Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

Pátek, 18. března

17:15 – doma

Dnes se mi podařilo soustředit se jen mírně. Samozřejmě jsem neudělal žádnou práci, ale toho si nikdo ani nevšimne.

Měl bych být rád za důležitý průlom v úkolu najít si ženu, obzvláště když jsem toho v tomto směru sám moc neudělal. Mám ale tušení, že podvědomě doufám, že mě chce zabít. S hrozbou smrti se umím vypořádat.

Nicméně se snažím o tom moc nepřemýšlet.

Ačkoliv bych si přál, abychom šli jinam než do Děravého kotle. Na druhou stranu, zrovna já můžu být sotva náročný na detaily.

Je dost možné, že teď píšu naposledy.  Nehodlám pokračovat, dokud to utrpení neskončí, a, no, konec může představovat mé ochromení nebo smrt. To teď nevím.

23:00 – doma

Hm.

Večer se nevyvíjel zcela tak, jak jsem očekával, což je, samozřejmě, dobré.

Ani Děravý kotel nebyl tak špatný, jak jsem předpokládal. V hospodě jsme si našli dostatečně tiché místo a posadili se tam. Donesl jsem nám pití a pak jsem nevěděl, co dělat. Což jsem jí nezmínil, že ano.

Ona tedy byla méně váhavá a prostě se rozhovořila. Klábosila o tom, co se událo v práci, a mě to ve skutečnosti ani neiritovalo. Mluvila i trochu o sobě – odkud je, o své rodině… asi takové ty obvyklé věci.

Ale pak se odmlčela a jen se na mě dívala. A já si s hrůzou uvědomil, že bych měl teď mluvit já o sobě.

Najednou jsem měl okno. Nevěděl jsem, kolik toho o mně už ví, ale něco určitě. Pokud tedy posledních pět let nežila zahrabaná pod zemí.

Zřejmě mé obtíže zaznamenala, protože řekla: „Ehm, nečekám, že budete mluvit o, no, válce nebo tak…“

Ponuře jsem se usmál, nebo to taky mohl být úšklebek. Úsměv, úšklebek – to samé, dle mých zkušeností.

Nevzpomínám si, co jsem odpověděl, ale vím, že hlavním průlomem rozhovoru z mé strany se stala otázka, kdy pobývala v Bradavicích. Chtěl jsem vědět, jestli byla mou studentkou a jestli jsem na ni prostě zapomněl. Abych byl upřímný, odhadoval jsem, že je alespoň o deset let mladší než já, což by potvrdilo, že jsem se nemýlil.

K mému překvapení jí po tváři přeběhl stín. „Věděla jsem, že k tomu dojde. Asi jsem dost mladá, abych byla vaší žačkou, že?“

Přikývl jsem a myslel si – teď to přijde. Začne mě proklínat za všechno zlé, co jsem jí provedl, a její hněv bude vyvolán v prvé řadě tím, že jsem na ni zapomněl.

Nicméně, co řekla, mě šokovalo víc.

„Nechodila jsem do Bradavic,“ prohlásila a obranně se narovnala, „protože jsem magicky oslabená. Ne úplně moták, ale na kouzelné vzdělání to nestačí.“

No, šlo o vývoj jako z románu, to musím říct. Teď jsem se cítil směšně, že jsem ji podezříval z plánování nepromíjitelných… Pokud mě tedy nechce ukolébat falešným pocitem bezpečí.

Ne. Projednou si budeš o lidech myslet to nejlepší. Paranoidní starý hňupe.

„Je to pro vás problém?“ zeptala se mě troufale.

„Vůbec ne,“ odpověděl jsem.

Není to problém, ale myslím, že by se to mohlo ukázat jako zajímavé.

Vypadá jako milé děvče a nevadí mi její povídání. Ale i když mi večer přišel příjemný, obávám se, že jsem poněkud neuchvácený. Nechci říct, že je to její chyba, protože byla zapálená, a nemůžu si pomoci a musím přiznat fakt, že mě má upřímně ráda a chce, abych já měl rád ji.

Asi je něco špatně se mnou. S celou situací se jaksi nedokážu smířit. Sedět tam, hovořit s někým, koho sotva znám… Celou tu dobu jsem měl pocit, že se snažím být jiný. To prostě nejsem já, abych si s někým vyšel na skleničku a abych byl poutavý a okouzlující. Ta zkušenost mi byla proti srsti.

Uvědomuji si, že je moudré dát takovým situacím víc než jednu šanci. Vyjádřila touhu si znovu vyjít, tak bych to možná měl zkusit a napodruhé, napotřetí, atd. se s ní budu cítit příjemněji.

Ačkoliv mě políbila na tvář – v té chvíli by mě vánek porazil – a když o tom tak teď přemýšlím, jsem vděčný, ale obávám se, že nikoli přímo u vytržení.

Uvidíme.