Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jestli je naše rodina v něčem výjimečně dobrá, je to udržení tajemství. A jak se ukázalo, z Jamese se stalo naše největší tajemství za hodně dlouhou dobu.

Když Jamese přijali do léčebny, vytvořili jsme krycí historku, abychom ochránili jeho důstojnost a rodinu ušetřili trapných historek v novinách. Teta Ginny rozhodla, že to neřekneme nikomu, kdo to nepotřebuje vědět, například tetě Audrey a strejdovi Percymu, a v zásadě nikomu ze širší rodiny, kdo u toho nebyl. Oficiální verze je, že James odjel na prázdniny na Barbados. Není to úplně neuvěřitelné. James má ve zvyku zmizet beze slova a vrátit se o tři týdny později opálený a s novou přítelkyní.

Řekla jsem stejný příběh i Aidanovi a ujistila jsem ho, že Jamesovi je moc líto, že propásl jeho narozeninovou oslavu. Naštěstí šestiletí se nedokáží opravdu zlobit, takže to nechal projít bez větších komentářů.

Podle strejdy Harryho zůstane James v léčebně čtyři týdny, z toho dva úplně bez návštěv. Vypadá to poněkud přísně, trochu jako vězení, ale jestli mu to pomůže dostat se do normálu, tak na tom nezáleží. A díky tomu to nezjistí Famfrpálová asociace, takže snad Jamese nevyhodí z týmu.

V týdnu po Jamesově uvěznění (jiné slovo mě k popsání jeho situace nenapadá) se život vrátil celkem k normálu. Myslím normálu naší rodiny samozřejmě, která je cokoliv, jen ne normální.

Mezi námi je stále cítit určité napětí. Po odhalení potratu chodí Harry a Ginny kolem novomanželů stále po špičkách. Tuším, že pro tetu Ginny bylo v první řadě znepokojující, že Jenny byla těhotná a že Al opravdu chtěl být otcem. Myslí si, že je na otcovství moc mladý, a já se domnívám, že má svým způsobem pravdu. Ačkoli se jim to nechystám říct.

Jamesův šestý den v léčebně je zároveň i dnem, kdy strejda George pořádá velké znovuotevření Kratochvilných kouzelnických kejklí. Přestavět je trvalo měsíce, ale se vším, co se událo, mě hodně překvapil mamčin vzkaz. Téměř jsem na to zapomněla, což ze mě dělá tu nejhorší neteř na světě.

Jak je v naší rodině zvykem, znovuotevření je velká veřejná událost. Jsou tu novináři a fotografové, ministerští úředníci a velmi známé celebrity kouzelnického světa. Naštěstí je jich tu dost na to, aby si nikdo nepovšiml, že tu není James. Nechala jsem Aidana na večer u Draca a Astorie a vyrážím do noci, která bude stoprocentně plná přetvářky a falešných úsměvů.

Ach, tyhle veřejné rodinné záležitosti mě nikdy nepřestanou udivovat a štvát.

Dorazím s Hugem a Dom a před obchodem narazíme na tetičku Audrey, jak se nakrucuje před fotoaparáty. Z jejích trapných póz mi běhá mráz po zádech.

„Ach, Kriste Ježíši," mumlá Dom, když Audrey našpulí rty a vypne hruď, čímž mi velmi připomene aktéry travesti show. Vždycky jsem věděla, že Percy má zvláštní vkus.

„Copak se nevidí?"

„Odkdy je v pořádku nosit síťované punčochy?" ptám se při pohledu na její ohoz. Černé šaty, síťované punčochy, červené boty, červený šátek... Vypadá to, jako kdyby si vyhlédla cosi na velmi mladé, hubené modelce z Týdeníku čarodějek a zkusila to na sebe navléknout, přestože je už padesátnice. Na mysli mi vytane vyzobaná slunečnice.

„Nosit síťované punčochy nebylo v pořádku nikdy," odvětí Dom a dokonce i Hugo souhlasí. Hugo, který nosil oční linky a bezprstové rukavice po celé dva roky, má lepší vkus než tetička Audrey.

Vejdeme do velmi přelidněného obchodu. Je téměř stejný jako ten původní, s větším množstvím zboží a vzadu vystavěným novým oddílem pro neviditelné oděvy. Velký obraz strejdů George a Freda, který visel za pokladnou, byl poničen příliš a nešel opravit. Strejda George se té příležitosti chopil a využil ji k rozšíření obchodu místo zmenšení, což musíte obdivovat.

Máma je obklopena lidmi jako pořád od té doby, co kandiduje na ministra. Táta stojí stranou jako obvykle, takže se k němu přidáme. Vypadá celkem potěšený, že nás vidí. Do téhle chvíle musel udržovat nesmyslnou konverzaci s ostatními 'ministerskými partnery', jako je on sám. Přestože táta pracuje na ministerstvu a docela vysoko, je totálně zastíněn máminým úspěchem. To je prokletí jeho života.

Al a Jenny jsou tu také, ale obklopují je fotografové, které vždy velmi zajímá, co má Jenny na sobě. Z nějakého důvodu jsou Al a Jenny považováni za „žhavý pár" a objevují se v Týdeníku čarodějek téměř každý měsíc. Je to ještě horší než s Teddym a Victorií. Jsou to nejkrásnější členové rodiny. Já jsem jen špína.

„Konečně," vydechne táta, jen k němu dorazíme. „Myslel jsem, že se vás nedočkám." Plácne Huga do ramene, jako by mu poskytoval morální podporu nebo možná v nějakou doufá. Zeptá se Huga: „Přivedl jsi přítelkyni?"

„Ne," zavrčí Hugo, „rozešli jsme se."

„Kdy?" zvolám a neobtěžuju se být taktní.

„Ále, před měsícem."

S tátou se na sebe provinile podíváme. S tím vším, co se v poslední době děje, jsme jaksi pozapomněli, že Hugo je součástí naší rodiny. Nakonec on sám není moc rád, když je s námi spojován.

„Ach," táta si odkašle, „je mi líto, že to slyším, synku. Ale v moři plave spousta ryb, ne?"

Hugova tvář se zkroutí zlostí. „Já jsem odkopl ji!"

Napadlo mě sarkasticky odpovědět 'jistěže ty', ale podařilo se mi ovládnout, což je osobní rekord.

„Jistě, že jsi ji odkopnul," ušklíbne se Dom.

Opustím trapné ticho, které nastalo mezi mojí rodinou, a jdu si pro sklenici šampaňského z jednoho ze stříbrných podnosů, které zde kolem plavou. Rychle ho do sebe kopnu a pohár se doplní sám. Hele, pro toto miluji magii.

„S mírou," uslyším za sebou někoho promluvit. On se prostě vždycky odněkud vynoří. Je oblečený v černém hábitu, ale v česání svých tmavých vlasů zase jednou neuspěl. Nicméně vypadá slušněji než obvykle. Je zvláštní ho vidět tak... upraveného.

„Zdravím," řeknu dutě.

„Myslel bych si, že mě snad sledujete," šklebí se Tom.

„Tohle je rodinný podnik!" namítám. „Nepochybně jste vy ten, kdo sleduje mě!"

„Ach, dostala jste mě." Díky tomu jeho zahýbání obočím se okamžitě cítím nesvá. Téměř jako by se mnou flirtoval, ale vím, že by nemohl, protože je mnohem starší než já, má přítelkyni a pracuje s mojí mámou.

„Přesně," zamračím se.

„Tak, jak jde život, od doby, kdy jste se mě zbavila?"

„O hodně lépe."

Směje se. A já se znovu cítím znepokojeně. Myslím, že mi začínají červenat uši. To vždycky poznám, ale naštěstí mi je zakrývají vlasy.

„Obchod vypadá fantasticky," poznamená, rozhlédne se a já jen brouknu na souhlas. Pak se na mě ohlédne. „Víte, Rose, je těžké s vámi vést konverzaci."

„Nejsem obvykle taková," říkám upřímně, „Já prostě nevím, proč chcete se mnou vést rozhovor. Nemusíte být zdvořilý, víte. Já už nejsem váš klient."

Tomova tvář o něco zvážní. Chystá se mi něco říct, ale než se k něčemu dostane, přiblíží se ke mně žena s pergamenem a brkem a začne se mě vyptávat na Kratochvilné kouzelnické kejkle; je to reportérka z Denního věštce, matně ji poznávám, ale nemůžu si vzpomenout na její jméno.

„Rose, co si myslíte o nedávno zrenovovaných Kratochvilných kouzelnických kejklích?" ptá se mě rychle.

„Jsou prostě úžasné, jsem tak pyšná na-"

„A Rose, co váš boj o opatrovnictví vašeho syna s vaším ex-přítelem? Celé to vypadá, jako by to volební kampaň vaší matky zcela zastínila a zametla pod koberec. Co nám o tom můžete říct?"

Ta otázka mě zaskočí zcela nepřipravenou. Nestává se moc často, že bych nebyla schopná slova. Samozřejmě, že jsem to měla očekávat. Nikoho nezajímá, co si myslím o obchodu. Já jsem ta se zpackaným osobním životem, o kterém chce každý číst.

„Dáváte se se Scorpiem Malfoyem zase dohromady? Jak jste se cítila, když se oženil? Je pravda, že jste uhodila jeho ženu, když jste zjistila, že se vám snaží sebrat vašeho syna?"

Odkud berou takové kraviny?

Než mám šanci odpovědět – ne že bych věděla, co sakra odpovědět – vkročí Tom mezi mě a reportérku. „Dejte si odchod," řekne jednoduše, vezme mě za ruku a táhne pryč.

Vede mě zadem ven z Kratochvilných kouzelnických kejklí, pryč od reportérů, od mojí rodiny, ode všech. Cestou si všimnu Hazel a Lindy, ale tvářím se, že nevidím, jak mávají a vypadají velmi zaujatě. Nebo bych spíš mohla říct všetečně.

Je mi až fyzicky špatně. Vždy jsem byla zvyklá, že celý čarodějnický svět věděl o mých záležitostech, ale nenávidím fakt, že ví i o věcech mého syna. Někdy si přeju narodit se jako mudla nebo aspoň do nějaké jiné rodiny.

Tom přivolá zevnitř židli a řekne mi, abych si sedla. Pro jednou se s ním nehádám. Opře se o zeď naproti mně, ruce v kapsách a dívá se na mě. Jeho oči jsou zelené. Ne jako strejdy Harryho nebo Alovy, mají světlejší odstín. Nevím, proč jsem si toho všimla. Jsou velmi nezvyklé. Ale ne špatným způsobem.

„Kolik vám je?" Ta otázka ze mě vyklouzne dřív, než se nad ní stihnu zamyslet. Pamatuji si, že máma říkala, že je mu kolem třiceti, ale když se na něj teď dívám, vypadá mladší.

„Téměř dvacet devět," odpoví.

„Promiňte. Nevím, proč jsem se na to ptala. Mně je dvacet tři. Ale to samozřejmě víte. Z mojí složky."

„Jo. A šla jste do prvního ročníku, když jsem byl v sedmém," prohlásí.

„Já si vás nepamatuji," odpovím omluvně.

„Proč byste měla?"

„Vy si mě pamatujete."

„Jste dcera Rona Weasleyho. Každý vás zná."

„Byl jste v Nebelvíru?"

„Havraspár. Ve čtvrtém ročníku jsem chodil s vaší sestřenicí."

„S Viktorií?"

„Celé dva týdny," směje se. „Odkopla mě kvůli nějakému jinému chlapíkovi. Myslím, že byl z Mrzimoru. Legrační, jak je svět malý."

Několik minut je ticho a mně je naprosto trapně. Tomovi ne, ten je v pohodě a chová nonšalantně ve většině situací. Teď zírá na oblohu.

„Děkuji za záchranu před reportérkou," řeknu rozpačitě.

„Za záchranu? Není to trochu melodramatické?" dobírá si mě. „Nechápejte mě zle, jsem rád považovaný za hrdinu."

„Pochybuju, že se to stává často," odvětím a konečně se dostávám zpátky do normálního útočného vztahu, který s ním mám. Ne, že by to byl nějaký skutečný vztah. Víc společného mám se svým kadeřníkem.

„Abyste se nedivila. Svůj volný čas trávím létáním okolo a zachraňováním dam v nouzi."

„Ale no tak, nebyla jsem v nouzi!"

„A nejste ani dámou a stejně jsem vás zachránil!" Nesnáším, že je tak dobrý v hádkách. Měla bych se líp rozmyslet, jestli se budu hádat s někým, kdo si diskutováním vydělává na živobytí. Občas si říkám, jestli bych následovala mámu v kariéře právníka, kdybych udělala svoje OVCE. Mohla bych v tom být dobrá. Ale prozatím zůstanu trčet se svými elixíry. A na recepci.

„Tihle reportéři jsou jako supi, Rose," říká Tom vážněji. „Rádi vidí úpadek slavných a mocných. Prostě držte hlavu nahoře. Nemáte co skrývat."

Ach Tome, mám toho spoustu na skrývání. Mám toho spoustu, za co se stydět. Kdyby noviny věděly polovinu toho, co jsem udělala, vystrojily by slavnost.

„Kéž by to byla pravda," odfrknu si a okamžitě si přeju, abych mlčela. Jsem nebezpečně blízko se mu svěřit.

Tom.

Nikdy jsem si nemyslela, že potkám někoho, kdo mě bude štvát tak jako Scorpius, ale jeho nakonec miluju – nebo jsem milovala – takže s ním dokážu vyjít. Tom je jen můj bývalý právník, nic víc než známý, s nímž jsem se snažila nespřátelit.

Bojím se s ním spřátelit. Je to ten druh osoby, které se otevřu a vyklopím mu všechny špinavé detaily mého života.

„Měla bych jít dovnitř," vyskočím ze židle. „Ještě jednou děkuji, Tome. Ráda jsem vás zase viděla." Nucená zdvořilost je mezi námi celkem normální.

„Dobře." Vůbec se nehnul. Zůstal tam stát, ruce v kapsách, vlasy na právníka příliš neupravené, oblek na jeho štíhlé postavě vypadá nepřirozeně. A ty zvláštně zelené oči.

Opravdu jsem to šampaňské vypila příliš rychle.

„Tak zatím," říká a já zjišťuju, že přestože jsem řekla, že odcházím, ještě jsem se neposunula. Vrazím rychle dovnitř a rovnou do koupelny, kde si opláchnu obličej studenou vodou. Podívám se na sebe do zrcadla a zjišťuji, že nemám rudé jenom uši, ale celý obličej. Všiml si toho? A kdyby jo, proč by mě mělo zajímat, jestli si toho všimnul?

Z jedné ze záchodových kabinek slyším někoho popotahovat. Nepochybně někdo z rodiny, protože většina lidí tady je se mnou příbuzná. Takže zaklepu.

„Ahoj? Jsi tam v pohodě?"

„R-Rose?"

A sakra. Znám ten hlas. Nejen, že to není člen rodiny, ale je to mnohem horší.

Je to Daisy.

„Ehm, jo, jsem to já."

Odemkne dveře kabinky a vyjde s opuchlýma očima a červeným nosem. Evidentně tam už chvíli byla. Ani jsem si nevšimla, že tu jsou. Vlastně jsem neviděla Scorpia.

„Co se stalo?" ptám se.

„N-nic," popotáhne, „jsem jen blbá." A jedním dechem dodá: „Jde o Scorpia."

Jasně, že jde o něj. Vždy jde o něj. „Co udělal tentokrát?"

„Už vůbec nechodí domů, Rose. O-on řekl, že se tu potkáme po práci, ale já vím, že odešel z práce v sedm, protože jsem volala Kelly. T-to je recepční." Utře si oči kapesníkem a já jí podám další, totálně zmatená, že se starám. Neočekává se ode mě, že ji nesnáším? „Teď je půl desáté. Kde je?"

Absolutně netuším, co jí odpovědět. Nevím, na co si Scorpius hraje.

„Už týdny jsme neměli sex. Podvádí mě, Rose, já vím, že mě podvádí."

„Jsem si jistá, že tě nepodvádí," říkám pevně. Zpráva, že neměli sex už týdny, mě nezasáhla tak, jak by měla. Je to prostě víc informací, než by se mi líbilo.

Kdesi hluboko vím, že ji nepodvádí. Kdyby ji podváděl, jistě by to bylo se mnou. Já vím, že to zní hrozně a sobecky, ale je to pravda. Jestliže ji nepodvádí se mnou, tak ji nepodvádí vůbec.

„Asi bych ho měla vyrazit hledat. Jak jsi řekla na Aidanově oslavě, měla bych ho sledovat."

„Ne, Daisy, opravdu nechceš dát na mé rady, co se týká chlapů," namítám, ale neposlouchá mě. Přestane plakat, nový plán ji přivedl na jiné myšlenky.

„Musíš jít se mnou!" vykřikne. Povzdychnu si. „Rose, znáš ho líp než kdo jiný, víš, kde bude!"

Netuším, proč souhlasím. Možná proto, že tu nechci zůstat a riskovat, že narazím na reportéry, někoho z rodiny nebo Toma. Nebo možná chci dokázat Daisy – a sobě – že by ji Scorpius nepodváděl s ledajakou holkou.

Odcházíme zadním vchodem a míjíme uličku, kde jsem byla před desíti minutami s Tomem. Naše první zastávka je jasná: Děravý kotel. Scorpiův podnik. Občas sem chodívá s kamarády z práce, ale když se na něj ptáme u baru, řeknou nám, že tu celý večer nebyl.

Daisy navrhne hospodu poblíž Nimbusu, ale tam není po Scorpiovi také ani vidu. Jakmile zkontrolujeme ještě pár dalších míst, nápady nám dojdou. Zdá se, že opravdu nechce, aby ho někdo našel.

Typický. Zrovna když se nám začne dařit srovnat Jamese, urve se ze řetězu Scorpius. Přísahám, že s tou sebrankou končím.

„Začínám mít obavy," řekne Daisy a okusuje si nehet na palci.

„Fázi ´obav´ jsi překročila asi tak před třemi hodinami," připomenu jí. Pak mi dojde, že jestli Scorpius nechce, aby ho někdo našel, nejspíš šel někam hodně daleko od Londýna, kde by se ho nikdo neobtěžoval hledat. „Měly bychom zkusit Prasečí hlavu."

„Prasinky?" ušklíbne se Daisy. „Až tam by se snad určitě nevydal, ne?"

„Není zrovna předvídatelný," připomenu jí. „Za pokus to stojí."

Prasinky jsou tak daleko, že se musíme přemístit nadvakrát, ale za chvilku tam přece jen dorazíme. Podívat se ke Třem košťatům mě ani nenapadne; je tam trochu moc veselo. Nudná, pochmurná Prasečí hlava je pravděpodobnější místo, kde by se rozmrzelý Malfoy mohl schovat před svou ženou.

Rychlý pohled do lokálu nám prozradí, že Scorpius tu není.

„Proč jsme se sem vůbec obtěžovaly?" vybuchne vztekle Daisy.

Přistoupím k obsluze za barem, ještě nejsem ochotná to vzdát. Daisy je totální začátečník. Skoro byste řekli, že Scorpiuse ještě nikdy nestalkovala.

„Promiňte, nebyl tu dnes večer takový blonďák? Skot? Skoro sto devadesát centimetrů, tmavý hábit? Jmenuje se Scorpius Malfoy."

Muž, podle vzhledu zhruba padesátník, se chová přinejmenším vyhýbavě. Ani trošku mě to nezastraší.

„Jo, byl tu před chvílí," zabručí. Daisy z těch zpráv ožije a přispěchá ke mně.

„Vážně? Byl tu s někým? Víte, kam šel?" ptá se zoufale.

Muž se na nás zkoumavě zadívá. „A na kolik si těch informací ceníte?"

Protočím oči.

„Fajn, dáme si dvě ohnivé whisky!" odsekne Daisy. „A teď nám to řekněte!"

„A co takhle dvojitý, hm?"

„Třeba, jen už to vyklopte!"

Daisy zaplatí za oba drinky a ten svůj do sebe rychle obrátí. Já ze svého usrknu s jistotou, že než noc skončí, dopadnu pěkně špatně.

„Stavil se tu tak kolem osmé," prozradí nám muž. „Zůstal asi hodinu a půl. Většinu času byl sám."

„Většinu?" ptám se, najednou mě hodně zajímá, co nám ten muž poví.

„Jo. Pak se zakecal s holkou."

Vidím, jak Daisy zbledne, ale potřebuji víc informací.

„S holkou?" informuju se.

„Jo. S takovou krasavicí. Vypadalo to, že si rozumí. Koupil jí pár drinků a pak spolu odešli. Mám dojem, že se drželi za ruce."

Mám pocit, jako by mě někdo kopnul do břicha. Daisy vypadá, že bude zvracet.

„Proč, co je to vůbec za chlápka?" zeptá se barman.

„Můj manžel," zašeptá Daisy sotva slyšitelně.

Barman si teď očividně připadá trochu provinile a dost nepříjemně. „Oh... éé... no možná to byla jenom kamarádka-"

„Ohnivou whisky!" štěkne Daisy.

Tentokrát nám ji nenaúčtuje.

*

Zpátky na večírek už nejdu. Daisy jde rovnou domů, počkat, až se Scorpius vrátí. Já zamířím do bytu, abych mohla přemýšlet. Připadám si zrazená. Vím, že je to hloupost a že k tomu nemám absolutně žádný důvod. Ale cítím se tak. Chci popadnout Scorpia a praštit ho, uškrtit ho, proklít ho, dokud neucítí aspoň zlomek mojí bolesti. Mám pocit, jako bych kvůli němu proflákala sedm let života.

Aidan je to jediné dobré, co mi Scorpius kdy přinesl. Kdyby nebylo Aidana, odstřihla bych Scorpia nadobro. Lituju dne, kdy mi můj otec řekl, že všichni Malfoyové jsou zlo, a já ho odmítla poslouchat.

Proč, Scorpie? Proč jsi to udělal?

Je to prostě Zmijozel. Víc za tím není. Skrznaskrz Zmijozel.

Lehnu si na postel a přemýšlím, s jakou holkou teď asi je. Představuju si, že je brunetka. Představuju si, že by si vybral nějakou, která není podobná ani Daisy, ani mně. Nejspíš jí je tak devatenáct. Nejspíš je pohodová, nekomplikovaná a zábavná. Nejspíš díky ní zapomene na všechny problémy, na to, že je otec a manžel a všechny ty další věci, co ho očividně tak hrozně deprimují.

Myslela jsem si, že po tom fiasku s Jamesem jsme my dva dosáhli nového porozumění a vzájemného respektu. Že už si takovéhle sviňárny neděláme. Já se netahám s cizími mudly po nočních klubech a on přestane být neustále tak absurdní pitomec. Byla jsem úplně pitomá, že jsem se s ním vůbec kdy zapletla.

A je mi líto Daisy. Ne, nemám ji ráda, ani nečekám, že někdy budu, ale tohle si nezaslouží. Měla těžký život, to chápu. Tak mladá, dcera vraha, co se protloukala světem po svém. Zaslouží si něco lepšího než Scorpia Malfoye. A já taky.

Už je po půlnoci. Zajímalo by mě, jestli už se vrátil domů. Zajímalo by mě, jestli se rozejdou. Vím, že od té doby, co bylo Aidanovi zle, měli problémy. Chvilku zvažuju, že bych Daisy zavolala a zeptala se, ale pochybuju, že by se mnou chtěla mluvit. V Prasinkách po tom rozhodně netoužila.

Jak se tak dívám na telefon a přemýšlím o Daisy, najednou zazvoní. Vrhnu se po něm z postele, ale je to jenom máma.

„Rose, kam jsi zmizela?" vyštěkne máma, zní hodně naštvaně. „Prošvihla jsi proslov strýčka George! Teď se bude fotit celá rodina, takže se koukej okamžitě vrátit!"

„Mami," zaskučím, „není mi dobře."

„Oh, přestaň to dramatizovat. Hned se vrátíš, nebo si tam pro tebe dojdu a přitáhnu tě sama!"

Neochotně souhlasím a vrátím se do Kratochvilných kouzelnických kejklí. Party je teď v plném proudu. Kapela hraje, tancuje se, ve středu obchodu je vyklizený taneční parket. Pózuju pro spoustu fotek, na tváři nalepený falešný úsměv. Z nějakého důvodu pořád rentgenuji pohledem místnost a čekám, že uvidím Scorpia. Ale doupě Weasleyových rozhodně nepatří k místům, kam by se člověk vydal po tom, co ho načapali při nevěře. Dom chce samozřejmě vědět, kam jsem zmizela, ale zatím nejsem připravená jí to říct. Nechci o tom mluvit.

Netančím. Sednu si sama v koutku a občas se pobavím s někým z mnoha bratranců a sestřenic. Al a Jenny odešli docela brzy, ale mě mamka varuje, abych zůstala aspoň hodinu, aby to nepůsobilo špatně. Nevím, na koho by to mělo špatně působit, ale je to přece jen její kampaň.

Tom tu pořád je, všimla jsem si ho hned, když jsem přišla. Postává u baru a povídá si s nějakými ministerskými úředníky a taky s pár pěknýma holkama. V době Bradavické pamětní slavnosti měl přítelkyni. Myslím, že si vzpomínám, jak o ní mluvil. Možná se rozešli.

Je to taková ta situace, kdy se na někoho díváte a on o tom ví. Pokaždé, když se zadívá mým směrem, začervenám se a odvrátím pohled, nebo předstírám, že jsem koukala po někom za ním. Nevím, proč se k němu pořád vracím očima. Nicméně, on to nebere tak decentně jako já. Když se konečně setkáme pohledem, pokývne a vyrazí ke mně.

Posadí se vedle a přede mě postaví sklenici vína.

„Napijte se, vypadáte znuděně," pobídne mě. Neřeknu na to nic, ale poslechnu ho. Zdá se, že čím víc piju, tím víc jsem z něj nesvá a tím míň se na něj chci dívat. „Takže, kam jste zmizela?" To je asi sedmdesátý, kdo se mě na to ptá.

„Nebylo to nic důležitého," zamumlám a zakroužím vínem ve sklenici.

„Co se děje?"

„Nic. Proč se ptáte?"

„Protože," zamračí se, „se na mě ani nepodíváte, tváříte se, jako kdyby vám někdo zrovna vyvraždil celou rodinu a pořád kroužíte tou skleničkou."

Přemůžou mě emoce a najednou jsem extrémně nakrknutá. „Do toho vám fakt nic není," odseknu. „Co to s váma je, že se mě pořád snažíte donutit se otevřít? Vám se zpovídat fakt nebudu!"

Vypadá to, že ho můj výbuch trochu překvapil, ovšem ne zas tak moc. Už když jsme pracovali na bitvě o opatrovnictví, občas jsme se pěkně pohádali.

Mám pocit, že se rozbrečím.

„Jdu domů," vyskočím okamžitě a trochu se zapotácím. Tom mě zachytí, aby mi dodal rovnováhu, ale rychle ho setřesu. Nechci, aby se mě dotýkal. Je to moc... divný. Prostě divný.

„A jak se přesně dostanete domů?"

„Přemístím se. Očividně."

„Nemůžete se přemisťovat, pila jste," poznamená.

„Jasně, díky, pane Právníku."

Vůbec mě nepřekvapí, že mě sleduje ven a pak po Příčné ulici až dolů ke Gringottům.

„Proč mě sledujete?" zaječím.

„Chcete, abych přestal?"

A zase se cítím nesvá. Nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. I když na něj křičím, protože mě sleduje, nechci, aby mě tu nechal. A i když mu zakazuji na mě sahat, zároveň nechci, aby s tím přestal.

„Neměl by ses namáhat," řeknu, „vážně, za ty potíže nestojím."

Zvedne obočí, a i mě tenhle výbuch zaskočí. Je to jako kdybych právě přiznala, že jsme spolu vážně flirtovali, bez ohledu na to jak podivně.

„Řekl bych, že i stojíš," odvětí a dojde ke mně. Tentokrát se neodtáhnu, a ani neuhnu pohledem.

„Máš přítelkyni," řeknu trapně.

„Nemám. Už nějakou dobu ne."

Vezme mě za ruku a já mám pocit, že se zhroutím. Co se to se mnou děje? Kdy se mi tohle přihodilo? Odkdy se takhle cítím i s jinými lidmi než se Scorpiem?

Nejdřív mě napadne, že mě políbí, ale neudělá to. Místo toho si mě něžně přitáhne do náruče a opře mi hlavu o své rameno. Nosem se ho dotýkám na krku; voní sladce a čerstvě.

„Omlouvám se," zašeptám, „mrzí mě, že jsem byla taková kráva."

Napůl se zasměje a nic neřekne, ale drží mě dál, ani nevím jak dlouho.

A popravdě, kdyby v tu chvíli kolem prošel Scorpius, nejsem si jistá, jestli bych si ho všimla.