Preklady fanfiction Harryho Pottera

Autor: SilverWolf7007                   Překlad: Coretta              Beta: Avisavis                   Banner: Coretta

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3157478/1/Dear-Order 

Přístupnost: K+ (dle FF, odpovídá věku 9+) 

Milý řáde

Aneb jednadvacet dopisů

adresovaných

řádu Nevyléčitelně nedochvilného tukana

Dopis třináctý:

Znovu zdravím

V situaci nastalé po příchodu Harryho narozeninového dopisu se zdálo, že válka probíhající mezi Velbloudími obránci, Anti-Elmerovci a Nábožnými veverkami nějak pro všechny zúčastněné ztratila na významu. Pomohlo, že si Hermiona z ničeho nic uvědomila, jak celé léto zanedbávala prázdninové úkoly (a žádný z ostatních přítomných studentů se na ně ještě ani nepodíval), a vzala si do hlavy, že všechny válečné aktivity ještě toho odpoledne ukončí.

Následkem toho byl Elmer bezpečně odklizen a uzamčen do místnosti dvě patra od Severusovy ložnice, Kingsley obdržel bolestné v podobě dvou talířů sýrových sendvičů, které měly utišit jeho zklamání, že přijde o další zábavu, a Severus byl ujištěn, že Elmer nemůže uniknout (pečetící kouzla seslali osobně Brumbál s Moodym).

Život na Grimmauldově náměstí se brzy alespoň přibližně vrátil do zaběhnutých kolejí a tam zůstal až do dalšího dopoledne, asi hodinu před obědem.

Severus seděl v kuchyni a popíjel kafe, jelikož zásoby čaje klesly povážlivě blízko k nule, když se na protější židli těžce sesunul Moody a upřel na něj vážný pohled.

Po chvíli ticha Severus povzdechl, vzhlédl, setkal se s očima druhého muže a zvedl obočí. „Ano?“

„Myslím, že jsi možná trefil hřebíček na hlavičku, Snape.“

Severus mrkl. „ Prosím?“

„S Potterem a tím, že by mohl být v domě.“

„Moody, nic takového jsem neřekl. Ten kluk by tu v žádném případě nemohl být, aniž bychom o tom věděli.“  Severusův pohled zintenzívněl neskrývaným sarkasmem. „Minimálně ty bys ho doteď musel někde zahlédnout.“

Moody kývl hlavou a praštil s ní o desku stolu. „Lupin nedávno zmínil, že věříš, že se schovává za dveřmi do sklepení,“ zavrčel.

Severus si znovu povzdechl. „Nemůžeš věřit všemu, co slyšíš od Remuse, Pošuku. Ve skutečnosti můžeš zůstat ujištěn, že pokud to, v co věřím nebo nevěřím, má co do činění s Potterem, s vysokou pravděpodobností to bude od pravdy značně daleko.“

Moody si jen něco zabručel pod nos, ale nahlas neodpověděl a o chvilku později se zvedl k odchodu.

Severus měl tušit, že tím věci zdaleka nejsou u konce.

Do příštího dne se Moodymu podařilo přesvědčit dva nejstarší Weasleyovy chlapce, Tonksovou a dokonce i Minervu, že se Harry nachází někde uvnitř zdí Grimmauldova náměstí.

Fred s Georgem konverzaci zaslechli, rozhodli se vzít Moodyho tvrzení doslovně a náhodně co chvilku klepali a bouchalina zdi a volali Harryho jméno. Netřeba říci, že odpovědi se jim nedostalo.

Ron učinil pokus k jejich pátrání se připojit, ačkoliv silně pochyboval, že se Harry nachází někde jinde než v Kvikálkově, ale Hermiona okamžitě prokoukla jeho snahu vyhnout se úkolům a přitáhla ho zpátky do kuchyně za ucho.

Jediná další osoba, která se k pátrání připojila, byl Kingsley, který se někdejšímu Čajovému klubu svěřil, že v Moodyho teorii o Harryho skrývání se v domě sice ani za mák nevěří, ale chybí mu dobrodružství spojené s Velbloudí válkou a prostě nechce přijít o legraci.

Kingsley se Čajovému klubu (a tudíž i pěti školou povinným členům domácnosti, kteří měli své úkoly rozložené přes víc než půl kuchyňského stolu) rovněž svěřil s podezřením, že se něco stalo s Moodyho magickým okem – celé pátrání by přeci bylo nesmyslné, kdyby jeho oko v první řadě fungovalo, jak má.

Albuse, jak se zdálo, Kingsleyho podezření značně pobavila, nikdo ale nedokázal odhadnout, jestli je to proto, že ví, že je Kingsley vedle, nebo naopak ví, že jsou správná.

Ten večer posílala Molly při servírování večeře zamračené pohledy ke konci stolu, který si zabrali studenti. Všichni ostatní se mačkali na vyklizené půlce a studenti u sebe uvolnili jen tolik místa, aby se jim mezi ruličky pergamenu a komínky knih vešel talíř. Severus svůj vzal a významně ho položil na kupku esejů do lektvarů (jeden od každého) a neobtěžoval se dávat zvláštní pozor, aby nic nerozlil. Hermiona se o bezpečí vlastního eseje na vrchu kupky bála tolik, že úplně zapomněla jíst.

Uprostřed jídla vlétla otevřeným oknem dovnitř Hedvika, Harryho dopis v zobáku, a hladce přistála na opěradle prázdné židle. Ostře přeběhla pohledem po stolovnících, jako by se chtěla zeptat, proč si dopis pořád ještě nikdo nevzal a mimochodem, kde je její večeře?

Neville se zvedl a vzal si obálku, pečlivě vybral pár kousků ze svého talíře a položil je na stůl před židli, kterou si Hedvika zabrala. Sova uznale zahoukala a pustila se do jídla, zatímco se Neville vrátil na své místo, otevřel dopis a přečetl ho pro všechny.

Remus si odfrkl. „Jak bych na to asi mohl zapomenout?“

„Vidíš Remusi, na to jsem se tě chtěla zeptat,“ řekla Tonksová. „Jsi na levanduli alergický nebo co?“

„Ne tak úplně,“ pokrčil Remus rameny. „Jenom mám velmi citlivý nos, však víš, vlkodlak, a jisté vůně mě prostě… nutí ke kýchání. Levandule je jedna z nich a Harry to velmi dobře věděl. Spratek.“

Neville si nervózně odkašlal a pokračoval.

„Díky nebesa,“ zavtipkoval Artur.

Jak už tomu skoro bylo zvykem, rozhostilo se několikaminutové ticho, když Neville skončil, narušovaly ho jen zvuky doprovázející Hedvičinu bitvu s kuřetem.

Minerva ho ukončila těžkým povzdechem. „Albusi, možná by někdo z nás měl jít a ujistit se, že Potter skutečně nepřišel o bratrance díky pádu do bezedné díry.

Ředitel podle očekávání zavrtěl hlavou. „Minervo, jsem si jistý, že je Harry i jeho bratranec v naprostém bezpečí.“

„Jestli se ten chlapec nachází na dně jámy, budeš to ty, kdo tam za tím poleze a dostane ho odtud,“ odpověděla zlověstně.

„Ale zajisté, má drahá.“