Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/8/
Rating: 13+
Kapitola 8. Hop a hop
Remuse po jeho příchodu s Aylwardem do vnější komnaty Kaneovy cely čekalo přivítání asi tak vřelé a přátelské jako podzemí Severuse Snapea. Croll, který do flakónku odměřoval cosi, v čem Remus tušil silné sedativum, jej poctil slizkým úšklebkem a pokývnutím, Rebeka na něj s podivnou intenzitou zírala přes čiré sklo a pozvedla jedno obočí, když vstoupil. Mimo to jej vůbec nevzala na vědomí.
Jak za nimi Aylward zavřel dveře, Remus se na chvilku rozpačitě zdržel a očima zabloudil ke skleněné tabuli a uvězněnému zdivočelému za ní. Kaneova komora vypadala jinak než dřív – deky a polštáře byly opravené a bez ladu a skladu poházené na slamníku v rohu, dřevěná mísa a snad cosi jako nočník ležely otlučené i když nerozbité v malé polici na protější zdi. Stěny nesly šrámy minulých záchvatů vzteku, ale škoda byla nepatrná a docela dobře se dala ignorovat. Po předchozím chaosu byl klid uvnitř téměř děsivý.
A vprostředku podlahy seděl se zkříženýma nohama Kane. Na hábitu měl roztřepené manžety a byl umazaný od jídla, vlasy zašmodrchané a oči doširoka otevřené, jak s intenzivním soustředěním zíral na opotřebený červený míč, který si přehazoval z jedné ruky do druhé. Zdál se zcela pohroužený do své činnosti.
„Ten míč jej uklidňuje.“ Ačkoliv se pohled Rebeky nepřesunul ze zdivočelého, hlas mířil k Remusovi a jeho udivenému pohledu. „Netušíme proč. Ale alespoň to znamená, že budeme moci vstoupit do jeho cely. Málokdy ztratí náladu, když si takto hraje.“
Remus se zachvěl. Objevily se vzpomínky – Kaneovy drápy na jeho hrdle, úplňkové zuby trhající jeho kůži a srst… Ačkoliv zcela rozhodně přijal události předchozího podzimu, nedaly se setřást vzpomínky na vše, co zdivočelý provedl. Až do této chvíle si neuvědomil, jak moc doufal, že Kane bude na návštěvu příliš rozrušený.
Crollovy oči se upřely na jeho najednou pobledlý obličej. Nepříjemně se usmál.
„Není třeba se znepokojovat, profesore,“ protáhl slizce a poklepal dlouhým prstem po lahvičce, kterou právě naplnil. „Pan Aylward a já budeme připravení, kdyby Kane začal být neovladatelný. Toto sedativum navodí rychlou strnulost i u té nejodolnější konstituce zdivočelého.“
„Marníme čas.“ Rebeka se najednou otočila na patě k Remusovi a zahleděla se na něj pevným a rozhodným pohledem, jako by to byl on, ne ona, kdo zdržuje. „Crolle, určitě si dělejte poznámky. Profesore, půjdete se mnou?“
Navzdory niternému záblesku rozladění, že mu tak přikazuje, se Remus kousl do rtu a postavil se Rebece k boku. „Jaký přesně je plán?“ zeptal se tiše a pečlivě zakryl jakýkoliv náznak nervozity nebo neklidu. „Jen vejít, zamávat mu a uvidíme, co se stane?“
Rebece se lehce zkroutily koutky. „V podstatě ano. Potřebujeme najít nějaké známky poznání, náznak, že by v mysli mohla být stále přítomná předchozí osobnost zdivočelého, i když roztříštěná. Potřebujeme rozhodnout, zda ještě představuje nebezpečí.“
„Tím, že ho postavíte proti mně.“ Remus potlačil další zachvění. „Proti jediné osobě, jejíž přítomnost jej nejpravděpodobněji rozzuří až k použití násilí.“
„Zní to jako vědecká metoda.“
„Je to mávání rudým hadrem před býkem, aby se zjistilo, jestli není slepý.“
Rebečin úsměv byl víc než znervózňující. „Ale poté jistě poznáme pravdu, nebo snad nesouhlasíte?“
Ach ano, pomyslel si sardonicky Remus. Jestli mě roztrhá na kusy, pamatuje si mě. Vskutku nesporná pravda. A nějak pochybuji, že by pro mě ona truchlila.
Ale prozíravě se rozhodl nevyjádřit se nahlas. Rebeka pochopila jeho mlčení a znovu se usmála.
U malých, několikanásobně uzamčených dveří vedoucích do Kaneovy cely stál Aylward, který právě hůlkou vyklepával složitý vzorec, aby sejmul kouzla, která je uzavírala. Konečně se připravil, naposledy klepl na dveře a ustoupil.
Dveře se otevřely.
A pak Rebeka Goldsteinová vešla dovnitř a pokynula Remusovi, aby ji následoval.
Zápach Kaneovy cely nebyl na uvítanou nic příjemného. Vyčpělý pot, staré jídlo a náznak krve smíšené s pachem čpavku a jen nejlehčím nádechem srsti, který naznačoval, že zde Kane absolvuje svoji přeměnu. Remus se krátce zasekl ve dveřích a chrabře potlačil nutkání na zvracení, když se jeho myslí prohnaly polozapomenuté obrazy z Chroptící chýše. Její zápach zrozený z mnoha osamělých měsíců byl stejný.
Rebeka čekala mlčky uvnitř, než se k ní připojí. Stále se snažil ignorovat puch, ruce u boků zatínal v pěst. Aylward za nimi dveře nezavřel, ale stoupl si do nich s hůlkou v pohotovosti. Croll za zamaskovaným sklem nebyl vidět.
Kane se nepohnul. Nevzhlédl. Nijak neprojevil, že by si uvědomoval společnost.
Hop, můj míčku, hop…
Rebeka si odkašlala. „Abrahame,“ oslovila jej tlumeně, ale pevně. „Abrahame Kane. Podívej se na mě.“
Kane nevzhlédl. Ani sebou netrhl. Jen si pohazoval míčem hop a hop, hop a hop…
„Abrahame Kane.“ Rebeka teď promluvila hlasitěji, ostřeji, pánovitěji. „Máš návštěvu. Abrahame, podívej se na svoji návštěvu.“
Nevzhlédl. Nepodíval se. O nic se nestaral, jen si pohazoval s míčem, hop a hop…
„Vidíte?“ V Rebečině tónu zaznívala frustrace a mrzutost. „Nereaguje. Ani nepoznává své jméno.“
Ale Remus věděl proč.
Neříkala jeho jméno.
Občas se dalo snadno zapomenout, že celá pravda o rodinné historii se zdivočelým obecně známým jako Abraham Kane není v širokém povědomí veřejnosti. Díky práci vždy okouzlující Rity Holoubkové si většina kouzelnického světa uvědomovala, že Kane mohl za to, že se s Remuse stal vlkodlak v nízkém věku tří let. Jen pár zasvěcených však znalo skutečné motivy Kaneova útoku a Remus i otec by byli rádi, kdyby to tak i zůstalo. V minulosti už Remuse obvinili ze spolupráce se zdivočelým a povědomí o rodinné vazbě by bylo vodou na mlýn.
Ale s neodhalenou vazbou, bez znalosti Kaneova skutečného jména, jména, které zavrhl poté, co jej pokousala vlkodlačice Hel… A jestli teď zmizela jeho zdivočelá mysl…
„Mohu to zkusit?“ Ta otázka byla tichá.
Rebeka pokrčila rameny. „Poslužte si.“
Remus se opatrně a tiše předklonil, opřel ruce o kolena. „Ábele,“ oslovil jej tlumeně.
Hop a…
Míč se bez povšimnutí odkutálel až do rohu. Hnědé oči se na něj upřely se znepokojivou intenzitou.
Slyšel, jak Rebeka zalapala po dechu. Koutkem oka viděl její šok a zmatení.
„Ahoj, Ábele,“ zopakoval tiše.
Ty oči byly stále upřeny do jeho tváře. Zavrtávaly se do něj zpod zachmuřeného obočí, hluboké, ostré, pronikavé, pátravý výraz s nečekaným pochopením, stopa, zvrat a pak vzplanutí toho, co v jeho pohledu nechtěl nalézt.
Poznání.
„Ty.“ Ta slova se rozléhala tiše, nejistě. „Tebe já znám.“
Zná mě. Merline.
Ale jak je to možné? Pokud…
„Aylwarde.“ Rebece krok za jeho zády zazníval v hlase strach.
„Počkejte.“ Remus zvedl ruku, aby předešel zákroku bezpečnostního kouzelníka, zoufale potlačoval touhu velmi rychle vzít do zaječích. Cosi jej sužovalo – stejně děsivé jako vyhlídka, že by zůstala nějaká část Kanea – vědomí, pocit, že v této situaci je cosi špatně, že věci nejsou docela takové, jak se zdálo. Podezření mu šepotalo v hlavě. A v tomto si musel být jistý…
Ignoroval Rebečiny zjevné obavy a otočil se zpět ke Kaneovým bystrým očím. „Jak to, že mě znáš?“ zeptal se jemně. „Kde jsi mě už viděl?“
„Přišel jsi.“ Kane ta slova vyslovoval, téměř jako by si je ani neuvědomoval, jako by pouze nahlas formuloval své myšlenky. „Přišel jsi na místo, kde bylo hodně dětí. Přišel ses na mě podívat.“
„Bradavice.“ Rebečin hlas byl rozrušený. „Profesore, zjevně si pamatuje, musíme odejít, než…“
„Ještě chvilku.“ Slyšel, jak výzkumnice hněvivě zafuněla, když zase zvedl ruku. „Nemyslím, že míní Bradavice.“
Obrátil se ke Kaneovi. „Proč jsem přišel?“ zeptal se co nejtišším a nejklidnějším hlasem. „Proč jsem se na tebe přišel podívat?“
Kaneův hlas najednou nabral na ostrosti, ztvrdl a zněl téměř vyčítavě. „Domov. Řekl jsi, že bych mohl mít domov. Řekl jsi, že můžu jít s tebou domů.“ Přimhouřil oči. „Řekl jsi, že jsi můj strejda.“
Táta.
Samozřejmě.
Ta znepokojená ruka, která mu tiskla srdce, se náhle uvolnila. Kane si jej vůbec nepamatoval. Ábel si jej spletl se svým strýcem, který kdysi přišel do dětského domova a zeptal se, jestli by chtěl být adoptovaný. Zaměnil Remuse za Reynarda…
„Strejda?“ Rebeka zněla napjatě. „Profesore, co…“
„Nepamatuje si mě,“ přerušil ji Remus tiše, ale pevně. „Není třeba dělat si starosti, Rebeko. Toto není zdivočelý Kane. Je to desetiletý chlapec. Zaměnil mě za mého otce.“
„Vašeho otce?“ V Rebečině zmatku zazněla kousavost. „Proč by to dělal?“
Remus zhluboka dýchal. Dalo se bezpečně říct, že Rebeka Goldsteinová byla posledním člověkem na světě, se kterým by chtěl probírat rodinnou historii.
„Jsme si velmi podobní,“ poznamenal neurčitě.
Ta vytáčka nezůstala nepovšimnuta. „To jsem nemyslela. Jak to, že zná vašeho otce, profesore?“
Remus si povzdechl. Zdálo se, že se tomu nevyhne. „Protože můj otec jej kdysi málem adoptoval,“ přiznal a opatrně tak tančil kolem faktu, že ona adopce byla nabídnuta, protože Kane byl jediným synem Reynardovy sestry. „Když osiřel, otec zvažoval, že si jej vezme. Změnil názor.“ Unaveně našpulil rty. „To byl jeden z důvodů, proč jeho zdivočelé já na nás tak zacílilo. Proč se zaměřil na mě.“
Za ním se rozhostilo ticho. Rebeka, jak se zdálo, ztratila slova.
„Nevrátil ses.“ Ta slova, tichá, ale zřetelná, přitáhla Remusovu pozornost zpět ke Kaneovi. Zdivočelý se teď přikrčil a v očích mu zářilo cosi nepříjemného, když přejížděly se zvyšující se nenávistí po Remusově tváři. „Nechal jsi mě tam.“
Kolem srdce jej opět sevřela chladná ruka, když si uvědomil to nenadálé nebezpečí. Záměna osob nebyla ochranou. Ábel nenáviděl jeho otce, ještě než zdivočel.
Pomalu se narovnal, opatrně, nespouštěl zrak z Kaneových zkroucených rysů a o jeden tichý krok ustoupil. Očima kmitl k Rebece.
„Čas jít. Hned.“
Rebeka nebezpečné signály poznávala stejně jako on. „Souhlasím.“
„Šel jsi pryč…“
„Aylwarde.“ Tentokrát Remus bezpečnostního kouzelníka nezarazil, když couval bolestně pomalu a opatrně směrem ke dveřím. Nebyl vhodný čas pro náhlé pohyby.
„Šel jsi pryč a nikdy ses nevrátil.“
„Aylwarde!“ křikla Rebeka. Kaneovy oči zářily vztekem.
„Nenávidím tě.“
Tři metry ke dveřím…
„Nenávidím tě!“
Dva metry…
„Nenávidím tě!“
Jeden…
„Nenávidím tě!“ Se zuřivým výkřikem vystřelil Kane dopředu s prsty roztaženými, jako by chtěl rozbít vzduch a jeho střepy použít proti svému nepříteli. „Nenávidímnenávidímnenávidímnenávidím!“
„Mdloby na tebe!“ Aylwardova kletba zasáhla Kanea přímo do hrudi, prudkou silou jej odmrštila dozadu, ale okamžitě bylo jasné, že ať už je v jakémkoliv duševním stavu, jeho odolnost zdivočelého proti kouzlům zůstala. Jen zatřásl hlavou a byl zpátky na nohou s výrazem zranění a zuřivosti. Aylwardův normálně apatický výraz pobledl, ale držel pozici, hůlku namířenou proti novému útoku, zatímco se zdivočelý opět vrhl kupředu.
„Nenávidímnenávidímnenávidím…“
Napůl venku ze dveří Remus hmátl po hůlce. Rebeka za ním ji už měla vytaženou.
„Impedimenta!“
„Imperio!“
A vše ztichlo.
Aylwardovo kouzlo Impedimenta Kanea zpomalilo. Ale bylo to Imperio Rebeky Goldsteinové, co jej zastavilo.
Remus nevěřícně zíral, ale Rebeka nepustila Kanea z očí.
„Crolle,“ zavolala ostře.
Remus stále napůl v šoku rychle ustoupil z cesty Arcadiusi Crollovi. Ten měl v natažené ruce lahvičku s lektvarem. Podal ji Kaneovi.
„Vypij to,“ nařídila Rebeka. „Vypij to všechno.“
Tupý a poslušný Kane vzal lahvičku z Crollových prstů a obsah polkl jediným douškem. Chvíli jen stál. Ale pak se mu oči protočily vzhůru, zakolébal se, jak ztrácel rovnováhu, a vzápětí se sesypal na podlahu.
Rebeka se rychle otřásla a schovala hůlku. „Aylwarde, položte jej na slamník,“ nařídila pozoruhodně bezmyšlenkovitě. „Crolle, zkontrolujte jeho životní funkce. Profesore, pojďte za mnou, prosím.“
Remus víc než šťastný vyšel z cely, zatímco oba muži poslechli Rebečina nařízení. Srdce mu bušilo, mysl závodila s šokem. Jak se to mohlo stát? Jak mohla…?
„Profesore, nedívejte se tak na mě,“ narušila jeho zmatek příkře Rebeka. „Mám od ministerstva na tuto kletbu povolení. Jestli na tom budete trvat, ukážu vám ho.“
„O to nejde.“ V Remusově hlavě zapadávaly na svá místa kousky poznatků, vytvářely vzor, který jeho hruď naplňoval ledovou hrůzou. Dřív jej to nenapadlo, ani mu to nepřišlo na mysl kvůli absolutnímu, neotřesitelnému faktu lykantropie… Ale Rebečina teorie s tímto faktem korespondovala až příliš jasně a teď…
Teď se potvrdila. Pro Kanea byla ta nejistá ochranná síť pryč.
A možná toto Smrtijedi chtěli. Toto ve skutečnosti potřebovali.
A důsledky byly děsivé.
Remus se prudce otočil k Rebece a modlil se, aby jeho oči neodhalovaly roztřesenost, kterou cítil. „Nejsem šokovaný, že jste použila kletbu, která se nepromíjí, i když mě to docela překvapilo,“ hlas mu rezonoval malou komnatou. „Jsem šokovaný, protože to v první řadě nemělo fungovat.“ Dýchal zhluboka. „Jsem šokovaný, profesorko Goldsteinová, protože jste první osoba, která úspěšně použila Imperius na vlkodlaka. A to je docela výkon.“
Rebečin úsměv byl chladný a klidný. „Nu, profesore,“ odvětila, „zdá se, že už ne.“
PA: Pro ty, kteří nečetli Oblivious, nebo si nevzpomínají na tento specifický fakt z té obrovské haldy informací ;), tady je rychlý přehled Remusova projevu ohledně vlkodlaků a kletby Imperius, zpět ke kapitole 6 Oblivious:
„A teď. Kletba Imperius, jak již jistě víte, uvede lidskou mysl do stavu podobného snu, aby byla poddajnější, otevřenější příkazům. Oběť pak musí bezmocně sledovat, jak její tělo provádí úkony, které si sama nepřeje. Bylo mi řečeno, že onen zážitek je v té chvíli docela naplněn blažeností.“ Remus se odmlčel a jednou rukou se opřel o zeď. „Až na tu blaženost se účinky kletby Imperius velmi podobají tomu, co se stane s myslí vlkodlaka za úplňku bez vlkodlačího lektvaru…
Lidská část mysli vyprchá do jakési otupělosti, zatímco kontrolu přebírá mysl vlčí… Ale lidská mysl je, na jisté úrovni, stále při vědomí. Smysly vlkodlaka se od lidských velmi liší, nedají se snadno interpretovat a pochopit, takže obrazy, které si člověk z úplňku odnese, jsou zmatené, napůl zapomenuté, nejasné dojmy, nic víc. Ale pořád víte, že jste uvězněni – že toto je vaše tělo, to, co z něj zbylo, a že nad ním nemáte kontrolu. Vlk si dělá, co chce, a vy se můžete jen dívat…
To samé, jak ví každý vlkodlak, se dá aplikovat po zbytek měsíce na vlka. Do jisté míry je při vědomí. Čeká. A proto kletba Imperius nefunguje. Ve chvíli, kdy mysl oběti podlehne kletbě, objeví se stejné paralyzování vědomí jako při úplňku. Jakmile lidská mysl přestane fungovat natolik, aby byla kontrolována, vlk vykročí a převezme vládu.“
Hermiona zalapala po dechu. „Přinutí vás to k přeměně?“
„Ne, nenastane přeměna. Vlkodlak se může přeměnit jen za úplňku… Je to jako obrácený efekt vlkodlačího lektvaru. Vlkova mysl převezme vládu nad lidským tělem. A na světě je jen pár mocnějších sil. Pokud má sesílatel kletby Imperius štěstí, je tou silou odhozen. Pokud štěstí nemá, odezva jej může zabít.“
A je to. Doufám, že to věci vyjasnilo. :)