Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tato kapitola je ekvivalentem Vlkodlakovy lekce – kapitoly, v níž jsem se pokusila o velké množství zajímavého výkladu. Následující kapitola také odhalí důležitou myšlenku, která tvoří základy této fikce, ale zároveň asi pár lidí zatská a řekne si: „Hm… nejsem si jistý, že by to šlo.“ Upřímně, mám stejný pocit ;) Byl to však tak podivuhodný nápad, že jsem se rozhodla do toho jít, zkombinovat jej s několika nepoužitými kousky z Oblivious a zrodil se tento příběh.

Kapitola 3. Vlkodlakova duše

Výtah se sunul pomalu, oproti předchozí jízdě trvala tato dvakrát déle. Rebeka Goldsteinová vedle Remuse stála jako socha a strnule hleděla do zdi. Nepromluvila na něj.

No, pomyslel si sardonicky, nedivím se, že v takové přátelské a přívětivé atmosféře nemají víc návštěvníků.

Ale měl tady práci. Vytáhnout informace z vedení, jak říkala Tonksová. Ovšem aby k tomu mohlo dojít, bude pravděpodobně nutné zatáhnout Goldsteinovou do hovoru.

„Takže, paní prof… Rebeko,“ jeho vlastní hlas se ve výtahu znepokojivě rozléhal, „čeho se týká vaše práce?“

Rebeka otočila hlavu, pomalu a uváženě. Podle pohledu, kterým jej propíchla, by divák nepochybně uvěřil, že ji právě požádal o názor na jediný správný způsob obětování kuřete.

„Výzkumu.“ Tón byl suchý jako troud.

Remus si v duchu povzdechl. „Čeho…?“ pobídl ji.

Rebeka pomalu zvedla obočí. „Zdivočelých vlkodlaků,“ vyslovila zvolna a precizně, zdůrazňujíc každou slabiku. „Z toho důvodu se Ústav tak jmenuje.“

Bylo to jako trhání zubů. „Doufal jsem v něco trochu konkrétnějšího. Určitě uznáte, že na této věci… mám zájem.“

Rebeka si jej chladně přeměřila. „To jsem si jistá.“

Výtah dorazil do cíle, ale tentokrát jej neuzavírala obyčejná zábrana. Do masivního kamene byla jako hradní brána zasazena pevná kovová mříž. Do jejího povrchu vyleptali symbol Ústavu.

Rebeka vytáhla hůlku a na rytinu šestkrát rychle za sebou poklepla. „Rebeka Goldsteinová,“ prohlásila tlumeně, „bezpečnostní prověrka alfa, s hostem.“

Se slyšitelným sténáním se padací mříž zvedla a hladce zasunula do krytu nahoře. Rebeka se znepokojivě usmála a vystoupila do předvídatelně šedé chodby. Ostře se k Remusovi obrátila.

„Nu, profesore,“ pravila tlumeně, „vítejte na Úrovni šest pro nejvíce zabezpečené klienty.“

„Klienty?“ Remus vykročil do chodby a rozhlédl se kolem. Zaznamenal solidní kovové dveře, které lemovaly spojovací chodbu. Všechny byly pootevřené a odhalovaly sterilní cely bez oken. „Zvláštní volba slov.“

Rebeka se chladně usmála. „Vlkodlaci internovaní do tohoto Ústavu nejsou vězni, profesore.“ Při Remusově zvednutém obočí a pohledu k nejbližší cele její úsměv ponuře uvadl. „Tato úroveň je určená pouze vlkodlakům, kteří plně zdivočeli a jasně prokázali, že na svobodě jsou nebezpečím pro společnost. Z čtyřiceti čtyř zdejších stálých klientů tato úroveň ubytovává pouze pět. Většina klientů, u nichž přichází v úvahu zdivočení, ale ještě se plně neprojevilo, žije na Úrovni tři. Docela pohodlně, mohla bych dodat.“ Očima se zabodla do jeho. „Poskytujeme jim pravidelné jídlo, komnatu na spaní, která obsahuje jejich majetek, a možnosti k zábavě. Toto není zajatecký tábor, profesore, a tito vlkodlaci nejsou připoutáni ke zdi. Žijí si dobře – v mnoha případech lépe než dřív. Jen jim není dovoleno odejít.“

Remus přimhouřil oči. „Pohodlné vězení je stále vězení. A neexistuje žádný důkaz, že jeden incident zdivočení zvýší vlkodlakovu náchylnost ke změně.“

Rebeka se zatvářila mrazivě a oči měla nečitelné. „To, profesore, se tady chystáme rozhodnout. Svůj život jsem zasvětila odkrytí zvyklostí a způsobů vlkodlaků, jak myslí, jak jednají a reagují, a detailnímu odhalení účinku kletby na pokousaného, protože její pochopení je podle mě jediným způsobem, jak zastavit šíření lykantropie.“ Přeběhla ho téměř klinickým pohledem. „Uvnitř si nesete démona, profesore, démona, který bez nejnepatrnějšího zaváhání ničí nevinné.“ Její pohled potemněl. „Tohoto démona jsem odhodlaná vymazat z povrchu zemského všemi možnými prostředky.“

Remus musel potlačit zachvění z ohně v jejích očích. „Vlkodlačí lektvar…“

„… Je jen supresivum, nic víc.“ Rebeka odmítavě pokrčila rameny. „Práce vaší matky na tomto lektvaru byla mimořádná, ale neodstraňuje hrozbu. Jedna chybějící dávka a jsme přímo na začátku.“

Remus svedl krátký boj s vlastním bolestným vědomím pravdivosti tohoto prohlášení. „Ale jen tak zamknout ty lidi…“

„Tito vlkodlaci ukázali, že představují jasné a stále přítomné nebezpečí nevinným životům.“ Rebečin tón byl tvrdý. „Mohou se považovat za šťastlivce. Před založením tohoto Ústavu by byli všichni odesláni do Azkabanu. Mozkomorové by k nim nebyli tak vlídní.“

Remus se při té představě zachvěl, jeho mysl nedokázala opustit myšlenku, že podle kouzelnického práva by sám měl být zadržený v těchto zdech už jako tříletý. Poslali by do Azkabanu dítě?

„Plýtváme časem,“ přerušila Rebeka příkře jeho dumání. „Nechtěla jsem po vás debatu o správnosti či špatnosti toho, co zde děláme, profesore. Chtěla jsem po vás názor na Abrahama Kanea.“

Bez dalšího slova se prudce otočila na podpatku a svižně vyrazila chodbou. Remuse opět přepadla nekontrolovatelná nervozita, honem ji doběhl a sladil s ní krok. Neotočila se k němu.

„Podle mých informací jste nebyl u polibku, že?“ Rebečin tón byl ostrý, ale věcný.

Remus zavrtěl hlavou. „Pozvání jsem dostal, ale rozhodl jsem se je nepřijmout.“

„Škoda. Přišel jste o zajímavé představení.“ Zabočili za roh a objevila se řada čtyř zapečetěných dveří. Každé hlídal strážce v červenošedém hábitu. Rebeka zdvořile přikývla všem mužům, které míjeli. „Jako odborník na obranu proti černé magii jistě víte, co se obvykle stane člověku, kterému mozkomor dá polibek.“

Remus nepřítomně přikývl, oči mu téměř bezděčně přitahovaly čtvery zapečetěné dveře. Za stopu širokým kovem těch nejbližších slabě zaslechl protáhlé ječení. Zdálo se, že i Rebeka ho slyšela – s klinickým výrazem se krátce zastavila před jejich strážcem.

„Selkirku, až půjde doktor Croll svoje kolečko, řekněte mu, že Ulric potřebuje silnější dávku sedativ.“ Při zvuku bouchnutí něčeho těžkého do zdi zvedla obočí. „Patrně si proti stávající dávce vytvořil odolnost.“

Muž přikývl. Rebeka ignorovala Remusův pronikavý pohled a pokračovala chodbou. Navázala na předchozí rozhovor, jako by se nic nestalo. „Jak jste si jistě vědom, osoba po mozkomorově polibku se stane prázdnou schránkou, bezduchou, tupou, živou, ale bez osobnosti, bez vědomí sebe sama, prázdným tělem s nicotou uvnitř. Do Kaneova polibku se obecně předpokládalo, že účinek na vlkodlaka bude stejný. Mýlili jsme se. Velmi jsme se mýlili.“

Chodba vpředu ostře končila velkými kovovými dveřmi. Před nimi stál se zkříženými pažemi Alexander Aylward, pochmurný člen ochranky, který Remuse po příchodu doprovodil dovnitř. Lehce naklonil hlavu Remusovým směrem. Ten gesto zdvořile vrátil.

„Nuže?“ obrátila se Rebeka na vysokého muže, ale Aylward ihned zavrtěl hlavou.

„Má špatný den, profesorko Goldsteinová,“ hlas měl omluvný, ale pevný. „Nechutnalo mu jídlo a rozčílil se. Nebude bezpečné, abyste vy a profesor Lupin vešli do cely. Dnes ho budete muset sledovat z pozorovatelny.“

Rebečinou tváří přeběhl výraz hlubokého podráždění. „Nuže dobrá,“ odpověděla kousavě. „Otevřete ty dveře, Alexandere.“

Aylward přikývl, otočil se a hůlkou vyklepal na kov sekvenci spolu se zamumláním kouzla. Rebeka se obrátila k Remusovi.

„Profesore, chtěla jsem, abyste tu byl, protože mám teorii. A vy jste nejen ten nejpozoruhodnější vzdělaný vlkodlak v kouzelnickém společenství, ale navíc máte osobní spojení se subjektem, takže jsem měla pocit, že jste v jedinečné pozici uvést nějaký důležitý vhled.“

Remus co nejlépe potlačil hučení chladného očekávání a přikývl. „Udělám, co bude v mých silách.“

„Dobře.“ Aylward uvolnil zámky, zatlačil na obrovské dveře a odkryl malou komnatu. Vypadala stejně jako zbytek zařízení, šedá a nijaká až na horní polovinu protější zdi. Ta byla tmavá a skleněná, po straně s dalšími dveřmi, v tomto případě ale úzkými, nicméně stejně robustními, které pravděpodobně vedly do neviděné místnosti za nimi. Jediným nábytkem zde byly obyčejné židle a stůl s poházenými papíry, měřicí přístroje, lahvičky na lektvary a něco, co vypadalo jako konzervativnější Bleskobrk připravený na diktát.

Rebeka beze slova vstoupila. Remusovi až příliš rychle tlouklo srdce, ale následoval ji. Aylward za nimi zavřel dveře s ozvěnou bouchnutí.

Podobnost s místem, kde se naposledy setkal s Kanem, se nedala ignorovat. Nechci to dělat, nechci tu být, nechci ho zase vidět. Ať už je v jakém chce stavu…

Rebečin hlas přerušil jeho myšlenky. „Od prosince, kdy ho sem přivedli, Abrahama Kanea studuji. A jeho… chování po obdržení polibku mě nutí k docela překvapivému závěru. Nakolik jsme schopni zjistit, jeví se, že vlkodlaci vlastní něco velmi podobného duši.“

Při jejích povýšených slovech v Remusovi vzplál hněv. „Samozřejmě že máme duši,“ protestoval hlasem, který nezvýšil jen díky ohromnému úsilí. „Narodili jsme se lidmi jako kdokoliv jiný…“

„Vaše námitka je zaznamenaná, nicméně jste mě nepochopil,“ utnula Rebeka ostře zbytek jeho věty. „Nechtěla jsem říct, že vlkodlak v lidském těle je bezduchý. Ve skutečnosti se zdá, že máte duše dvě.“

Remus mohl na to neobvyklé prohlášení jen zamrkat. Říká, že…? „Myslíte, že vlkodlak uvnitř mě má duši? Ještě jinou duši kromě mé vlastní?“

Rebeka se pousmála. „Ne tak úplně. Nemusí to být duše, jak ji chápeme my, spíš esence, vědomé úsilí a osobnost vlka, které obvykle povstávají pod světlem úplňku. Při dotazování většina zdejších vlkodlaků popisuje stránku jejich vlka jako nějaký druh entity izolované od nich samotných, která sdílí tělo, ale má odlišnou mysl. Což moji domněnku podporuje. Dvě bytosti uvězněné pohromadě, bojující o kontrolu nad tělem, ale jak by mohl vlk tak dobře bojovat, pokud by za tím nebylo víc? Koneckonců má paměť, vzpomínky, které jen nerad sdílí s lidským hostitelem. A uvědomuje si sám sebe, aby příležitostně, při náznaku slabosti, bojoval o dominanci. A mohlo by to být i něčím víc – tato vlkodlakova esence je dost silná, aby ji jako duši mohl vysát mozkomor.“ Zvedla obočí na Remuse. „A protože byl Kane zdivočelý a tudíž vlkodlačí esence byla převládající silou v jeho těle, když dostal polibek, zdá se, že ji mozkomor vysál…“

Remus mohl jen zírat. Mysl mu pádila. Ta nenávistná přítomnost vlkodlaka v něm byla něco, čemu si v průběhu let přivykl, a vždy věděl, že vlk má svůj život a úmysl. Vždyť sám zažil jeho pokus o získání kontroly nad člověkem, se kterým koexistoval v příliš malém prostoru. Ale myšlenka, že ona esence, jak to Rebeka nazvala, by mohla být odebrána jako duše, že skutečně sdílel své tělo s…

Ve svém těle se Remus Lupin začal cítit velmi nepohodlně. A vůbec ne sám.

A Kane – jestli mozkomor vysál jeho vlkodlačí esenci…

„Co zůstalo?“ Jeho vlastní hlas mu zněl podivně. „Jestli mozkomor vysál jeho zdivočelou duši, co zůstalo?“

Rebeka kývla k Aylwardovi. Muž vystoupil a razantně poklepal na sklo. To se projasnilo.

„Toto,“ pravila.

A Remus uviděl Abrahama Kanea.

„Nefér!“

Remus instinktivně couvl, když o sklo klapla dřevěná mísa. Ovesná kaše se rozstříkla po povrchu a stékala v nechutných kapkách. Nebyla sama – hnědá blátivá hmota zasychala na větší části protější zdi a bosé nohy ji roznesly i po podlaze. V rohu na neuspořádané hromadě ležely polštáře a matrace a cosi jako červený gumový míč se bizarně kutálelo po místnosti. Remus viděl už dřív Kaneův násilnický výbuch ve vězení, ale toto bylo poněkud jiné – nic nebylo roztrhané, rozbité ani zmrzačené. Vše vypadalo rozházené a rozkopané, jako by malé dítě popadl záchvat vzteku. Nešlo o jakési šílené, destruktivní běsnění, ale jen o zlostnou rozmrzelost.

A tam, ve středu toho všeho, stál Kane. Nedalo se popřít, že vypadal jinak. Tmavé, vlnité vlasy měl delší a divočejší, dříve vyrýsované svaly se pobytem ve vězení zmenšily, drápy, které zakončovaly jeho prsty, se staly bezmocnými pahýly. Ke změně došlo i ve způsobu pohybu. Klopýtal celou, volný hábit zavlál, když kopl do mísy, zmizela uvolněnost zdivočelého, zmizela ladnost a grácie jeho pohybu a zůstala jen křečovitost a nemotorné trhání. Dokonce i jeho hlas, dříve tak hluboký a drsný a úlisný, se přetvořil do ochraptělého a zadýchaného vřískotu.

„Nefér!“ vykřikl opět, když se miska odrazila od zdi a padla do měkkého polštáře. „Nefér! Nefér! Nefér!“

A pak klečel na kolenou a pěstmi bušil do podlahy a opakoval si svoji mantru znovu a znovu, nefér, nefér, pokaždé nefér se současným plácnutím dlaně o zem. A pak – jak ta zuřivost začala, tak také skončila. Remus nevěřícně sledoval, jak se nejobávanější zdivočelý po čtyřech plazí do pelechu polštářů a dek. Jak se v klubíčku s rukama kolem kolen pomalu houpe sem a tam v rytmu, který poznává jen on. Rty se mu pohybovaly a vycházela z nich hluboká a ustavičná, stejná slova.

„Neférneférneférneférnefér…“

Prázdné a nevidící oči upíral do skla.

Hnědé oči.

Remusovi chvilku trvalo, než si uvědomil, co vidí. Přestože si Kane stále nesl znaky zdivočelého, drápy na prstech a ostré špičáky, ty zlaté oči, které Remuse tak dlouho strašily, zmizely. Zíraly na něj oči hnědé, vůbec ne příčetné, ale rozhodně lidské.

„Jeho oči…“ vypadla z něj slova téměř nezvaná.

„Zajímavé, že ano?“ poznamenala Rebeka vědecky. „Zuby a drápy zůstaly nezměněny. Ale po polibku zmizely jeho zdivočelé oči. To bylo prvním vodítkem k tomu, co by se tu mohlo dít. Říká se, že oko je do duše okno – nebo v jeho případě, co z něj zůstalo.“ Chladně se setkala s Remusovým šokovaným pohledem. „Ten Abraham Kane, kterého jste znal, je navždy pryč, zlo, které z něj činilo to, čím byl, spolknul mozkomorův polibek. Za to můžeme být jen vděční. Ale když mozkomor odebral náplň, zůstaly jen pozůstatky lidské části Kanea. A Kane byl pokousán a zdivočel jako dítě.“ Pokřiveně se usmála. „Vše, co zbylo po velkém a hrůzostrašném vlkodlakovi, je zničené tělo a velmi rozháraná a hluboce traumatizovaná mysl desetiletého hocha.“

Remus se vytrhl z jejího upřeného pohledu. Ještě jednou se podíval skrz sklo na Kanea, který seděl, kolébal se dopředu a dozadu a mumlal si svoji litanii. Ale nebyl to Kane, ne doopravdy, ne, jestli měla Rebeka pravdu. Protože Kane byl stvořením zvráceného spojení člověka a vlka a pokud zbyl jen člověk…

Ábel.

Byl to Ábel Isaac, nebo co z něj zbylo, potlučené zbytky lidského chlapce, jeho bratrance, který dobrovolně strčil ruku do vlkodlačí tlamy a prosil o změnu v silnějšího. A teď byl tady, po více než čtyřiceti letech, zamčený v cele, slabý a šílený, divoce lpící na zbytcích mysli, kterou nepohltil nejprve zdivočelý Kane a pak ani mozkomor.

Všechny ty ztráty, které způsobil jen kvůli pošetilému impulzu vrátit světu i s úroky vše zlé, co se mu stalo… Lítost se v Remusově srdci mísila s hněvem a prsty téměř nevědomky sklouzly k jizvě po kousnutí na boku. Pitomý, pitomý malý kluk…

„Neodpoví nám.“ Opět mu jeho dumání přerušil Rebečin hlas. „Nemluví, jen křičí a huláká nebo si pro sebe mumlá o tom, jak je vše nefér. Dokonce ani nezareaguje na své jméno.“ Zavrtěla hlavou. „Ale asi to není překvapení. Jeho lidskou mysl nenávratně zničily roky zdivočení, mnohaletá tíha vlčí mysli ji potlačila natolik, že už nemůže být obnovená. Tým expertů od svatého Munga jej podrobně prozkoumal, když jsme jej sem přemístili, ale nezbylo v něm dost lidskosti, aby se dala uvést do původního stavu. Půl jeho mysli je pryč a co zbylo je zcela poškozené. Je nenavratitelně šílený.“

Remus sledoval, jak Kaneovy rty pracují, sledoval záblesky ostrých zubů. „Je pořád vlkodlakem?“ zeptal se tiše. „Když zmizela esence jeho vlkodlačí poloviny, stále se ještě přeměňuje?“

Pokusil se zatajit zachvění zklamání, když Rebeka přikývla. Chvilku si říkal…

„Ano, stále se mění.“ Rebeka se dívala přes sklo téměř zadumaně. „Každý úplněk, stejně jako dřív. Fyzická nákaza jeho těla zůstává nevyléčená a nevyléčitelná. Ale rozdíl je v tom, že chybí vlkodlačí mysl, která by převzala kontrolu. Efekt je jako u vlkodlačího lektvaru, ale bez potřeby potlačení, protože nezbylo nic, co by se mělo potlačit. Stává se vlkem s myslí šíleného desetiletého děcka. Což je vždycky zábavné,“ dodala jízlivě.

Remus tu poznámku ignoroval a sledoval ubohou postavu kolébající se v rohu místnosti. „Pamatuje si, že byl Kanem?“

Rebeka si povzdechla. „Už jsem vám říkala, nemluví s námi. Netušíme, jestli ví, kým byl, čím se stal.“ Pohlédla na Remuse. „To je částečně důvod, proč jsem vás tady chtěla, profesore. Doufala jsem, že uvidíte, jestli je něco k poznání. Koneckonců jste sehrál dost významnou roli v posledních měsících jeho života, než jej chytili. A ministerstvo chce pochopitelně vědět, jestli se skutečně zbavili zdivočelého, kterým byl.“ Její výraz potemněl. „Ale jeho aktuální náladička to poněkud ukončila – bude trvat hodiny, možná i dny, než se zcela uklidní. Bojím se, že vás budu muset požádat, abyste přišel jindy.“

Chvíli trvalo, než to pochopil. „Přišel jindy?“

„Ano.“ Rebece se pozoruhodně podařilo to prosté slovo zbavit veškerých náznaků potěšení. „Chci ve vaší přítomnosti spustit jisté experimenty, ale teď to nemá smysl. Obávám se, profesore, že dnes jste sem šel zbytečně.“

Přijít jindy. V šoku nad Kaneovým stavem Remusovi vypadlo z hlavy, že by měl hledat známky aktivity Smrtijedů. Ale stejně by bylo těžké trousit otázky o zálibě v bolestivém tetování nebo nenávisti k mudlům při formálním rozhovoru o mentálním stavu duševně chorého vlkodlaka. Ale jestli se sem vrátí…

„Tak tedy dobře.“ Remus přikývl. „Pak rád přijdu jindy.“

Rebeka nevypadala nadšená jeho souhlasem. Letmo jej napadlo, jestli ona sama neskrývá nějaké smrtijedské plány a nepřeje si, aby se tady potuloval a něco odhalil – ale pak rozumná část jeho mysli poukázala na to, že kdyby šlo o tento případ, nikdy by nedostal pozvání. Rebeka Goldsteinová byla hrubá, chladná a zjevně ho neměla ráda, aniž by se obtěžovala jej poznat, ale to nutně neznamenalo, že se nechala zotročit Voldemortem. Jen bude muset mít oči otevřené.

Zůstali ještě další půlhodinu a probírali Rebečinu teorii o Kaneově stavu, zatímco ten pokračoval v kolébání ve svém rohu. Ale pak se Rebeka otočila k Aylwardovi, na jehož tichou přítomnost Remus docela zapomněl, a naznačila, že je čas k odchodu. Vzápětí strážce poklepal hůlkou na sklo – to pohltila temnota a milosrdně skryla houpajícího se Kanea.

A Remusovi to nebylo líto. Ten obraz jím otřásl víc, než by chtěl přiznat.

Okamžitě odešli, zanechávajíce za sebou Aylwarda jeho povinnostem, a zamířili zpět chodbou kolem stráží a zapečetěných dveří až k místu s prázdnými celami zírajícími jako hladová ústa. Rebeka nepromluvila a Remus ji nijak nenutil.

Až když je výtah pomalu vezl na Úroveň pět, Remus prolomil ticho.

„Kdy chcete, abych přišel?“ zeptal se tiše poté, co výtah zastavil. „Jen to musí být o víkendu…“

Rebečinýma očima problesklo cosi divného. „Kvůli vašim učitelským závazkům. Samozřejmě. Je příští neděle příliš brzy?“

Remus sebou v duchu škubl, protože nevěděl, co řekne otec na fakt, že nepřijde druhou neděli za sebou. Jejich společné neděle se od Kaneova polibku staly rituálem a otec i syn s nimi počítali. Ale toto bylo pro Řád a vlastně pro dobro celého kouzelnického světa. Otec ho pochopí.

Přinutil se k úsměvu. „Bude to vyhovovat.“

„Dobře.“ Rebeka úsečně vyťukala kód a zprudka vykročila z výtahu. „Recepce je tudy, profesore. Jsem si jistá, že cestu najdete sám. Cymone tam bude za okamžik a doprovodí vás k východu.“

A pak, bez jakékoliv předstírané zdvořilosti, se Rebeka Goldsteinová otočila a odkráčela chodbou.

Remus její odchod sledoval se zvednutým obočím.

„Milá žena,“ zamumlal si ironicky. „Rozhodně okouzlující.“

Chtěl se odsud dostat. Pryč z tohoto šedivého vězení plného šílených bývalých zdivočelých a velmi nepříjemných vědeckých pracovníků. Pryč od ozvěn minulosti a toho, co by mohlo být jeho budoucností. Mohl jen doufat, že Tonksová dokončila zabavení se a čekala na něj v recepci. S unaveným povzdechem se otočil a rychle se vydal chodbou. Stačilo. Už žádné další šoky, žádné úšklebky. Chtěl jen odejít.

A proto nebyl Remus příliš ohromen, když vstoupil na recepci a našel Felishu Hathawayovou prohrabávat se papíry na Cymonině stole.

Ztuhl. Pro Merlina, říkal jí už několikrát, že má přestat používat toto maskování! Možná to mohlo být vzdáleně zábavné jednou, ale jen jednou, když jej tahala z ministerské vazby. Tehdy přijala tvář jeho bývalé spolužačky, se kterou kdysi strávil většinu noci zamčený v prefektské koupelně, ale už dávno to začalo být protivné. Proč, hergot, Sirius vůbec považoval za vhodné zpravit svoji sestřenici o tom, že Remus nedokáže zůstat ve Felishině přítomnosti, aniž by zrudl? Kamarádův čin byl pro něj záhadou. Mohl jen předpokládat, že se bývalý trestanec nudil.

Ale teď šlo o vážnou záležitost. Byli uprostřed Ústavu pro zdivočelé a hledali hrozbu Smrtijedů. A Tonksová se rozhodla pro hrátky?

Bude si s ní muset promluvit. Pro Kristovy rány!

Rychle přešel přímo k ní. „Co myslíš, že tady děláš?“ zasyčel zuřivě. „Na tohle není vhodná doba!“

‚Felisha‘ nadskočila a otočila se k němu s vytřeštěnýma hnědýma očima a tváří orámovanou hnědými kadeřemi. Navzdory situaci musel Remus připustit, že je ohromený. Tato napodobenina Felishy byla blíž k originálu, než se kdy dřív Tonksové podařilo. Ty jemné rysy obroušené dotekem stáří, ty dlouhé řasy rámující oči v naprosto přesném odstínu hnědé. Nemohl si pomoci a napadlo jej, s kým mluvila, aby dostala tak přesný popis.

Ale teď nebyl čas. A z nějakého důvodu na něj ‚Felisha‘ zírala, jako by vůbec nečekala, že jej tady uvidí.

„Remusi?“ zaskřehotala.

Remus zamrkal. I ten hlas byl…

„Profesore Lupine?“

Otočil se. Ve dveřích, jen o pár stop dál, stála blonďatá Tonksová coby Rusalka, zírala na něj přes svůj notes a po tváři se jí rozšiřoval úsměv.

Remus zíral na Tonksovou. Zíral na ‚Felishu‘. A zase na Tonksovou.

Ale počkat. Jestli toto byla Tonksová…

Ó.

Můj.

Bože.

Felisha Hathavayová – ta skutečná Felisha Hathavayová – na něj hleděla vytřeštěnýma očima a v šoku mačkala plnou hrst papírů. Do tváří se jí vplížil šarlatový ruměnec, zrudnutí, které zrcadlilo to Remusovo a propalovalo se jeho kůží jako oheň.

Přišel o oběd s otcem. Vstoupil do útrob Ústavu pro zdivočelé, jediného místa na světě, které nechtěl nikdy navštívit. Vysmíval se mu Ascadius Croll. Urážela ho Rebeka Goldsteinová. A donutili ho dostat se do blízkosti toho, co zbylo z Abrahama Kanea.

A teď na něj zírala Felisha Hathawayová jako na blázna, protože si ji spletl s Nymfadorou Tonksovou v převleku.

Ach ano. Rozhodně už zažil lepší dny.