Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.  

Čtvrtek, 10. března

21:00 – Withernsea, Yorkshire

Dnešní večer byl opravdu poněkud absurdní.

Odpoledne jsem se přemístil na sever, abych navštívil otce. Avšak Snape starší nebyl v nejlepší náladě. Když jsem vešel k němu do ložnice, nevěděl ani, kdo jsem. Než jsem mu stihl vysvětlit, že jsem jeho syn, vzal si do hlavy, že jsem jeho bratr Philip. Ve skutečnosti jeho dávno zemřelý bratr Philip.

Pak se na mě rozeřval, stěží srozumitelně, o jakési příhodě, o níž jsem neměl ani ponětí. Podstata spočívala asi v tom, že jsem mu něco provedl. Tedy nic nového.

Potěšilo mě, že jsem nepřišel o své morální zásady, jelikož se pokaždé za podobné situace udržím a neuvrhnu na něj tišící kouzlo.

Bezvýsledně jsem se snažil jej uklidnit. Nepodařilo se, samozřejmě.

Nakonec jsem usoudil, že jde o prohranou bitvu, vstal jsem a odešel. Nechtěl jsem odejít úplně – ne, když byl v takovém stavu – tak jsem popadl otcovu tvídovou čepici s kšiltem, abych si ochránil hlavu před mrazivým mrholením, a vydal se ven.

K okraji útesu jsem došel jen tak daleko, jak jsem se odvážil. Nešlo o moc kroků, když se uváží, jak blízko u domu útes leží. Hluk moře na pláži pod ním byl ohlušující a výhled přede mnou tak monotónní, nekonečně šedý a depresivní, že jsem si říkal, jestli by mi nebylo jedno, kdyby se země pod mýma nohama rozpadla.

Zapálil jsem jednu z otcových cigaret, které jsem sebral cestou z jeho ložnice. Nejsem kuřák v tradičním smyslu slova. Můj zájem o cigarety je čistě vědecký.

V létě před sedmým ročníkem jsem si vzal do hlavy, že provedu experiment. Začal jsem kouřit krabičku denně, dokud jsem neměl pocit, že jsem konečně závislý – už jsem zapomněl, jak dlouho přesně trvalo, než jsem cítil první potřebu. Jakmile jsem tohoto stadia dosáhl, experiment mohl skutečně začít – najít způsob, jak bojovat s účinky závislosti. Co jsem udělal? Vyvinul jsem lektvar, který jen po pár dávkách zmírnil potřebu nikotinu.

Bohužel vývoj lektvaru trval déle, než jsem původně očekával, takže jsem pár měsíců sedmého ročníku umíral touhou vypadnout z přeměňování a dát si čouda.

Samozřejmě jsem ztratil veškerý zájem o kouření poté, co jsem vyléčil jeho účinky. Přesto ho v časech podobných dnešku využívám k soustředění mysli.

Krátce jsem si pohrával s myšlenkou na zopakování pokusu, tentokrát však s alkoholem, ale rozhodl jsem se, že by to mohlo zajít příliš daleko.

Je to zvláštní. Otcova mysl se sice postupně zhoršuje, ale vsadím se, že mu stále neujde jediná chybějící cigareta. Jednou jsem mu nabídl svůj lektvar, aby omezil následky na plicích.

Řekl: „Neblázni! Dyť to je moje jediné potěšení!“

Tomu asi nemohu oponovat.

Už jsem nějakou chvíli vykuřoval a hleděl na pobřeží, když se po cestě před domem přiblížila osamělá postava. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost, ale ona ji zjevně věnovala mně. Další věc, kterou jsem si uvědomil, bylo její zavolání.

„Ahoj, vy tam. Copak tady děláte?“

Kriste na nebi. Byla to Grangerová. Její kamenný výraz bych rozpoznal i v pološeru. Jak je možné, že někoho nevidíte věky, ale pak ho všude potkáváte?

„Paní Weasleyová –“

„Stačí Hermiona,“ přerušila mě.

„Hermiono,“ pravil jsem klidně a nohou típl cigaretu. Moc dobře jsem si uvědomoval čepici na hlavě, ale sundat ji by té ženské signalizovalo mé nepohodlí. Tak jsem obětoval důstojnost a nechal ji tak. „Jaké potěšení.“

Udělalo mi radost, že můj tón byl natolik suchý, aby mohl posloužit coby troud. Dobře. Ona může trpět mým posměchem, jako já trpím jejím.

„Žije tady můj otec.“ Hlavou jsem kývl směrem k domu.

Chvilku vypadala překvapeně, poté si upravila deštník, aby se mohla podívat na to malé stavení. „Opravdu?“

„Ano, opravdu.“ Proč bych lhal?

Pousmála se. „Já tady poblíž nežiju, ale ráda chodím k tomuto kousku pobřeží, hlavně po dlouhém dni.“

Mohl jsem jen hádat, co může představovat pojem dlouhý den u přesnaživého ideálu spravedlnosti a rovnosti.

Pořád hleděla na otcův dům.

„Tady jste vyrostl?“ zeptala se.

K jejímu náhlému zájmu o mou osobu jsem nic nepoznamenal. „Ne, to opravdu ne. Vyrostl jsem na druhé straně Penin. Ale můj otec je až do morku kostí Yorkshiřan. Zkusil štěstí jinde, a když se ukázalo jako klamné, vrátil se do milovaného East Ridingu…“

Konkrétně bez manželky a syna.

Kdokoliv by omluvil pohrdání, s nímž jsem promluvil, ale mám tajné podezření, že ne ona.

„Není pro něj nebezpečné tady žít?“ Obrátila zrak ke stále ustupujícímu skalnímu masivu.

Ledabyle jsem pokrčil rameny. „Myslím, že v to doufá – že ho nakonec moře pohltí.“

Vytřeštila oči šokem.

„Je nemocný,“ vysvětlil jsem, „Nevyléčitelně.“

„To je strašné,“ řekla a vypadala zamyšleně. „Je mi to líto.“

Opět jsem pokrčil rameny. „To už je život.“

Samozřejmě – zpětný pohled mi napoví, že ji moje kavalírské chování urazilo, ale v té chvíli jsem si to neuvědomil, jak naznačuje naše další výměna.

„Žijete s ním?“

„Sakra ne,“ ušklíbl jsem se. „Tohle bohem zapomenuté místo nenávidím. Co se mě týká, moře má zelenou.“

Zírala na mě. „Aha,“ odvětila upjatě. „No, jestli… jestli mě omluvíte, musím jít. Na shledanou… Severusi.“

A s tím se ztratila zpět na silnici. Lehce zmatený jsem její odchod sledoval. Část mě na ni chtěla zakřičet, ať je opatrná, kam na této zrádné zemi šlape, zatímco moje druhá, obávám se, docela nejistá část chtěla sama vyběhnout a shodit jí z útesu.

Podařilo se mi potlačit oba impulzy.

Nelíbilo se mi, jak se na mě podívala. Asi si myslela, že nemám v těle jedinou soucitnou kost a že jsem nechal invalidního otce žít samotného v prázdném domě, který těsně přiléhá k rozpadajícímu se větrem ošlehávanému útesu.

Co, sakra, může vědět? Neví nic o mém vztahu k otci. Tady její bohorovné ideály nejsou vítány.

Faktem však zůstává, že jsem odešel s výrazným dojmem, že mě Hermiona Grangerová zcela a rozhodně, naprosto a jednoznačně odsoudila.

No, ať se jde vycpat.