Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Lupina

Kapitola 11

Brumbálův výraz změkl. „Nejsem si jistý, jestli nám to dovolí, Harry. Navzdory jeho fyzickému zjevu je to ‚dítě‘ pořád součástí Voldemorta. Nemyslím, že by bylo bezpečné je prostě jen pohřbít. Voldemort má následovníky, kteří nejsou uvěznění, a kdyby přišli na stopu, kde je pohřbená část jejich pána, usilovali by získat tělo, aby je použili k vlastním účelům. Stále jsou poblíž části Voldemortovy duše a mrazí mě z pomyšlení, o co by se mohli pokusit.“

„Ale-“ Harry se zoufale snažil hledat argumenty. Jakkoliv se to zdálo nerozumné, nedovolí těmto kouzelníkům zacházet s tělem dítěte jako s odpadem jen kvůli tomu, co prapůvodní majitel duše udělal. Oni neslyšeli pláč toho mimina, neviděli, jak naprosto bezmocné a zranitelné bylo.

Ani Brumbál, ani ostatní kouzelníci neviděli, že to dítě trpělo pod Voldemortem stejně jako Harry. Ne, Harry zajistí, že bude alespoň pohřbeno správně.

„Chci, abychom ho pohřbili my. Když nikomu neprozradíme, co děláme, nikdo to nezjistí. Říká se, že jste nejmocnější kouzelník na světě a že ani Voldemort, když tu byl, by vás nenapadl. Můžete na mě prostě jen seslat kouzlo, které mi zabrání komukoliv říct, že jsme ho pohřbili, takže to nikdo nezjistí,“ pravil Harry pevně a odhodlaně se díval na ředitele.

„Proč se tolik zaobíráš pohřbením části muže, který tě připravil o rodinu?“

Harry se nad otázkou zamyslel, ale ani po dvou minutách dumání si nebyl jistý. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Neviděl jste to dítě – když bylo živé, myslím. Bylo to jenom mimino a neudělalo nic zlého. Nebyla jeho chyba, že muselo žít v mé jizvě. A není správné chovat se k lidem bez patřičné úcty. Jestli se chováte, jako by vám život dítěte byl jedno, tak nejste lepší než Voldemort, no ne?“

Harry vážně doufal, že to neznělo, jako by přirovnával Brumbála k Voldemortovi – tak to nemyslel! Naopak, byl si docela jistý, že se ředitel naprosto liší od toho temného kouzelníka. Koneckonců bojoval s ním a tak, a snažil se chránit Harryho – i když neodvedl dobrou práci, to musel uznat. Ale Brumbál se alespoň snažil, zatímco Voldemort byl zodpovědný za Harryho příšerné dětství.

Nicméně Harry nedovolí řediteli, aby udělal cokoliv vzdáleně podobného Voldemortovým činům, třeba jednat s tělem dítěte, jako by bylo odpad. Protože kdyby to udělal, nebyl by skutečný důvod s Voldemortem bojovat, že? Oběť jeho rodičů by byla zbytečná.

Harry zatím nevěděl o nitrozpytu a nitrobraně, ani o skutečnosti, že všechno, co si myslí, se mu prakticky ukazuje ve tváři, takže bylo docela těžké pro každého s alespoň průměrnými schopnostmi v těchto oblastech magie nesledovat směr jeho myšlenek.

Harryho proto trochu překvapilo, když starý kouzelník sedící naproti němu najednou vstal, otočil se k oknu za ním a několik minut hleděl na sněhem pokryté pozemky.

„Ehm, profesore Brumbále, pane?“ zeptal se po chvíli Harry, ale vůbec netušil, co se děje.

„Omlouvám se, Harry, jsem roztržitý,“ Brumbál se opět otočil.

Harryho oči se trochu rozšířily, když viděl, že ty opatrovníkovy jsou naplněny slzami. Copak Brumbál plakal? Ale proč?!

„Omlouvám se, pane, nemyslel jsem…“ zakoktal se Harry, jak si nebyl jistý, co říct.

„Nemáš se za co omlouvat, Harry,“ prohlásil Brumbál tiše. „Právě naopak. Připomněl jsi mi něco velmi důležitého. A dokázal jsi, že pokud to proroctví bude stále platit, budeš opravdu tou pravou osobou, která porazí Pána zla. Protože je nemožné porazit zlo větším zlem…“

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, co Brumbál svým tajemným prohlášením míní. Tedy, co věděl, byl ten muž génius, takže bylo naprosto v pořádku, když byl trochu… divný. Protože na Harryho přání pohřbít to mimino nebylo nic zvláštního, ne?

„Takže znamená to, že pohřeb toho dítěte uděláme?“ vyjasnil si.

„Ano, Harry. Ano, uděláme pohřeb toho dítěte. Obávám se ovšem, že to opravdu nikomu nesmíme prozradit, ani tvým kamarádům.“

„To je v pořádku, pane,“ odpověděl Harry nenuceně. Stejně nevěděl, co říct Ronovi a Hermioně. Nechtěl prozradit, co se stalo v Godrikově Dole. Harry si stále nebyl jistý, jestli kamarádství s Ronem bude stejné, a zatímco předpokládal, že Hermiona bude mít pochopení se vším, co se stalo, s Ronem obnovili své kamarádství jen před dvěma měsíci a Harry nebyl připravený, aby prozrazení pravdy zvýšilo jeho zranitelnost.

Pak si vzpomněl na něco dalšího, na co se chtěl zeptat už od první zmínky. „To proroctví, pane,“ skepse v jeho hlase byla nezaměnitelná, „proč jste si myslel, že už není pravdivé? Pokud šlo o skutečnou předpověď, není zapotřebí, aby se naplnilo?“

„Ano, to je zajímavá otázka, můj chlapče.“ Brumbálovy oči na něj zazářily. „Víš, věštění je nejmlhavější odvětví magie vůbec a většina opravdových proroctví se dá pochopit, až když se naplní jejich předpověď. Ta zahrnující tebe a Voldemorta je však jiná. Kdyby se Voldemort nedozvěděl o té části, kterou považoval za celé proroctví, pravděpodobně by nikdy nebylo naplněno. Takže spíš než o typickou předpověď jde o cosi obecně označovaného za ‚sebevyplňující věštbu‘.“

Harry přikývl. Ano, znělo to logicky. A nemohl si pomoci, ale hněval se na tu neznámou vědmu, která to pitomé proroctví udělala a výsledkem pak byla vražda jeho rodičů a jeho dětství u Dursleyových. Kdyby někdy potkal tu osobu zodpovědnou za celé to neštěstí…

Možná existuje způsob, jak postavit věštění mimo zákon? Rozhodl se zeptat Hermiony hned, jak se vrátí do Bradavic. Byla tou nejzanícenější při jejich hledání informací o Nikolasi Flamelovi. Ve skutečnosti podle svitu v jejích očích, když vyšlo najevo, že budou muset zajít do knihovny, aby tu hádanku rozluštili, Harry považoval svoji kamarádku za až příliš nadšenou.

Možná by Bradavice měly nabízet víc dodatečných učebních aktivit pro studenty jako Hermiona. Tak by méně žáků strkalo nos do věcí, které nejsou jejich starost, nebo… nezešíleli tak, aby se pokusili chovat draka, nebo se snažili obnovit otrokářství.

I když v tomto případě by se kamarádka jako Hermiona hodila. Pokud by dokázali najít způsob, jak zakázat předpovídání, nemusel by kvůli nějaké věštbě být nikdo další zavražděn.

„A teď,“ pokračoval Brumbál zjevně slepý k Harryho plánům, „to vypadá, že stejně jako Voldemortův způsob vypořádání se s tou věštbou, i tvé jednání mělo vliv na její pravdivý obsah. Tvá jizva je bezmála pryč, Harry, což znamená, že již nejsi ‚označen za jemu rovného‘. Nejsem si jistý, jestli stále máš tu moc zničit Voldemorta jednou provždy, ale nezáleží na tom. Jestli se rozhodneš bojovat se zlem, jakmile na to budeš dost starý, nic ti nebude bránit, ať už bude existovat proroctví, či nikoliv. Záleží na faktu, že ti nic nebrání vybrat si cestu teď, když Voldemortův definitivní konec již nelpí na tobě a tvém životě.

Během svého zkoumání důvodu, proč oné noci ve vašem domě Voldemort zmizel, ale nezemřel, jsem narazil na možnost, že se duše dá rozdělit spácháním vraždy. Bál jsem se, že se něco podobného mohlo stát. Že Voldemort bezděčně vytvořil další oddělený kus duše a že bys mohl být jeho schránkou. Pokusil jsem se přesvědčit sám sebe, že to není pravděpodobné, že neexistuje zmínka o možnosti, že by živý člověk sloužil jako schránka kusu něčí duše, ale nicméně jsem se rozhodl dohlížet na tebe, hned jak přijedeš do Bradavic. I když by mě nikdy nenapadlo, že budu u toho, když zcela sám porazíš tuto část Voldemorta…“ Brumbál se odmlčel. Celou dobu Harryho pozoroval jako něco opravdu pozoruhodného.

„No, ale já doopravdy nic neudělal,“ Harry se necítil příjemně. Nebyl důvod, aby se na něj Brumbál díval s takovou hrdostí, ne?

„Ale udělal, Harry! Možná si toho nejsi vědom, ale místo toho ‚mimina‘ jsi mohl stejně snadno zemřít ty.“

„Ale řekl jste, že to magie mé matky mě chránila a zabila to mimino,“ namítl Harry.

„Ale ani magie tvé matky tě nemohla chránit proti Voldemortovu zlu, kdybys neměl touhu žít. Mít tak silnou vůli jen pár dnů od setkání se Zrcadlem z Erisedu… skutečně jsi pozoruhodný mladý muž, Harry, a já jsem velmi hrdý, že jsem tvým poručníkem.“

Harry zčervenal, nebyl zvyklý na chválu.

Oba ztichli a Harry se zaměstnal dojedením vajíček. Nemohl si pomoct a přemýšlel, co by se mohlo stát, kdyby se nerozhodl nenechat nikoho ani nic zabít jej, právě když vstoupil do domu rodičů, prakticky minuty předtím, než z jeho jizvy vyšlo to dítě.

„Co ty… co ty ostatní části jeho duše?“ zeptal se, když Pedro odklidil ze stolu. „Jsou i další lidé, co mají něco jako to mimino v hlavě? A neměli bychom jim to říct?“ Harry si byl dost jistý, že nikdo by nechtěl mít v hlavě takovéto stvoření.

„Co vím, Voldemort uložil většinu částí své duše do neživých předmětů, Harry. A normálně ani ty fragmenty nenabírají tvar dítěte. Nejsou tak docela hmotné, tyto kousky. Ty však správně předpokládáš, že je třeba postarat se o další odštěpky. Jelikož se již zapojilo oddělení záhad, souhlasil jsem, že jim předám všechny své informace, které jsem za roky výzkumu nashromáždil.“

„Ale proč jste jim to neřekl dřív?“ ptal se Harry. Nemohl uvěřit, že by ředitel byl tak nezodpovědný.

Brumbál se tvářil provinile, a jestli se Harry nemýlil, i tváře měl poněkud červenější než předtím. „Nepovažoval jsem za moudré, aby víc lidí, než je absolutně nezbytné, vědělo o tajemství Voldemortovy nesmrtelnosti. Doufal jsem, že je sám dokážu vystopovat a zničit. Život mě totiž naučil, abych byl ohledně sdílení svých tajemství velmi opatrný…“ povzdechl si a odmlčel se.

Harry se zoufale chtěl zeptat, co opatrovník myslel tím tajemným prohlášením, ale měl pocit, že Brumbál nechtěl vykládat o čemkoliv, na co si vzpomněl. Tak jen prostě čekal, čím bude pokračovat.

„Nicméně,“ navázal ředitel, jakmile si všiml Harryho zvědavého pohledu, „když jsem promluvil s Amelií – madame Bonesovou – panem Bodem s panem Krákorou, docela neústupně vyžadovali převzetí vyšetřování. Už je to dávno, co jsem se naučil pečlivě vybírat bitvy a bylo by… nerozumné všechny tři rozhněvat,“ uchechtl se a Harry se rozhodl, že se nikdy nepostaví proti těmto třem policistům. Když se jich bojí i Brumbál…

„Dohodli jsme se však. Já se s nimi podělím o své vědomosti a na oplátku mě oni budou informovat o jejich pokroku. A co je důležitější, bez mého svolení nikoho s tímto tajemstvím neseznámí. Harry, jednu věc musíš pochopit – jen fakt, že lidé pracují pro vládu, neznamená, že se jim dá věřit. V naší společnosti je několik bezúhonných občanů, kteří mají jistý vliv na ministra kouzel a údajně sloužili Voldemortovi. Bohužel to nemůžeme dokázat, jinak by skončili v Azkabanu – kouzelnickém vězení,“ opravil se Brumbál při Harryho tázavém pohledu.

„Amélie Bonesová je ale sveřepě loajální světlé straně. Během války přišla o většinu rodiny, i když ne v takové míře jako ty, Harry.“

„Takže oni budou hledat další kousky duše a něco s nimi udělají, čili Voldemort už nebude nesmrtelný?“

„Ano, Harry, to je správně. Nemusíš si dělat starosti s tím, co Voldemort provedl své duši. Už ne.“

Harry většinu odpoledne prospal na purpurové pohovce v Brumbálově – jejich! – obývacím pokoji, protože byl stále unavený ze včerejších událostí. Dostat z hlavy dětskou část Voldemortovy duše bylo nějak namáhavější, než si Harry myslel.

Později obdivoval svoji téměř neviditelnou jizvu ve tvaru blesku ve velkém zrcadle v koupelně, která přiléhala k jeho nové ložnici – jakmile jeho poručník kouzlem snížil umyvadlo a zrcadlo, aby na ně i tak malý kluk jako Harry mohl dosáhnout bez levitačního kouzla. Pomyslel si, že nesmí nikomu říct o tom, že strávil 10 minut před zrcadlem – není holka! Ale pak ho napadlo cosi důležitějšího.

„Profesore Brumbále?“ zavolal a z pokoje téměř vyběhl, aby rychle našel poručníka.

„V kanceláři, Harry,“ hlas vycházel z místnosti s tyrkysovými dveřmi, z Brumbálovy soukromé pracovny.

„Pane profesore,“ zafuněl Harry a místnosti nevěnoval žádný delší pohled, „když je moje jizva skoro pryč, znamená to, že už mě nebude bolet, když se na mě podívá profesor Quirrell?“

Přirozeně tento dotaz připravil Brumbála na několik vteřin o řeč. Když překonal šok, Harry musel zodpovědět množství otázek ohledně bolesti, která se z jizvy šířila opakovaně už od uvítací hostiny, kdykoli na něj Quirrell pohlédl, a jestli se k němu profesor obrany proti černé magii choval nějak zvláštně. Samozřejmě na tuto poslední otázku se dalo jen těžko odpovědět, jelikož se Quirrell choval zvláštně většinu času.

Pak Brumbál přiměl Harryho slíbit, že neopustí jejich komnaty, dokud se o ten problém nepostará – ať už tím problémem bylo cokoliv. Harry si byl jistý, že to muselo mít spojitost s Voldemortem a kousky duše, které ten muž vytvořil. Profesor Brumbál však nechtěl Harrymu říct, co se stane s profesorem obrany, anebo si ředitel nebyl jistý, co je vlastně špatně.

Zatímco byl poručník pryč, Harry a Pedro – kterému Brumbál nařídil zůstat s Harrym a okamžitě jej informovat, pokud by jej chlapec potřeboval, což Harryho konsternovalo (není žádné malé děcko) – si vyměňovali recepty. Skřítka zděsilo, že adoptovaný syn jeho pána (Harry se po tom označení rozzářil) byl nucený vařit u těch nenormálních, nepřirozených příbuzných, a co je ještě horší, musel uklízet. Pedro se rozhodl už nikdy nenechat malého pána Harryho uklízet si jeho pokoj, ať už si pán ředitel, pan, říká, co chce.

Za půl hodiny se dveře do pracovny profesora Brumbála a do haly otevřely a on vstoupil. Harry k němu vzhlédl, oči očekáváním dokořán. Chtěl vědět, proč ředitele tolik rozrušila jednoduchá otázka!

Když mu Brumbál řekl, že profesor Quirrell už není profesorem, ale stane se vězněm Azkabanu, Harry vytřeštil oči. Ředitel dovolil tak nebezpečnému muži učit děti?!

Harry však nebyl jediným, koho šokoval Brumbálův nedostatek opatrnosti při výběru zaměstnanců. Ministerstvo se zjevně rozhodlo pořádně se podívat na řízení Bradavic a posoudit, jestli je ředitel stále schopen postarat se o bezpečnost stovek dětí.

Následkem toho si Harry okamžitě přestal lámat hlavu s Quirrellem a uklidnil se, až když jej jeho poručník ujistil, že bez ohledu na to, zdali bude ředitelem, Harry zůstane v jeho péči.

Později, asi za tři týdny, dva zaměstnanci odboru záhad dovolili Brumbálovi, aby odnesl schránku viteálu, který posledních deset let sídlil v Harryho jizvě a nějak získal tvar po opuštění svého hostitele.

Teď už bylo po Vánocích, Hermiona se vrátila od rodičů a škola zase pokračovala. Harry se oficiálně vrátil do nebelvírské věže, ale občas proklouzl zpět do opatrovníkových komnat – jestliže ho přepadla noční můra.

Poprvé, když Ron našel Harryho postel prázdnou, vyběhl z nebelvírské věže, aby profesorovi řekl, že Harry se zase ztratil. Ani se neobtěžoval převléct pyžamo. Když Ron Harryho uviděl sedět ve Velké síni na snídani, ulevilo se mu, ale také se mu začali pošklebovat zmijozelští kvůli jeho oblečení a úleva se změnila v mrzutost.

Harry se pokusil omluvit, řekl Ronovi, že mu nedošlo, že posledně, když nespal v posteli, ležel v bezvědomí v chladné místnosti a vážně zraněný. Ron ale nechtěl poslouchat jeho omluvy a pak se Harry rozčílil, že Ron nechápe Harryho potřebu trávit čas se svým novým opatrovníkem, když už má něco podobného rodině.

Naštěstí se toho dne vrátila Hermiona a teď se snažila chlapce přesvědčit, aby zapomněli na celý incident a smířili se. A i když mezi Harrym a Ronem vládla napjatá atmosféra, oba byli rádi, že se jim vrátila kamarádka a zdráhavě tolerovali svoji přítomnost, aby neumožnili tomu druhému nárokovat si Hermionu (a její úkoly) jen pro sebe.

Jelikož Hermiona byla Hermionou, samozřejmě si všimla, že Harry téměř každý večer vyklouzne z věže. A Harry, plný hrdosti, že má nového opatrovníka, jí řekl vše, co se událo o prázdninách.

I když to nebyla zcela pravda. Během jejich prvního šeptaného rozhovoru v knihovně – trvala na tom, že zde stráví veškerý volný čas, jelikož se připravila o dva týdny vdechování vědomostí, které nabízela bradavická knihovna – jí Harry neřekl, že voldemortovské mimino žilo v jeho jizvě už od jeho jednoho roku, a jak zemřelo, když navštívil dům rodičů. Nebyl si jistý, jestli má dovoleno komukoliv říct, co se té noci stalo v Godrikově Dole.

Později jej Brumbál pochválil za jeho přemýšlivost a Harry se rozhodl, že být přemýšlivý je velmi dobrá věc. Když jej za to opatrovník ocenil, cítil se šťastnější, než kdy byl u Dursleyových. Tam se vždycky snažil být hodný, aby příbuzným dokázal, že si zaslouží stejnou chválu a objímání jako Dudley. Ale ať už udělal cokoliv, strýc a teta jej (přinejlepším) dál ignorovali.

A teď na něj byl Brumbál pyšný, protože neudělal nic zbrklého? No, to si Harry určitě zapamatuje. Koneckonců, možná se některým dospělým dá věřit. Možná je skutečně lepší zeptat se opatrovníka, než uděláte něco zcela pitomého a vyběhnete do nebezpečí.

Samozřejmě se to nevztahovalo na nedůležité věci jako pokusy polechtat olbřímí oliheň nebo procvičit nový famfrpálový pohyb, o kterém si přečetl Oliver během prázdnin. Něco jiného byly záležitosti týkající se Voldemorta, nebo zda nedokončit úkol do lektvarů…

Ale i když Harry nemohl kamarádce prozradit všechno, co se stalo během svátků, měla mnohem větší porozumění než Ron. Byla upřímně ráda, že našel tak skvělého opatrovníka, který zajistil, že ví, kde jsou pohřbení jeho rodiče, a který dovolil, aby jej vzbudil i uprostřed noci, když má noční můru.

Samozřejmě pomohlo, že díky řečenému opatrovníkovi teď měli kompetentního (i když trochu šíleného) učitele obrany. Profesor Moody mohl být děsivý, ale alespoň věděl, o čem mluví. Po první hodině s bývalým bystrozorem měl Harry pocit, že se naučil víc než za celé pololetí. Hermiona muže začala okamžitě obdivovat.

Takže celkem vzato se Harryho život oproti času před Vánoci zlepšil. A i odcizení se Ronovi mělo nečekaný pozitivní efekt – poprvé od přestěhování na kolej si Harry doopravdy všiml přítomnosti dalších tří chlapců a skutečnosti, že ti tři by se také mohli stát jeho kamarády.

Harry navrhl, že by mohli pohřbít to mimino, co bylo částí Lorda Voldemorta, na hřbitov v Godrikově Dole. Nějak se to hodilo, protože vzniklo jen kvůli událostem v té vesnici před deseti lety. Harry také zjistil, že hezkých pár kouzelnických rodin pohřbilo své zesnulé příbuzné na toto místo, dokonce i rodina Brumbálova zde odpočívala.

Teď byli on a profesor prakticky rodinou a protože to mimino žilo v Harryho hlavě dost dlouho, stalo se také tak nějak rodinou. Takže se hodí, aby bylo pohřbeno na tomto hřbitově, že ano?

Na ředitele Harryho důvody udělaly dojem, ale poukázal na fakt, že pokud chtějí zajistit, aby se to nikdo nedozvěděl, Godrikův Důl není moudrou volbou.

Harry neochotně souhlasil, a tak na konci ledna o jedné deštivé neděli dvě postavy – jedna vysoká a jedna poměrně malá – stály na kraji malého válečného hřbitova na jihozápadě Anglie.

Na zemi před nimi ležela bílá rakev ozdobená červenými, žlutými a modrými květinami a tmavě zeleným břečťanem.

Toto místo navrhl Brumbál. Koneckonců, to válka připravila tento kus duše o život.

Když dorazili, Brumbál na ně okamžitě seslal kouzlo Nevšímej-si-mě a vztyčil kouzelné bariéry, které zabrání mudlům i kouzelníkům, aby se ke hřbitovu přiblížili. Ředitel se ujistil, že je žádný kouzelník nenásledoval.

Harryho naštěstí příliš zaměstnávalo obdivování hezké malé rakve, aby dával pozor, co dělá jeho opatrovník. Pohřbení fyzického těla části Lorda Voldemorta bylo riskantnější, než si Harry uvědomoval, a za normálních okolností by s něčím takovým Brumbál nesouhlasil. Ale nehledě na to, že bylo opravdu, ale opravdu těžké tomu chlapci něco odmítnout (pravděpodobně jen dobře, že Brumbálův svěřenec nezbožňoval citrónové dropsy jako jeho poručník, jinak by měl do měsíce zubní kazy), ředitel věřil v sílu lásky.

Poslední rozloučení s částí jednoho z nejtemnějších čarodějů všech dob by někdo považoval za zvláštní, dokonce neuctivé vůči Harryho rodičům, kteří zemřeli, aby před tímto kouzelníkem ochránili svého syna. Brumbál nevěřil, že má význam jej pohřbít a neposlat jej Bodem a Krákorou přes závoj, jak původně plánovali, ale viděl, jak moc důležité to je pro Harryho. A ten koneckonců byl dítětem, které podle proroctví mělo ‚sílu, kterou Pán zla nezná‘.

Zlo nemůže být poraženo zlem, čímž si byl letitý kouzelník jistý od doby, kdy jej jeho přítel Gellert donutil vybrat mezi správným a snadným. Takže možná se to mělo udát takto? Bojovat s Pánem zla jedinou silou, kterou nechápe?

Cítit výčitky byl jediný způsob, jak opětovně spojit viteály, a Brumbál věděl, že Voldemort zcela jistě nikdy nebude litovat svých činů. Ale teď on a Harry – obzvláště Harry, chlapec, který kvůli Voldemortovi trpěl nejvíce – prokazoval úctu jednomu z viteálů a dával najevo, že ta odštěpená duše je sama obětí, obětí kouzelníka, který se rozhodl ji poškodit.

Když už nic jiného, Voldemortovi to zvedne mandle, až se vrátí a zjistí to. Už kvůli tomuto Brumbál vyplnil Harryho přání. Ale byla šance, že to bude mít větší dosah, že Voldemort bude přinejmenším oslabený Harryho rozhodnutím neodpovídat na násilí násilím.

„Tak, Harry, chtěl bys něco říct?“ zeptal se Brumbál, jakmile kouzlem vykopal hlubokou díru v bahnité zemi.

„Hm,“ Harry se silně zamyslel, „opravdu doufám, že jsi teďka šťastným miminem. Nevadí mi, že jsi žil v mé jizvě, ale opravdu je lepší, že jsi zmizel. Od Voldemorta to bylo vážně nespravedlivé, že tě tak zranil, ale žít v mé hlavě muselo být určitě horší než být mrtvý. Musela to být taky nuda, když jsem nevěděl nic o kouzlech a jen jsem dělal domácí práce pro Dursleyovy a chodil na základku. A ty už jsi určitě znal všechny různé kletby a tak. A je fakt skvělé, že máme nového učitele obrany a že mě už jizva nebolí během vyučování. Slibuju, že tě budu chodit často navštěvovat stejně jako mé rodiče, teda pokud mě profesor Brumbál vezme.“

Teď Harry zvedl oči od rakve a s nadějí se podíval na Brumbála. Ředitel se na něj usmál a pokývl.

„Dobře,“ pokračoval Harry, „protože je vážně hrozné být celou dobu sám. A protože nemáš nikoho jiného… Dřív jsem si myslel, že kdybych umřel, že by Dursleyovi plakali nad mým hrobem, protože by zjistili, že mě milují a že mi to za mého života nikdy neukázali. Ale nemyslím, že by plakali, asi by byli šťastní…“ Harry polkl. O tomto ještě svému poručníkovi neřekl, ale podle Brumbálova pohledu poznal, že spolu povedou vážný rozhovor, jakmile se vrátí do Bradavic.

No, to je asi v pořádku, přemítal Harry. Jen to ukazovalo, že ho, Harryho, Brumbál považuje za důležitého. Zazubil se. Nikdy jej nikdo nepovažoval za důležitého.

„Zajistím, aby na tvém hrobě byly pořád nějaké květiny, všechny v kolejních barvách jako teď, protože profesor Brumbál mi řekl, že jsi měl Bradavice rád stejně jako já. Takže teď odpočívej v pokoji, mrně. Doufám, že na mě nezuříš, protože jsi musel opustit moji jizvu.“

Brumbál zvedl hůlku a namířil ji na malou rakev. Ta se zvedla do vzduchu a pak pomalu zaplula do jámy. Poté se profesor sehnul, vzal hrst hlíny a rozptýlil ji na bílou rakev. Chvilku stál před hrobem, hlavu měl skloněnou a ruce složené, pak pár kroků ustoupil, aby Harrymu umožnil napodobit jeho chování.

O pět minut později dva kouzelníci zmizeli a nic nenaznačovalo, že by tam kdy byli. Hrob na konci poslední řady vypadal stejně jako ostatní a ani nápis na náhrobku nepřitahoval nechtěnou pozornost. Žádný kouzelník ani čarodějka by si nespojili ‚T. Raddlea‘ s Lordem Voldemortem – ten temný čaroděj se o to sám postaral.

Překlad: Hedvika

Epilog

Brumbál dodržel slib a každý měsíc doprovázel Harryho k hrobům jeho rodičů i Toma Raddlea.

Krátce před letními prázdninami se Harry začal cítit dost sebevědomě, takže pozval Hermionu, aby se k němu a jeho opatrovníkovi připojila v Godrikově Dole. Navždy si bude pamatovat výraz absolutní blaženosti v její tváři, když jí řekl, že si může z Potterovic sbírky vypůjčit jakoukoli knihu.

Od toho incidentu o vánočních prázdninách byl v domě svých rodičů několikrát a s pomocí Brumbála a profesorky McGonagallové zabral úklid a oprava domu mnohem kratší dobu, než předpokládal. Bez Harryho vědomí pomohla s rekonstrukcí ještě čtvrtá osoba. Profesor Snape si však dal velký pozor, aby nikdo nevěděl, že od chvíle udělení přístupu poslední domov Lily Potterové-Evansové pravidelně navštěvuje.

Dům teď byl opravdu útulný a Brumbál Harrymu slíbil, že by v Godrikově Dole mohli strávit pár týdnů o letních prázdninách.

Snape měl pravdu a Harry teď byl rád, že dovolil ministerstvu prohledat dům, zda v něm není nic nebezpečného. Kdyby ne, Brumbál by těžko souhlasil, že jej budou využívat jako druhý domov.

Během prázdnin se Harry seznámil s Batyldou Bagshotovou, velmi milou a velmi starou paní žijící jen o pár domů dál, která zřejmě znala Brumbála už od doby, kdy byl malý kluk.

Harry byl tak zaneprázdněný posloucháním jejích příběhů o životě jeho opatrovníka z doby ještě předtím, než se Harryho rodiče narodili, že stěží věnoval pozornost novinkám, totiž že dům rodičů Draca Malfoye a jeden z nejhlubších trezorů u Gringottových byly prohledány zvláštní jednotkou odboru záhad a podle všeho byly nalezeny nějaké velmi temné artefakty.

Jednoho dne, když Harry a jeho opatrovník navštívili zmrzlinářství Floreana Fortescuea, potkali Nevilla a Harry pozval plachého a tichého chlapce do Godrikova Dolu.

Tehdy zjistil, co se stalo Nevillovým rodičům – nebo alespoň část příběhu, protože jeho spolužákovi se o tom moc mluvit nechtělo. Harry se rozhodl být Nevillovi lepším kamarádem. On, Harry, měl přinejmenším hrob, který mohl navštívit, když chtěl mluvit s rodiči. Muselo být desetkrát horší navštěvovat rodiče zavřené v nemocnici, téměř zapomenuté celým kouzelnickým světem (což bylo v ostrém kontrastu se zbožňováním Lily a Jamese Potterových dokonce i deset let po jejich smrti), když nebyli ani tady ani tam.

Harry přemýšlel, co by Neville viděl, kdyby našel Zrcadlo Erisedu.

Vzpomínka na zrcadlo stále bolela, ale koneckonců, Harry byl velmi, velmi rád, že ho našel (i když by se obešel bez slabých jizev pokrývajících horní polovinu jeho těla).

Kdyby neobjevil zrcadlo, Brumbál by se nikdy nestal jeho opatrovníkem, nikdy by nemohl opustit Dursleyovy jednou provždy a určitě by nedostal nejlepší narozeninový dárek na světě: album plné dopisů, které jeho rodiče napsali jeden druhému a svým rodinám, fotek jeho rodiny a uměleckých děl, která Harry sám vytvořil během prvních patnácti měsíců života a také několik dokumentů, které kdysi ležely na stole v obývacím pokoji, některé z nich ozdobené barevnými pastelkami.

Konec