Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2.

Neděle, 13. února

11:00

Ty zpropadené zvony! Probudil jsem se s hlavou jako škopek a v puse jsem měl jak v polepšovně.

Včera jsem musel vypít hektolitr alkoholu, abych dokázal vytěsnit všechny ty lidi, co nemohu vystát. Když jsem se konečně ukázal u Děravého kotle, vesele to tam bzučelo. Bez fanfár jsem se svlažil u baru. Vybavený touto velmi potřebnou úlitbou jsem se otočil a tam stála Hermiona Grangerová, nebo Weasleyová, nebo jak si teď říká.

„Dobrý den,“ pozdravila neobvykle nenechte-se-rušit hlasem, který jsem si s ní nikdy dřív nespojoval.

Jen jsem přikývl. Vůbec mě nenapadlo, že tu bude. Přijde mi jako ten typ, co nad podobnými večírky ohrnuje nos. Přiznejme si to, Děravý kotel je sotva vrcholem sofistikovanosti, a podle toho, jak měla vlasy vyčesané nahoru, jak se nesla, a z jejího neustále kontrolovaného výrazu čišelo, že sama sebe považuje za ztělesněnou kultivovanost.

Neuškodilo by jí, kdyby se usmála, no ne? Koza jedna nevrlá.

Chvíli mě pozorovala a já si přikázal, že mě nebude přivádět do rozpaků moje námořnicky modrá kravata.

„Pane… Severusi, chtěla –“

„Zatím bez titulů, paní Weasleyová,“ vložil jsem se do toho suše. „Její Veličenstvo dosud nebylo laskavo.“ (*)

Její strohý výraz se nepatrně zachvěl, ale jestli pobavením, nebo podrážděním, jsem nepoznal. V té chvíli se k nám jako opilý námořník přikolébal Ronald Weasley ohánějící se kolem sebe pažemi.

„Hermiono…!“ zakvílel opilecky a řeč mu přerušovalo škytání. „Hermiono, prrosííím… mluv se mnou…“

Tvář Hermiony Grangerové hořela, když jsem spořádaně poustoupil tomu vytáhlému kreténovi, co se vpotácel mezi nás. Se znechuceným úšklebkem jsem se vděčně vyprovodil co nejdál.

Merline. To byl prvotřídní příklad toho, proč bych měl zapomenout na hledání potenciální partnerky a vystačit si se životem samotáře.

Posadil jsem se vedle Minervy a z bezpečné vzdálenosti jsem mapoval, jak se Grangerová zbavuje přítomnosti toho imbecila Weasleyho. „Jaký je důvod pro nastávající rozvod Weasleyových?“ zeptal jsem se jí neohrabaně.

Sledovala můj pohled a skrz zaťaté zuby se nesouhlasně nadechla. „Všeobecné detaily nejsou známé,“ odpověděla. „Ale více či méně jisté je, že mladý Ronald byl přistižen při bokovce.“

Nejsem si jistý, jestli se mu divím, jak jsem tak měl možnost Grangerovou sledovat. Ale po zralé úvaze jsem si vybral její stranu. Největší nechuť z těch tří cítím k Weasleymu. Nicméně názory podléhají změnám.

„Už jste si našel ženu, Severusi?“

A tak se sestupná spirála noci roztočila.

Zamračil jsem se na ženštinu, která tuto otázku položila. Na Poppy. Ukázalo se, že v opileckém oparu na předchozím Minervině večírku jsem Poppy nešťastně prozradil svoji touhu po nalezení ženy. Za takové okamžiky nerozvážnosti na sebe nejsem pyšný. Bývaly časy, kdy jsem si nikdy nedovolil opít se v něčí společnosti.

„Ano, Severusi, je nejvyšší čas někoho si najít,“ ozvala se Minerva. „Nemládnete.“

„Ještě nejsem na prahu smrti,“ opáčil jsem ponuře. Ne jako někteří…

„Něco mě napadlo. Mám v Bradavicích pěknou novou učitelku starodávných run. Hodila by se k vám, nemyslíte, Poppy? Nesjednáme schůzku?“

Silně jsem sebou trhl. „Ne! U Merlina, zatraceně nic neorganizujte!“ vyštěkl jsem.

„No to je přístup! S takovou si nikoho nenajdete!“

„Nechte mě na pokoji,“ požádal jsem a opustil je, abych si našel nějaký alkohol. Bože, jen myšlenka na jakési (sotva ta slova dokážu napsat)… rande naslepo… mi zvedá žaludek.

U baru, kde jsem si tentokrát užíval osvěžující pintu, jsem se přinutil zvážit Minervina slova. Ne o učitelce starodávných run, ale o mém přístupu. Asi se budu muset zlepšit v přijímání vyhlídky na setkání s někým jiným. Ale nevím, jak to změnit k lepšímu.

Mysli pozitivně.

Nenápadně jsem se rozhlédl po hospodě a pokusil se zjistit, jestli není poblíž nějaká pěkná čarodějka. Opravdu jsem neviděl žádnou zajímavou. Ale na druhém konci baru jsem si všiml neznámé ženy s tmavými vlasy. A co víc, byla sama.

Přistihl jsem se, kterak ji pozoruji, obávám se však, že pouze z vědeckého zájmu. Ale ve skutečnosti nebyla nepříjemná pro oko. Ani nebyla věkem ode mne příliš vzdálená.

Nepovažoval jsem své sledování za nějak dotěrné, ale nakonec se začala vrtět.

Uvažoval jsem, co by se mohlo přihodit po očním kontaktu. Hodně věcí…

Ucítil jsem záblesk očekávání. Mohla by –

Ve skutečnosti se ukázalo, že se nestane nic. Až na to, že se zamračila a povýšeně otočila zády ke mně. To se stalo.

Zahleděl jsem se do svého pití. Zatím to jde sakra skvěle.

Zbytek večera jsem popíjel pintu za pintou a bědoval nad svojí zjevně smysl postrádající existencí.

(*) A máme zde slovní hříčku.

'Sir… Severus, I—'

'Oh, no knighthood as of yet, Mrs Weasley,' I interjected dryly. 'Her Majesty has not yet been so kind.'

Ono Sir je uctivé oslovení beze jména, ovšem se jménem jde o oslovení rytíře nebo baroneta. A Hermionina odmlka se může brát, jakože tam to jméno říct chtěla… Severus si užil, ale do češtiny nepřeložitelné. Ale nechtěla jsem vás připravit o Severusův humor.