Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Máme tady můj první pokus o kapitolu napsanou z pohledu Tonksové, ale nejsem si jistá, nakolik jsem to zvládla. Protože se tímto testuji kvůli pozdějším kapitolám, které chci také napsat z jejího pohledu, za jakoukoliv zpětnou vazbu (dobrou/špatnou/neutrální) a jakoukoliv radu, jak bych se mohla zlepšit, budu vděčná.

Kapitola 7.  Zábavička

Nymfadora Tonksová sledovala Remusův odchod a unaveně si povzdechla.

Chudák Remus.

Lhala by, kdyby řekla, že se o něj nebojí – i ten největší tupec světa by poznal, jak jeho mysl a emoce tíží toto místo a další setkání s tím, co zbylo z toho zmetka Kanea. Už si toho prožil tolik, a přesto mu osud naděluje pořád další problémy. Nedalo se popřít – osud je hajzl.

Zvlášť když zvážíte, že se mu zdálo adekvátní, aby Remuse strčil do středu tohoto – ehm – nekonečně potěšujícího Ústavu pro zdivočelé a jeho personálu spolu s šíleným zdivočelým a potenciálním spiknutím Smrtijedů. Prostě to nebylo fér.

Samozřejmě se snažila maximálně pomoci, zahrnula ho smíchem a škádlením, pošetilostmi a žerty, nebo jen chápajícím uchem, aby mu od toho břemene ulehčila. Vždy bylo tak bezstarostné být s ním, jakmile se uvolnil. Jejich bláznivé řeči a hovory ubíhaly jako bublající potůček, nezkrocený, volný a nezadržitelný. Musela přiznat, že když poprvé narazila na tohoto bledého, unaveného vlkodlaka, který se na ni mdle usmál v kuchyni Grimmauldova náměstí číslo dvanáct na jejím úplně prvním setkání Řádu, nedokázala by si představit, že skončí jako jeden z jejích nejlepších přátel.

Pravda, také jej s nelítostným nedostatkem slitování škádlila Felishou, ale nechovala se tak jen pro zábavu – užívala si, jak rozkošný býval její obvykle rozvážný a racionální kamarád, když se přeměnil do zneklidněné trosky při vzpomínce na mladistvé rozpaky, což jej odvádělo od jiných starostí. Kromě toho ji téměř uklidňovalo, že Remus kdysi býval mladíkem zmítaným hormony jako ostatní; stával se tím více… více…

Patřičné slovo se neobjevilo. Ale Tonksová věděla, co tím míní.

Usmála se.

No, ale zpět do práce. Čas nějak se zabavit.

Aby byla upřímná, měla v úmyslu se drze potloukat po recepci a duchaprázdně tlachat se Cymone, dokud se Remus nevrátí z návštěvy Rebeky a Kanea. Ta asistentka se při minulém setkání ukázala jako tak cenný zdroj informací, až se Tonksová rozhodla, že má cenu ji znovu vyslechnout. Ale než se mohla jen nadechnout, ta malá žena, která do té chvíle zamyšleně sledovala odchod Remuse a Aylwarda, náhle posbírala své vždy přítomné papíry, zamumlala cosi o vyřizování a neočekávaně zmizela jiným směrem.

A Tonksová se ocitla samotná.

V té chvíli si všimla, že dveře do Rebečiny kanceláře jsou pootevřené.

Hm…

Pohlédla doleva. Chodba byla prázdná a tichá. Pohlédla doprava, tam to samé. Výtah stál a nevykazoval známky pohybu.

Zelia a Dolph sešli schodiště. Rebeka, Croll a Aylward jsou nahoře s Remusem. A Cymone šla vyřizovat papíry.

Lepší příležitost se jí nenaskytne.

Téměř si dokázala představit Remusův výraz, až mu o tomto poví. Zcela jistě si ho dokázala představit, kdyby ji chytli. Ale na poflakování nebyl čas.

S deskami v jedné ruce přešla recepcí několika rychlými kroky, vzala za kliku a zapadla dovnitř.

Místnost za dveřmi nebyla tak velká, jak očekávala. Jen malá hranatá kancelář zcela bez oken, jejíž zdi lemovaly regály, skříňky a krabice naplněné šanony a záznamy. Centru místnosti vládl velký stůl, nádobka na brka trůnila vsazená do mořeného dřeva vedle uklizených dřevěných přihrádek na dokumenty a o otevřenou krabici se zmačkanými papíry se opíral červený notes. Dva fotorámečky stály precizně umístěné v jednom rohu – novější obsahoval hnědovlasého muže, rozesmátého a mávajícího, s rukama na ramenou dospívajícího chlapce a dívky, a starší ukazoval usmívající se pětičlennou rodinu dvou dospělých, dvou děvčat a mladšího chlapce na trávníku před docela velikým kamenným domem na kopci. Mladší z děvčat se nápadně podobalo Rebece.

Mimo fotografií místnost postrádala výzdobu. Nebyl zde žádný prach, nepořádek, žádný papír neležel neuspořádaně. Tonksová viděla téměř sterilní pokoj, který jí připomněl návštěvu u Dursleyových. Jelikož vyrostla v nepořádku, tak uklizeno jí vždy přišlo nepřirozené.

Nacházelo se zde mnoho míst, odkud začít. Regály praskaly ve švech. Šanony a spisy byly úhledně poskládané po celé kanceláři. Několik skříněk bylo zamčeno, stejně tak stůl a jeho pět zásuvek.

Jinými slovy neměla šanci, že stihne projít vše, než se Remus vrátí.

Skvělé. Prostě skvělé.

Dej si načas, Remusi, pomyslela si. Teď není vhodná doba na spěch.

Police budou trvat hodiny a stejně tak i skříňky. Ne, probrat se veškerým obsahem bylo zhola nemožné. Prozatím bude nejlepší začít stolem.

Zběžně pohlédla na srovnané písemnosti, bolestně si vědoma skutečnosti, že podobného stavu perfektnosti nedosáhne, až se jimi prohrabe. Kromě toho – jak pravděpodobné je, že by inteligentní žena jako Rebeka Goldsteinová nechala důkaz o komplotu Smrtijedů ležet v otevřené přihrádce na došlou poštu?

Takže zásuvky.

Nejdříve zkusila první vpravo. Zamčená. Zkusila druhou, také zamčená.

Třetí jí popálila prsty.

Tonksová v šoku odskočila, ale fotku rodiny, do které drcla loktem, se jí podařilo zachytit. S jedním popálenějším prstem v puse opatrně vrátila fotografii na její místo a podrážděně zásuvku prozkoumala.

Do řiti.

Chráněná. Skutečně chráněná. Možná i zapečetěná hůlkou.

Tonksová si dopřála zaklení. Zasloužila si ho.

Spíš s nadějí než očekáváním se přesunula doleva a prozkoumala také čtvrtou a pátou zásuvku. Ale ty se ani neotevřely, ani nepálily. Obě byly zamčené a netečné.

Zhluboka si povzdechla. Mohla říct, že na těch čtyřech nevinných zásuvkách neleželo žádné další kouzlo – prosté alohomora by mělo stačit. Ale bude něco, co získá po použití obyčejného alohomora, hodnotné?

Ne. Za prohledání stojí jen třetí šuplík vpravo. A ten nevypadá moc přátelsky.

Nikdy to není jednoduché, že? Zatraceně nikdy jednoduché.

Pokud byl uzamčen hůlkou, bitva byla prohraná, ještě než začala – bez hůlky Rebeky Goldsteinové nebo někoho s oprávněním přístupu ani armáda řádících obrů nedokáže zásuvku otevřít. Ale jestli jde jen o ochranné kouzlo, pak možná…

Nechtěla si začínat s čímkoli s magií – neměla tušení, jaká bezpečnostní opatření mohl Ústav zavést, aby detekoval ilegální použití hůlky. Ale skutečnost, že tato zásuvka byla tak komplexně uzamčená, naznačovala, že jakákoliv informace důležitá pro vyšetřování bude pravděpodobně uvnitř, a jen Merlin sám ví, že podobnou příležitost už nedostane. Musela to zkusit, proč jinak sem přišla?

Ale jestli jsou zde alarmy…

Zatraceně. Jestlipak uvěří, že pořád hledám záchod?

Udělej to. Prostě to udělej.

Tonksová opatrně položila desky na lesklý stůl, aby vytáhla hůlku.

A vtom zaslechla kroky.

„… myslím, že jsem to nechala v Rebečině kanceláři. Jestli, Felisho, vydržíš, podívám se…“

Cymone!

Nebyl čas, aby se přeměnila, aby vypadla, aby udělala cokoliv mimo popadnutí desek a ukrytí se pod stolem. Trhla sebou, když zaslechla zarachocení krabice, která padla na podlahu; papíry se rozlétly po koberci a přistály u stolu vedle ní. Šlo o oběti nahodilého střetu s její paží. Červený notes se jednou odrazil a otevřený padl vedle ní; jeho poznámky byly stručné, psané úpravně a daly se v kosém světle přečíst. Z notesu vypadl volný rozedraný papír a s jemným závanem vzduchu doklouzal k jejímu chodidlu.

Ale bylo pozdě napravit škody, uklidit a zahladit stopy – dveře se skřípavě otevřely a Cymoniny nohy se šouraly místností.

Tonksová zadržela dech, přitiskla se co nejtěsněji zády o tmavé dřevo a k hrudi si těsně přivinula desky. Oči jí padly na roztroušené papíry u jejích nohou, na notes, který se málem dotýkal její ruky. Jestli se Cymone ohne, aby si jej podala…

„Co to…?“

Válečkovité prsty se stříbrnými nehty sevřely padlou krabici na papíry a zvedly ji ze země. Tonksová slyšela, jak žuchla na dřevo nad její hlavou.

Prosím, nech to být, prosím, nech to být, prosím, nech to být…

Cymone si docela nakvašeně cosi mumlala a štrachala se kolem stolu. „… mohla to prostě nechat… žádná zatracená služebná… Accio dopisní papír!“

Se zatřepotáním se papíry zvedly do vzduchu. Tonksová cítila, že potrhaný list u její nohy sebou mírně zaškubal, ale ty zbylé nenásledoval. Slyšela, jak Cymone skládá papíry spolu s krabicí zpět na místo.

Ale pořád tu byl ten notes.

Možná jej Cymone neviděla, ani neuvidí, když leží v polostínu. Možná by jej mohla schovat, stáhnout ho z dohledu. Ale jestli Cymone viděla, jak padá, a rozhodne se podívat pod stůl, bude to konec. Nebo tu bylo jiné řešení – možná kdyby jej poposunula dál, jen tak, aby ji Cymone nemohla vidět, kdyby se ohnula…

S hůlkou v ruce téměř zoufale mrkla na otevřené stránky. Možná jemné tlačící kouzlo…

A pak zahlédla napsané řádky. A ztuhla.

Stálo tam: Potřeba Lupina. A třikrát podtržené.

Odtlačující kouzlo bylo zapomenuto. Oči se zasekly na stránce a chvatně se vpily do zbytku viditelných slov.

Byl to deník. Zápis nesl datum téměř měsíc starý.

Potřeba Lupina pro první test, ale musí se udržet mimo spodní úrovně. Životně důležité ne-zvr; subjekt může zemřít. Opatrnost nutná – doposud nestálé, ale vady zkorigované. Také potřeba podpory kli. M-testy – po úplňku? Získat Lupina, pokud možné – užitečné pro práci BR, pokud úspěšné…

„Jak to, že je tohle venku? Accio deník!“

A pak deník zmizel, vystřelil z dohledu, zatímco kroky Cymone svižně zahnuly za stůl. Tonksová se stáhla víc do stínu, neodvážila se přemýšlet o matoucích slovech, která právě přečetla a soustředila se na to, aby nebyla přistižena… neshýbej se, neshýbej se, prosím, neshýbej se…

O třetí zásuvku vlevo zaklepala hůlka. Zaplálo modré světlo.

„Liber emitto!“

Liber emitto. Zapečetění hůlkou. Sakra!

Zásuvka se otevřela. Tonksová zahlédla záblesk červené, pravděpodobně deníku, který zarachotil o roh něčeho jako tmavá, ebenová schránka, ale než získala lepší výhled, zásuvka se zabouchla a doprovázena modrou září slyšitelně lupla.

„Cymone?“ z recepce se rozléhal mlhavě známý hlas. „Jsi v pořádku?“

„Už jdu!“ Za krátkou chvíli Tonksová slyšela, jak nad ní Cymone s něčím spěchá, a pak, díky Merlinovi, Kirké a Nimue, se otočila a vyběhla ven. Zavřela za sebou dveře a z recepce se ozvaly tlumené hlasy.

Tonksová si dovolila vydechnout zadržovaný vzduch. Dobrý bože, to bylo těsné!

A ten deník – proč se do něj nepodívala, když si jen tak ležel na stole? Potřeba Lupina pro první test, získat Lupina, pokud možné… co to znamená? Co od Remuse chtějí?

Otřásla jí zima. Nic dobrého. Na to by se vsadila.

Tonksová si najednou opravdu přála být jinde a ne v Ústavu pro zdivočelé. A opravdu, opravdu chtěla, aby jinde s ní byl i Remus.

Co se tu s ním stane?

Musela se dostat z této kanceláře. Musela dostat jeho z…

Začala se zvedat.

„Au!“

Bolest, ostrá a pronikavá jí zapulzovala v lebce, když narazila hlavou do tvrdé spodní strany stolu. Před očima jí tančily hvězdičky – odvalila se stranou, aby vleže na podlaze zalapala po dechu. Upustila své desky a bojovala s vlnami bolesti. Zakousla se do rtu a přiměla se vstát. Rychle posbírala roztroušené listy z desek – všimla si cáru papíru, který vypadl z toho deníku, a ten také přibrala – a narovnala se. Rozčileně se podívala na třetí zásuvku vpravo, ale zamknutí hůlkou je zamknutí hůlkou – spěchem ji neotevře. Ten hovor se Cymone byl příliš blízko. Musí se odsud dostat.

Doklopýtala ke dveřím, sebrala se a jedno ucho položila na dřevo. Neslyšela žádné hlasy. Opatrně, nervózně, stále bojující proti vlnám bolesti stiskla kliku a pomalu nakoukla za dveře.

Recepce byla prázdná.

Alespoň něco šlo dobře.

Tonksová rychle vstoupila do místnosti a zavřela za sebou.

„Co tady děláte?“

Tonksová nadskočila a pohlédla přes rameno. Ztuhla.

V ústí chodby stála Felisha Hathawayová s rukama v bok. Sledovala ji s jasným podezřením.

Tonksová se co nejzářivěji a nejduchaprázdněji usmála – pulzující hlava jí zatemňovala mysl, takže ji nenapadla žádná výmluva, když se s Rusalkovskou lehkovážností zoufale otočila k vědecké pracovnici. Téměř nevědomky sebou začala škubat.

Felishino obočí se zvedlo nad tím napjatým úsměvem a nervózním vrtěním. Koutek úst jí lehce zaškubal.

„Jestli hledáte toaletu,“ poznamenala užitečně, „je tamhle v hale.“

Úsměv Tonksové vyjadřoval naprostou úlevu. „Ach ano? Děkuji vám, okamžitě tam zamířím!“

A pak se s deskami v ruce otočila a uprchla z recepce. Když se hnala z dosahu Felishina lehce pobaveného úsměvu, zhluboka dýchala. Díky Merlinovi za nervózní škubání!