Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kvůli všemu tomu spěchu Hermioně nedošlo, s čím vlastně souhlasila, dokud nestanula před chatou. Nebyla si jistá, co přesně očekávala, ale rozhodně ne pohled, který se jí naskytl. Nazývat tuto stavbu chatou bylo jako nazývat sídlo Malfoyů chatrčí.

K dopravě do vesnice, kde stála chata, použili přenášedlo, protože děti ještě nedosáhly věku na přemisťování. Pak vylezli po strmé a stále se zužující cestě nahoru. Otevřel se jim úchvatný výhled na pěkné dřevěné domky se sněhem na střechách rozeseté po celém úbočí, na zasněžené vrcholky v pozadí s borovicemi, také pokrytými jemným čistým sněhem. Chladný vzduch štípal a v naprostém klidu vytvářel rampoušky na okrajích keřů a stromů.

Připomínalo to scénu z vánočního filmu a Hermiona se chtě nechtě cítila okouzlena. Chata stála asi v polovině cesty nahoru na vysoký kopec, s výhledem na zasněžené údolí. Jednalo se o dvoupodlažní rozlehlou budovu s krásným dřevěným obložením a obrovskými vystupujícími okny na jedné straně. I přesto, že byla očividně prostorná, ponechávala si malebné vlastnosti okolních domů s roztomilými malými drobnostmi jako vyvýšení střechy na jednom konci a prudkým sešikmením na druhém. Každé okno mělo malý dřevěný balkon a dveře byly nádherně vyřezávané. Všimla si, že ji Draco pozoruje, a usmála se na něj.

"Je nádherná," řekla a Draco se na ni zazubil.

"Říkal jsem ti, že stojí za sázku."

"No, teď už tu sázku nemusím vyhrát, ne? Když už jsem tady."

"Jo, ale když jsem nabídl chatu na víkend, neměl jsem zrovna na mysli dozor nad bandou puberťáků."

Ella je přerušila: "Tati, můžeme si pospíšit? Mrzne!"

Vnitřek chaty vypadal stejně působivě. Když všichni vstoupili a setřásli sníh z bot a oblečení, Hermiona se rozhlédla po velké místnosti, do které vešli. Byla decentně osvětlena září vycházející od stropu a koutů. Lesklou dřevěnou podlahu pokrývaly měkké koberce různých velikostí.

Celé přízemí bylo prostorné a světlé, s velkým jídelním stolem na jedné zdi, pracovním koutem vzadu a několika pohovkami a lenoškami roztroušenými kolem krbu, v němž už vesele plápolal oheň.

Ella a její přátelé nadšeně chaoticky poskakovali a bez ustání povídali, zatímco prozkoumávali místnost. Draco jim dovolil pár minut šílenství, než zvedl hlas a řekl jim, aby si odnesli zavazadla do svých ložnic.

Hermiona se na chvilku ocitla osamotě a jen se rozhlížela a obdivovala výzdobu. U vchodových dveří byla ta francouzská okna, která viděla už zvenčí. Sahala od podlahy až ke stropu a otevírala jí výhled, který teď v podvečerním světle vypadal ještě báječněji. V některých domcích na svahu už se svítilo, denní světlo postupně mizelo a odráželo se ve sněhu.

"Omlouvám se," ozval se Draco za jejími zády a Hermiona se k němu otočila. "Snad se za chvilku srovnají, až se trochu uklidní."

Hermiona k němu popošla. "Nemusíš se mi omlouvat. Jestli si vzpomínáš, tak je učím. Jsem zvyklá na nečekané výbuchy chaosu." Sundala si svetr a přehodila ho přes opěradlo jedné pohovky. "Je tu útulno a teplo," konstatovala. "Máš nějakou horkou čokoládu? Nachystala bych všem pití…"

Draco ji vzal za ruku a odvedl ji přes místnost ke dveřím. Za nimi se nacházela prostorná kuchyně s pultem, kolem kterého stálo osm stoliček. Otevřel pár skříněk, aby viděla jejich obsah.

"Myslím, že tady najdeš všechno, co budeš potřebovat."

Hermiona přikývla. "Beru to tak, že ti to tu někdo pomáhá udržovat?"

"Ano, nejsem tu tak často, abych si mohl dovolit nechávat to tady prázdné." V Dracově hlasu zazněl obranný podtón a Hermiona jenom zavrtěla hlavou.

"Jasně že ne," souhlasila mírně. "Takže ti nevadí, když se tu budu přehrabovat, dokud nenajdu, co chci?"

Draco se usmál a přikývl. "Samozřejmě. To bude fajn."

Zanedlouho už měla Hermiona připravenou řadu hrnků s čokoládou a pár talířů se sušenkami a koláčky. Děti se vrátily a s hlukem si posedaly kolem ostrůvku. Hermioně to nevadilo, užívala si, jak jsou nadšené. Když Draco vešel, dal si ruce přes uši.

"Kolik dětí že tu je?" zeptal se a všichni se začali smát. "Osm nebo osmdesát?"

"Můžeme jít do relaxačního centra a do vířivky?" zeptala se Ella a seskočila ze stoličky.

"Samozřejmě," přikývl Draco.

Opustili kuchyň a zanechali Hermionu, Draca, špinavé hrnky a nánosy drobků samotné.

"Uf!" ulevila si Hermiona a vrhla se na úklid. "Jsou jako tajfun!"

"Vsadím se, že jsi ráda, že jsem tě pozval!" utrousil sarkasticky Draco a Hermiona se zasmála.

"Možná Celie tu bolest hlavy jen předstírala," zazubila se.

Draco přistoupil a vzal od ní hrnek, který držela. "Polož to – dovol mi, abych ti ukázal, kde budeš spát."

Následovala ho zpět do hlavní místnosti, kde popadl její cestovní tašku a vedl ji do druhého rohu a dveřmi do chodby. Vedlo z ní několik dveří a Draco kývl směrem k protější straně.

"Relaxační centrum je dole," řekl. Pak se vydal nahoru po schodišti, které končilo uprostřed pokoje obloženého stejným dřevem jako zbytek chaty. Na podestě se Draco zastavil a mávl rukou kolem. "Tady jsou pokoje pro hosty, v těch teď bydlí děti," vysvětlil. "Pokoje Elly a Scorpiuse jsou tam vzadu. Řekl jsem jim všem, ať se drží od jeho ložnice dál!" Otočil se a pokračoval po odpočívadle stylizovaném do podoby galerie nad velkou místností, v níž stály pohovky a židle. "Tohle je salónek," mávl rukou a na konci odpočívadla vyrazil vzhůru po dalším schodišti.

"Myslela jsem, že je to dvoupatrová budova," podotkla Hermiona, když ho následovala.

"Tenhle roh má jediný třetí podlaží - střecha se z něj svažuje dolů," vysvětlil Draco. Odpočívadlo ve druhém patře bylo menší, čtvercové, a na jedné straně mělo okno přes celou stěnu s výhledem do zahrady. Draco otevřel jedny z dřevěných dveří a naznačil Hermioně, ať vstoupí.

Stanuli ve velkém čtvercovém pokoji. V jednom rohu stala napříč postel s nebesy, nábytek ze světlého dřeva doplňoval velký krémový koberec a jednoduché závěsy a na druhém konci byly skleněné dveře. Hermiona za nimi spatřila jeden z dřevěných balkónů.

"Nedal jsi mi svůj pokoj, že ne?" zeptala se.

"Ne. Můj pokoj je přes chodbu," odpověděl Draco. "Líbí se ti tady?"

"Samozřejmě že ano! Jak by se mi tady mohlo nelíbit?" usmála se na něj. "Jen málo lidí má pokoje takovýchto rozměrů!"

Draco ohrnul ret. „Tento je jen pro speciální hosty,“ prohlásil a Hermiona přimhouřila oči.

"Tohle vyznělo dost poklesle."

Draco se ušklíbl. "Přesně to bylo záměrem – je pro velmi speciální hosty, jestli mi rozumíš."

"Blé!" vyplázla Hermiona znechuceně jazyk. "Bohužel, vím naprosto přesně, co tím myslíš!"

Draco z jejího výrazu vybuchl smíchy a zavrtěl hlavou. "Dělám si legraci, Hermiono. Je to jen pokoj pro hosty. Nechci využívat chatu pro zábavu."

"Zdá se docela vhodná pro zábavu?" Hermiona na konci věty zvedla intonaci.

"Myslím jen rodinu a přátele." Odmlčel se. "Pobývali jsme tady s Astorií, takže žádné přítelkyně."

Hermiona pozorně poslouchala, jak se mu mění tón, jako vždy, když mluvil o své ženě. "Měl jsi tady být s Celií," připomněla mu.

"Celie není moje přítelkyně," opáčil Draco. Pokrčil rameny. "Měla jen pomáhat s dětmi…"

"Chtěla by Astorie, abys žil život, jako je tenhle?" pronesla Hermiona, a pak rychle zamrkala a kousla se do rtu. Jak jí to mohlo takhle vyklouznout? Jako by její ústa žila vlastním životem. S obavami čekala na výbuch. Draco neměl rád komentáře o jeho životě a jeho ženě.

Draco na ni okamžik bezvýrazně hleděl, než sklonil hlavu a zaměřil se na podlahu. Slova, která následně pronesl, by od něj vůbec nečekala. "To se mi na tobě líbí; nechodíš kolem mě po špičkách – prostě řekneš, jak to vidíš."

"Ale tohle skutečně není moje věc. Promiň."

Draco k ní vzhlédl. "To si myslíš? Že nežiju svůj život?"

"Zapomeň, že jsem něco řekla…"

"Já nechci zapomenout, že jsi něco řekla. Tak myslíš si to?"

Hermiona svraštila obličej, cítila se trapně. "Asi ano – tak trochu."

"Chodil jsem s pár ženami…"

"Já vím… Teda nevím…" Hermiona se zamotala do svých slov a Draco pozvedl obočí. Narovnala se a odkašlala si. "Sám jsi říkal, že je to všechno maska. Něco děláš, ale neprožíváš to. Chci říct, podívej se na obchod s hůlkami, zanedbával jsi ho a přitom byl pro vás zprvu na prvním místě." Povzdechla si. "Teď už jsem řekla opravdu příliš mnoho."

Draco na ni znovu upřel oči a Hermiona se s nimi setkala. Snažila se potlačit rozpaky z jejich rozhovoru. Po několika okamžicích Draco znovu promluvil: "Kdybych chtěl zavést hodiny výroby hůlek – byla bys ochotna mi pomoci?"

Hermiona bez zaváhání přikývla. "Samozřejmě, chtěla bych. Ty o tom skutečně uvažuješ?" Ta otázka v ní rozvířila naději, protože jestliže o tom přemýšlel, znamenalo to krok vpřed.

"Jo, uvažuju," kývl. "Je to příliš dobrá myšlenka, abych ji nechal ležet ladem."

Hermiona se rozzářila: "To ráda slyším."

"Budu potřebovat tvoji pomoc. Vzhledem k tomu, že jsi ve škole a máš ten svůj výjimečný dar práce s hůlkami," poškádlil ji Draco a ušklíbl se.

"Velice vtipné," utrousila Hermiona.

Draco zakmital obočím a přešel blíž, aby ji chytil za ruku. "Ano, Hermiono – máš v prstech skvělé cítění…" řekl s falešným evropským přízvukem a Hermiona se smíchem ucukla rukou.

"Paroduješ svého nejlepšího přítele?" zeptala se vyčítavě, ale věděla, že Dracovo škádlení bylo jen z dobrého rozmaru.

"Ano, neboj, baví ho to taky," Draco kývl na Hermionino zavazadlo. "Nechám tě vybalit si a zabydlet se – přijď dolů, až budeš chtít, žádný spěch."

Hermiona vybalila pár věcí, které si přinesla s sebou, a prozkoumala pokoj. Byl krásně zařízený, rozhodně ne jako obyčejný pokoj pro hosty. Našla několik obrázků dětí a jeden i s Astorií. Scorpius byl maličký, Astorie ho držela v náručí a Ella se tiskla k mamince, baculaté tvářičky v širokém úsměvu. Vládlo palčivé ticho a Hermiona cítila rostoucí dojetí. Prohlížela si Astorii, ze školy si na ni skutečně nevzpomínala. Nepodobala se své sestře. Daphne nebyla nějak zvlášť atraktivní dívka, vždycky působila poněkud těžkopádně, s rozcuchanými vlasy a nepříjemným výrazem. Astorie byla naproti ní drobná se srdcovým obličejem a velkýma laskavýma očima. Dokázala si představit, jaký úžasný pár s Dracem museli představovat. Hermiona položila obrázek zpět na místo, lehla si na postel a několik minut si srovnávala myšlenky.

Nebyla si jistá, jak dlouho spala, než ji náhle něco vzbudilo. Posadila se na posteli a přemýšlela, co ji mohlo tak najednou probudit, když se místnost kolem ní rozzářila. Vyskočila z postele, vrhla se k oknu a odhrnula závěsy, aby se podívala ven. Už byla tma. Obrovské sněhové vločky poletovaly a vířily a dopadaly na její balkon, který už ukryly jako pod peřinou. Hermiona shlížela na velké stromy těsně pod sebou, které ve větru komíhaly větvemi. Nebe znovu rozsvítil blesk, kdesi daleko za horami, ale dost jasný, aby osvětlil celou oblohu.

Hermiona spěchala dolů, a když se dostala do přízemí, uslyšela hluk z kuchyně. Vstoupila a zamrkala v jasném světle, aby našla všechny děti usazené kolem stolu a Draca, jak vytahuje něco z trouby. Stůl se prohýbal pod množstvím jídla, které libě vonělo, a děti už jedly a mluvily.

"Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho," omluvila se Dracovi.

"Tak dlouho zase ne."

"Tohle všechno jsi uvařil? Měla jsem ti pomoci."

"Je to jen pizza a svačinka – to není práce pro dva," odpověděl.

"Viděla jste tu bouřku, paní profesorko?" zeptala se Ella a Hermiona přikývla.

"Viděla jsem blesk nad horami."

"Tady jsou často bouřky," informovala ji dívka. "Ráda se na ně dívám."

Bouře jako by ji slyšela. Vítr zarachotil stromem a do okna udeřila hrouda sněhu.

"Byl tak krásný den, když jsme sem přišli!" povzdechla si Hermiona.

"Počasí se tady mění rychle," poznamenal Draco při pohledu ven. "Teď chumelí opravdu hodně, budeme to muset hlídat. Nemůžeme si dovolit zůstat pod sněhem."

Podal Hermioně talíř a ona si s potěšením vzala, už jí kručelo v žaludku.

"Můžeme teď jít do salónku?" zeptala se Ella svého otce a on kývl.

Hermiona pomohla Dracovi uklidit. Vládlo mezi nimi ticho, ale kupodivu nebylo trapné. Najednou je oslepil záblesk světla následovaný zaburácením hromu. Hermiona se podívala na Draca.

"Sníh, hromy a blesky?" zeptala se. "Nikdy jsem nezažila takovou bouři."

"Říkal jsem ti, že tady nahoře je někdy divné počasí," Draco se naklonil k oknu a podíval se ven. "Už teď je tam sněhu ažaž."

Podal Hermioně horký nápoj a společně se vrátili do obývacího pokoje a posadili se na pohovku. Hermiona si v tu chvíli uvědomila, že je tu s ním sama. Děti byly dost staré, aby je mohli nechat samotné – navíc, proč by u sebe chtěly svou profesorku a Ellina otce. Mají spolu strávit možná několik hodin, o čem budou mluvit?

"Omlouvám se za svůj předchozí komentář," začala Hermiona a Draco se na ni podíval.

"To bys měla – nepozval jsem tě sem, abys zasahovala do mého osobního života," odpověděl. Hermiona ho sledovala a snažila se uhodnout, jestli ji jen škádlí, a zoufale doufala, že ano. Na chvíli si zachoval vážnou tvář, a pak se na ni drze usmál. "Výborně, Grangerová! Dokázala jsi mi nejít po krku!"

"Už jsem si na tebe zvykla," odvětila. "Takže, máš už připravené lekce o hůlkách? Chceš to dělat stejně jako na prezentaci, kterou jste s Erikem předvedli?"

"Ještě není nic na papíře, ale mám spoustu nápadů. Prezentace jsou dobrý základ, ale pokud lekce poběží několik týdnů, můžeme si dovolit zaběhnout do větších detailů."

"Pokud dáš něco dohromady, můžu se na to podívat," nabídla Hermiona.

"Chtěla jsi říct, že mi je zkontroluješ, profesorko?" zeptal se Draco s úšklebkem. "Vyškrtáš červeně chyby a dostanu jedničku s hvězdičkou, když to budu mít dobře?"

"Snažím se pomoct," bránila se Hermiona. "Vím, že to zvládneš sám."

Draco přikývl. "Kontrola je vlastně super nápad. Potřebujeme pár objektivních očí. Obzvláště když lekce musí schválit McGonagallová."

"Děti si tvoje vyučování zamilují!" usoudila Hermiona. "Nechvalně známý Draco Malfoy učitelem?"

"Nejsem si jistý, jestli zvládnu celou třídu studentů!" vyjádřil se Draco.

"Proč by ne? S Erikem jste byli při prezentaci skvělí."

"To bylo pro pár premiantů. S celou třídou je to trochu jiné."

"Když to zvládnu já, tak ty taky," uklidnila ho Hermiona. Ozval se další hlasitý úder a ona bezděky nadskočila, čemuž se Draco zachechtal. "To bylo blízko!" bránila se.

Draco vstal a přistoupil k oknu. "Mám trochu obavy ze sněhu. Je opravdu větrno, takže budou závěje," usoudil. Hermiona se k němu připojila a vyhlédla ven do tmy.

"Myslíš, že bychom měli odejít?" zeptala se.

"Nevím," povzdechl si Draco. "To mi připadá trochu drastické a dokážeš si představit Ellin výraz, kdybych jí to řekl!"

"Pořád lepší, než tu uvíznout pod sněhem," podotkla.

Draco na ni shlédl. "Bojíš se, že tu se mnou budeš muset pár dní zůstat, Grangerová?"

"Děsím se," upřesnila Hermiona, pohled neodlepila od okna. "A přestaň mi říkat Grangerová, Malfoyi." Koutkem oka postřehla Dracovo pousmání.

"Co je s tou profesorkou z Krásnohůlek a Longbottomem?" zeptal se Draco zničehonic. "Longbottom se mě ptal na nějaké dobré místo, kam zajít na jídlo."

Hermiona se k němu otočila. "Hraju si na dohazovačku," přiznala.

"Zase se pleteš do cizích záležitostí, Grangerová?"

Hermiona zvedla obočí, když zase uslyšela svoje příjmení, a Draco se na ni široce uculil. "Nepletu se do ničeho – no, vlastně ano, ale jen proto, že mě o to Renee poprosila," vysvětlila.

"Poprosila tě, abys ji dala do kupy s Longbottomem?"

"Ano, a nemusíš to říkat tak nedůvěřivě. Pořád upozorňuji na to, že Neville je atraktivní a milý člověk," postavila se Hermiona na obranu svého přítele a střelila po Dracovi pohledem.

"No, já to tedy nevidím, ale to jsem tím nemyslel," zavrtěl Draco hlavou. "Chtěl jsem říct, proč by někdo chtěl po tobě, aby ses starala o jeho milostný život?" Hermiona se k němu otočila s pusou otevřenou nad tou urážkou. Zubil se na ni a oči mu jiskřily. "Proč se takhle tváříš?" zeptal se. "Přece jsi pořád nezadaná, nebo ne? Copak nejsi ta hampejznice, která zasadila svému budoucímu manželovi takovou zničující ránu jen pár dní před svatbou?"

"Svěřila jsem ti to jako tajemství," ztišila Hermiona hlas. "Nemůžeš to obracet proti mně!"

"Ale můžu, a taky budu," uchechtl se Draco znovu. "Měla jsi vědět, že je hloupost svěřit mně tajemství, Grangerová."

Hermiona věděla, že si ji jen dobírá, ale tvrdě ho bouchla po paži. "Sklapni – a přestaň mě urážet. Podle mého měla Celie pěkné štěstí, že ti vyklouzla!"

Draco se ušklíbl a promnul si paži. "Ale vždyť já bych na ni byl hodný…"

Hermiona protočila oči, ale neubránila se úsměvu. "Jsi nesnesitelný!"

Světla v místnosti se opět rozsvítila a hned nato se ozval pořádný hrom. Hermiona se otřásla a odstoupila od okna. Bouřek se nebála, ale tahle byla obzvlášť divoká.

Draco došel ke dveřím a vyhlédl ven. Už když je zabouchnul, věděla, co řekne.

"Asi budeme muset jít."

Hermiona příkývla. "Dobře, ty to odhadneš líp než já."

Draco prošel salónkem a pak Hermiona uslyšela výkřiky a hlasité námitky. Vzápětí se dveře společné místnosti rozlétly a dovnitř vkráčela Ella v závěsu s Dracem.

"No já nikam nejdu!" prohlásilo děvče vzdorovitě.

"Nebuď směšná, nemáš na výběr," obořil se na ni Draco, v hlase napětí.

"Slíbils, že tu zůstaneme! Co si pomyslí moji kamarádi?"

"Budou rádi, že je dostaneme včas zpátky, takže nepřijdou o svoje místa v soutěži!"

"Nepřijdeme o svá místa, je to jen trocha sněhu!"

"Nemůžete se přemisťovat, takže budeme muset použít přenášedlo, a to nám nedovolí, jestli se počasí ještě trochu zhorší," Draco se natáhl, aby Ellu chytil za paži, ale vyškubla se mu a se založenýma rukama se postavila proti němu.

"Ty vždycky musíš všechno zkazit, že jo?" supěla. "Jakmile mi dovolíš se jenom maličko bavit, vždycky musíš hned přepnout do toho hrozně vážného režimu!"

"Nedělám to naschvál! Za počasí přece nemůžu, ne?"

Hermiona v Dracově hlase vnímala frustraci a zvažovala, jestli se do toho má vložit. Ellina další slova jí tu volbu usnadnila.

"Už to tak je čtyři roky! Čtyři roky trápení a rozčarování! Myslíš si, že si nepamatuju, jaké to bylo předtím, než umřela, že jo? Ale já si to pamatuju! A takovéhle to nebylo! Proč nám prostě nemůžeš dovolit, abychom si zase trochu užívali života?" V Ellině hlase byly slyšet slzy, ale k činu Hermionu postrčil výraz v Dracově tváři. Zbledl a do očí mu vklouzl smutek.

Přešla mezi ně, otočila se čelem k Elle a rukou za zády odehnala Draca.

"Takhle s otcem mluvit nemůžeš, Ello."

"Proč ne? Je to pravda! Už nejsem děcko. Je mi jasné, co se děje!"

"Jestli už nejsi děcko, přestaň se tak chovat," pronesla Hermiona, tiše, ale pevně, a Elliny oči se překvapeně rozšířily. "Počasí nemůže ovlivnit nikdo a tvůj otec má pravdu v tom, že bychom měli všichni odejít. Nemá to nic společného s tím, že by ti chtěl kazit zábavu – snaží se dělat to, co je pro tebe nejlepší, a jsem si jistá, že se o to pokouší už od té doby, co tvoje matka zemřela."

"Ale slíbil, že tu budeme moct zůstat přes noc."

Hermiona popadla Ellu za paži a odtáhla ji k oknu. "Podívej se ven, Ello. Právě jsi zdůraznila, že už nejsi dítě, tak co kdybys o tom rozhodla ty?"

"Co tím myslíte?"

"Ty rozhodni, jestli pojedeme, nebo zůstaneme," řekla Hermiona.

"Odjíždíme!" rozhodl Draco z druhého konce pokoje, ale Hermiona se k němu otočila a zavrtěla hlavou. Nevypadal přesvědčeně, ale zůstal potichu.

Ella sklouzla pohledem z otce na Hermionu. "Jestli mám rozhodnout já, tak zůstáváme."

Hermiona odvedla Ellu ke dveřím a otevřela je. "Když jsem ti dala možnost volby, myslela jsem tím, že se máš rozhodnout jako téměř dospělý člověk – ne jako dítě. Dítě by si vybralo zůstat bez ohledu na počasí – děti nedokážou pochopit následky svých rozhodnutí. Myslí jen na to, co chtějí."

Ella Hermionu pečlivě poslouchala, ale nic neřekla, a tak Hermiona pokračovala: "Jestli chceš, abychom věřili, že jsi vážně tak dospělá, doufám, že tvoje rozhodování zohlední všechno – následky, tvoji touhu zůstat, i jaký vliv by to mělo na tvé přátele a otce." Odstoupila od Elly a zavřela dveře. "Takže, zůstáváme nebo odjíždíme?"

Hermiona viděla, jak se během jejího monologu Ellina tvář mění. Vztek zmizel a místo něj se objevil zamyšlený výraz. Chvilku neodpovídala, těkala pohledem ze svého otce k Hermioně, a pak k oknu, které teď už bylo nejméně ze čtvrtiny zasněžené.

S povzdechem pokrčila rameny. "Měli bychom jet."

"Je to tvé rozhodnutí. Nemůžeš říct, že jsme tě k němu přinutili," dodala Hermiona. "Ať se teď rozhodneš pro cokoliv, tak to bude, a ty budeš čelit následkům tak jako tak."

"Já vím… měli bychom jít." zopakovala Ella. Nevypadala ani zdaleka šťastně, ale přikývla. "Půjdu to říct ostatním."

Se sklopenou hlavou prošla kolem svého otce, a Draco se za ní díval, než se otočil k Hermioně. Na tváři se mu objevil široký úsměv. "No do háje, Hermiono! Ty jsi zatraceně geniální! Jak jsi se s ní vypořádala!" Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. "To bylo úžasné."

Hermiona zvlnila rty a usmála se. "Ani ne."

"To tedy ano! A ona ani netuší, žes ji do odpovědi naprosto vmanipulovala. Kterýkoliv Zmijozel by na tebe byl pyšný!"

Hermiona se trochu zahihňala, a pak nadskočila, když se ozval další hrom. "Měli bychom začít balit."