Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Pátek, 11. února

17:30

Dorazil jsem z práce domů. Obvykle bych se v tuto dobu pustil do přípravy něčeho k jídlu, ale dnes nějak nemám hlad. Hodně přemýšlím o zítřku – vážně zvažuji, jestli k Děravému kotli vůbec jít.

Ne. Musím se přimět tam jít, ať už mě to děsí jakkoliv.

Předpokládám, že tam bude hodně lidí… A mám právo tam být jako kdokoliv jiný.

Ale tentokrát musím být lépe připraven než minule. Ano, je to minulost. Nemůžu se tam jen ohřát a ‚improvizovat‘, jinak budu doma natošup.

Možná bych měl kriticky zhodnotit vlastní vzhled a provést nějaké změny, abych byl přístupnější ženskému druhu?

Ehm… Ano, to dám.

19:00

Áááá!

19:10

Nemám rád zrcadla a posuzování svého vlastního obrazu.

Přinutil jsem se před jedním postát a pozorovat se plných deset minut, ale stále se nemohu přimět, abych vyhodnotil, co vidím. Jaký chlap se nedokáže dívat do očí svému obrazu, co?

Možná bych na to měl jít po krůčcích. Nebrat na jeden zátah celý svůj ubohý zjev. Možná začnu s vlasy a propracuju se dolů. To zní rozumně.

Dobře… Vlasy…

…

Zatím žádné šediny – to bych asi mohl přidat na nicotný seznam vítězství. Měl bych změnit jejich délku? Nevím, jaká je nejlepší – mohl bych je ostříhat… a vypadat pak jako ještě větší jeliman. Vlasy nechám tak.

Teď obličej… Ale krucifixhimllaudón.

Zapomeň na to, Snape. Vzdej to.

Proč se vůbec obtěžuju někam chodit? Stejně k těm lidem necítím žádnou sounáležitost. Nejsilnější pocit, co k nim mám, je pravděpodobně opovržení – stěží základ pro socializaci, že?

Přesto je schovávání se v bytě sotva vzrušující vyhlídkou.

19:30

Právě mě napadlo, když jsem si znovu přečetl dnešní záznam, že bych jej měl vytrhnout. Pokud, Merlin chraň, se někomu tento deník dostane do rukou – možná po mé smrti, například – nechci, aby se na mě vzpomínalo takto!