornost několika opodál stojících zákazníků. Blotts klesl zpět na svou židli, popadl kus pergamenu s brkem a něco na něj načmáral.

„Tady,“ přistrčil k ní list, „jsou jména vydavatelů knih, o kterých jste se zmínila. Možná byste si přála mluvit přímo s nimi?“

A mě nechat na pokoji, domyslela si za něj. „Děkuji,“ vzala si pergamen a prohlédla si ho, než ho zastrčila do kapsy hábitu. Vyšla z knihkupectví s jistotou, že se starému panu Blottsovi docela ulevilo, když se jí zbavil.

Veřejným krbem se vrátila na ministerstvo s pocitem, že zbytečně promarnila značnou část své polední přestávky. Místo aby výtahem vyjela do své kanceláře v Mezinárodním úřadu magického práva, vyšla schody do druhého podlaží na ústředí bystrozorů.

„Ach dobře, že jsi tady.“ Bez dalšího úvodu klesla do židle v Harryho kanceláři. Harry, který právě odhryzl obří sousto z hovězího sendviče, pohlédl na kamarádku trochu překvapeně. „C´je?“ zamumlal.

„Přicházím z Krucánků a kaňourů,“ oznámila Hermiona.

Harry dožvýkal, spolkl sousto a spláchl ho douškem čaje z velkého hrnku. „Tak to je bomba,“ prohlásil. „Představ si to – ze všech lidí na světě jsi právě ty byla v Krucáncích a kaňourech.“

Ignorovala jeho sarkasmus. „Osvěž mi paměť, Harry... během našeho vzdělávání v Bradavicích jsme se do kouzelnické války zapojili nebo ne?“

„To je mi dobře známé,“ řekl suše a opřel se v židli. „O co tady jde?“

„Jde o to,“ její hlas přetékal rozhořčením, „že válka může být popsaná v novinách, ale ne v knihách.“

Byl to spravedlivý hněv, který viděl propuknout už miliónkrát předtím – ten samý spravedlivý hněv, v němž Hermiona Grangerová udělala z komára velblouda. Ten samý, který znamenal, že Hermiona Grangerová vyráží na křížovou výpravu.

„Poučíš mě, že?“

„Znovu jsem četla Historii bradavické školy. A neříkej ‚co je na tom nového?‘, varovala ho. Byla jsem z Rona tak rozrušená, že jsem dobře nespala, nechtěla jsem si pomoct lektvarem, a tak jsem si myslela, že nějaká lehká četba před usnutím by mohla-“

„Hermiono...“

„Jo, jasně,“ odsekla. „Každopádně jsem se rozhodla skočit do Krucánků a kaňourů a koupit si nejnovější vydání. Ukázalo se, že ho aktualizují jednou za sto let. Pak jsem se podívala na jiné knihy o kouzelnické historii, které jsem četla, a ani jedna z nich nebyla aktualizovaná. Všechny končily v době, kdy jsi byl ještě batole se záhadnou jizvou.“

Harry na kamarádku vlídně pohlédl a zeptal se: „Nevadí, když u toho budu obědvat?“

„Samozřejmě že ne, Harry, ale jde o tohle,“ pokračovala. „Mluvila jsem se starým panem Blottsem a on se zmiňoval o válce jako o ‚novější nepříjemnosti s Pánem zla‘. Nesčetněkrát jsme skoro přišli o život a on se chová, jako by to bylo něco, co může zamést pod koberec!“

„Tenhle postoj měli lidé vždycky, Hermiono,“ připomněl jí Harry. „Není to jenom o vyslovení Voldemortova jména. Nikdo nechtěl věřit, že se vrátil. Většina lidí se chtěla raději schovat, než bojovat. Většina kouzelnického světa takhle zachází se vším odporným – zamete to pod koberec, schová do skříně a předstírá, že to neexistuje. Proto je tenhle útvar tak zatraceně velký,“ opsal paží široký oblouk kolem dokola. „Řešíme věci, které se zametají pod koberec tak, aby kouzelníci a čarodějky v celé Británii mohli klidně spát a předstírat, že neexistují.“

 „Chápu,“ zamračila se. „Ale pořád to ještě neznamená, že je to v pořádku.“

„Ne, není,“ ukousl si další sousto ze sendviče.

„Vadí mi, že to vypadá, jako bychom riskovali zdraví a životy pro nic za nic.“

Stále žvýkal, ale odpověděl zvednutím obočí. Hermiona pokračovala.

„Je to urážka všech, kteří ve válce bojovali. Nezajímá mě, jestli mé jméno bude uvedené v dějepisné knize. A vím, že hned poté se rozdávaly medaile a pochvaly. Chci jen, aby se všem dostalo úcty, kterou si zasloužili. Neobtěžovat se s doplněním knih o historii je jako políček do tváře.“

Harry polkl další sousto. „Proč s tím něco neuděláš? Napiš šéfredaktorovi Denního věštce.“

Zamyslela se. „Pro začátek by to šlo. A pan Blotts mi dal jména vydavatelů těch knih. Myslím, že jim taky napíšu pár dopisů.“

„Dobrý nápad.“ Harry zvedl hrnek, aby z něj upil, ale pak se zarazil. „Nenašlas žádné knihy o mně, že?“

„Nehledala jsem v oddělení životopisů. Po té příšerné aféře s Ritou Holoubkovou si to nechci ani představit.“

Na konci války Rita oznámila svůj záměr napsat životopis Harryho Pottera. Harry kategoricky odmítl spolupracovat. Oplatila mu to tím, že napsala své paměti. Vzpomínala v nich především na minulé rozhovory s Chlapcem, který přežil, stejně jako na rozhovory s některými bezcharakterními prospěcháři – především Zmijozely, co znali Harryho z Bradavic. Poté, co kniha vyšla, následovalo pár měsíců nechutného házení bláta. To skončilo, až když byl Rufus Brousek přistižen s rukou v pokladně ministerstva, což kouzelnickému světu poskytlo nový skandál, na nějž se mohl soustředit.

„To rád slyším.“

Hermiona se kousla do rtu. „Všichni jsme poskytli nějaké rozhovory, ne? Do novin a podobně.“ Britský tisk s nimi chtěl mluvit, stejně jako zástupci zahraničních novin a časopisů.

„Myslím, že se snažili mluvit s každým, kdo jen vypadal, že mohl mít prsty ve Voldemortově pádu. Dokonce si vzpomínám, že jsem někoho viděl zpovídat ze všech lidí na světě právě Filche. Proč se ptáš?“

„Já jen nechápu, proč nikdo nesepsal pravdivou historii války. Nemyslel bys, že si ji někdo bude chtít přečíst? Známe staré rčení ‚Ti, kdo neznají dějiny, si je budou muset zopakovat‘ a tak podobně. Proboha, vždyť jsme byli součástí historie! To nikoho nezajímá? Kdybychom to nechali tak, byla by to ta nejhorší urážka památky Albuse Brumbála, Harry!“

„Pravda.“ Harry se opřel a zamyšleně ji pozoroval. „Proč to nenapíšeš?“

„Cože?“ omráčeně se vzpřímila na židli. „Děláš si legraci, že ano?“

Pokrčil rameny. „Já ti nevím. Dělám? Máš pravdu, že někdo by měl sepsat přesnou zprávu o válce. Měl by to být někdo, kdo v ní bojoval a zná pravdu. Nechceme revizionistického historika, snažícího se popsat Voldemorta jako oběť, protože měl strašné dětství nebo tak něco.“

„Ale Harry, nikdy jsem – chci říct, psala jsem pracovní zprávy, ale -“

„Promluvíš si s lidmi, kteří se zapojili do války, shrneš jejich příběhy a spojíš je dohromady. Jak těžké to může být?“

Hermiona vypadala omámeně, jako by ji někdo něčím velkým uhodil do hlavy. „Já... a napsat knihu?“

„Proč ne? Miluješ čtení. Mám pocit, že tyto dvě činnosti spolu nějakým způsobem souvisí.“

„Harry,“ zasmála se nervózně, „to je- to je -“

„To je co? Možné?“

Užasle na něj hleděla. „Já nevím. Nech mě o tom přemýšlet, ano?“

„Jasně.“ Opřel se lokty o područky židle a propletl prsty, zatímco pozoroval svou přítelkyni. „Víš, že jsi schopná udělat cokoli, na co zaměříš svou mysl, Hermiono.“

Připadala si, jako by jí nitrem zavál závan svěžího vzduchu. Očekáváním se rozechvěla. „Tak dobrá. V klidu si dojez oběd,“ vybídla ho, zatímco vstávala. „A... budu o tom přemýšlet.“

„Užij si odpoledne,“ mrkl na ni.

„Myslím, že užiju,“ koutky úst jí roztáhl pošetilý úsměv.

To odpoledne už prakticky nic neudělala. Momentálně pracovala na obchodní smlouvě s italskými kouzelníky, a jakkoli tvrdě se nad ní snažila přemýšlet, myšlenky jí stále utíkaly zpět k Harryho návrhu. A nakonec, když její vedoucí odešel dřív domů, vytáhla čistý pergamen a nový brk.

A seděla a zírala na ně. Jak pro všechno na světě má začít psát knihu?

Když strávila čtvrt hodiny nehybnou nečinností, rozhodla se prostě udělat si osnovu.

Vytvořit podrobnou časovou osu války

Určit klíčové postavy války

Promluvit si s účastníky

Každý rozhovor jedna kapitola?

Hleděla na seznam, zatím spokojená se svým pokrokem. Klíčové postavy... kdo byly klíčové postavy této války? Samozřejmě Harry... ona sama... Ron... skoro všichni Weasleyovi... Brumbál, jenže ten byl mrtvý...

Ušklíbla se. Nejpravděpodobnější lidé, kteří by mohli mluvit za Brumbála, byli McGonagallová a Snape. Bylo by příjemné si znovu porozprávět s Minervou, ale Snape... Bylo téměř jisté, že rozhodně odmítne spolupracovat, takže nemělo smysl dělat si s ním starosti. Každopádně netušila, kde ho hledat. Co se jí týkalo, věděla, že od jeho procesu o něm nikdo ze známých neslyšel.

Ze Snapeova soudu si nejlépe vzpomínala na Harryho. Když zazněl výrok ‚Zproštěn viny pro nedostatek důkazů‘, Harry vyskočil na nohy a chtěl vědět, proč se spravedlnost takhle zvrhla. Bylo třeba Weasleyových dvojčat spolu s Ronem a s ní, aby ho dostali ze soudní síně. Venku se na ně vrhl tisk a Harry nenechal nikoho na pochybách, že Severus Snape měl dostat doživotí, stejně jako každý jiný odhalený a souzený Smrtijed.

Možná jí Minerva bude moci dát informace, které potřebuje. Nakonec snad nebude muset mluvit se Snapem.