Autor: SilverWolf7007 Překlad: Coretta Beta: Avisavis Banner:Coretta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3157478/1/Dear-Order
Přístupnost: K+ (dle FF, odpovídá věku 9+)
Milý řáde
Aneb jednadvacet dopisů
adresovaných
řádu Přehnaně podezíravého plameňáka
Dopis devatenáctý:
Je to prostě záhada
S pomocí Hermionina nekompromisního denního plánu zabralo dokončení úkolů všem studentům jen pár dní.
Jakmile na pergamenu zaschlo poslední slovo a Hermiona všechny práce zkontrolovala (Ron veškeré její návrhy ignoroval, prohlásil, že toto léto už pracoval víc než jakékoliv předchozí), uložili je do školních kufrů a přemístili se z kuchyně k nejbližším pohovkám.
Hermiona se schoulila v křesle s knihou o starověkých kultech, kterou četla jako oddechovou literaturu, Ron těžce drtil v šachách spojený tým Ginny s Nevillem. Až skončí, měla Hermiona v plánu navrhnout, ať rozehraje čtyři různé hry s jinými protihráči, aby měl nějakou výzvu.
Luna se natáhla na podlahu, kde malovala obrázky vlaků, hadů a plameňáků a šťastně si u toho broukala.
V místnosti byli také Moody a Albus, povídali nad šálky čaje. Pokud mohla Hermiona říct, diskutovali o podezřelém poklesu Voldemortovy aktivity přes léto a o vtípcích, které se v domě přes léto odehrály. Moody si myslel, že by mezi nimi mohlo existovat nějaké spojení.
Severus z důvodů, které nikdo nedokázal rozluštit, vařil v koutě lektvar. Remus seděl na nedalekém gauči, v ruce podivnou hroudu jílu a zkusmo do ní šťouchal hůlkou.
Relativní klid byl náhle přerušen, když do místnosti divoce vpadla dvojčata. „Našli jsme ho!“ Překřikovala se.
Všichni se ohlédli ke dveřím a ostatní obyvatelé domu se při tom pozdvižení také přišli podívat, co se děje.
„Našli jste co?“ Zeptala se Hermiona, když se zdálo, že dvojčata další informace neposkytnou.
„Pošukovo oko!“ Řekl George.
Moody se rázem postavil. „Moje co?“
„Vaše magické oko!“ Odpověděl Fred rozjasněně. „Mysleli jsme si, že jste ho ztratil, a ukázalo se, že jsme měli pravdu!“
Bystrozor vypadal rozpolceně, zřejmě se nemohl rozhodnout, zda se přiznat k vnitřnímu zmatku, nebo zda ho zakrýt výbuchem vzteku. Vyjmul falešné oko, které nosil a nevěřícně klouzal pohledem mezi ním a tím v Georgově ruce.
„Proč jste si mysleli, že jsem ho ztratil?“ Zeptal se nakonec.
„No, protože jste nedokázal říct, jestli tu Harry je nebo není,“ řekl George. „Bill a Charlie přišli na to, že kdyby vaše oko fungovalo, jak má, prostě byste ho viděl.“
„Ten chlapec tu někde je,“ zavrčel Moody. „Musí být!“
„Jsem housenka, jestli je to pravda,“ řekla Luna, aniž by se obtěžovala odtrhnout zrak od svých kreseb. „Jestli dokážeš, že je to tak, svatosvatě přísahám, že se zavinu do kokonu a vylezu z něj jako motýl.“
Všichni se na Lunu na moment zadívali, ale ona dál vybarvovala svého plameňáka.
„Jo, takže,“ vzpamatoval se Fred. „Teď to tu můžete zkontrolovat a jednou provždy zjistit, jestli tu je nebo není.“
„Kde jste ho našli?“ Zeptal se Bill, když si Moody oko od George vzal a pečlivě ho leštil. „Pátrali jsme úplně všude.“
George pokrčil rameny. „Vlastně bychom měli přiznat, že jsme ho už ani nehledali, jen jsme šli kolem Elmera-“ George udělal pauzu, aby dal prostor Severusově obvyklému zavrčení, ke kterému se nově připojilo zlostné vrčení Kingsleyho. „A prostě tam bylo, viselo mu z huby. Málem mi ukousl ruku, když jsem se mu ho snažil sebrat.“
„Pak na nás prskal, až dokud jsme odtud neutekli,“ dodal Fred. „Odporně náladový, velbloud jeden.“
Tou dobou už měl Moody oko v oční jamce a zběsile ho protáčel, jak prohledával dům. „No, děvče, předpokládám, že z tebe jen tak hned motýl nebude. Potter v domě není.“
„Já vím,“ odpověděla Luna a s úsměvem popadla červenou pastelku a přesunula se na vlak. „Harry sem nevkročil od posledních Vánoc. Pokoušela jsem se vám to říct.“
„Jestli to ale nebyl Potter, kdo potom seslal všechna ta kouzla?“ Dožadoval se Moody. Obrátil se k Albusovi. „Tohle jen dokazuje mou teorii. Je za tím Ty-víš-kdo!“
Severus v koutě k sobě přitáhl pozornost tichým odkašláním. „Je třeba zmínit, že incident na ministerstvu, ke kterému před začátkem léta došlo, zanechal Pána zla se značně nepříjemnými migrénami,“ řekl. Pak se odporně ušklíbl. „Takovými, kterým nedokážou ulevit ani mé nejsilnější lektvary proti bolesti.“
Pár lidí se zachechtalo, než si Moody uvědomil, co Severus naznačil. „Pokud to tedy není ten kluk, a není za tím ani ten megalomanický šílenec, kdo to zatraceně dělá?“
Severus tiše upíral obviňující pohled na Lunu, která od svého uměleckého díla vzhlédla přesně na tak dlouho, aby mu stihla poslat vševědoucí úsměv a mrknutí.
Minerva na druhou stranu koukala přímo na Remuse. „Myslím, že mám představu.“
Remus na ni zamrkal, oči nevinně rozšířené. „Ale Minervo, přece si nemyslíš, že bych s tímhle mohl mít něco společného já?“
Odfrkla. „Byl jsi strůjcem většiny pobertovských žertů většího rozsahu, když jsi ještě navštěvoval Bradavice, a na Harrym ti dost záleží. Nejsem si jistá, zda s ním přímo spolupracuješ, nebo jen jednáš jeho jménem, abys ho odškodnil, ale věz, že tě považuji za hlavního podezřelého.“
„Opravdu?“ Řekl Remus. „Já jsem osobně podezíral Freda a George.“
„Koho, nás?“ Podivili se sborem. „Nikdy!“
„Ale vytvořili jste tu přenosnou bažinu,“ poukázala Ginny. „Kromě toho se Pobertové stali vašimi idoly a od chvíle, co vám odbilo sedmnáct, působíte zmatek, kudy chodíte. Docela chápu, proč si to Remus myslí.“
„To si beru osobně, co říkáš, Grede?“
„Přesně tak, Forgi, docela dost osobně.“
„Jestli to ale nejste vy dva, kdo si myslíte, že to teda je?“ Zeptala se Ginny.
„Bill, to je jasné,“ prohlásil Fred.
„Bill?“ Odfrkl si pohrdavě George. „Tak to jsi milý bratříčku úplně mimo, tohle je docela určitě Charlieho práce.“
Bill a Charlie jen protočili panenky.
„Je to Severus, nemůžu si pomoct,“ široce se ušklíbla Tonksová.
Severus překvapeně vzhlédl od kotlíku, vypadal, že se ho obvinění niterně dotklo. „Tak to naprosto jistě nejsem!“
„Určitě, Severusi?“ Zeptal se Albus, oči mu vesele jiskřily. „Musíš přiznat, že jsi poslední osoba, kterou by někdo podezíral z napomáhání Harrymu.“
„Ano, protože bych ke spolupráci s tím spratkem nikdy nesvolil, docela určitě ne abych způsobil takový bezbřehý chaos!“
„Er, Severusi,“ vmísila se do toho váhavě Molly, pohled na kotlík, jehož obsah probublával nebezpečně blízko okraje.
„Ne! Nechci o tom slyšet ani slovo! Nepracuji s Potterem!“
„Severusi, jen chceme-“
„Remusi, přece aspoň ty ze všech lidí nemůžeš věřit-“
„Ne, samozřejmě, že ne, jsem to já, kdo musí celé léto poslouchat nekonečné tirády o zle, kterým Potterův rod postihl tuto zemi a kterého se dopustil konkrétně Harry,“ poukázal rezignovaně Remus. „Ale ten velbloudí repelent ti za chvíli přeteče, a co jsem si všiml, přidal jsi tam hadí vejce tolika různých druhů, že se to prožere skrz prkna v podlaze.“
Severus zaklel a nechal lektvar zmizet.
Právě v tom okamžiku strčil pomalu hlavu skrz dveře Elmer. Chvilku očichával vzduch, a když usoudil, že mu nehrozí velké nebezpečí (zřejmě proto, že se Křivonožka právě nacházel v akvarijní místnosti, kde jako uhranutý sledoval pohyb rybiček), rozvážně vstoupil.
Vypadal spokojeně, že se může vyhnout rohu, do kterého se Severus usadil, a ve kterém se k němu rychle připojil Kingsley. Zdálo se, že velbloud nemá v plánu působit problémy, alespoň prozatím, a ačkoliv ho Severus s Kingsleym nepřestávali jedním okem ostražitě sledovat, ostatní s jeho přítomností neměli problém, prostě si ho nevšímali a pokračovali ve spekulacích, kdo stál za všemi většími prázdninovými žerty.
Nedlouho poté vlétla dveřmi Hedvika, přistála na Ginnině rameni a trochu zmateně se rozhlédla, jako by si nebyla jistá, proč se všichni neshromáždili v kuchyni.
Ginny si vzala dopis, ale než ho otevřela, zadívala se se zdviženým obočím na Kingsleyho. „Nevím, na co si vždycky stěžujete, Hedvika pařáty vůbec nezarývá.“
Kingsley se zamračil na dívku i na sovu. „Má na mě spadeno, vím to.“ Hedvika na něj přezíravě zahoukala a jemně štípla Ginny do vlasů.
Ginny se neubránila širokému úsměvu, otevřela dopis a začala číst.
„Z Brazílie? Koho z Brazílie může Harry znát?“
„Nevím o nikom,“ řekla Hermiona. „Možná tam je na dovolené Seamus nebo Dean?
Ginny pokrčila rameny. „Možná.“
„Mám z toho divný pocit,“ povzdechl si Remus.
Ginny se zrazila. „No potěš.“
„Počkej, cože?“ Řekla Tonksová. „V hadím jazyce? Chce tím říct, že mu dopis poslal Vy-víte-kdo?“
„Skutečně si nemyslím, že by Pán zla pobýval v Brazílii,“ řekl Severus a zněl při tom, jako by ho něco bolelo.
„Možná to dal poslat někomu jinému?“ Pronesl nejistě Remus. „Ale… pohlednici? Vážně?“
„Co kdybychom Ginny nechali dočíst a poslechli si, co k tomu má říct?“ Navrhl Arthur.
Všichni umlkli a Ginny se poslušně vrátila ke čtení.
„Tak o tom dost, dost pochybuju,“ zamumlal Ron.
Hermiona zasténala. „Harry, to nemyslíš vážně…“
„Prosím, ať je jedovatý.“
„Buď zticha, Severusi.“
Severus jen shlédl na Lunu, která ho pro jednou ignorovala a sledovala Ginny.
„Buď zticha, Severusi,“ zopakoval Remus.
„Nic jsem neřekl!“
„Ne, ale vidím ti na očích, co si myslíš. Jak si asi myslíš, že by Luna mohla zařídit všechny ty žerty a komunikovat s Harrym, aniž by o tom někdo věděl?“
„Počkej, profesor Snape podezírá Lunu?“ Zeptal se George nechápavě.
„Ne-e, Luna ani náhodou!“ Souhlasil Fred.
Luna jen kývala nohama ve vzduchu a přikreslila svému hadovi typickou kresbu anakondy.
Ginny netrpělivě vydechla a četla.
„Nevím proč, ale najednou jsou mi muchlorozí chropotalové nějak sympatičtější,“ řekl Kingsley opatrně.
„Vy to evidentně nejste,“ zašvitořila Ginny. Hedvika souhlasně zahoukala. Kingsley si odfrkl a zavrtěl hlavou.
„Ve skutečnosti žádnou pohlednici od hada nedostal, že ne?“ Zeptal se Neville.
„Samozřejmě, že ne!“ Vykřikla Hermiona. „Jen se zamysli, Neville, to prostě neexistuje.“
Neville pokrčil rameny. „No já nevím, Hermiono, mluvíme tu o Harrym.“
Zarazila se. „Pravda.“
„Ne!“ Vyjekla z ničeho nic Luna. „Ne, zlobivý Elmer! Zlobivý! Neposlušný domácí velbloud! Moc zlobivý!“
Všichni zbystřili a právě zahlédli Elmera cválajícího ze dveří, pár listů napůl rozžvýkaného pergamenu v tlamě. Luna vstala a s hluboce uraženým výrazem hleděla za ním.
Severus se vzdal svého zastrčeného místa v rohu a přešel do středu místnosti. „Grangerová, kde je váš tygr? Získám ty směšně podezřelé malůvky Láskorádové zpět.“
„Ach ne, pane profesore, to je v pořádku,“ vzdychla Luna posmutněle. „Děkuji za zvážení, ale vážně bude nejlepší, když Elmer odstraní důkazy. Ale nemějte starost, bude potrestán.“
Hermiona se zamračila. „Co přesně máš na mysli?“
„Dám mu sežrat Siriusovy staré spodky.“
„Přijatelné,“ řekl Severus a nespustil z Luny oči. „Ačkoliv mám pochybnosti, zda to velbloudovi bude vadit.“
„Elmer je velmi citlivý velbloud,“ řekla Luna bezstarostně. „Odmítá vkročit do Siriusova pokoje nebo se přiblížit k věcem, které silněji nesou jeho pach. Z nějakého zvláštního důvodu se mu z nich dělá nevolno, takže to bude chápat jako trest.“
„Teď si nejsem jistý, jestli to vyvrací mou teorii, že ten velbloud je Harry, nebo jí to naopak dodává na důvěryhodnosti,“ zamyslel se Arthur. Všichni na něj zůstali hledět s otevřenými ústy. „Co, to jste nezvažovali?“
„Vzhledem k tomu, že Elmer Severuse kousl, upřímně doufám, že tvoje teorie správná není,“ řekl Remus a tak tak se mu podařilo potlačit smích.
„To já také,“ zamumlal Severus. Luna se zasmála.
_____
PP: Mohu vědět, k jaké konspirační teorii se přikláníte vy? Myslím, že už máme dost vodítek, abychom dokázali přijít s něčím zajímavým…