Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Return To Innocence nazpívala Enigma: https://www.youtube.com/watch?v=Rk_sAHh9s08

Draco co nejtišeji sestoupil do podzemních kuchyní. Našel čistou skleněnou lahev, naplnil ji vodou a zašpuntoval a poté narychlo připravil tři sendviče, zabalil je do ubrousku a cestou z kuchyně si do podpaží strčil lahev s vodou. Vzpomněl si, že se chtěl jít ještě podívat na Hermionu, tak přeběhl chodbu a opatrně se dal na sestup se schodů, které vedly k celám.

Schodiště i chodba k jeho štěstí zely prázdnotou. Nebylo by snadné někomu vysvětlovat, proč jde s jídlem a pitím sem dolů, kde věznili krvezrádce a mudlovské šmejdy. Na úpatí schodiště se zastavil, rozhlédl se po množství dveří, a pak znenadání ztuhl. Dveře cely Grangerové byly pootevřené. Přitiskl se zády ke zdi a pomalu, neslyšně zamířil tím směrem. Dolehlo k němu vyheknutí a nářek a po zádech mu přejel mráz. Když se doplížil ke dveřím, přitiskl se tváří k chladnému kameni a opatrně nahlédl dovnitř.

Theodor ležel na zemi. Dracovi hned nedošlo, co tam dělá, dokud neuviděl další pár štíhlých zašpiněných nohou pod těmi jeho. Celý zkamenělý vzhlédl výš. Grangerová upírala mrtvolně prázdný pohled ke stropu, ležela nehybně jako panenka a vlasy rozprostřené po špinavé zemi tvořily zaprášenou svatozář kolem její uslzené a zakrvácené tváře. Dívčin zbídačený zevnějšek ale Notta nijak neodrazoval. Mocně přirážel a držel ji pevně pod krkem.

Draco cítil, jak mu prsty ochabují, a lahev dopadla na kamennou zem, roztříštila se a voda se rozprskla po celé šířce chodby. Při tom hluku Nott zpozorněl a zvedl hlavu, aniž by ustal v pohybu. Okamžitě si všiml svého bývalého spolužáka, který ho sledoval bezhlesně jako socha – a usmál se na něj. Podle a sadisticky. Úsměvem, který říkal ‚dívej se na mě… jen sleduj tu extázi.‘

Byl to ten samý výraz, jaký viděl na Theodorově tváři v okamžiku, kdy Blaisova smrtelná kletba udeřila do hrudi jeho sestry. Ten samý pohled z předešlé noci, kterým probodl Draca, zatímco držel Hermionu za vlasy a vyhrožoval jí zbraní. Draco si přesně pamatoval jeho slova: „Co říkáš, Malfoyi? Bude ti připadat stejně rozkošná, když jí tu udělám velkou bolístku? Nebo možná díru… tady?“

Hermiona, uvězněná pod Theodorovým tělem, asi ani neslyšela tříštící se sklo, možná dokonce nezaznamenala, že je někdo u dveří. Jako tělo bez duše zírala do jednoho bodu na stropě a vedle stružky krve, která jí pomalu stékala z nosu po zamazané tváři, se klikatily cestičky několika slz.

Se srdcem v krku Draco ustoupil. O dva kroky. A v dalším okamžiku už ho nohy neposlouchaly a dal se slepě na úprk. Přeletěl halu, narazil do vchodových dveří, které se rozletěly dokořán, divže nesrazil na zem matku, která se se Snapem vracela z noční procházky – a běžel dál a dál a ani na vteřinu nezpomalil.

Nemohl si všimnout, že Snape chytil Narcisu za ruku, a neměl šanci zaslechnout, jak ji ujišťuje, že zjistí, o co jde. Utíkal. Proběhl branami pozemků a hnal se dál, až dokud nezakopl o vlastní nohy a nedopadl tvrdě na zem. Šok z pádu, obrazy znásilnění, které se mu vpálily do očních víček, stres posledních čtyřiadvaceti hodin, všechno to udeřilo plnou silou a Draco cítil, jak se mu vnitřnosti svíjí jako háďata. Předklonil se na roztřesených pažích a vyzvracel to málo jídla, co v poslední době pozřel. S prsty zarytými do trávy cítil, jak se nekontrolovatelně třese, a nedokázal rozpoznat, jestli to je chladem noci, nevolností nebo tím, co právě viděl.

Pokusil se postavit, ale nohy neprojevily sebemenší snahu ho poslechnout. Donutil se aspoň zhluboka dýchat. Musí se vrátit. Musí Nottovi rozmlátit hlavu kamenem a odtáhnout ho od ní. Proč zdrhl jako zbabělec? Proč ten pohled nedokázal snést a musel bez zastavení utéct až sem?

Nedaleko za jeho zády zaskřípal štěrk a Draco se prudce otočil.

Uprostřed cesty stál jeho kmotr a vůbec ničemu nerozuměl. Posvítil na Draca hůlkou. „Draco, co se stalo?“ promluvil na něj. „Je ti zle?“ zjišťoval, ještě než si všiml jeho zeleného odstínu a louže zvratek, od které se odráželo chladné světlo hůlky.

Draco se nadechl k odpovědi, ale vzpomínka na Notta a jeho zvířecí pohyby ho umlčela. Znovu sklonil hlavu a vydávil zbytky žluči.

Severus se znepokojeně mračil. „Co se děje?“ Přiblížil se a poklekl vedle něj.

Draco se musel několikrát nadechnout, než ze sebe vyrazil: „Nott.“ Oči měl rozšířené děsem a nevýslovným odporem.

„Co je s Nottem?“ naléhal Severus a rostlo v něm podráždění.

„Znásilnil ji,“ naznačil ústy a vyšlo z něj jen sípání. Severus potřeboval pouze zlomek vteřiny, aby pochopil.

Prvotní reakcí bylo otočit se k Manoru a vtrhnout přímo do Hermioniny cely. Ale ne. Vběhnout tam na záchranu Grangerové v přítomnosti Notta a možná i Luciuse – protože kdo mohl vědět, kde se pán domu zrovna potuluje – by prozradilo celé Severusovo utajení. Ta představa se mu sice příčila, ale slečna Grangerová nemůže momentálně počítat s jeho pomocí.

Na druhou stranu stále ještě zbývá Draco. Mistr lektvarů přiskočil zpět ke svému kmotřenci. Stále klečel v trávě jako paralyzovaný. Severus jej pevně popadl za paži a zatřásl jím jako větví plané jabloně.

„Musíš se vrátit, Draco. Ihned!“ Zdůraznil svoje slova stiskem ruky. Mladík k němu zpanikařeně vzhlížel.

„Ale…“ chystal se k protestu – nechápal, proč by se tak zapřísáhlý Smrtijed jako Severus Snape snažil přesvědčit zrovna jeho, aby Grangerovou zachránil. Kmotr ho za límec zvedl na nohy.

„Nenechám tě udělat tu samou chybu jako já, Draco, musíš se tam vrátit!“

„Na vašem místě bych ho hned pustil, nechcete se přece připojit k mojí sestře,“ pronesl Blaise za jeho zády. Zvýšené naléhavé hlasy dolehly až k jezeru, a tak přiběhl a neváhal namířit hůlku na muže, který držel Draca pod krkem.

Severus se na něj otočil a rozezleně zavrčel. „Vůbec ničemu nerozumíte, ani jeden,“ procedil skrz zuby a pustil Draca, který ho stále ještě zpitoměle pozoroval. Severus chápal jejich touhu po odpovědích, ale čas se krátil. Kdoví, co je ten omezenec Nott schopen spáchat, zatímco oni si tu štěbetají při měsíčku. „Já jsem ten kontakt Fénixova řádu. Jsem na vaší straně.“

Blaise vytřeštil oči, ale hůlku nesnížil. „Co to je za kec?“ zahučel a Draco mezitím v sobě konečně našel sílu se zvednout.

„Zabini, plýtváte časem,“ opáčil Severus a ukázal směrem k Manoru. „Nott znásilňuje Grangerovou, zatímco vy se tu vztekáte jako dvě ženské.“

Zabiniho očima probleskla panika, ale zmizela, když potřásl hlavou. „Nepřipadá v úvahu, abych vás pustil bez vysvětlení. Jestli říkáte pravdu, dovolte mi připomenout, že jsem zabil člověka, abych zachránil Grangerovou, a potažmo Řád a vás, pokud jste opravdu ten zvěd, jak tvrdíte. Mám právo vědět víc.“

Draco se přiblížil ke svému kmotrovi a srdce mu divoce bilo. „Co jste myslel tou stejnou chybou?“ zeptal se a pozorně zkoumal jeho tvář.

Snape se ohlédl k Manoru. Lepší bude narychlo všechno odhalit, hoši se zdáli odhodlaní od toho neupustit. A co se týkalo slečny Grangerové, v tuto chvíli již byla naneštěstí škoda napáchána.

„Takto jsem žil, Draco…“ vydechl Severus a zarmouceně na něj pohlédl, „už co si pamatuji. Vždy jsem byl špion. Brumbálův zvěd. Zvláště po…“ Utichl. Dodnes mu dělalo problém ta slova vypustit z úst.

„Po čem?“ pobídl ho Blaise nahlas.

Severus zavřel oči. „Po tom, co před šestnácti lety zabil Pán zla Lily Evansovou.“

Dracovi se zadrhl dech. Mlhavě si začínal uvědomovat problém.

„Kdo je sakra Lily Evansová?“ dožadoval se Blaise.

„Potterova žena,“ odpověděl Draco šeptem a podíval se na svého přítele. „Moje matka mi jednou říkala, že byla s vámi v ročníku,“ dodal směrem ke svému kmotrovi.

Souhlasil. „Miloval jsem ji. Vždy. Ale pro ni jsem nikdy neznamenal víc. Srovnal jsem se s tím…“

„Dokud si nevybrala Pottera,“ zkusil Draco, ale profesor zakroutil hlavou.

„Ne. Dokud se dítě, které nosila pod srdcem, nestalo terčem věštby. Pán si nasadil do hlavy, že ten chlapec bude příčinou jeho zániku, přísahal, že ho zlikviduje. A stejně že skončí i Lily a Potter.“ Přistoupil k Dracovi a mladík reflexivně couvl. „Pochop, Draco. Zkusil jsem všechno, abych ji zachránil. Zkusil jsem zlikvidovat Pánovy plány, ale selhal jsem. A byl jsem první na scéně, když ji zabil.“ Odmlčel se. Blaise pomalu sklonil hůlku a rysy se mu ve tmě zkřivily lítostí. „Silou mi ji rvali z náruče. Křičel jsem. Modlil jsem se ke všem bohům, aby mi ji vrátili, ale zbylo jen její dítě. Dítě, které jako by tomu parchantovi Potterovi z oka vypadlo. Nenáviděl jsem jej a zároveň mě těšilo sledovat, jak roste. Protože díky němu zůstala na světě část jí samotné.“

Draco si na moment představil, že by takhle nalezl Grangerovou. A ačkoliv neměl ani nejmenší ponětí proč, ta představa byla neúnosná.

Snape pokračoval. „Nedělej tu samou chybu jako já, Draco. Nezpackej si život výčitkami a lítostí. Jestli ji chceš odtud dostat, neměl bys ani na vteřinu váhat nebo se schovávat za falešné výmluvy. Žádná mise, žádné tajné plány za život Lily nestály. Lituji jen, že jsem to pochopil příliš pozdě.“

Severus pohlédl na svého kmotřence. „Pokud ti na ní záleží…“ začal, ale Draco se na něj jedovatě podíval.

„Můj příběh nemá nic společného s tím vaším, já Grangerovou nemám rád…“ procedil skrz zuby, zatímco obrázek mrtvé Grangerové začal vytlačovat obrázek Grangerové znásilňované Nottem v podzemí. Cítil, jak mu v hrdle roste knedlík, srdce jako by se chystalo každou chvíli explodovat.

„Srabe,“ otituloval Draca Blaise. „Přestaň to skrývat. Jestli nejdeš ty, já ano… Slyšel jsem dost.“ A bez dalšího slova se rozběhl k Manoru a nechal Draca se Severusem samotné. Mistr lektvarů zalovil v kapse hábitu a vytáhl lahvičku se zakalenou tekutinou.

„Vyveďte slečnu Grangerovou z podzemí a nechte v cele někoho jiného,“ řekl Dracovi a vtiskl mu Mnoholičný lektvar do dlaně. „Schovejte ji a počkejte na mě. Naplánujeme útěk. A tentokrát…“ Pevně stiskl Dracovo zápěstí. „Tentokrát ji odsud dostaneme. Je jen na tobě, jestli půjdeš s námi, až ta chvíle nastane. Donesu ti další lektvar ze soukromých zásob. Nevím, jak dlouho tento vydrží. Měl bych jej mít ještě dostatek k dispozici.“

Draco váhavě shlédl na flakónek ve své dlani, pak se podíval za vzdalující se siluetou Blaise… a dostal nápad.

*

Jak se Blaise přibližoval k bráně, rýsovala se před ním potemnělá silueta postavy, která se opírala o kované křídlo. Brzy rozeznal spokojený výraz Notta. Blaise okamžitě namířil hůlku na jeho slizce usměvavou tvář a vyštěkl: „Diffindo!“

Nott kouzlo vcelku lehce odrazil, ale v hábitu se mu objevila trhlina. Než dostal čas zareagovat, Blaise seslal Crucio, ale opět minul.

„Hni se a chcípneš, bastarde!“ vyplivl Blaise, když se Nott ponořil hlouběji do tmy za kamennou zdí. Místo odpovědi se k němu jen donesl mrazivý smích. Za zády slyšel Draca, který se kvapem blížil. Nott tím směrem střelil pohledem, pak se narovnal a namířil na Blaise hůlku.

„Nesmírně mě těší, že sis užil představení, Malfoyi,“ pronesl Theodor nahlas, když Draco přistál po boku Blaise, rysy zkřivené nepopsatelnou zuřivostí. „Dorazil jsi právě v nejlepší chvíli. A povím ti tajemství…“ Úsměv se mu rozšířil. „Ta malá děvka zbožňovala, co jsem jí dělal.“

Dracovy oči ztmavly do barvy okolní noci. „Avada –“

Nedořekl.

Theodor se přemístil.

„Do hajzlu!“ ulevil si Draco a máchl pěstí do prázdna.

Blaise si povzdychl. „Honem, musíme za Grangerovou.“ A s Dracem v závěsu se rozběhl k Manoru. Jakmile vystoupali po schodech ke vchodu, Draco se opřel do dveří, ale zarazil se, když k nim dolehly hlasy. Pokynul Blaisovi, aby mlčel, a zaposlouchal se.

Luciusův hlas zazněl jako první. „Narciso? Co měl znamenat ten křik?“ tázal se nelibým tónem.

Draco se nahnul a škvírou mezi dveřmi spatřil své rodiče. Narcisa bleskla pohledem jejich směrem, než se opět zaměřila na manžela, který stál naproti ní. „O nic nejde, Luciusi. Jsou to kluci a dělají hlouposti. Víš, jací všichni tři jsou. Pojďme spát, jsem vyčerpaná…“

Lucius přimhouřil oči a podezřívavě na svou ženu pohlédl. Vydechla podrážděním. „Prosím, Luciusi…“ naléhala dál a Lucius cítil, jak se jeho odolnost rozpouští jako sníh. Jejich manželství nikdy nebylo stálé, prošli si vzestupy a pády, ale když Narcisa nasadila ten svůj výraz, nikdy jí nedokázal nic odepřít.

Jakmile Lucius zmizel na schodech, Narcisa dala Dracovi znamení, že je vzduch čistý, a vydala se za svým mužem. Draco a Blaise chvíli počkali, než tiše vstoupili dovnitř.

„Tvoje matka je skvělá,“ zašeptal Blaise.

„Jsme Malfoyové. Všichni jsme skvělí,“ odvětil Draco, jako by to byl zcela samozřejmý fakt, a Blaise se tlumeně uchechtl. Potom vykročili ke schodům do podzemí.

Když došli až k celám, zpozorovali, že Theodor se ani neobtěžoval za sebou zavřít. Doběhli až k místu činu a na prahu ztuhli. Hermiona ležela schoulená do klubíčka přesně na místě, kde ji Nott jen před chvílí zanechal. Záda, pokrytá tím, co kdysi bývalo světlou košilí, jí neklidně poškubávala. Blaise si všiml, že na sobě neměla kalhoty. Ležely totiž opodál v rohu, rozpárané, jako by na ně někdo vypustil fanatické zvíře, a košile nedopadla o nic lépe. Na Hermionině prokřehlém těle držela jen díky zbytkům rukávů.

Draco se pohnul jako první. Potichu se k ní přiblížil, tak neslyšně, že si jeho přítomnosti všimla, až když zastavil asi metr od ní. Zvedla k němu zakrvácenou vyděšenou tvář, zaskučela a odplazila se co nejdál od něj na místo, kam dopadalo světlo. Blaise za jeho zády soucitně vydechl. Na rozdíl od Draca nebyl svědkem oné scény a teprve teď si uvědomoval, co všechno Nott musel způsobit.

Draco se rozvážně přiblížil o další krok a natáhl ruku k Hermioně. „Grangerová… to jsme my. Nemusíš se –“

Ale Hermiona se schoulila ještě víc, nohy přitažené k hrudi, zády u zdi, a třásla hlavou zleva doprava jako náměsíčná.

„Grangerová, jsme tady, abychom tě dostali pryč, hned teď, vstávej.“ Dřepl si, ruku stále napřaženou k ní, ale Hermiona na něj v panice vykřikla, naslepo kopla a Draco přepadl na zem.

„Nepřibližuj se, ne, nepřibližuj se ke mně!“ vřískala. Blaise zavřel dveře a seslal tlumící kouzlo. Nikdo z nich by nechtěl, aby Lucius něco zaslechl a nakráčel sem dolů.

Draco se mezitím zvedl. Trochu ho znejistělo, že ho bezdůvodně nakopla, a rozhodl se vzít situaci do svých rukou. Popadl Hermionu za paže a prudce ji odtrhl od zdi, proti které se postavila. Zaječela, když ucítila, že ztrácí pevnou oporu za zády. Rvala se jako vzteklá a dopadla na kolena a na zem, kde si ji Draco přitiskl k hrudi a stehny jí znehybnil boky. Hermiona se nemohla hnout, a když ucítila jeho dech na uchu, ztuhla, že by se v ní krve nedořezal.

„Grangerová, neriskuj…“ zamumlal a přitiskl ji k sobě ještě silněji. „A ještě jednou do mě kopni a přísahám, že –“

„Draco, teď není čas!“ varoval ho Blaise, když zaznamenal v Hermionině tváři další stín paniky.

Malfoy se na něj nechápavě podíval. „Kopla mě!“ bránil se dětinsky, ale Blaise k nim jen přistoupil a sedl si na zem k Hermioně.

„Ano, a vzhledem k její situaci jí to snad nehodláš vyčítat,“ štěkl po Dracovi. Potom se obrátil k Hermioně a zkusil se na ni slabě pousmát. Chvíli to trvalo, ale i jí se nakonec zkroutil koutek úst vzhůru, ačkoliv to nebyl ani tolik úsměv, jako spíš bolestný škleb.

Děs, pomyslel si Draco s dotekem hořkosti. Zase jsem to já, do koho kope, a on, na koho se směje. Nepřítomně ji objal paží kolem ramen a střelil pohledem po svém společníkovi. Blaise se stále usmíval, ale teď směrem na Draca a jeho úsměv byl… uštěpačný? To jen podráždilo Draca víc a frustrovaně vydechl.

„Grangerová, musíš jít s námi,“ pokračoval Draco. Cukla sebou, když ho opět zaslechla z tak bezprostřední blízkosti. „Snape mi dal Mnoholičný lektvar, takže tě můžeme ukrýt a nasadit sem někoho jiného.“

Hermiona k němu otočila hlavu a podívala se na něj výrazem, který poprvé od chvíle, kdy vstoupili do její cely, nepřetékal nelíčeným terorem. Draco zřejmě pochopil její němou otázku a odpověděl na ni. „Ano, všechno nám řekl. Alespoň mezi řádky…“ dodal.

„Kam s ní? Máš nápad?“ zeptal se Blaise trochu nervózně. „Od Snapea je hezké, že má plán, ale moc ho nedomyslel…“

„Tam, kam by můj otec nikdy nestrčil ani nos,“ odvětil Draco prohnaně. „Ke mně.“

„To nemyslíš…“ Blaise vyvalil oči.

„Myslím. Jeho otcovský vliv se omezuje jen na obývací pokoj, jídelnu a veřejná místa. Můj pokoj je jediný, kde bude v naprostém bezpečí,“ prohlásil rozveseleně.

„A tvoje matka,“ podotkl Blaise. „Ta tam chodí.“

Draco zavrtěl hlavou. „Moje matka ani necekne. Moc dobře ví, že kdyby něco řekla, přijdeme všichni o hlavu, a nikdy nebude riskovat, že by ztratila jediného syna.“

Blaise zvedl obočí. „No, v tom případě… Jestli bude Grangerová souhlasit…“

Draco cítil, jak v jeho sevření Grangerová ztěžka kývla. „Je mi jedno, kam půjdu, když to nebude tady.“

Stěží větu stihla doříct a už ucítila, jak se Dracova paže přesunuje na její záda a druhá pod kolena. Zvedl se s ní v náruči a Hermioně blesklo hlavou, že asi vážně musela hodně shodit. Tu myšlenku ale přerušilo Dracovo zasténání. „Merline, kdo by to byl řekl, že budeš tak těžká, Grangerová…“

Hermiona poplašeně zvedla hlavu, ale všimla si, že se jeho oči usmívají.

„Jdi se vycpat, Malfoyi,“ odsekla až žalostně slabým hlasem.

„Jo, a taky bych si mohl trhnout a nechat tě rovnou tady,“ zavrčel, ale dívka se jen schoulila víc do sebe, sevřela do pěstí jeho košili a začala vrtět hlavou. „Vtip, Grangerová. Blaisi, běž napřed, jestli je čistý vzduch.“

Blaise se výmluvně pousmál a s povzdychem se vzdálil. Draco opět zvedl oči vzhůru, v poslední době až příliš známé gesto, a neslyšně ho následoval. Potichu zdolali chodbu podél cel a Draco se otřásl při vzpomínce, kdy se tudy všichni tři plížili naposledy. Potlačil ty myšlenky a počkal pod schody na Blaisův pokyn, že může jít. Grangerová sice moc nevážila, ale pronesla se, zvlášť při cestě do schodů. Draco je překonal s větším úsilím, než by ho předtím napadlo, a celou dobu uvažoval nad nekonečnými schody, které ho ještě čekají cestou do patra.

„Můžu taky chodit, Malfoyi,“ zašeptala Hermiona, když ucítila, jak se mu úsilím zrychluje tep.

Draco k ní shlédl a vstřebával zaschlé cestičky krve mezi jejími stehny, modřiny, které se začaly zbarvovat pod nezdravě bledou kůží, a hubené kotníky. „Ne, nemůžeš,“ prohlásil rozhodně. „Přestaň si pořád hrát na hrdinku, Grangerová, je to otravné.“

Hermiona zaregistrovala jeho pohled, ale neodvážila se tím směrem podívat taky, aby spatřila pozůstatky té spouště. Čas na zhodnocení škod přijde později, momentálně se raději soustředila na to, aby se pevně držela kolem jeho krku. Možná to byl Draco Malfoy, ale přilnula k němu, protože se jí nechystal ublížit a celý svět se smrskl na houpavý pocit jeho chůze.

Zavřela oči a zkusila si představit v této situaci Rona, ale obrázek rychle vybledl. Rona by nikdy nenapadlo ji nést. Kdyby byla na chůzi příliš zesláblá, musela by si o to sama říct, a to by ji akorát Harry podepřel pod rameny a zamumlal by: „To dáš, Hermiono.“ Nikdy s ní nezacházeli jako s bezbrannou, vždy stála na svých nohou. Protože ji vždy pokládali za silnou bojovnici.

Hermiona se otřásla při pomyšlení na to, že už by nemusela být tou samou osobou, až tohle všechno skončí. Pozná ji Harry? Pozná v ní tu neochvějnou nebelvírku? A Ron, srovná se s novou Hermionou? Která prošla peklem a ještě ji stihl zneužít jiný? Ucítila na tvářích nové slzy. Ne, určitě ne. Nott uchopil do svých pařátů celou její podstatu, roztříštil ji a zničil. I kdyby se jí někdy podařilo všechno poslepovat, nikdy nebude mít jistotu, jestli se poskládala správně. Už nikdy nebude stejná. A když ji nikdo nepřijme takovou, jaká teď bude?

„Už jsme skoro tam, vydržíš?“ zašeptal Draco, když dospěli na první podlaží. Všiml si jejích slz a stísněně se zamračil, jenže do hlavy jí prostě neviděl. „Už se nemusíš ničeho bát. Nebreč,“ dodal sotva slyšitelně a zabočil do chodby, která vedla přímo k jeho pokoji. Blaise, stále pár metrů před nimi, otevřel dveře, a když Draco urychleně vletěl dovnitř, zase za nimi zavřel. V bezpečí své ložnice Draco postavil Hermionu na zem a přidržoval ji kolem ramen. Začala se rozhlížet s ústy dokořán.

„O co jde?“ zeptal se. Otočila se k němu a v očích jí bleskla zlost.

„Tak je to pravda. Malfoyové se topí v luxusu, zatímco jim pod nohama hnijí tucty lidí… dokážu si představit i tu armádu zotročených skřítků…“ mumlala Hermiona s prudkostí sobě vlastní, jako by pro ten moment zapomněla na všechno, co se stalo před chvílí.

Malfoy zřejmě její kritiku neocenil. „Chceš zpátky, Grangerová?“ vyštěkl s přimhouřenýma očima. Hermiona se přikrčila a trhla hlavou do strany.

„Myslel jsem si to,“ dodal a obrátil se k východu.

„Kam jdete?“ vysoukala ze sebe přiškrceně a těkala na smrt vyděšenýma očima mezi jejich hlavami. Nová Hermiona byla zpátky. Děsila ji myšlenka, že opět zůstane sama na neznámém místě.

„Pokusíme se nějak zamaskovat tvoje zmizení. Mezitím se tu chovej jako doma. Nebo radši ne. Nehýbej se, nic nerozbij a ničeho se nedotýkej,“ opravil se Malfoy.

Blaise za jeho zády se uchechtl. „Hned budeme zpět,“ ujistil ji a pousmál se.

Pak se za nimi zavřely dveře a Hermiona osaměla. „Nesmíš, fuj, sedni, lehni, dej pac, hodná holka…“ zamumlala si sama pro sebe, než konečně klesla pohledem na zbytky svojí košile a holé nohy. Špinavá a pošpiněná. Cítila, jak se jí do očí znovu hrnou slzy, ale odmítala znovu plakat. Nemístné. Místo toho se rozhodla prozkoumat nové prostory. Velká místnost, dvě okna s těžkými tmavě zelenými závěsy prošívanými stříbrem. Masivní dubová skříň, komoda, na níž stálo pár objektů. Zlatonka, zarámovaná fotografie, černé zmuchlané triko, lahev ohnivé whisky. Potom nemalá postel se zeleno-stříbrným povlečením – originální, ušklíbla se – dva noční stolky, poblíž okna pohovka, taktéž pokrytá oblečením, přikrývkami a harampádím.

„Bordel,“ ušklíbla se. Nepředpokládala, že tady najde takový galimatyáš. Malfoy byl malicherný puntičkář, hraničil s bipolární poruchou, za každých okolností pedant, takže vážně nečekala, že bude jeho pokoj vypadat jako bojiště. Znovu ji to utvrdilo v tom, že Malfoy, který se ukazoval na veřejnosti, se lišil od Malfoye, kterým byl v soukromí.

Přistoupila k fotografii na komodě a zvedla ji. Otřásla se při pohledu do Nottovy rozesmáté tváře a rámeček jí téměř vyklouzl z rukou, ale vzpamatovala se. Nebyl na fotce sám. Malfoy, Zabini, Crabbe, Goyle, spolu s Pansy Parkinsonovou a Millicent Bulstrodeovou se objímali navzájem kolem ramen a zeširoka se usmívali. Pansy měla vyplazený jazyk a dva prsty vztyčené na znamení míru. Draco na ni nehleděl zrovna s láskou, ale přesto se usmíval. Blaise se smál a Millicent otráveně vzdychala. Nott na Hermionu zamával.

Nebelvírka se zamračila. Vypadali všichni tak mladě a bezstarostně. Z jaké doby asi ta fotografie pocházela? Důkladně ji prohlédla a brzy narazila na stopu. Malfoy. Jednu ruku měl ovázanou a vlasy neměl ulíznuté dozadu ani napatlané pomádou. Museli se takto vyfotit ve třetím ročníku těsně poté, co jej Klofan zranil na Péči o kouzelné tvory.

Pansy se zvedla na špičky a políbila Draca na tvář. Zamračil se na ni. Hermiona odložila rámeček zpět na místo a slabě se pousmála. Z Bradavic odešli jen před pár měsíci, ale už se to zdálo jako věčnost. Všichni se změnili, dokonce pochybovala, že se ještě pořád dokázali takhle smát. Mohla i ona? Zvládla by se znovu smát s Harrym, kárat Rona za to, že mluví s plnými ústy, dělit se o tajemství s Ginny? Odfrkla si. Dolehl na ni děsivě tíživý pocit osamění a iracionálně si přála, aby Zabini a Malfoy nebyli pryč moc dlouho. V tomto prokletém místě představovali ti dva jako jediní vzdálené spojence. S povzdychem se přesunula dál.

Všimla si dveří naproti posteli a váhavě se k nim přiblížila. Může je otevřít? Riskuje tím, že padne do náruče dalšímu členovi rodiny nebo Smrtijedovi? Ale potlačování zvědavosti nikdy nepatřilo k nebelvírským přednostem, a tak se rozhodla je pootevřít, aby jen zběžně nahlédla. Koule na dveřích trochu zavrzala a Hermiona rázem ztuhla. Když se ale odvážila nahlédnout úzkou štěrbinou dovnitř, spatřila jen tu nejprostornější koupelnu, kterou kdy viděla, stejně zaneřáděnou jako pokoj. Všude se válelo oblečení a použité ručníky. Ne že by to Hermionu dál zaráželo. Jen jedna věc upoutala její pohled, jedna jediná.

Vana.

Úlevně vydechla.