Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

Středa, 4. května

16:15 – ministerstvo

Ráno jsem musel vzít slečnu Moranovou do mudlovského Londýna. Mojí povinností je se zaručit, že má dost důvtipu, aby se uměla zamíchat do davu mudlů, přestože to nikdy nebude potřebovat.

Znamená to žádné bezduché zírání do počítače nebo na televizi a tak podobně; žádné vyřvávání do telefonu; nedělat ze sebe mimozemšťana v městské dopravě; žádné mluvení na bankomat… Seznam je nekonečný.

„Viděla jste už někdy mudlovské peníze?“ zeptal jsem se jí onehdy, když jsem připravoval náš malý kurz mudlů.

„Ano,“ vyrazila ze sebe, jako bych byl směšný. „Mají libry a pence.“

„Na nich je čí tvář?“

„Královny,“ odpověděla svižně, přestože se jí trochu protáhl obličej a já poznal, kde zvítězím.

„Její jméno?“

Oči se jí zúžily a chvíli jsem čekal na odpověď. „Alžběta…“

„Alžběta…?“

„Co Alžběta?“ zamračila se na mě.

„Alžběta kolikátá?“

„Co kolikátá?“

„Její pořadí.“

„U Merlina,“ zamumlala pro sebe. „Čtvrtá?“

„Špatně, je druhá. Jak se jmenuje současný předseda vlády Spojeného království?“

Zavrtěla hlavou a nechala ji spadnout do dlaní. „To není dobré. Upřímně, zatraceně netuším.“ Chvíli se odmlčela. „Ne, je to Churchill?“

„Ano, s partou mudlů si povedete báječně, že? Úplně vidím, jak básníte o úžasnosti Alžběty čtvrté a, jemináčku, neodvádí ten Churchill skvělou práci s řízením země ze záhrobí?“

„Proč bych měla znát všechny tyhle zbytečnosti?“ vyštěkla.

„Říká se tomu obecné znalosti, mít povědomí, jde o udržení zájmu o věci vzdálenější, než je konec vašeho zatraceného nosu!“

„Fajn,“ prskla podrážděně, „přečtu si mudlovské noviny…“

„Nestačí jen zpropadené noviny,“ zamumlal jsem na ni.

Přepadla ji zlost. Byl jsem rád. Na okamžik jsem se bál, že mě vyzve, abych jí tedy objasnil, kdo že je předseda vlády, a to by byla katastrofa, protože naprosto netuším, kdo ten úřad v současnosti zastává.

A nebudu tak odhalený jako pokrytec.

Pak jsme se vydali do mudlovského Londýna, hlavně abych jí předvedl veřejnou dopravu. „Pro jisté ‚pracovníky‘ může být nezbytné, aby infiltrovali mudlovskou společnost,“ řekl mi jednou Wilson tak vážně, až by si jeden myslel, že odhalil tajemství vesmíru a ne jen zbytečný fakt, který si vydedukuje kdejaký blb.

„Vlakem jste už jela,“ začal jsem. „Mudlovské jsou stejné.“

Samozřejmě cestování spěšným vlakem do Bradavic není stejné jako ty stísněné, klaustrofobní, přeplněné pekelné díry mudlovského metra.

Stáli jsme před vchodem do podzemí u katedrály svatého Pavla. „Dejte mi hůlku,“ vyzval jsem ji.

„Zmizte,“ zasyčela hrubě. „Ani náhodou vám nedám hůlku!“

„Dejte mi hůlku,“ zopakoval jsem. „Příštích třicet minut budete mudla. Rozumíte? Nebo mám raději Wilsonovi říct, že jsme natrefili na neodstranitelnou vážnou překážku?“

Mračila se, ale požadovaný předmět zdráhavě vytáhla.

„Tady máte nějaké peníze.“ A do ruky jsem jí upustil pět babek. „Chci, abyste použila podzemku a dojela na Viktoriino nádraží, kde na vás počkám v hale. V myslánce se pak podíváme na vaše cestování a dozvím se, jestli jste ze sebe udělala blázna, nebo ne.“

Přepadly ji obavy. „Co když se ztratím?“

„Co jste? Děcko?“

Otočila se na patě a zmizela dolů po schodech.

„Také se nenechte zavřít!“ zavolal jsem za ní. Ušklíbal jsem se sám pro sebe, když jsem si našel tiché místo na přemístění. Toto bývalo vždycky zajímavé cvičení.

A nešlo vždy jen o čistokrevné. Jednou jsem měl mudlorozenou, která vyrostla na jakémsi opuštěném skotském ostrově a sotva kdy předtím vkročila do Londýna. Dostala záchvat paniky a z vlaku nemohla vystoupit přes dvě hodiny. Mělo to své pozitivum – dost dobře se seznámila s linkou Bakerloo.

Ale většinou mají problémy se adaptovat ti zcela zakořenění do kouzelnického světa. Zjistil jsem, že hodit je do hluboké vody je jediný způsob, jak posoudit jejich schopnosti zvládat neznámé situace.

Na rušném Viktoriině nádraží jsem se vydal k místu s dobrým výhledem na vchod do podzemky, odkud uvidím, až (pokud) slečna Moranová dorazí. Kdysi jsem byl nucen dohledat jednoho chlapce až v Essexu. Netřeba říkat, že nakonec musel z programu odejít.

Zalovil jsem v kapse a vytáhl zbytek mudlovských peněz, načež jsem popošel, abych si koupil koblihu. Koneckonců to byly ministerské peníze, tak jsem si objednal i kávu. Nevěděl jsem, jak dlouho budu ještě čekat, tak co. Musel jsem si nějak ukrátit čas.

No, stálo to za to. Skončil jsem celý posypaný cukrem, ale nic, co by nespravilo kouzlo.

Uvažoval jsem, že si koupím ještě jednu, ale ve frontě jsem uviděl kohosi známého. Do prkýnka dubového. To jsem si mohl myslet. Opět ta fuchtle Grangerová.

Ona mě snad pronásleduje. Už to začíná být směšné. Asi si budu muset u Starostolce zařídit zákaz přiblížení.

Chystal jsem se schovat, když se otočila a uviděla mě. Byla dost překvapená, protože mě oslovila: „Profesore Snape.“

„Dobrý den, paní… jak se jen jmenujete…“ pozdravil jsem podrážděně.

Zamračila se. „Přísně vzato, stále Weasleyová…“

Popadla svůj šálek kávy, posunula si kabelku na rameno a zatvářila se rozpačitě. Co se mě týče, já nebyl vůbec rozpačitý ze svého mudlovského vzhledu. Pravda, vázanka měla výstřednější barvu. Nejsem velkým příznivcem šedé.

Najednou zvedla hlavu a nadechla se. „Něco bych vám ráda řekla –“

Musel jsem ji přerušit. Zrovna jsem zahlédl slečnu Moranovou, která se objevila na vrcholu schodiště. Madla se držela jako klíště a chvěla se jak list ve větru. Zvedl jsem ruku, aby si mě všimla.

„Moment, paní Weasleyová,“ přerušil jsem ji, „objevil se někdo, na koho čekám.“

Přikývla a podívala se směrem, kterým jsem vykročil. Přišel jsem ke schodům a slečna Moranová mě konečně uviděla. Hnala se ke mně zelená jak sedma, ale s širokým úsměvem.

„Merline!“ vydechla. „Tohle miluju!“

Srdce mi pokleslo. Typické. Nenachytám ji na ničem.

„Velmi dobře,“ zamumlal jsem a otočil se, abych promluvil s Grangerovou.

Grangerová však zmizela. Bože, copak její neurvalost nemá hranic? Zatracená nána. Příště, až ji uvidím – a postavme se tomu čelem, jak to vypadá, bude to brzy – výmluvně jí ukážu, jak taková neurvalost vypadá.

17:15 – doma

Ještě se směju slečně Moranové a jejímu přesunu vlakem. To cestování jsem sledoval v myslánce a pohled na její smrtící sevření madla eskalátoru je prostě k popukání.

Ani se do ní nepustím kvůli průchodu s turnikety. No, řekněme, pár lidí se na ni dívalo zvláštně.

Přesto se projevila jako ne zcela nekompetentní. Musím ohodnotit, co je třeba.

Pff.