Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poznámka admina: Abych neskončila ve státním nápravném zařízení za újmu na zdraví u vlastního dítěte, přemluvila jsem ke spolupráci mladší sestru Ganlum. Takže na vás čeká její překladatelská premiéra. Děkuji, Ganlum. Máš to u mě J

Kapitola 10.

Z protější strany pokoje už dovnitř velkým oknem svítilo slunce, když se Harry probudil. Na pár okamžiků nevěděl, kde je, ale pak mu to došlo. Měl nový pokoj, pokoj sám pro sebe, v Brumbálových soukromých komnatách. No, jeho nový opatrovník trval na tom, že nyní patří jak Harrymu, tak Brumbálovi. Harry na to stále nemohl přestat myslet. Má skutečný domov, domov v Bradavicích… To bylo víc, než o čem kdy snil.

Ale ne, to nebyla tak úplně pravda. Když byl celé ty roky nucen spát v přístěnku pod schody, skutečně snil o tom, že přijdou rodiče a vezmou ho domů. Nicméně Harry věděl, že nezáleží, jak moc si přeje, aby se sen stal skutečností, protože se to stát nemohlo. Zrcadlo bylo zničeno a dům v Godrikově Dole byl prázdný. Jen dva hroby… Harry se sebral. Nechtěl se zabývat těmito chmurnými myšlenkami, teď ne. Měl k prozkoumání celý pokoj.

Včera večer byl už Harry moc unavený a všiml si jen, že jeho postel s nebesy zabírá víc než čtvrt pokoje a že je větší, než ta v nebelvírské ložnici. Už si chtěl lehnout tak, jak byl, když mu Brumbál řekl, aby ještě pár minut počkal a vypil odvar pro bezesný spánek.

Harry sotva zaznamenal stvořeníčko s velkýma očima a ušima, které přineslo poměrně chutný lektvar (nebo alespoň ne úplně nechutný). Poslušně vypil obsah lahvičky, již mu Brumbál podal, a ani ne do půl minuty usnul.

Zdálo se, že ředitel odčaroval jeho svrchní oděv (spodní naštěstí ne – jen při tom pomyšlení zčervenal jako řepa). Brumbál byl jasně lepším opatrovníkem než Dursleyovi. Těm by bylo absolutně jedno, jestli se dobře vyspí nebo zda umrzne.

No, připustil, když vylézal zpod rudozlaté pokrývky, možná by se zajímali, jestli Harry umřel, pokud by si byli jisti, že musí zaplatit jeho pohřeb.

Harry se usilovně snažil nemyslet na včerejší události a přešel docela prázdný pokoj. Matně si pamatoval, že jeho nový opatrovník říkal něco o nákupech na Příčné ulici, ale nebyl si jist, že mu dobře rozuměl. Místnost byla zařízena velkým lůžkem, skříní, stolkem s židlí a dokonce i pohovkou. Oblečení a školní potřeby už měl, tak co potřeboval ředitel koupit?

Výhled z okna byl velkolepý. Dokazoval, že Brumbálovy komnaty byly položeny v nejvyšší věži celého hradu, a Harry mohl přehlédnout trávníky a velkou část jezera. Bylo to tak překrásné. A jestli Brumbál mluvil pravdu ohledně jeho opatrovnictví (a Harry cítil, že mu nelhal), znamenalo to, že tu mohl zůstat prakticky navždy.

Hlasité zakručení ho vytrhlo ze zamyšlení. Opatrně se rozhlédl kolem a zjistil, že ten zvuk vydal jeho vlastní žaludek. Doufal, že snídaně ještě neskončila, i když měl jen malou naději. No, jako by nebyl zvyklý mít hlad.

Pět minut nato, co se převlékl do čistých šatů, které jako zázrakem našel ve skříni, se Harry zhluboka nadechl a otevřel dveře. Nepamatoval si, že by Brumbál říkal něco o tom, že se nesmí toulat jeho komnatami. Včera ale neměl večeři a už málem padal hlady.

Místnost na druhé straně dveří byla docela… barevná. Dvě pohovky – jedna žlutá, druhá nachová – stály na zářivě červeném koberci.

Několik dveří v různých odstínech modré vedly do dalších prostor ředitelových komnat. Harry se právě chystal zkusit své štěstí s těmi vlevo, když se obzvlášť výstřední modré otevřely, a odhalily samotného opatrovníka.

„Á, Harry, jsi vzhůru!“ zvolal Brumbál, evidentně potěšen. „Právě jsem tě šel vzbudit – je skoro poledne, a pokud se nepletu, včera jsi nevečeřel.“

‚Poledne?‘ pomyslel si Harry. No, rozhodně nikdy předtím nespal tak dlouho. „Dobré ráno, profesore Brumbále, pane,“ pozdravil, když si vzpomněl na slušné vychování. „Jenom si zajdu do Velké síně a kouknu se, jestli se už podává oběd. Hmm, mám se pak vrátit do nebelvírské věže…?“ Většina jeho oblečení už byla přestěhována do ložnice, kde tuto noc spal, to ale neznamenalo, že Brumbál chtěl, aby zůstal nastálo. Jistě byl vděčný za každou minutu, kdy se nemusel zabývat svými studenty.

„Vlastně, Harry, myslel jsem si, že bychom spolu mohli poobědvat v našich komnatách, a já ti tak budu moci odpovědět na otázky, které jistě máš. Na Vánoce tu zůstává pár studentů a nemyslím si, že by bylo bezpečné povídat si, aniž by existovalo riziko, že nás vyslechne někdo z tvých spolužáků nebo mých kolegů.“

Harry se začal ošívat. Na jedné straně měl strašnou spoustu otázek, ale na straně druhé už nikdy nechtěl přemýšlet o tom, co se stalo.

Jak se zdálo, Brumbál si všiml jeho rozpaků, protože přešel místnost a položil mu ruku na rameno. „Možná ti to tak nepřijde, ale mluvit o věcech pomůže víc než je potlačit a nechat se jimi pronásledovat ve snech. Slibuji, že jakmile pochopíš, co se stalo včera odpoledne, budeš se cítit lépe. Může být těžké tomu uvěřit. Jsem si jistý, že by sis tím radši neprošel, ale to, co se stalo v domě tvých rodičů, nebylo úplně špatné.“

Rozpačitý Harry se poněkud váhavě nechal svým opatrovníkem dovést do místnosti, která se ukázala být jako poměrně prostorná jídelna. Věděl, že muž má pravděpodobně pravdu. Ačkoli to neznamenalo, že se mu to bude líbit.

„Pedro?“

Polekaný Harry vzhlédl. Věděl, že je Brumbál na sladké, ale byl si jist, že by mu nenabízel žvýkačku před snídaní. Nebo ano? Za vteřinu se ukázalo, že Pedro není nic na zub, ale drobné stvořeníčko, které si matně pamatoval z předchozího večera.

„Můžeš nám, prosím, donést čaj a lehkou snídani pro Harryho?“

„Samozřejmě, pane řediteli,“ zapištěl domácí skřítek a s prásknutím zmizel.

Když se Harry posadil, objevil se před ním talíř s míchanými vejci, pár plátků vypečené slaniny a grilovaná rajčata. Vedle toho Harry našel další talíř s několika toasty a rozličné druhy marmelády, sklenici dýňové šťávy, stejně jako čaj pro něj i Brumbála. Pokud si Pedro myslel, že toto je lehká snídaně, Harry nechtěl vědět, co by servíroval, kdyby ředitel chtěl kompletní anglickou snídani…

„Nadlábni se!“ pobídl ho Brumbál. Když se Harry do jídla pustil, zářivě se usmál. Pár minut seděli oba v tichosti a do Harryho jídlo jen padalo, zatímco jeho opatrovník oždiboval toust namazaný malinovou marmeládou.

Jakmile Harry vyjedl většinu svého talíře, Brumbál řekl: „Takže, Harry, kde začít? No, možná bys rád slyšel, že mě madame Bonesová časně ráno kontaktovala, aby mi sdělila, že bystrozorové i její kolegové z oddělení záhad prohledali bývalý dům tvých rodičů a nenašli nic, co by mohlo představovat hrozbu. Bystrozorové jsou obdobou policistů v mudlovském světě a odbor záhad se zabývá dosud neznámou nebo zapomenutou větví magie,“ vysvětlil na Harryho tázavý výraz.

„Tak, hmm, se můžu vrátit zpět? Myslím do našeho domu?“ Neodvážil se doufat, že by mu dospělí někdy dovolili se tam znovu vrátit.

„Ano, Harry, i když bych Tě chtěl požádat, zda bys při příští návštěvě Godrikova Dolu zvážil něčí doprovod. Nemusím to být já, ale jakýkoliv dospělý kouzelník, který zná základy obrany. Profesorka McGonagallová je na mě pořád dost naštvaná, že jsem Ti dovolil vstoupit do budovy, která byla místem kouzel, jimž stále docela nerozumíme.“

Brumbál si bezmyšlenkovitě třel tvář a Harry, který ten pohyb sledoval, si všiml několika červených fleků na jeho tváři. Snad profesorka McGonagallová nenapadla ředitele školy?!

No, vlastně to byl srandovní nápad. Všichni pořád mluvili o tom, jak mocný Brumbál je. A představa, že ho starší čarodějka udeřila… Harry potlačil uchechtnutí, ačkoli nevěděl, jestli úspěšně, protože ještě než jeho opatrovník stáhl ruku, mrknul na něj.

„Rozhodně, Harry, pokud se mě chceš na něco zeptat, do toho.“ Brumbál se usmál na chlapce na druhé straně stolu.

Nemusel ho pobízet dvakrát. „Co bylo to… to dítě? Ta policistka říkala, že to nebyl člověk, i když tak vypadalo! Proč umřelo? A odkud se vzalo? Proč-“ zarazil se, když Brumbál pozvedl ruce.

„Jednu věc podruhé, Harry. Madame Bonesová – ta dáma, co tě včera večer vyslýchala – měla pravdu, nebyl to člověk. Vypadá to, že se kouzelná ochrana tvé matky před Voldemortem té noci, co zemřela, spojila se silou smrtící kletby a poznamenala místo té události způsobem, jaký nikdo doposud nezažil. Jistě si uvědomuješ, že jizva, kterou máš na čele, je pozůstatek něčeho velmi mocného?“

Harry přikývl. Ano, Hagrid mu řekl o jeho jizvě a že díky ní je slavný. Dokonce začal prohledávat knihovnu kvůli knihám napsaným o něm, o kterých se Hermiona zmínila.

Třebaže do nynějška nevěřil ničemu, co ty knihy tvrdily, že se stalo. Neměl v hlavě kouzelné ostří, které by se vynořovalo z jeho jizvy, aby zabíjelo lidi. A Harry si byl docela jistý, že si ho svým znamením neoznačil žádný ujetý samozvaný bůh jako nějaký ‚Zeus‘.

Ne, pro Harryho bylo vysvětlení jeho jizvy jednoduché – byl zraněn tu noc, kdy jeho rodiče zemřeli, a než někdo objevil jeho zranění, ošklivě se zjizvilo.

Nyní se nicméně zdálo, že mu ohledně jeho jizvy chce Brumbál říct něco zvláštního…

„Když jsem Tě viděl tu noc po útoku, měl jsem podezření, co ta jizva na tvém čele znamená, ačkoliv jsem si nebyl zcela jist. Vlastně jsem doufal, že se pletu,“ pokračoval ředitel.

„Nicméně, během posledních desíti roků jsem získal velké povědomí o tom, co Voldemort dělal, a co mělo za následek, že nebyl zabit, ale svou vlastní kletbou jen vyhoštěn, a co to mohlo znamenat pro tebe. Zdá se, že přijal některá docela drastická opatření k zajištění své nesmrtelnosti.

Je to velice černá magie, Harry, a já ti nepovím, co přesně udělal – jsi příliš mladý, jen dítě, ještě bys neměl vědět o všem zle ve tvém světě, a už vůbec bys tím neměl být poznamenán. Potřebuješ ale znát základy v pořadí, jak se včera staly. Byla to láska tvé matky, která zabránila tvé smrti o Halloweenu. Fakt, že zemřela, aby tě ochránila, byl Voldemortovi úplně neznámý. Tu noc tě nemohl zabít, nezáleží jak.

Nicméně, vyděšený vlastní smrtelností, použil Voldemort již dříve staré a černé kouzlo, které mělo zaručit jeho přežití, pokud bude zabito jeho tělo. Za ta léta jsem zjistil, že použil temné rituály, aby rozštěpil svou duši. Byla doba, kdy byla tato forma magie obecně známá, přesto ji nikdo nepoužíval, protože to, mimo jiné, vyžadovalo zabít člověka. Nicméně to vypadá, že Voldemort rozštěpil svou duši několikrát, o což se před ním nikdo nepokusil. Byl tak vyděšený smrtí, že ochotně trhal svou duši na kusy, aby si zajistil nesmrtelnost.“

Harry poslouchal se směsí úcty a hrůzy. Chápal, že někoho může tak děsit umírání – koneckonců, nikdo vám nemohl říct, jak to bylo bolestivé.

Ale Harry si myslel, že smrti jako takové není třeba se bát. Jeho rodiče byli mrtví. A ačkoliv si nebyl jistý, zda by jeho vlastní smrt znamenala, že by je mohl opět spatřit, nebo zda by jej čekala jen nicota, byla tu stále naděje na posmrtný život.

Bylo jaksi velice ironické, že Voldemort se bál smrti pravděpodobně víc než Ron pavouků, zatímco Harry od střetnutí s rodiči v zrcadle uvažoval o tom, že by si vzal život.

Harry nerozuměl, jak to všechno, co mu ředitel řekl, souvisí s ním a dítětem, které našel v domě rodičů. No, Brumbál chtěl zřejmě pokračovat s vysvětlováním, takže se Harry prozatím rozhodl počkat.

„V den, kdy šel zabít tebe i tvou rodinu, byla už Voldemortova duše natolik poškozená, že ji sotva mohl ovládat. Ale on to nevěděl, a to mělo za následek, že byl docela nezodpovědný. Lidská duše pro něj byla pouze prostředkem k dosažení cíle, něco, co by ho pojilo se světem živých. Nevzal v úvahu, že celistvá a nepoškozená duše má vlastní sílu. Vrhl smrtící kletbu na tvého otce i matku. Nepřemýšlel o tom, co by pro něj mohlo znamenat, když dva lidé dobrovolně dali své vlastní životy ve snaze ochránit své blízké. A pak, když se tě pokusil zabít, se stalo něco, co nečekal.“

„Ale proč se mě pokusil zabít?“ přerušil ho Harry.

Brumbál se zhluboka nadechl. Slíbil Amélii i Minervě, že Harrymu poví všechno. Stále si nebyl jistý, jestli je to správné. Ale na druhou stranu, také si myslel, že svěření Harryho Dursleyovým a možnost vstoupit do posledního domova rodiny Potterových je správná věc… měly-li poslední dny Brumbála něčemu naučit, pak to, že není neomylný. A tak se rozhodl na Harryho otázku odpovědět, říct mu o onom proroctví, které bylo vyřčeno, než se narodil.

Když ředitel dokončil své vysvětlení o věštbě, která tvrdila, že on, Harry, bude jediný, kdo by měl mít sílu, aby porazil Voldemorta, civěl na Brumbála pochybovačně. „Byl prakticky vůbec nejmocnějším kouzelníkem a věřil v nějaké proroctví?“

„No, Harry, v kouzelnickém světě existují proroctví. Jistě, mnohá se ukáží jako mylná nebo alespoň nepochopená, ale existují případy, kdy se věštby skutečně vyplní.“

„Ale jak víte, která je opravdová, a která ne?“

„To nemůžeš vědět. Myslím – alespoň pokud není proroctví vyřčeno někým, kdo je zcela zjevně podvodník. Samotné Voldemortovo jednání však vyústilo v to, že se proroctví stalo pravdivým – nebo alespoň až do včerejška to byla pravda.“

Teď byl Harry ještě zmatenější. To nedávalo smysl! Pro Harryho znělo věštění hodně podobně jako sázení. A teď Brumbál dokonce tvrdil, že proroctví, která kdysi byla pravdivá, se nakonec stala lživými?!

Tohle musely být další z těch čarodějných záležitostí. Třeba by Bradavice měly nabízet kurz pro mudlorozené (a u mudlů vychované) studenty, aby jim pomohl porozumět podivným věcem, jež kouzelníci a čarodějové považovali za samozřejmé.

„Nevím, co myslíte, pane profesore,“ přiznal se Harry upřímně.

„Ano, je to docela matoucí, já vím a je mi to líto. Ale brzy porozumíš,“ usmál se na něj Brumbál omluvně. „Prozatím mě nechej vrátit se k momentu, kdy na tebe Voldemort použil smrtící kletbu. Nečekal, že se něco pokazí, jinak by byl určitě obezřetnější. Nečekal, že ti tvoji rodiče láskou k tobě a svou obětí poskytnou ochranu silnější než kterékoliv známé kouzlo. Tato ochrana vedla k tomu, že se smrtící kletba obrátila proti jejímu sesílateli. Jen tě poznamenala, ale neublížila ti ani tě nezabila, ale -“

„Ale zanechala jizvu na mém čele, vím, Hagrid mi to už pověděl,“ přerušil trochu rozmrzelý Harry ještě jednou ředitele. Chtěl vědět, co přesně se včera stalo, ne znovu prožít chvíli, která ho stála šťastné dětství.

„Ne, Harry, to nebylo to, co se stalo,“ blýskl Brumbál očima na ohromeného hocha.

„Ale Hagrid -“

„Vím, co ti Hagrid řekl, a je to příběh, na kterém jsi měl lpět, když jsi mluvil s každým, o kom sis nebyl stoprocentně jistý, že mu můžeš věřit. Těmto událostem kouzelnický svět věří, že se té noci udály. Pravda však… ani já si jí nebyl stoprocentně jistý až do včerejška.“

Harry se na židli posunul dopředu a zadržoval dech.

„Jak jsem řekl, smrtící kletba se odrazila a zasáhla Voldemorta. Za normálních okolností by ho zabila. On však díky magii, kterou použil, aby prakticky získal nesmrtelnost, nemohl zemřít. Jeho tělo se rozpadlo a většina toho, co zbylo z jeho duše, utekla.

Do této chvíle šlo všechno tak, jak očekával, že by mohlo, kdyby byl vystaven smrtící kletbě. Nicméně opakované rozdělení jeho duše zanechalo její zbývající část slabou, křehkou. A síla vražedné kletby, kterou seslal, stačila, aby ji ještě jednou rozštěpila, i když to nezamýšlel, a co je důležitější, čehož si ani nevšiml. Pouze jedna část jeho duše utekla. Jiná část…“

Tady se Brumbál utišil. Harry měl pocit, že ví, co se mu ten muž pokouší říct.

„Z důvodů, s nimiž nejsem obeznámen, část jeho duše, již zde zanechal, přilnula k jediné živé bytosti v okolí. To k tobě přilnula, Harry. Od toho máš tu jizvu. A to je důvod, proč je po včerejších událostech vybledlá a nyní téměř neviditelná.“

Brumbál s úsměvem vykouzlil malé zrcadlo. A tak si Harry, který se mezitím zmocnil čajové lžičky s cílem obdivovat své čelo, nyní téměř bez poskvrny, mohl dobře prohlédnout, co kdysi bývalo jeho slavnou jizvou.

„Je pryč!“ vykřikl. „No, ne úplně, můžete ji ještě vidět, ale jen když se podíváte opravdu velice pečlivě. Je vážně pryč!“ Než Harry nastoupil do školy, byl by docela smutný, kdyby zjistil, že náhle zmizela, měl svou jizvu opravdu rád. Ale už od jeho první návštěvy v Děravém kotli, a ještě více po prvních dnech v Bradavicích, začal jizvou, jež ho činila okamžitě rozpoznatelným, opovrhovat. Možná, že teď by mohl být obyčejným chlapcem. Možná, že teď všichni ti lidé na něj přestanou zírat jako by byl cizokrajné zvíře.

Harryho spustil zrcadlo a hleděl na svého poručníka. „Ale jak je to možné? Co má to dítě společného s mou jizvou?“

„To dítě, jak ho nazýváš, byla fyzická forma vit - části Voldemortovy duše, která sídlila od té noci v tvojí jizvě.“

Harry v hrůze hleděl na muže. „To byl – to byl Voldemort?“

„No, jeho součást. Jak jsi viděl, jeho duše je těžce poškozena a nejsem si jist, zda bude schopen přežít, i kdyby získal nové tělo. Existují hranice toho, co lidská duše může snést. V určité chvíli přestane být člověkem.“

„Ale jak je možné, že prostě vyšel ven z mojí jizvy?“ zeptal se Harry. Střídal se v něm pocit na zvracení, že něco takového žilo v jeho čele víc než deset let, a úleva, že už je to pryč.

„To se Bode a Krákora – ti dva muži v černých pláštích, které jsi včera viděl – snaží zjistit. Pracují pro oddělení záhad a vypořádávají se s nevysvětlitelnými událostmi. Pokud bych se odvážil odhadovat, řekl bych, že přetrvávající kouzlo oběti tvé matky a ozvěna Voldemortovy kletby se nějak aktivovaly tvojí přítomností v tom pokoji, tebou, který jsi byl tak hluboce ovlivněný oběma kouzly. Zdá se, že ty dvě síly jen pokračovaly v souboji, ve kterém zápasily o Halloweenu roku 1981. Tentokrát láska tvé matky jasně vyhrála.“

„Chcete říct, že Voldemort už není součástí mé hlavy?“

„Ano, Harry. Kromě toho, že ta jizva vybledla, mě věci, které jsi řekl madame Bonesové, přesvědčily o tom, že ve tvé jizvě skutečně z Voldemorta nic nezbylo. Když se všechno zamlžilo, necítil jsi přítomnost nikoho jiného, že?"

Harry přikývl. Ano, byl si jistý, že tam – všude tam, kde bylo jeho já – nebyl nikdo další.

„Jsem si jistý, že by sis všiml, kdyby v jizvě bylo víc než tenhle kousek Voldemortovy duše.“

„A to dítě – Voldemort, myslím – nemůže se vrátit zpátky? Nemůže zpět do mé jizvy?“ zeptal se Harry. Chtěl si být absolutně jistý. Z pomyšlení, že by se ta věc mohla vrátit do jeho hlavy, se mu udělalo špatně.

„Ne, Harry, tato část Voldemorta je skutečně mrtvá.“

„Já – já ji zabil?“ prudce se mu rozbušilo srdce. Byl to Voldemort – ehm, jedna jeho část, přece – to jistě nebude nikomu vadit, že ji on, Harry, zabil.

Celý kouzelnický svět stále šílel, protože měl prý ‚zabít‘ Voldemorta před deseti lety. Ale myšlenka, že byl zodpovědný za smrt dalšího člověka – ne, to Harry nemohl snést, bez ohledu na to, jak ohavná ta osoba mohla být. Nechtěl být vrah. Nechtěl být jako Voldemort.

„Voldemort sám zabil tuto část své duše, když při svém pátrání po nesmrtelnosti zašel příliš daleko, a kouzlo tvé matky tě před ním bude nadále chránit i dlouho po její smrti. Nikoho jsi nezabil, Harry.“

Harryho úlevou vydechl. Mohlo by se zdát divné, že je rád, že to nebyl on, kdo zabil některou z částí vraha svých rodičů, a ani si nebyl jistý, jestli on sám zcela pochopil tu nechuť. Ale nemohl změnit, jak se cítil.

Nemohl si pomoci, ale před svým vnitřním zrakem viděl plačící bezmocné dítě. Bez ohledu na to, jak bylo ošklivé, bez ohledu na to, že v jednu chvíli bylo součástí jednoho z nejsurovějších mágů, který kdy existoval, přesto to bylo jen malé dítě.

Zvláštní nechtěné dítě.

Harryho nevěděl, jestli se má odvážit podělit se o tyto myšlenky se svým opatrovníkem. Co kdyby si Brumbál myslel, že je stejně špatný jako Voldemort, protože mu bylo líto kousku duše temného kouzelníka? Ale bylo to jenom dítě…

„Co se stalo s… s tím?“ zeptal se Harry konečně starého čaroděje.

„Podle profesorky McGonagallové je krátce po našem odchodu odnesli ti, o nichž se nemluví na oddělení záhad, aby určili jeho přesnou podstatu. Pokud vím, je tam stále. Jsem si jistý, že Amelie – madame Bonesová – by mi řekla, kdyby je měli přemístit. Nevím, co s tím tělem hodlají dělat. Nemyslím si, že by bylo moudré takovýto artefakt uchovávat. Neměl by ani existovat.“

„Můžeme ho pochovat?“ vyrazil ze sebe Harry, ani se neodvažoval na ředitele podívat.

„Pochovat?“ zopakoval užaslý Brumbál.

„Ano. Je to jen dítě. Není jeho chyba, že je tak… prapodivné.“