Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Příběh mistra Snapea

Kapitola 9. Narozeniny a kuráž

Příběh mistra Snapea
Vložené: denice - 09.03. 2017 Téma: Příběh mistra Snapea
denice nám napísal:
Autor: Kailin   Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99       Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 9. Narozeniny a kuráž

 

 

Září Hermioně vždycky připomínalo Bradavice. Navzdory skutečnosti, že ukončila školu už před dvanácti lety, příchod podzimu v ní vzbuzoval nutkání sbalit si kufr a čelit novým výzvám. Letošní výzvu si ale nevychutnávala. Letos se musela znovu naučit žít jako svobodná žena. Raději by se vypořádala s úlohou, vyžadující brky, knihy a pergameny.

Zákon vyžadoval, aby dva roky žili odděleně, než budou moci být rozvedeni. Ačkoli ji Ron opustil už před sedmi měsíci, půl roku jen zkoušeli žít odloučeně, takže si až během posledního měsíce začala uvědomovat, že je na čase změnit svůj život. Například byt byl natolik součástí jejího života s Ronem, že začala přemýšlet, zda si ho nechá a jenom nově vymaluje, nebo se jej nakonec vzdá.

I když si Ron při odchodu většinu svých věcí vzal, ještě toho dost strašilo ve skříních a zásuvkách. Hermiona čelila emocionálně vyčerpávajícímu úkolu sbalit zbytek jeho majetku a odeslat jej do Francie. Ačkoli Ron v posledním dopise navrhl, aby většinu prostě vyhodila, věděla, že tam jsou předměty, upomínky na minulost, které by mu jistě scházely. Harry jí s balením dobrovolně pomáhal. Strávili jedno deštivé odpoledne procházením zbytku Ronových věcí, kdy se střídavě smáli dobrým vzpomínkám a litovali těch smutných.

„Zatracený prevít pitomý,“ zabručel si Harry v jedné chvíli pod vousy. Hermiona zavrtěla hlavou. „Stejně tak by se dalo nadávat do pitomců mně. Zrovna tak jako Ron mám i já vinu na tom, jak to dopadlo.“

„Dobrá. Jsi pitomý prevít, Hermiono.“

Vypadalo to, jako by ji škádlil, ale něco v jeho očích naznačovalo, že to myslí vážně.

„Je mi to opravdu líto, Harry,“ sesula se na kraj postele a opřela si nohy o Ronův starý bradavický kufr. „Tohle pro tebe musí být strašné. Jsi můj přítel stejně jako Ronův. Musíš mít na nás oba vztek a já se ti nedivím.“

„No, tak nějak,“ připustil Harry a zkřížil paže na hrudi. „Nám třem spolu bylo dobře, že? A teď je všecko pryč.“

„Ale už nějakou dobu jsme nebyli my tři. Ty jsi s Ginny a já s Ronem... tedy, já jsem byla s Ronem...“

„Já vím. Jen nechci vidět, že ti někdo z nás ublížil.“

Rychle zvedla hlavu. „Víš, není to, jako by jeden z nás podváděl. Tuto cestu jsme si zvolili oba. Není to vina jen jednoho z nás.“

„Pořád se cítím, jak kdyby někdo umřel,“ zamumlal.

„Ron má ve Francii příležitosti, jaké tu nikdy nedostal. Konečně je ve famfrpálu úspěšný. Je teď šťastný. Opravdu šťastný.“

„A ty? Jsi teď šťastná? Co máš ty?“

Na tuto otázku neexistovala odpověď. Vstala a Harryho otázku naprosto ignorovala. „Pojďme to dokončit, ano? Myslím, že poslední pravidelné sovy odlétají v šest, takže když si pospíšíme, můžeme tohle všechno do té doby dostat na poštu.“

Co máš ty? Ta otázka ji pronásledovala po celý večer, dlouho poté, co se vrátila z kouzelnické pošty. Nakonec se musela posadit a odpočítat si seznam na prstech:

Milující rodina (táta s mámou, stejně jako Weasleyovi a Potterovi)

Prestižní a dobře placená práce

Rozepsaná kniha

Přítulné zvíře

Když přidávala na seznam postaršího Křivonožku, věděla, že nastal čas přehodnotit svůj život. Alespoň kniha byla v pořádku, připomněla si. Když už nic jiného, psaní bylo způsobem, jak přežít osamělé večery, které ji hrozily utopit v tichu. Za pár měsíců by měla být u konce. Už měla připravené informativní dopisy do čtyř britských kouzelnických vydavatelství.

Rozhovor se Severusem Snapem – jen stěží maskovaný jako diskuse týkající se lorda Voldemorta – proběhl překvapivě dobře. Jejím hlavním cílem bylo podpořit Snapea, aby mluvil o sobě. A on se otevřel… poněkud. Navíc získala nějaký nový materiál, a to ji povzbudilo. Ačkoli věděla, že její malý trik, jak ho přimět, aby se rozhovořil o Voldemortových slabostech, ho ani na okamžik neoklamal, byl poměrně efektivní. Strávili více než hodinu a půl v nevábné hospodě, přeskakovali od války k novým lektvarům přicházejícím ze Států a k hlemýždímu pokroku v zavádění novot do kouzelnického světa. Přistihla se, že oceňuje zábavnou diskusi a jeho bystrou mysl.

Uplynula už polovina září, když jí jednou večer zazvonil telefon.

„Ahoj, miláčku,“ ozvala se Julia Grangerová.

„Ahoj, mami. Co se děje?“

„Vzpomínám si, že někdo má ve čtvrtek narozeniny.“

Ach.

Promnula si kořen nosu a zašklebila se. Už dávno nebyla ve věku, kdy by ji blížící se narozeniny vzrušovaly. „Zapomněla jsem, že je to tak brzy,“ připustila.

„Napadlo mě, že bychom pro tebe mohli něco udělat,“ pokračovala Julia. „Mohla bych pozvat na oslavu pár starých přátel.“

„Mami, prosím tě, ne. Neobtěžuj se s tím.“

„Jistě?“

„Ano, opravdu. Prosím.“

„A co jen ty sama?“ Matky se nikdy nevzdávají naděje.

„Raději bych zůstala doma a pracovala na své knize. Vadilo by vám to moc? Možná bychom se mohli sejít tento víkend,“ opáčila Hermiona. Julia to myslela dobře; zřejmě si nechtěla představovat svou dceru osamělou a nešťastnou o jejích narozeninách.

„Samozřejmě, drahá.“ Matka přijala verdikt elegantně. „Kdy by se ti to hodilo?“

Domluvily se na sobotu večer. Hermiona ukončila hovor a zírala na telefon ještě dlouho poté, co jej odložila. Její narozeniny... Zapomněla, že se blíží. Ne že by je s Ronem každý rok bláznivě slavili a ta dlouhotrvající tradice skončila právě teď, protože se rozešli.

Povedlo se jí ignorovat nadcházející narozeniny, dokud se ve čtvrtek nevrátila z práce a neprolistovala zásilku mudlovské a soví pošty. Rodiče jí poslali přání, stejně jako stará prateta Elsa. Byly tam gratulace od Harryho s Ginny, Arthura a Molly, od Minervy McGonagallové. Teprve když si uvědomila, že od Rona nic nepřišlo, ta skutečnost ji tvrdě zasáhla.

Vytáhla z ledničky všechny zbytky a přála si, aby teď mohla jíst večeři, kterou by měla, kdyby svou matku nechala, aby jí uspořádala oslavu. Nebylo by to nic bolestného. Matka by pozvala jen Potterovy a několik Weasleyových, podávala by příliš vydatný dort a byla by přesvědčena, že zachránila svou dceru od několika hodin trápení. Místo toho tu Hermiona seděla sama, přežvykovala studené kuřecí stehno a vzpomínala na novou módní restauraci, kterou s Ronem vyzkoušeli o jejích minulých narozeninách. Dokonce i práce na knize jí poskytovala jen nepatrné rozptýlení. Při práci na projektu byla zvyklá nevnímat vyrušování, ale to se toho večera ukázalo být skličujícím problémem, když jí hlavou táhly výjevy z loňských narozenin. Usoudila, že všechny ty roky měla trávit víc času s Ronem a méně prací. Ale oba tak pracovali na svých kariérách a vzdalování se bylo velmi pozvolné...

Hermiona pro ten večer konečně odložila psaní jako zcela beznadějné a rozhodla se jít na procházku. Dnes nemohla k nikomu zajít, aniž by se předvedla jako ubohá a strádající. Její rodiče by věděli, proč se u nich zastavila, stejně jako Harry s Ginny. Každý by si pomyslel Ubohá Hermiona, na své narozeniny sama, bez Rona...

...pokud by nezaklepala někde, kam by každý nešel...

 

***

 

Později Hermiona usoudila, že by dala cokoli, kdyby dokázala uchovat výraz na Snapeově tváři, když se objevila na jeho prahu. Říci, že ten člověk byl překvapený, bylo slabé slovo. Ale nepřežil léta jako dvojitý agent tak, že by reagoval pomalu, a v okamžiku svůj překvapený výraz důkladně zamaskoval.

„Měli jsme dnes večer schůzku, Grangerová?“

„Ne,“ řekla a už litovala impulsu, který ji sem přivedl. „Chtěla jsem... ehm... se zeptat, jestli byste nechtěl jít ke Kostkovanému poníkovi.“

„Teď?“

„Ano. Tedy pokud jste neměl jiné plány.“

Snape na okamžik otevřel ústa, rozhlédl se okolo sebe, jako by chtěl učinit výpad proti lidem, kteří přicházejí bez ohlášení. Místo toho pokrčil rameny.

„Přejete si opět diskutovat o Voldemortovi?“

„Ne nutně.“

Další ticho. Nervózně přešlápla z nohy na nohu, připravená otevřít pusu ke květnaté omluvě za to, že sem vpadla.

„Výborně,“ pronesl Snape úsečně. „Počkejte tady.“

Zmizel v domě a nechal ji stát samotnou v chladu pozdního léta. Za chvíli se vrátil, natahoval si černé kožené sako, zatímco za sebou přibouchl dveře. Hermiona se na něj snažila nezírat. Oblečení, které si vzal do hospody při její minulé návštěvě, bylo neutrální - ani ryba, ani rak -  přijatelné jak v mudlovském, tak i v kouzelnickém světě. Nicméně kožené sako bylo jasně mudlovské. Bylo dost dobré vidět Snapea takhle oblečeného, pomyslela si. Dělalo ho to tak nějak lidštějšího.

Kostkovaný poník nebyl tak přeplněný jako minule. Hermiona opět pozorovala kožené sako, když ho teď Snape svlékl a pohodil na vedlejší židli.

„Nuže?“ zeptal se a pohodlně se opřel.  „Co chcete?“

Ano, byl to opravdu špatný nápad. „Nic. Jenom – nic.“

„Skutečně očekáváte, že tomu uvěřím?“ zvedl obočí.

Krátce bojovala sama se sebou, pak vyhrkla: „Fajn. Řeknu vám to, takže si ze mě můžete dělat legraci a pořádně si to užít. Mám narozeniny a nechci být sama.“

Snape se nevěřícně napřímil na židli. „Nechcete být sama na své narozeniny? Veliký Merline, co je tohle za šílenost?“

„Slyšel jste,“ zamumlala. „Mám narozeniny. Vážně jsem si myslela, že mi to nebude vadit, ale jsou to první narozeniny, kdy jsem sama – tedy bez Rona – a kdybych strávila večer s kýmkoli ze svých známých, nejspíš by mě litovali.“

„Vy se vážně musíte utápět v sebelítosti, když vás to vyhnalo hledat mou společnost,“ zavtipkoval suše.

Hermiona krvavě zrudla. „Chtěla jsem s vámi strávit večer, protože jsem věděla, že mě nebudete krmit falešnými frázemi, abych se cítila lépe. A taky proto, že minulou večeři jsem si tu užila.“

Pohled, který na ni Snape upřel, byl znepokojující, ale odmítla se krčit pod jeho intenzitou. Nakonec mrkl.  Potřásl hlavou a koutky úst mu zvlnil zdráhavý náznak úsměvu.

„Grangerová, víte, že jste nesnesitelná ženská?“

„Příležitostně už mi to bylo sděleno,“ připustila se sotva patrným úsměvem.

„Takže, pokud vás nelituji, mohu si dát pivo?“

S úlevou přikývla. Vstal ze židle.

„Smím vám něco objednat?“

„Jen perlivou vodu.“

„Samozřejmě.“ V očích se mu ďábelsky zablýsklo. „Žádný alkohol?“

„Ne.“ Vrhla na něj zuřivý pohled.

Zakrátko se vrátil s jejich pitím. Popadla vodu a mohutně si lokla.

„Není divu, že jste se opila,“ poznamenal, když se znovu posadil. „Nikdo vás nenaučil upíjet po malých doušcích?“

„Měla jsem žízeň,“ zamumlala.

„Laskavě projevte jistou zdrženlivost s tou perlivou vodou. Nechci vás odsud odnášet.“

Zírala na něj. „Vy toho nenecháte, že ne?“

„Pravděpodobně nikoli. Řekněte mi, Grangerová, kterou část mého odporného života byste chtěla odhalit dnes večer?“

„Dnes nemám v úmyslu diskutovat o knize. Kromě toho,“ dodala, „jste dal jasně najevo, že mi neposkytnete interview.“

„Samozřejmě, zapomněl jsem – posledně jste mě navštívila, protože jste chtěla informace o Voldemortovi, ne o mně.“

„Vy mi říkáte, že jsem na to šla s jemností draka.“

„Neřekl jsem, že jste nebyla jemná, Grangerová. Jen průhledná.“

„Děkuji mockrát,“ řekla hořce.

„Pak tedy smím předpokládat, že ode mne nepotřebujete žádné další informace?“ zeptal se povýšeně.

„To, že dnes nechci mluvit o knize, neznamená, že jsem skončila naše …“ zarazila se těsně před tím, než řekla ‚interview‘.

„Naše co?“

„Naši konverzaci,“ dokončila triumfálně.

Koutky Snapeových úst sebou cukly v plnohodnotném úsměvu. „Pokud nebudeme konverzovat, pak to bude opravdu tichý večer.“

Hermiona hlasitě zaúpěla. „Vzdávám se. Vyhráváte. Zmijozelové...“

„Prosím vás, co s tím má co společného Zmijozel?“

Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Rozhodla se, že dnes večer není sto čelit Snapeovu slovnímu šermování. Na to musel být člověk odpočatý a v dobré formě, a to nebyla.

„Proč,“ pokračoval Snape, „cítíte potřebu předvádět se s kolejními předsudky ještě tak dlouho poté, co jste opustila Bradavice? Což jste se nepoučila, že ten zatracený klobouk nás staví tam, kde chceme být, a ne tam, kam by nás zařadila nějaká mystická bytost? Lidé vstupují do koleje a přijímají její charakter. Jak jinak byste vysvětlila skutečnost, že Neville Longbottom má v šuplíku na ponožky Merlinův řád?“

Zírala na něj s otevřenými ústy. Snape pokračoval.

„Jste upřímně přesvědčená, že každý student Zmijozelu se plíží nocí a vymýšlí ďábelské plány? Nebo že každý Nebelvír je hrdinou? Běžně jsem dával špatné známky Havraspárům, a pokud si myslíte, že všichni v Mrzimoru byli samosebou loajální, pak jste nebyla nucena naslouchat vzlykající Zmijozelce, jejíž přítel z Mrzimoru tahal za nos ji i další tři dívky. Kolejní rivalita je mladistvá, hormony poháněná věc a ztráta času, Grangerová. Určitě byste si to už měla uvědomovat.“

Mohla jen tiše sedět a lapat po dechu. Severus Snape, bigotní učitel lektvarů, dostal rozum? Povedlo se jí usmát.

„Rád přednášíte, že? I když jste pohrdl kariérou učitele...“

Snape usrkl svého piva a odložil půllitr na stůl. „Dospívající jsou nejnáruživější, nejhorkokrevnější stvoření.  Všechno je pro ně ‚nejhorší‘ nebo ‚nejlepší‘, černé a bílé, dobré a špatné. Jsou tak mladí, že nemají ke srovnání nic, co by usměrnilo jejich názory. Nevidí jemné rozdíly, jež jsou životu vlastní.  Všichni Nebelvíři jsou stateční, všichni Zmijozelové zlí? Samozřejmě, pověsti říkají, že tomu tak je. Bohužel, pověsti neberou v úvahu lidské volby.“

 

xxx

 

Hermiona přemýšlela o Snapeových slovech, když později v noci ležela v posteli, zírala do stropu a nedokázala usnout. Jejich rozhovor se přesunul k diskusi o tématech článků v ranním vydání Denního věštce, ale byly to komentáře ke kolejnímu soupeření, kterým stále věnovala pozornost. Jak Snape říkal, nebylo žijícího bradavického absolventa, který by nebyl zaslepený ohledně dobrých či špatných vlastností druhých, založených na kolejní rivalitě. Ale právě teď mohla vidět, že vychvalovaná nebelvírská kuráž byla jen jedním druhem statečnosti.

Byl tu i jiný typ: tichá odvaha, umožňující čelit minulosti a uznat odpovědnost za své jednání. Odvaha, která dovolila člověku přijmout důsledky a dobrovolně nabídnout náhradu za své omyly.

Přes všechny jeho nedostatky, Hermiona Grangerová v sobě našla náhlou úctu k Severusi Snapeovi.

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: sisi - 18.07. 2021
víno není nejlepší volbou pro Hermionu, asi není zrovna ten typ lidí, kteří mohou pít víno. Navíc nemá zažité, jak vlastně vychutnávat pití. TOTO NENÍ NÁVOD K BEZUZDNÉMU PITÍ!!!!! Potřebuje trošku proškolit, jak se napít a neopít. Jak ve sklenici vína hledat zlatavé odstíny, ušlechtilou sedlinu, ovonět, poválet po půnebí, okoštovat... proložit každé polknutí kouskem sýru, špeku, nebo chleba. Že víno není na zahnání žízně, ale pro potěšení srdce. Děkuji za překlad.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: Keiko - 08.05. 2017
Výměny Severuse a Hermiony jsou parádní, kousavé, živé a odhalující.... Přesně to, co Hermiona potřebuje pro svoji knihu :)

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: Iveta - 14.03. 2017
Získat ústu k SEverusovi mi připadá jako dobrý dárek a prozření ohledně kolejí taky :-) Díky za překlad :-)
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 14.03. 2017
Vidíš, to mě nenapadlo - lepší dary by si nemohla přát. Děkuji!

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: zuzule - 10.03. 2017
Krasny, zacinaji se pomalu ''kamaradit'' :) Dekuju!
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Ano, už začíná něco rýsovat:-) Děkuji.

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: miroslava - 09.03. 2017
děkuji, skvělý překlad.

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: miroslava - 09.03. 2017
děkuji, skvělý překlad.
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Bylo mi potěšením :-)

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: martik - 09.03. 2017
Páni holky nade mnou se do toho komentování pěkně vrhly, tak já budu stručná. Musím souhlasit s marci: to, co provedl Brumbál na konci prvního ročníku, by rozdýchal jen málokdo - celý rok pečlivě sbírají body a pak mávnutím proutku vyhraje někdo úplně jiný. A není divu, že v tom, co v té době probíhalo a co musel Severus dělat, si učení moc neužíval. A naopak jeho poslední prohlášení mi připadá jako dostatečně uvědomělá charakteristika dospívajících, a že Severus si dobře uvědomuje, jakou roli v tom hrál on, jak moc se na tom názoru podílel, jak se přitom cítil a jaké pocity jeho osoba vyvolávala. Ale znovu - doba si to žádala. No tak to jsem moc stručná nebyla :-D Moc se mi líbí, že se Hermiona v okamžiku samoty utíká k Severusovi a i to, jak ji Snape překvapeně, ale přitom svým způsobem nadšeně, vítá. Děkuji a těším se na jejich další rozhovor. PS: Chci vidět to kožené sako.
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Ani jsem nečekala, že právě tyto tři odstavečky z celé poměrně dlouhé kapitoly vzbudí takový ohlas, a moc se mi to líbí. Severus měl pravdu, že horké dospívající hlavy si zákonitě musí myslet, že není nic většího a důležitějšího, než školní události. A věřím tomu, že až se za pár let spolužáci potkají, už se zralými zkušenostmi z dospělého světa, už budou všechno vidět jinak, tedy aspoň většina z nich. Hermiona si vybrala jediného člověka, který ji nebude litovat a posuzovat, a vybrala si opravdu dobře, na jiné myšlenky ji přivedl dokonale :-) Kožené sako - přemýšlela jsem, jestli to nemá spíš být bunda, ale ty měli už v kánonu bratři Weasleyové, takže pro kouzelníky nic nového, tak jsem Severuse oblékla do saka - nemusel by to být špatný pohled, že? Děkuji!

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: marci - 09.03. 2017
panečku, margerta se rozohnila :) No, mně trochu zavadil Ron, že neposlal ani přání k narozeninám - to mohl, rozešli se víceméně civilizovaně... No a pak mě tedy rozhodně nenapružil Severus a jeho "černobílé" učitelování, nýbrž hermiona s její myšlenkou: Severus Snape, bigotní učitel lektvarů, dostal rozum? Budiž jí přiznáno ke cti, že poslední větou kapitoly získala ztracené body zpět. Jo, Severus byl navenek "černobílý" a svoji kolej protěžoval. No, někdo musel, protože zbylí tři ředitelé protěžovali také každý tu svoji plus Brumbál zcela nekriticky nebelvír. Takové prostředí v bradavicích bylo a dávat to za vinu Snapeovi mi nepřijde fér. Jak asi výchovně působila na děti situace v prvním dílu, kdy ředitel zcela nespravedlivě na poslední chvíli rozdal nekřesťanské množství bodů a zvrátil tak regulérní vítězství Zmijozelu??? Ech - no, koukám, že jsem komentovala spíš margaretin komentář, takže denice, holky - krásný překlad, skvělá kapitola a moc se těším na pokračování :) Obří díky!!
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: margareta - 09.03. 2017
No právě, marci, no právě! Hermiona patřila mezi studenty k nejchytřejším a ovlivnilo ji to stejně jako ty ostatní! Začala o tom vlastně přemýšlet až teď a kdyby nepřišla do kontaktu se Severusem, smýšlela by tak pořád! Stereotypy se bourají nejhůř! Zbylí ředitelé si své nefér chování nejspíš dosud neuvědomili a možná je praktikují i nadále. Snape je první, co tohle téma nakousnul! Sláva mu!! Vážně si myslím, že kdyby se vrátil k učení, mohl by v Bradavicích začít mnoho dobrých změn! Brumbál by možná spadl z piedestalu mučedníka, on sám by přestal být vnímán tak negativně a hlavně studentům by to pomohlo! Dobrá výchova nové generace je pro každou komunitu přece základ. Ubezpečuji tě, že jsem skalní snamionkářka! Takže to víš, přeji si ho vnímat jako hrdinu a zachránce kouzelnického světa ve všech směrech! Ostatně, není všem dnům konec, ne?
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: margareta - 09.03. 2017Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Marci, moc mě těší, že jsi zmínila tuhle Ronovu lenost - už dřív mohl psát bratrům, ale manželce neposlal ani řádek: mám se dobře, jak se máš ty? Prostě mu za to nestála, jednodušší bylo to odbýt slovy, že on je děsný na psaní. Stejně tak prakticky bez omluvy celá léta chodil pozdě na schůzky. V tom Hermionu nechápu, mně by to udělal jen jednou. A zcela souhlasím se Severusem, že kolejní rivalita je hormony poháněná pubertální - no, on byl decentní, já napíšu - idiocie. Předpokládám, že většina absolventů se jí zbavila pár měsíců po absolvování, zanechala školu za sebou, prostě se začala starat o budoucnost. Proto chápu, že Hermiona Severuse nadzdvihla tím, že takové roky poté, co absolvovala, pořád vnímá svět jako nezralá školačka. Děkujeme!

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: margareta - 09.03. 2017
No, já jsem z něho zmatená, což by asi kvitoval spokojeným úšklebkem. Jenže pokud tu svou úvahu o dospívání a lidských volbách myslel vážně, měl by taky uznat, že i on se coby učitel choval černobíle, když protežoval Zmijozel a tepal ostatní. Takže se vlastně coby racionální dospělý choval stejně jako iracionální pubescenti. A že svým chováním ty pověsti o rozdílnostech fakult pilně posiloval a podněcoval! Jistě, v době války musel. Ale uvědomoval si, kolik studentů přitom za celou tu dobu v existenci těch rozdílů skálopevně utvrdil? A že si to ponesou dál a budou to předávat svým dětem jako nezvratný fakt? Vlastně by měl jít znovu učit, aby to, co do svých studentů tak bolestivě natloukl, pomohl z další generace zase vytlouct!! Myslím si, že to ví a proto se mu do toho tak nechce. Prý pohrdání učitelováním! Leda houby! Vařit primitivní lektvary je jednodušší, než kdyby šel sklízet, co zasel a jako příklad špatné setby musel prezentovat sám sebe! To by podle mého názoru byla odvaha a skutečné přijetí důsledků svých činů! Nevědomost hříchu nečiní, se říká. Ale on věděl! Mám za to, že to jeho současné rozhodnutí, sdělit všem, z jakých důvodů to dělal, je jeho nejsilnějším motivem, proč s Hermionou vůbec mluví.Aspoň prozatím. A budiž mu to ke cti, protože začít je vždycky nejtěžší!! Děkuji za krásnou kapitolu!! Moc se těším, jak se to vyvine! Děkuji!!!
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Přiznám se, že od včerejška pod dojmem z tvého komentáře usilovně uvažuji, co o Snapeovi víme z kánonu a co z ff, a mám to už tak spletené, že bych si měla zase přečíst JKR, abych to od sebe trochu oddělila. Nedokážu si vzpomenout, jestli JKR někde napsala, že byl taková neřízená střela, i když učil ostatní koleje a jiné ročníky. Podle mě máslo na hlavě měli všichni profesoři, a Brumbál, který měl být nestranný, místo co by kolejní rivalitu tlumil, ji ještě rozdmychával. Taky si uvědomuji, že kniha je psaná z Harryho úhlu pohledu, a ten měl tedy rozhodně k objektivitě hodně daleko :-) A k druhé části tvého komentáře - svědí mě prsty, ale ne, nebudu nic prozrazovat! Děkuji!

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: Jimmi - 09.03. 2017
ďakujem
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Já děkuji!

Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: Lupina - 09.03. 2017
Ano! Konečně nezávazný hovor, konečně se začínají poznávat. A Severus byl zase šmakózní :-) Děkuji, děvčata. Užila jsem si.
Re: Kapitola 9. Narozeniny a kuráž Od: denice - 11.03. 2017
Ano, konečně! Hermiona sebrala svoji nebelvírskou kuráž a vyšlo jí to .-) Děkujeme.

Prehľad článkov k tejto téme: