Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Ústav pro zdivočelé

Bezpečně se dalo říct, že vnitřek Ústavu pro zdivočelé nebyl přátelštější než jeho fasáda. Ponuré, šedé zdi bez oken se kolem příchozích tyčily jako přes kopírák, nijak pozoruhodné, jen občas narušené těžkými černými dveřmi označenými symboly nebo čísly, popřípadě dlouhými identickými chodbami, které se táhly do centra budovy. I světla; ty bíle zářící kulaté křišťálové koule se zdály mdlé, utlumené a přízračné, jako by světlo samo bylo nevítanou přítomností.

V dálce Remus slyšel hlasy, ale neviděli nikoho.

Zachmuřený muž nepřestával neúprosně kráčet několik dlouhých kroků před nimi. Z těsné blízkosti působil svojí docela impozantní výškou, výrazným nosem a silnou čelistí, hnědé vlasy nad čelem měl drasticky prořídlé. Jeho hábit byl šedobílý, se znakem vlčí – vlkodlačí – stopy v bílém kruhu, který měl podle Remuse vyjadřovat úplněk. Hůlka v koženém pouzdru nešla přehlédnout.

Po Remusově pravici Tonksová zachytila jeho pohled a ústy naznačila slovo ochranka. Remus přikývl. Tento muž nebyl vědeckým pracovníkem.

Chodba, po níž kráčeli, vpředu najednou končila velkými dvojitými černými dveřmi viditelně označenými stejným symbolem, jaký zdobil hruď strážce. Hned vedle nich seděl ve výklenku za stolem jiný muž v červenošedé uniformě a znuděně si poklepával hůlkou do dřeva.

„Falconere.“

Muž silně nadskočil, když ho jejich přísný průvodce se zamračeným čelem oslovil.

„Ano, pane?“

První muž obrátil svůj tvrdý pohled k Remusovi a Tonksové. V očích se mu nezračilo přímo nepřátelství či odpor založený na předsudcích, jak Remuse krátce napadlo, ale jen nedůvěra ke všem a ke všemu. Tento muž od vás za všech okolností čekal to špatné, ať už to bylo pravděpodobné, či ne.

„Falconere, zapište tuto dámu a pána,“ zahřměl svým hlubokým barytonem bez špetky emocí. „A pak s nimi počkejte. Brzy si pro ně přijde někdo z Úrovně pět, aby je doprovodil.“

Falconer rázně přikývl. „Ano, pane.“

Jejich dosavadní průvodce krátce pokynul hlavou Remusovým směrem a jakmile mu Remus gesto oplatil, otočil se k dvojitým dveřím. Strnule vytáhl hůlku z pouzdra a ostře jí třikrát ťukl na znak vlkodlačí tlapy.

„Alexander Aylward,“ prohlásil zřetelně. „Bezpečnostní prověrka alfa.“

Kruh se s pronikavým pískotem otočil o devadesát stupňů. Ozvalo se hlasité kliknutí a dveře se otevřely. Nato Aylward vstoupil a zmizel. Za ním ostře zacvakl zámek.

Za svým stolem se bezpečnostní strážný jménem Falconer slabě usmál na Tonksovou a položil velký, v kůži vázaný svazek na dřevěnou pracovní desku. Brko, stříbrným řetízkem připojené ke kalamáři, se už zabodlo do tekutiny.

„Jestli byste mi mohl ukázat vaše povolení?“ pravil a obdaroval Remuse nejistě veselým úsměvem.

Remus uhladil pokrčený svitek, který jeho prsty pořád ještě svíraly, a podal jej mladému muži. Ten jej přijal s přikývnutím a zamračeně prozkoumal obloučkovité písmo.

„Zdá se v pořádku… pane profesore,“ konstatoval a propustku mu vrátil. Zvedl brko a něco zapsal do knihy v kožené vazbě. „Ještě bych potřeboval jméno vaší asistentky.“

Jméno. Ach.

Remus si uvědomoval, že Tonksová si dává různá maskovací jména – bodrá stará Dolly, nijak pozoruhodná Betty a do třetice blond bomba Buffy – jako by ona i její zaměstnavatel považovali za rozumné nepřitahovat pozornost k identitě bystrozorky s už tak nezvyklým jménem a každou chvíli jinou tváří.  Remus dnes ráno musel absolvovat přehlídku většiny jejího repertoáru, než si vybrala vhodnou, neškodně vyhlížející osobu, jejíž vzhled adoptovala, ale museli se stihnout přemístit včas, aby stihli vlak do protipřemisťovací zóny Ústavu, a proto její nový vzhled zůstal nepojmenován.

Použití jména Nymfadora Tonksová bylo zcela mimo možnosti. Ale docela typicky k obvyklým výkyvům jeho mozku, najednou mohl myslet pouze na jediné jméno.

Tonksová na něj upřeně zírala, obočí signalizovalo všeobecně pochopitelné prohlášení, že by si měl pohnout a něco vymyslet. A pod dojmem jeho váhání začal být Falconer docela zmatený.

„Pane?“

„Rusalka.“ To jméno z Remusových rtů vypadlo dřív, než se stihl zastavit. „Rusalka Blackwoodová.“ Pousmál se svým nesmělým způsobem. „Strašně špatně si pamatuju příjmení.“

Falconerův úsměv byl teď opravdovější. „Víte, můj bráška vždycky říká, že se mu na vás hrozně líbí, když žáky oslovujete jménem. Přijde mu to přátelštější.“

Remus se zasmál. „Chci být přátelský. Ale taky to má co dělat s mojí špatnou pamětí.“

Falconer se také zasmál a stočil pohled do knihy. „Nic na vás neřeknu.“

Tonksová po jeho boku nevěřícně naznačila ústy Rusalka Blackwoodová? Ostentativně ji ignoroval.

„Dobrá.“ Falconer opatrně odsunul knihu a natáhl ruku s brkem. „Mohli byste se oba podepsat?“

Tonksová přijala brko, nenápadně, ale znatelně ošklivě pohlédla na Remuse, demonstrativně velkými písmeny napsala jméno Rusalka Blackwoodová a strčila mu brko do ruky.

Remus se podepsal úhledně. Falconer se opět usmál.

„Ještě chvilku a já vám vydám denní propustku. Vítejte v Ústavu pro zdivočelé.“

Jakmile se Falconer otočil zády, Remus ucítil, jak se mu do paže zaryly prsty, a vzápětí byl trhnutím vzdálen od ochranky, aby se dostali z doslechu. Maskovaná, nicméně rozvzteklená Nymfadora Tonksová skočila přímo před něj.

„Rusalka?“ zasyčela. „Rusalka? To ti musím nechat, Remusi, nemyslela jsem si, že se dá vymyslet horší jméno než moje, ale tobě se to nějak povedlo.“

Remus měl dost slušnosti, aby zčervenal. „Znamená to vodní nymfa. Tvoje jméno se mi v hlavě zaseklo a tohle bylo první, co mě napadlo.“

Tonksová zavrtěla hlavou, až se blonďaté kadeře, naprosto ignorující její náladu, radostně zatřepotaly. „Jestli je tohle první jméno, co tě napadlo, potřebuješ nový mozek. Rusalka, Remusi. To jako fakt?“

„Tady jsou.“

Tonksová se okamžitě vesele usmála a prošla kolem svého společníka. Od Falconera, který jí úsměv vracel, převzala dvě visačky se znakem Ústavu.

„Váš doprovod je na cestě,“ pravil a očima přeskakoval mezi Remusem a Tonksovou. „Ale buďte na ni milí, je trochu… plachá…“

Dveře za jejich zády zřetelně cvakly. Remus se otočil a spatřil, jak na něj zpoza těžkého dřeva vykukují dvě modré oči.

Remus se zlehka usmál. Oči se ani nepohnuly.

„Ehm… dobrý den?“ pokusil se promluvit.

Oči znatelně nadskočily. K podlaze se rozletěl vodopád papírů.

„Jemináčku!“ vypískla postavička a vystřelila zpoza dveří, aby rychle posbírala písemnosti. Byla to malá, nevýrazná žena, buclatá, ale ne tlustá, se širokým, nehezkým obličejem a neobratně použitým make-upem. Modré, dokořán otevřené oči ještě zvětšovaly brýle se zlatými obroučkami. Zplihlé kudrny nesly jasnou, téměř znepokojující zrzavou barvu, ačkoliv hnědá u kořínků naznačovala, že barva není přírodní.

Remus s Tonksovou si vyměnili pohledy a spěchali nešťastné ženě pomoci posbírat papíry rozptýlené po dlážděné podlaze. Okamžitě k nim kradmo střelila očima a její pohyby byly trhavé a nervózní – když se při schraňování posledních listů Remus nešťastnou náhodou otřel o její ruku, vyletěla dobrou stopu do vzduchu a odskočila, jako by čekala, že Remus každou chvíli vybuchne.

A tato žena pracovala v budově plné potenciálně zdivočelých vlkodlaků?

Tonksová se zvednutým obočím opatrně podala posbírané archy směrem k ženě. Ta zadýchaně natáhla ruku a obezřetně je přijala.

„D… dobrý den,“ koktala. „P… P… Pan… promiňte, profesor Lupin, že ano?“

Remus opatrně přikývl. „To jsem já.“

Žena se najednou usmála. „C… Cymone Wrigleyová,“ představila se s rychlým pokývnutím. „Jsem asistentka vedení.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ vykročila Tonksová. „Já jsem Rusalka Blackwoodová, asistentka profesora Lupina.“

Při zvuku jejího hlasu Cymone opět nadskočila, ale tentokrát se sebrala rychleji. „T… těší mě,“ odpověděla. „Mohli byste mě, prosím, následovat?“

Remus a Tonksová na sebe koukli, rychle si připevnili visačky a vydali se za Cymone spěchající zpět za bezpečí velkých černých dveří. Zachvění ochran vyvolalo mrazení po celých Remusových zádech, když překračovali práh, visačka na jeho hábitu však bariéru otevřela a on mohl bez překážek projít.

Místnost za dveřmi byla malá a tmavá, ponurá vstupní chodba bez oken. Remus pohlédl na protější zeď, do níž byly zasazeny troje kovové mříže. Za tou prostřední šlo vytušit schodiště, neosvětlené a pochmurné se vytrácelo do stínů. Za mřížemi po stranách zely prázdné čtvercové otvory šachet, které se jako komíny zavrtávaly do nicoty.

Zacvakly dveře. Světla zesílila.

Jakmile ostřejší světlo žárovek ozářilo tři zamřížované vchody, objevila se nad nimi černě napsaná slova. Vlevo Remus četl ‚Trvale bydlící‘, ve středu ‚Nouzový přístup‘ a vpravo, kam je vedla Cymone, stálo ‚Zaměstnanci‘. Na místě zámků u mříží si Remus všiml pečetí známého symbolu Ústavu.

„N… nedotýkejte středu mříží,“ vydechla Cymone a popohnala je. „Jsou opatřeny omračujícím kouzlem, které vás připraví o vědomí na celé hodiny.“

Tonksová se zamračila, když následovali Cymone k prázdné šachtě vpravo. „Jak to?“

Cymonino obočí zaškublo. „Je to… je to jediný přístup na všechna podlaží najednou,“ odpověděla nervózně a pohrávala si s hůlkou. „Tedy… na všechna až na Úroveň šest.“ Kratince se usmála. „T… tamta šachta vede jen do pater, kde žijí potenciální zdivočelí. A tato vede jen do zaměstnaneckých pater. Je t… to oddělené z bezpečnostních důvodů. N… nemůžeme riskovat příliš mnoho únikových cest!“

Remus se nad tou volbou slov zamračil. Cymone okamžitě změnila výraz – otočila se a chvátala dál. Hůlkou třikrát rychle klepla na symbol.

„Cymone Wringleyová,“ zvolala. „Bezpečnostní prověrka gama.“

Prázdná šachta se zamihotala a zavibrovala a najednou se před jejich očima objevila kovová kabina staromódního výtahu. Mříž se s cvaknutím uvolnila – Cymone ji opatrně odsunula a pokynula jim dovnitř.

„Zneviditelněný výtah,“ Tonksová se rozhlížela se špetkou respektu. „Pěkný trik.“

I přesto, že výtah vezl jen tři lidi, bylo v něm přeplněno. Cymone zatáhla mříž s nešikovným oháněním se lokty a se zrychleným dýcháním se naklonila ke vkusné mluvící trubce. „Úroveň pět,“ vyslovila pečlivě. „Recepce.“

Výtah se rozjel s neohrabaným cuknutím – Remus popadl Tonksovou za loket, když se na něj svalila a pevně chytla jeho hábitu, aby nespadla. Zbytek cesty proběhl klidně, výtah sjížděl úzkou šachtou s rychlostí, jež odporovala jeho domnělému stáří. Nakonec hladce zastavil před stříbrnou mříží, která se před nimi objevila téměř nehlučně. Se zvláštním syčením se výtah k tomuto vstupu otočil.

Naštěstí Remus opět zabránil své společnici v nemotorném motání. Vděčně se na něj usmála, když ji jemně ustálil, a oba vykročili za Cymone.

Malá místnost, do které vstoupili, byla jen nepodstatně přátelštější než zbytek Ústavu. Její šedé zdi lemovaly měkké židle a pohovky, šedá skříňka obsahovala knihy a staré časopisy a cosi, co vypadalo jako karafa ohnivé whisky a obrázek – Remusovi zacukaly rty – obyčejného vlka vyjícího na měsíc. Někdo se alespoň pokusil vnést sem trochu barev – na šedém koberci ležel rozzářený marocký kobereček a na židlích šarlatové a modré podušky – jevilo se to jako marné úsilí proti tíze budovy kolem.

Zeď vepředu ustupovala do malého výklenku se stolem zakrytým hromadami spisů, papírů a otlučeným starým stojánkem na brka. Za ním stála u zdi police se serepetičkami ve tvaru myšek a králíčků a s obrázky zavalitých rodičů – stůl musel patřit Cymone. Ta tento fakt potvrdila vzápětí, když své papíry položila na stávající hromadu. Oči jí zalétly ke tmavým, zavřeným dveřím vedle stolu, které byly označeny stříbrným štítkem. Pohlédla přes rameno, nešikovně mávla, což Remus považoval za pokyn, že mají zůstat na místě, zaklepala na dveře a náhle zmizela uvnitř.

Blonďaté kudrny poskakovaly Tonksové kolem hlavy, když se bleskurychle přemístila k Remusovu boku a tiše a naléhavě mu zašeptala. „Dobře. Soustřeď se na vytáhnutí informací z vedení a pokus se zjistit, co se to tu děje a co by mohlo zajímat Ty-víš-koho. Já obhlídnu ostatní, jestli tu není nějaký kandidát na jisté tetování.“ Rychle se rozhlédla a očima přelétla zavřené dveře. „Ráda bych se vykradla a propátrala to tu s jiným obličejem, ale nemyslím, že je dobré, abychom se rozdělili. Nelíbí se mi to tady.“

„Mně taky ne,“ odvětil Remus procítěně. „Zní to jako dobrý plán. Jen musíme…“

„Ale to je tak zajímavé!“ Nečekaný výlev Tonksové Remuse překvapil, stejně jako zápisník, který mu vrazila málem do tváře. „A všechno jsem o tom četla, pane profesore, a myslím, že jde o fascinující teorii, vy také?“

Po jejich levici se ozvalo zakašlání.

Tonksová vzhlédla a rozzářila se. „Dobrý den! Neviděla jsem vás tam!“

Remus následoval její pohled a natočil se. V klenutém podloubí vedoucím do další šedé chodby stála vysoká postava v šedobílém hábitu a úlisně se usmívala.

Navzdory jistým výrazným fyzickým rozdílům, okamžitý dojem z toho muže byl skutečně… Snapeovský. Byl vysoký a hubený jako šindel, dlouhé končetiny jako by se jen s nechutí pomalu ohýbaly a malá hlava na tomto vysokém těle zdánlivě postrádala smysl pro proporce. Vlasy měl husté, tmavé a uhlazené, napomádované dozadu, oči hluboce zasazené v temných očních důlcích. Dlouhý nos čněl rovně a ostře, téměř jako by co střelná zbraň činil výpad proti pozorovateli, a koutky širokých úst se stáčely ve zřetelně nepříjemném záměru. Remus okamžitě poznal, že tento muž se jen těžko někomu stane drahým a váženým přítelem.

Tonksová po jeho boku si nově příchozího se zvednutým obočím prohlédla přes horní obroučku brýlí. Došla ke stejnému závěru.

„Ach, profesor Lupin.“ Z mužova hlasu odkapávala falešná přátelskost. Po Remusovi přejel neurčitě analytickým pohledem. „Neblaze proslulý vlkodlačí učitel. Na setkání s vámi jsem se velmi těšil.“

Remus se dokázal usmát. „Děkuji. Vy jste vedoucí Ústavu?“

Z nějakého důvodu sebou Tonksová nevysvětlitelně trhla. Mužův úlisný úsměv se ještě rozšířil. „Ve skutečnosti, Arcadius Croll. Hlavní lékařský výzkumník zdejšího zařízení.“ Uchechtl se, ale humor to postrádalo a znělo to, jako by někdo přejel nehty po tabuli. „Myslel jste, že jsem vedoucí? Ale, ale, na učitele plníte domácí úkoly opravdu špatně.“

Remus muže klidně sledoval a snažil se udržet bezvýrazné rysy, i když jej přemáhalo podráždění nad tím úlisným výsměchem. Snažil se utěšit, že alespoň tento Croll není vedoucím Ústavu a tudíž nebude muset prodlévat v jeho společnosti dlouho.

„Omlouvám se,“ odpověděl opatrně. „O Ústavu se toho dá zjistit jen velmi málo. Vaše záznamy nejsou veřejně přístupné bez povolení ministerstva.“

Croll pokrčil rameny. „Nezbytné opatření. Naší práci by to nedělalo reklamu, jak jistě budete souhlasit. Ale teď jste tady.“ Jeho úsměv byl opravdu znepokojující. „Abych byl upřímný, profesore, co jsem o vás slyšel, čekal jsem vás tu dřív.“

Remus přikývl. „Události Kaneova zajetí byly pro mě poněkud traumatizující, pane Crolle. Necítil jsem se natolik dobře, abych pozvání přijal.“

Opět se ozvalo ohavné uchechtnutí – Crollovy oči nepříjemně zasvítily. „Nemluvil jsem o pozvánce.“

Remus ztuhl. Koutkem oka zahlédl, jak se nehty Tonksové zaryly do notesu.

Crollův úsměv se ještě rozšířil. V té zažloutlé tváři se jeho tenké rty podobaly zářezu do melounu.

„Pánové. Buďte slušní.“

Remuse nečekaný hlas vylekal. Otočil se.

Dveře, do kterých před chvílí vklouzla Cymone, teď byly otevřené. A v nich, ve stejném hábitu jako měl Croll, stála žena. Středně vysoká, vyšší než Tonksová, ale ne o moc, štíhlé postavy a s hnědými vlasy, jejichž načervenalý nádech teď pableskoval ve světle koulí podél zdí. Možná byla o pár let starší než Remus, ale nevypadala tak, tvář měla stále pěknou a jemně utvářenou, ale hnědé oči postrádaly jakýkoliv cit. I když nebyla otevřeně nepřátelská, v jejím postoji se zkříženýma rukama se dal vyčíst zřetelný nedostatek uvítání.

Ale bylo tam ještě něco… Remus se zamračil, jak zápasil se svojí zrádnou pamětí. Nemohl se zbavit pocitu, že tu ženu už někdy potkal. Něco v jejích rysech mu bylo povědomého. Možná se potkali v Bradavicích…

„Rebeka Goldsteinová.“ To prohlášení bylo tiché, ale zřetelné – Remus se přinutil soustředit na podstatné. „Vedoucí Ústavu. A vy jste Remus Lupin.“ Významně k němu nevykročila, ani mu nepodala ruku. Místo toho jen naklonila hlavu a bez zájmu si jej prohlédla. „Musím říct, profesore, nejste, co jsem očekávala.“ Pousmála se, ne přátelsky, ale bez Crollovy úmyslné protivnosti. Šlo o chladný úsměv profesionála v obchodní záležitosti, bez které by se obešel. „A podle vašeho malého faux pas ani já nejsem taková, jak jste očekával vy.“

Remus střelil pohledem k Tonksové, která se ušklíbala do notesu – zařekl se, že si s ní promluví o sdílení informací o identitě jejich kontaktů. „Abych byl upřímný, paní profesorko, nevěděl jsem, co čekat.“

Profesorka Goldsteinová nakrčila nos. „Rebeka bude stačit. Nesnáším oslovení paní profesorko a Goldsteinová je tak škrobené.“

Remus se usmál opravdověji. „Mně se oslovení profesore líbí. Ale jestli mi chcete říkat jménem…“

„Jsem si jistá, že líbí.“ To přerušení bylo chladné – navzdory vyzvání k neformálnosti si Rebeka udržovala odstup. „Ale není třeba, abyste vracel laskavost, profesore. Pokud se vám titul tak líbí, budu jej používat.“

Remus chtěl něco namítnout, ale Rebečin upřený pohled jej přesvědčil, aby to nezkoušel. Smích Tonksové zmizel a na ženu teď hleděla přivřenýma očima.

Rebečin pohled se náhle posunul. „Vaše asistentka, předpokládám?“

Tonksová nasadila svůj nejduchaprázdnější úsměv. „Rusalka Blackwoodová, profesorko Goldsteinová. Četla jsem vaše pojednání o mysli zdivočelého a musím říct…“

„Musíte?“ Rebeka zvedla obočí a falešný úsměv Tonksové ihned zmizel. Bystrozorka sklonila hlavu, jako by byla v rozpacích, ale Remus viděl, jak jí oči za brýlemi temně jiskří. Rebeka Goldsteinová si tady neudělá o nic víc přátel než Croll.

Remus přeběhl pohledem mezi oběma tvářemi, zaznamenal Crollův úlisný úsměv a Rebečinu chladnou neurvalost a v duchu si povzdechl. Zjevně zde nebyl nijak zvlášť vítaný.

Což nastolilo otázku, proč jej u všech všudy pozvali?

Nervy mu drnčely, když se znovu podíval na ty dva obličeje a připomněl si bezpečnostní opatření, která ho nyní držela uvnitř. Proč jen je tady, když ředitelka Ústavu a její hlavní lékař tak zjevně touží, aby byl daleko? Byl opravdu pozván, aby nabídl svůj náhled do neočekávaného stavu Abrahama Kanea? Nebo, jak Croll nechutně naznačoval, zde byl z nějaké zákeřné pohnutky?

Z Folkeho posledních slov vyplývalo, že se pod povrchem tohoto místa skrývá něco zlověstného. Mohl jen doufat, že si to nebude nárokovat jeho.

„No, profesore,“ věcný tón Rebeky Goldsteinové nečekaně přerušil jeho temné myšlenky, když vykročila a rukama si otřepala neviditelná smítka. „Myslím, že je zřejmé, že si to všichni chceme odbýt co nejrychleji. Pokud byste mne mohl následovat, vezmu vás ke Kaneovi.“

Remus přikývl a pokusil se potlačit nervozitu, která se probudila v jeho útrobách. Voldemortovo spiknutí, zapečetěné dveře a opětovné setkání s Abrahamem Kanem – ne, že by neměl k nervozitě dostatek důvodů.

A pak Rebeka znovu promluvila a její slova vyslala jeho nervozitu do výšin.

„Vaše asistentka může zůstat tady.“ Kvůli jeho výrazu to rozvedla. „Na Úroveň šest nepovolujeme vstup jen tak někomu. Bohužel. A ačkoliv vy jste byl ministerstvem prověřen, ona ne. Opravdu by nemělo smysl mít špičkově zabezpečenou oblast, která by byla otevřena všem, aby se v ní mohli potulovat.“

Remus se přiměl k úsměvu. „Samozřejmě tomu rozumím. Ale doufal jsem, že slečně Rusalce ukážu…“

„Ne.“ Rebečina ostrá slabika práskla jako bič. „Počká tady.“

Tonksová se vesele usmála, ale teď už ta veselost ztrácela jiskru. „Nevadí, pane profesore, nedá se nic dělat,“ pravila falešně srdečným tónem. „Já se… ehm…“ významně očima obsáhla místnost, „se nějak zabavím, asi.“

Jeho nervozita neutichla při jejím zjevném naznačení, že hodlá… zkoumat. „Dobře, udělejte to.“ Remus se pokusil usmát, ale měl v ústech sucho jako na poušti. Jestli ji chytnou… „Ale pokuste se nepřekážet.“ Významně se jí podíval do očí. „Nechceme zde nikoho rušit.“

Tonksová se rozzářila. „Samozřejmě že ne.“ Ačkoliv jí rty stočil úsměv, oči měla smrtelně vážné. „Hodně štěstí, pane profesore.“

Přikývl, vysušenost úst se rozšířila jako pouštní písečná bouře, jakmile jej zasáhla realita toho, kde je a co se chystá udělat. „Děkuji vám.“

„Profesore?“ Rebeka se usmála, když stanula u ústí chodby, v níž se před chvílí objevil Croll – starší muž se beze slova ztratil někdy během jejich rozhovoru. „Tudy.“

Remus a Tonksová si naposledy vyměnili pohledy. Tonksová se dokázala usmát. Remus ne.

A pak šel, následoval Rebeku šedou chodbou, srdce mu freneticky bušilo a dýchání se zrychlilo. Byl uvnitř Ústavu pro zdivočelé a bez pomoci druhých se odsud nemohl dostat. Mezi těmito zdmi cosi plánoval Voldemort – jakákoliv tvář, kterou zde potká, může patřit Smrtijedovi. A teď, navzdory svému rozhodnutí už nikdy se na něj nepodívat, se chystal čelit přítomnosti zbytku z vlkodlaka, který mu zabil matku a v dětství jej pokousal.

Když se to tak vzalo, zažil už lepší dny.

Ale na couvnutí bylo pozdě.

Vpředu Rebeka Goldsteinová, chladná a odtažitá, klepala hůlkou na sérii čísel namalovaných na plátně. Najednou se zeď zachvěla a zmizela, odkryla další stříbrnou mříž. Ředitelka Ústavu hbitě vešla a naznačila, aby se připojil.

Remus vypjal ramena, nadechl se a tiše ji následoval.

PP: Věděla jsem, že Nymfadora může být jedině Rusalka. Říkala jsem si, to čtenáři nezbaští – Rusalka. Copak to je křestní jméno? Zadala jsem do vyhledávače a ejhle, v naší republice je 11 nositelek tohoto jména!

http://krestni-jmena.cz/vyznam/index.php?name=Rusalka