Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poznámka autorky: V otázce Oblivious a HP6 – nu, co na to říct? – uklání se – jsem jasnovidecký génius :) A velmi vyhecovaný a lehce samolibý jasnovidecký génius… Byla jsem TAK blízko… ;)

Kapitola 4.  Krátké setkání

Musel něco říct. Věděl, že musí něco říct. Ale v puse měl jako na Sahaře a mozek, vědomý si faktu, že ze sebe právě udělal pitomce, se rozhodl utéct do úkrytu. Remus si vroucně přál, aby mohl udělat to samé.

Chvíli zuřivě a naprázdno pracoval ústy ve snaze dostat ze sebe nějaká slova. Nakonec dokázal jen jediné.

„Ehm. Ahoj.“

Felisha, rudá jako bradavický spěšný vlak, zvládla mdlý úsměv. „Ahoj, Remusi,“ odvětila s jistým nádechem zoufalství. „Už je to nějaká doba.“

Dobrý bože, proč jen se nemůže přestat červenat? Je ti třicet sedm!, připomněl si vážně. Nejsi šestnáctiletý kluk vyvedený z míry! Toto není bradavická koupelna pro prefekty. Lupine, chovej se jako dospělý!

Ale jeho zrádná mysl odmítala poslouchat a z té noci v koupelně střídala obraz po obrazu, i ten s jejím výrazem, když vešla a uviděla…

Remus ztěžka polkl a přinutil se usmát.

„To je, že?“ zvládl statečně. „A musím říct, že toto je poslední místo na světě, kde bych čekal, že na tebe znovu natrefím.“

„Pracuju tady,“ skočila Felisha okamžitě po rozehrávce k rozhovoru. „Teď už to bude skoro šest měsíců. Jsem magizooložka.“

Remus se usmál opravdověji, mysl mu nabídla příjemnější vzpomínky na havraspárskou prefektku, která se v hodinách profesora Kettleburna usmívala i za toho nejhoršího počasí. „No, to není žádné překvapení,“ reagoval téměř vesele. „Na péči o kouzelné tvory jsi bývala vždycky dobrá.“

Kousek stranou Tonksová hlasitě frkala do notesu, jak bojovala s řehotem. Pohled, kterým ji obdaroval Remus, úspěšnost jejího úsilí ohrozil.

Felishino zrudnutí se prohloubilo. „No,“ navázala neohrabaně, „mám práci…“ Téměř horečně zamávala teď již zmuchlanými papíry. „Ráda jsem tě viděla.“

„Já tebe taky.“ Bylo špatné si tolik přát, aby jej pohltila země? „A omlouvám se za to předtím…“ Mávl rukou v prudkém kruhu a střelil rychlý, ale tvrdý pohled po Tonksové. „Myslel jsem si, že jsi někdo jiný.“

Tonksová do toho rychle skočila. „Hodně si měnívám vlasy,“ vysvětlila a přihlouple se usmívala. „Různě si je zakouzluju, hlavně když se nudím nebo na někoho čekám.“ Zahihňala se. „Pana profesora to docela dopaluje. A zezadu si myslel, že vy jste já…“

Felisha se trošku uvolnila. „Aha,“ přikývla, „chápu.“

Remus se opět usmál. Nemohl se zbavit dojmu, že asi připomíná maniakálního klauna. „Promiň,“ omluvil se. „Byla to moje chyba.“

A pak, blahoslaveno budiž její jméno, se z kanceláře za stolem vynořila Cymone a poněkud plaše střelila pohledem mezi Remusem a Felishou.

„A-ano, p… připraven k odchodu, profesore Lupine?“ zeptala se nejistě.

Remus důrazně přikývl. „Rozhodně.“

Felisha také přikývla. „Nechci tě držet. Zdržovat,“ opravila se spěšně. „Nechci tě zdržovat, když musíš jít…“

„Opravdu musím jít.“ Remus mávl přes rameno. „Takže… ahoj.“

„Ahoj,“ rychle zopakovala Felisha a rozpačitě se usmála. A pak zmizela, téměř odběhla do nejbližší chodby a kvapem se ztratila z dohledu.

Ztrapnění je zajímavý pocit, rozjímal Remus, a protože byl v jeho zajetí, dokázal ignorovat uculování Tonksové a zmatený výraz Cymone. Raději jen prostě v hlubokých rozpacích tiše přešel k nejbližší zdi, zavřel oči a opřel o ni čelo.

ooOOoo

„Věděla jsi to. Že jo?“

Vítr bičoval vřesoviště a Remus s Tonksovou hbitě sešli na úzkou cestu, která vedla do lesnatého údolí pod pustinou a k tiché, opuštěné vlakové zastávce mudlovského parního vlaku. Ten je bezpečně vyveze z rozsáhlé protipřemisťovací zóny Ústavu. Tonksová si přitáhla plášť a drze se na Remuse usmála.

„Samozřejmě věděla,“ odpověděla nenuceně. „Než jsme vyrazili, prostudovala jsem zaměstnance Ústavu, abych zjistila, jestli tam nejsou nějaké podezřelé osoby. A tam stálo její jméno, zřetelně a jasně.“

„A nic jsi mi neřekla?“ Remus shlížel na zalesněné údolí se silným a uváženým klidem. „Proč jsi mi nic neřekla?“

Tonksová se zlomyslně zazubila a velmi tím připomněla svého bratrance. „Nechtěla jsem zkazit překvapení?“

Remus se na ni nepodíval. Ani neotočil hlavu. Prostě jen zíral před sebe a jeho hlas, když opět promluvil, byl zdvořilý a nenucený.

„Tonksová,“ oslovil ji tiše. „Zamorduju tě.“

„Toho si cením.“

„Bude to pomalá smrt.“

„To je pochopitelné.“

„Zahrnující odtrhané končetiny.“

„Moody pořád říká, že mám víc končetin, než dokážu bezpečně používat.“

„A velké množství krve a bolesti.“

„Jupíjej.“ Tonksová spráskla ruce. „Je parádní mít se na co těšit. Ale můžu mít poslední přání, než zemřu tou příšernou smrtí?“

Remus na ni pohlédl úkosem. „To záleží na druhu přání.“

Tonksová se usmála opravdověji ve chvíli, kdy opustili hranici vřesoviště a vešli mezi stromy. „Můžu dostat poslední skleničku U Tří košťat? Mrzne tu a pro máslový ležák bych vraždila.“

Remus jí úsměv musel opětovat. „No, jelikož jsme byli odloučeni, potřebujeme si vyměnit informace, než zajdeme za Brumbálem. Dobře, máš odklad výkonu trestu. Ale jen odklad.“

Tonksová se opět zazubila. „Jsi měkkota popravčí. Ještě si tu svobodu nějak vydyndám.“

Remus se rádoby zatvrdil. „Po tom, co jsi mi nadrobila? Ani náhodou.“

Na vzdálené vlakové zastávce stáli jen dva další lidé, párek mudlovských turistů, kteří Remusovi zdvořile přikývli na pozdrav. Dočasně si přeměnil hábit na ošuntělou mudlovskou bundu a džíny. Tonksová, která nikdy nevynikala v přeměně oblečení, se kouzlem neviditelná skrývala v Remusově stínu, dokud k nástupišti nepřidusal parní vlak. Remus se láskyplně usmíval – starý parní vlak by mohl být bradavickým spěšným, jen rekreanti a výletníci v jeho kupé by se museli zaměnit za děti. Rychle nasedli a mlčky cestovali pustým údolím k půvabné stanici v blízké vesničce. Pak potichu vklouzli na zdejší záchodky a rychle se přemístili do Prasinek.

U Tří košťat bylo přeplněno, jak se dalo čekat v jarním nedělním odpoledni. Tonksové se však podařilo obsadit odlehlý stůl v rohu vedle krbu a okamžitě seslala kouzlo, aby zastřela vše, co by slídivý posluchač mohl vyslechnout. A pak už měli oba na starosti jen máslový ležák a chutné dušené madame Rosmerty a mohli se pustit do práce.

„Divné.“ Tonksová zavrtěla hlavou, jakmile Remus dokončil výčet všeho, co se stalo s Kanem na Úrovni šest. „Opravdu si myslíš, že má profesorka Goldsteinová pravdu? O té vlkodlačí esenci?“

Remus našpulil pusu. „Mohla by mít pravdu. Tak nějak to i dává smysl. A jakkoliv tu ženskou nemám rád, rád bych viděl, kam její výzkum dojde.“

Tonksová solidárně přikývla. „A znovu se setkat s Kanem?“

„Bylo to divné,“ přiznal Remus zdrženlivě. „Ale na druhou stranu už to nebyl doopravdy Kane. Ten zdivočelý, který mě pokousal, téměř jistě zmizel nadobro a nemůžu říct, že bych toho nějak litoval. Ale vidět tu trosku, která po něm zbyla…“ Zavrtěl hlavou. „Divné.“

„A co Goldsteinová?“ zeptala se Tonksová. „Jaký jsi z ní měl pocit? Skrývá něco?“

Remus se suše uchechtl. „No, myslím, že toho skrývá hodně. Ale jestli se to týká Smrtijedů, nebo mě jen nemá ráda, nemůžu říct.“

Tonksová se ironicky usmála. „Taky sis všiml toho mrazivého ovzduší?“

„To ano.“ Remus si povzdechl. „Rozhodně neměla pražádný zájem se mnou probírat cokoliv jiného než tu záležitost. Zjevně jsem byl prozkoumán, odsouzen a shledán vinným, ještě než jsem dorazil. Bohužel nemám žádnou představu, jak znělo obvinění.“ Opět zavrtěl hlavou. „Nejvíc mě rozčiluje, že bych mohl přísahat, že jsem se s tou ženskou už setkal. Je na ní něco povědomého, co nedokážu přesně určit…“

Tonksová vypadala zamyšleně. „Chceš, abych se podívala, co o ní dokážu zjistit?“

Remus nepřítomně pokývl, jak se ještě snažil uchopit ten unikající pocit známosti. „To by mohlo pomoct. Taky se rovnou podívej na ostatní.“ Najednou se zase soustředil. „A co ty? Zjistila jsi něco zajímavého, zatímco ses musela nějak zabavit?“

Tonksová se zatvářila. „Nic světoborného. Žádné portréty Ty-víš-koho nebo tlusté fascikly označené ‚Ďábelské plány Smrtijedů‘, bohužel. Pročesala jsem několik kanceláří, prohlédla nějaké složky, které byly povětšinou jen standardními žvásty o vlkodlačím výzkumu – dotazy klientů ohledně jejich stavu, studie chování zdivočelých, které jsi zmínil na Úrovni šest, srovnání vlkodlaků na vlkodlačím lektvaru a těch bez něho. Jen to, co bys čekal od výzkumu.“ Povzdechla si. „Nemohla jsem se dostat do kanceláře Goldsteinové. Zkusila jsem to, ale Cymone byla uvnitř a já musela předstírat, že hledám záchod. Trochu jsem s ní poklábosila – je dost klidnější, když není v místnosti s vlkodlakem, víš. Podle všeho před pár lety získala špatnou zkušenost a proto je taková lekavá.“

Remus nevěřícně zvedl obočí. „A pracuje v Ústavu pro zdivočelé?“

Tonksová pokrčila rameny. „Řekla mi, že chce pomáhat. Zabránit, aby se to stalo někomu dalšímu. V každém případě jsem si s ní povykládala a zeptala se jí na kolegy. Nemá ráda Crolla, ale kdo by měl? Prý je hnusný na každého a tajnůstkářský ohledně své lékařské práce. Zřejmě věří, že mu kolegové ukradnou výzkum a publikují jako jejich. Jo a nenávidí vlkodlaky. Chová se k nim jako k laboratorním krysám.“

„Proto ta reakce na mě.“ Remus si povzdechl. „Jaká radost. Co dalšího jsi zjistila?“

„Goldsteinová tě nemá ráda, ale Cymone neví proč.“ Tonksová pokrčila rameny. „Nicméně zřejmě uznává, že potřebuje tvůj názor na něco z jejího výzkumu, jinak by tě nikdy nepozvala. Jak se zdá, ke všem ostatním se chová téměř jako lidská bytost.“

„To mám štěstí,“ protáhl Remus sardonicky. „Být tak privilegovaný.“

Tonksová se zazubila. „Aylward, ten bezpečnostní šéf, je blb zcela postrádající smysl pro humor, ale naprosto striktně dodržuje pravidla,“ pokračovala s úsměvem. „Spíš by si zlomil prst, než porušil směrnice, a vybírá si chlapy se stejnými názory. A pak je tady správce Unwin, kterého jsme nepotkali, ale zjevně má na starost dohled nad vlkodlaky a Cymone jej popsala jako hašteřivého starého zmetka. Zelia je Mistryně lektvarů, new age idealistka, která si nad kotlíky s vlkodlačím zpívá folkové písničky, aby tak pomohla přípravě.“ Zlomyslně se zazubila. „Ano a Felisha je zlatíčko.“ Po nevraživém pohledu Remuse se rychle posunula dál. „Pak je tam nějaký pomocný personál a bezpečnostní důstojníci, ale nejsou hlavními hráči v Ústavu. Takže to z nich asi dělá naše hlavní podezřelé.“ Zamyšleně se zamračila. „Možná na to jdeme špatně, když předpokládáme, že jeden z nich musí být Smrtijed. Folke zmínil kletbu Imperius…“

Ale Remus už vrtěl hlavou. „Imperius se dá zlomit. Někdo by musel být poblíž, po ruce, aby udržoval kouzlo a zajistil, že se oběť neosvobodí na dost dlouho, aby všechno vyzvonila. Pokud Voldemort opravdu podniká v Ústavu nějaké kroky, musí tam být Smrtijed nebo jejich stoupenec. Ale hlavní otázka zní – kdo a proč?“

Tonksová potřásla hlavou. „Nemám tušení. To ty a Brumbál jste mozky této operace, ne já. Jsem příliš unavená a přeplněná máslovým ležákem, abych mohla myslet.“

Remus se musel usmát. „Stručně řečeno. A já taky. Mozek si vzal dovolenou od toho nečekaného setkání, které, musím dodat, ti ještě není odpuštěno. Tak pojď. Měli bychom dojít do Bradavic a přetlumočit to málo, co víme.“

„To zní jako plán.“ Tonksová zrušila kouzlo a schovala hůlku do pláště, ale její široký úsměv naznačoval, že vůbec nepřemýšlí o povinnostech. „Přes hrozbu mé smrti se musím zeptat, co se stalo mezi tebou a Felishou Hathawayovou v té koupelně?“

Remus ztuhl. Pomalu, uváženě a jednoznačně výhružně zvedl oči, aby se zaměřily na podle se křenící Tonksovou.

„To,“ intonoval tiše, „je informace, která se mnou půjde do hrobu. Nebo možná s tebou do tvého.“

Tonksová zvedla ruce v uklidňujícím gestu. „Dobrá, dobrá. Jak se teda dostaneme do školy?“

Remus kráčel po jejím boku, když mířili k předním dveřím hospody, které se právě otevřely a vpustily nemotorného muže v zeleném plášti. „No, jestli není nikdo na zadním dvoře, můžeme jít tou chodbou ve studni a…“

Hlas se mu vytratil. Oči se zaostřily na kulhající postavu, která vešla do baru. Jen zíral.

„Tati?“

Postava v plášti ostře vzhlédla. Ruce sice vrásčité, ale silné, držely hůl, která kompenzovala zmrzačenou nohu. Husté stříbrné vlasy korunovaly tvář, která se podobala té Remusově. Hnědé oči zamrkaly.

Opravdu to byl Reynard Lupin. A na svého jediného syna hleděl provinile jako králík chycený v dračím doupěti.

PA: Pro všechny, kteří si říkají, proč jsem použila parní vlak, abych dostala Remuse a Tonksovou z protipřemisťovací zóny (má beta se určitě zajímala) – popravdě šlo o soukromou hříčku. Místo, kam jsem umístila Ústav pro zdivočelé, je skutečné (vojenská základna, ne vlkodlačí centrum!) a nějak se stalo, že vedlejším údolím vede rekonstruovaný parní vlak, který byl neobvyklou shodou okolností použitý jako jistý spěšný vlak do Bradavic. Zjistila jsem to, když jsem poblíž trávila prázdniny. Chytla jsem vlak a on byl plný malých dětí v hábitech, s košťaty a jizvami na čelech. ;) Takže vše popsáno – cesta vlakem, osamělá zalesněná zastávka v malém údolí a pěkná stanice, kde Remus a Tonksová vysedli (což je filmová stanice v Prasinkách!) jsou zcela reálné. Co říct? Líbí se mi ta ironie. ;)