Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. 3:00 – flirtování

„K takovému vyjadřování tě vede ta tvoje zatracená pobertovská krev, že jo?“

Tonksová polkla lektvar proti bolesti, který jí Remus připravil (zavrhla jeho bylinkový čaj), a položila hrnek, aby jej pobídla k opětovnému dolití.

„Myslím, že jsi měla dost,“ poznamenal a odstrčil konvici stranou. „Kdybys vypila víc, musel bych ho nazvat zabiják Tonksové.“

„Ale potřebuju ještě.“ Pokusila se dosáhnout na konvici, ale Remus ji v tom zabránil. „Už ti někdo řekl, že jsi někdy fakt nudný?“ zaúpěla a naposledy se natáhla ke kouřící nádobě.

„Párkrát,“ přiznal potichu. „Ale nikdy ne má vlastní růžovlasá Nemesis.“

Našpulila ústa ve své nejlepší primadona-póze a povýšeně do něj zabodla zrak.

„Co je s mými vlasy?“ vyštěkla. „Pořád děláš jakési poznámky o mých vlasech. Nevím, jestli je to tím, že se ti líbí, nebo právě naopak.“

Remus studoval své nehty, aby ukázal, jak moc jej zajímají. Pohrávat si s její trpělivostí bylo kruté, ale nanejvýš zábavné, a i když věděl, že za to zaplatí, nemohl odolat.

„Jen si myslím, že jsou trochu… Však víš,“ pohlédl nejistě na její ježatou hlavu, „tak nějak neženské, možná…“

Jakkoliv bylo světlo jen matné, zřetelně viděl, že špičky jejích vlasů se zabarvily do ohnivě červené. Zato doufal, že ona neuvidí, jak se snaží nešklebit.

„Tak… tak nějak neženské?“ koktala Tonksová chraplavě, jako by se jí hlas vzpříčil v krku.

Zněla ohromeně – dokonce možná zraněně – a zlomek vteřiny si Remus říkal, jestli to nepřehnal. Koneckonců, jeho by urazilo, kdyby jej nařkla z nedostatečné mužnosti.

Nikdy nenabyl dojmu, že by se o svůj vzhled nějak starala (což mu dávalo smysl, protože byla pěkná a nemusela se snažit), a takovou emocionální reakci nečekal. Navíc se jí asi zaleskly oči.

Opravdu přivedl Nymfadoru Tonksovou k slzám?

Sledoval, jak si rukou zakryla pusu a vydala strašlivý zvuk podobný vzlyku. Neviděl jí do tváře, protože ji zakrývaly vlasy, ale ramena se rozhodně třásla.

„Počkej… Tonksová, jen jsem si dělal legraci…“

Ramena se jí třásla ještě viditelněji, ale když konečně vzhlédla, zjistil, že nepláče. Sice měla v očích slzy, ale jen proto, že se snažila nevybuchnout smíchem.

„Nemůžu uvěřit, že jsi na to skočil,“ dobírala si ho a její růžové vlasy nebyly nikdy dřív tak zářivé. Musela se párkrát nadechnout, aby se uklidnila. „Ale zasloužil sis to.“

„Ano, to zasloužil,“ souhlasil a její smích jej nakazil. „Ale já stejně nejsem věrohodný, že?“

„Musím připustit, že chvíli jsem byla vystrašená…“

„Nikdy jsem nezakrýval, že se mi tvoje vlasy líbí,“ pronesl vážně, protože cítil, že jí to dluží. „Samozřejmě že na tobě jsou i pozoruhodnější věci, ale tvé vlasy jsou prostě,“ pokrčil rameny, „pěkné.“

Tonksová s úsměvem přikývla a oči jí přešly od tmavě hnědé k ledově modré.

„Jsem zvědavá, co by pro muže jako ty mohlo být pozoruhodnější než růžové vlasy,“ zajímala se.

„Máš úžasné oči,“ přiznal, když do nich hleděl, a nikdy v životě nebyl upřímnější. „Takové, jaké jsou teď, tedy ne proto, že se tu a tam nemění. Tvé skutečné oči.“

„Musím si pamatovat, abych je změnila, než půjdeme na bitevní pole,“ pravila s předstíraně vážným tónem. „Nechtěla bych, abys byl roztržitý, protože bys tak vytrvale obdivoval má kukadla.“

Naprosto jasně si jej dobírala, a přesto to Remusovi nezabránilo, aby necítil, jak mu hoří uši.

„Něco takového bych si nedovolil po tobě žádat, ale dík; ani nevíš, co to pro mě znamená,“ zavtipkoval a popadl hůlku, aby přivolal džbán a čisté sklenice z kredence.

„Nikdy jsem tě neměla za lichotící typ, Remusi,“ poznamenala, zatímco čerstvá voda z hůlky plnila džbán.

Nepodíval se na ni. Jen se usmíval a nalil vodu do sklenic.

„Jak nezdvořilé od starého vlkodlaka…“

Tonksová protočila očima a popadla sklenku tak prudce, že vylila polovinu obsahu.

„Sklapni, nejsi starý!“

„Ale vypadám tak,“ trval na svém.

„Ne.“

„Jo.“

„Ne.“

„Jo.“

„Ne.“

„Jo.“

„Jedeš po mně.“

„Jo.“

Rozhostilo se trapné ticho. Remus na ni omráčeně zíral s pokleslou bradou, když si uvědomil – příliš pozdě – že jí na její úskok skočil. S velmi samolibým úsměvem přivřela oči, ruce si spojila pod bradou a předklonila se nad stůl.

„Ale, ale, ale…“

Remus nedůvěřivě zavrtěl hlavou a okusoval si dolní ret.

„Teda… nemůžu uvěřit, že mě tohle popletlo,“ zamumlal, ale věděl, že se mu v očích podloudně blýská.

Tonksová ten jasný a nezaměnitelný výraz někoho, kdo si je až příliš vědom okolností, zaznamenala. Rozpustile se zazubila.

„Nebo já?“

Remus si nebyl jistý, jestli je normální mít pocit, že máte záda přitisknutá ke zdi, kterážto je alespoň tři metry za vámi.

„Jen z toho nedělej vepřové hody, Nymf-“

S nečekanou hbitostí vytáhla hůlku z míst, která Remus neměl ani čas zaznamenat, a výhružně ji namířila jemu na krk.

„Řekni to,“ varovala jej, „a budeš si přát, abys mě nikdy nepotkal.“

Pousmál se na ni.

„Co když už si to přeju?“ odsekl napůl v žertu, napůl vážně. Tonksová si odfrkla a hůlku stáhla.

„A ty si myslíš, že tomu uvěřím, když jsi přiznal, že jsi do mě blázen? Pěkný pokus, ale nemáš šanci.“

„Blázen do…“ Cítil, jak mu rudnou tváře. „Přiměla jsi mě říct, co jsi chtěla slyšet!“

Bylo mu jasné, že to není tak docela pravda, ale to nemusela vědět, obzvláště když už tak vypadala na jeho vkus až příliš sebevědomě.

Možná mu toho uklouzlo trochu příliš.

„A ty ses ani nepokusil to popřít,“ poukázala věcně.

Remus si povzdechl, a přesto nedokázal zabránit krátkému úsměvu.

„Budiž připuštěno, nikoli uznáno,“ vyřkl opatrně. „Stejně pořád můžu litovat, že jsem tě potkal.“

„Proč bys toho litoval?“ zeptala se Tonksová s nelíčeným údivem, jako by jí právě přiznal, že chce uzavřít manželství s Klofanem. „Všichni říkají, že jsem tak roztomilá holka…“

„Možná v tom je ten problém,“ pokračoval pomalu a neupustil od náznaku úsměvy, když k ní odmítal zvednout oči. „Možná jsi tak roztomilá, až ohrožuješ plány…“

Tonksová nechápavě zamrkala. Opravdu roztomilá, pomyslel si Remus.

„Jaké plány?“

„Ta zcela hypotetická skutečnost, že mě přitahuješ, neznamená, že jsem to chtěl.“

„Aha.“ Stiskla rty a zjevně se nad tím problémem zamyslela. „Takže jsem tě hypoteticky přiměla, abys mě měl rád?“

„Plus mínus jisté nahodilosti a zcela nedobrovolné následky pro mě,“ Remus upravil džbán vedle své sklenice a cítil se podivně nepříjemně, „prakticky přiměla.“

Nemohl uvěřit, že jí to vyčítá. A co jí vlastně vyčítá? Že je tak oslnivá – milá, zábavná, překrásná – čarodějka s nemotorností, která bere za srdce?

„Přiměla jsem tě, abys mě měl rád,“ zopakovala s nakrabaceným obočím. Upřeným pohledem probleskovala dívčí koketerie.

„Ano.“

„Přiměla tě, jako ‚Přiměla tě skočit z okna‘?“

„Ano,“ potvrdil znova.

„Hypoteticky,“ podotkla a za rty jí zatahal úsměv. Remus se na ni zubil.

„Samozřejmě.“

„Okouzlující hypotéza.“

Její úsměv byl jemný a ten nádech nezakrývané smyslnosti jej činil neodolatelným a hypnotickým a on si upřímně nebyl jistý, jestli ta přitažlivost, kterou k ní cítil, není způsobená nějakým kouzlem. Na horní polovině těla mu vyskákala husí kůže a v dolní se objevil jiný, docela příjemný pocit.

Jisté myšlenky odsunul stejně rychle a pečlivě, jako by zaháněl mozkomora, a nasadil odvážný obličej.

„Děkuji.“

Tonksová – dočista slepá k jeho vnitřní bouři – nebo spíše jí byla fuk – se k němu naklonila, až jejich tváře dělil jen kousíček. Záblesk holčičí neplechy se jí odrazil v očích, a když ji sledoval, ztěžka polkl, uhranutý její mučivou blízkostí, a divil se, proč se místnost tak najednou zdá jaksi malá a přetopená.

V zlaté záři svíček si Tonksová olízla rty a usmála se na něj způsobem, který neměl nic společného s holčičím chováním.

Svůdná. Byla to ryzí – a velmi ženská – smyslnost.

„A v této velké síti hypotetických domněnek,“ ptala se chraplavě a občas pohlédla na jeho rty, „co by se hypoteticky stalo, kdybych hypoteticky já měla ráda tebe?“