Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: martik, Maure

Beta: Sevik99, arabeska, Lupina

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Kámen mudrců, v překladu od Vladimíra Medka.

Kapitola 1.

Zjevoval se mu ve snech už od porážky Voldemorta. Závoj. Ten, za kterým zmizel Sirius. Když se mu zdálo o odboru záhad naposledy, Sirius zemřel. Svět si také konečně uvědomil pravdu o Voldemortovi, ale cena za prozření kouzelnické společnosti se mu zdála příliš vysoká, aby za ni byl vděčný. A jakmile byla pravda venku, ataky se zhoršily.

Krátce uvažoval, proč sem vlastně přišel. Ginny byla doma, těhotná, a potřebovala ho. Přesto nedokázal zapomenout. Pravda, Voldemort zmizel, ale na druhou stranu zbývalo tolik lidí, dobrých lidí, kteří neměli zemřít.

Počítal kroky, dokud nestanul přímo před obloukem, kterým Sirius propadl. Cedric. Sirius. Brumbál. Hedvika. Moody. Dobby. Otec Tonksové. Remus. Colin Creevy. Tonksová. Snape. Fred. Sakra, dokonce ani Crabbe si nezasloužil zemřít. O život jich přišlo víc, mnohem víc, ale z těch mu nebyl blízký nikdo. Byli však blízcí někomu jinému. Možná proto se nemohl držet dál. Proč se nedokázal odtrhnout. Proč, dokonce ani v tomto okamžiku, nedokázal odejít.

ooOOoo

Harry se s trhnutím probudil. Ležel na podlaze, přikrytý ubohou náhražkou deky, a připadalo mu, že se někdo pokouší vyrazit dveře.

„Kde je to dělo?“ zeptal se Dudley. Dudley? Kam ho závoj poslal? Mohl se ocitnout v okamžiku, kdy mu Hagrid poprvé řekl o Bradavicích? Muselo to tak být, protože si nedokázal vzpomenout na jinou příležitost, kdy by on a Dudley spali v něčem podobném téhle chatrči.

Za jejich zády se ozvala hlasitá rána a do místnosti klusem dorazil strýc Vernon. V rukou držel pušku. Harry si odfrkl. To na HAGRIDA určitě zabere. Jeho strýc se o tom zdál být přesvědčený, a proto se se rozkřikl: „Kdo je tam? Varuji vás, mám zbraň!“

Ačkoli, napadlo Harryho, když se lidé snaží někam vloupat, lze obecně předpokládat, že i oni nejspíš budou ozbrojeni. A jako by netušili, že si pro Harryho jde čaroděj. Kdo jiný by také MOHL čelit tomuhle počasí, nemluvě o faktu, že by se ani neobtěžoval?

KŘŘACH! Někdo praštil do dveří takovou silou, že vyletěly z pantů a s ohlušujícím rachotem dopadly na podlahu. Hagrid stál ve dveřích a vypadal opravdu impozantně.

Tedy, tohle sice Harry v plánu neměl, ale usoudil, že by z této situace měl vytěžit co nejvíc. Sejmul Voldemorta a věci nedopadly úplně nejhůř, ale také ne zrovna skvěle. Možná, že dostal druhou šanci. A pokud tomu tak bylo, rozhodně si ji nenechá vzít.

„Co kdybyste mně udělali šálek čaje, co říkáte? Neměl jsem zrovinka snadnou cestu…“ začal Hagrid. Čímž dokonale zazdil svůj hrozivý první dojem. Přešel k pohovce, kde seděl Dudley strnulý strachy. „Uhni ty, bouchoři,“ vyzval ho příchozí a sledoval, jak se Dudley utíká schovat za svou matku, která se zděšeně krčila za svým manželem. „A tu ho máme, Harryho! Když jsem tě viděl naposled, byls eště škvrně. Teďka dost připomínáš svého tátu, ale voči máš po mámě.“

„Žádám, abyste okamžitě odešel, pane!“ dožadoval se strýc Vernon legračním skřehotavým hlasem. „To je přece vloupání!“

„Zavři zobák, Dursley, ty nádivo jeden.“ Harry se ušklíbl. Minule byl příliš zmatený, aby si mohl dostatečně užít Hagridovo slovní shazování strýce. Když se Hagrid natáhl a zauzloval hlaveň strýcovy pušky do preclíku, Harryho úsměv se jen rozšířil.

„Abych nezapomněl,“ promluvil Hagrid a obrátil svou pozornost zpět k Harrymu, jako by lidé zcela běžně ohýbali smrtící zbraně do tvaru křupavého pečiva. „Harry, všecko nejlepší k narozeninám. Tadydle jsem ti něco přines – možná jsem si na to cestou někde sednul, ale určitě ti příde k chuti.“ Vytáhl dort a na něm zelenou polevou stálo: ‚Všecko nejlepší k narozeninám, Harry‘.

„No teda, děkuji vám,“ poděkoval Harry vděčně a přijal dort. V duchu si přál, aby Hagrid nepoužil barvu Zmijozelu, zvlášť když z barevné kombinace hrozilo trvalé oslepnutí. „Zdá se, že mě znáte, ale jak už jste řekl, neviděli jsme se od doby, co jsem byl dítě. Možná byste mohl být tak laskav a představit se?“ zeptal se zdvořile.

Hagrid se uchechtl. „To máš pravdu, ani jsem se nepředstavil. Rubeus Hagrid, klíčník a šafář v Bradavicích.“ S těmi slovy potřásl Harryho paží nahoru a dolů. „Tak co bude s tím čajem? A kdybyste měli něco vostřejšího, taky bych nevodmítnul.“

„Je mi líto, odjeli jsme trochu ve spěchu, takže nemáme nic k pití,“ omlouval se Harry.

„Neva, dones sem si něco svýho,“ mávl rukou Hagrid a otočil se k ohništi, kde za okamžik vesele praskal oheň. Následně začal z kapes kabátu vytahovat všecko možné.

Strýc Vernon ostře vyjel: „Nic si od něho neber, Dudley.“

Hagrid se pohrdavě uchechtl. „Tak s tím si nedělej těžkou hlavu, Dursley; ten tvůj vypasenej synáček přikrmovat nepotřebuje.“

Hagrid podal párky Harrymu, který mu srdečně poděkoval za jeho pozornost, ale pak si uvědomil, že by bylo podezřelé tohle všechno jen tak přijmout, a tak požádal Hagrida o více informací.

„Říkej mně Hagrid, jako všicí. Jak už jsem povídal, dělám v Bradavicích klíčníka – ale vo těch určitě víš všecko.“

Harry přikývl. „Samozřejmě.“

Strýc Vernon vytřeštil oči. „TY VŠECHNO VÍŠ?“

„Ano,“ odpověděl Harry klidně.

„Ale jak? Vždycky jsme si byli tak opatrní, aby tě nenapadly nějaké nebezpečné myšlenky! Jak to, že víš všechno o tom kouzelnickém nesmyslu?“

„Tak počkat!“ zaburácel Hagrid a v tu chvíli stál na nohou, a ve svém rozhořčení jako by zaplňoval celou chatrč. Dursleyovi se ustrašeně krčili u stěny. „Chcete mně říct,“ zahřměl na ně, „že tomu chlapci – tomudle chlapci – ste neřekli ani ň – že ste mu vůbec NIC neřekli?“

„Ne,“ svěsil ramena Harry a pochmurně potřásl hlavou. „To ne.“

Hagrid vypadal, jako by měl v příštím okamžiku vybuchnout.

„DURSLEY!“ zaburácel.

Strýc Vernon, v obličeji velice pobledlý, zašeptal cosi jako „břínek mřínek“.

„Ale, ale… jestli tatínek Harrymu nic neřekl tak, jak to ví?“ ozval se zpoza matčiných zad poprvé Dudley.

Hagrid s očekáváním pohlédl na Harryho.

„Bod pro tebe,“ připustil Harry. „No, já jen, že se za mnou posledních deset let lidé otáčeli, potřásali mi rukou a klaněli se mi, prostě považovali za velkou čest vůbec mě potkat. Konečně, něco jsem zachytil i od vás.“

„To nende, jen ‚něco zachytit,‘ Harry. Musíš vědět.“

„Ale já vím,“ namítl Harry. „O Bradavicích, o mých rodičích, o Voldemortovi…“

Hagrid se otřásl. „Neříkej to méno!“

Harry pokrčil rameny. „Zvyk je železná košile. Ale jestli budu zase kempovat, tak si tvou radu rozhodně vezmu k srdci. Takže zítra zamíříme do Příčné ulice?“

„Vovšem,“ Hagrid přikývl.

„NEBUDU PLATIT ZA TO, ABY HO NĚJAKÝ POTRHLÝ STARÝ BLÁZEN UČIL TY SVOJE ČÁRY MÁRY!“ vřeštěl strýc Vernon.

Harry mohl tušit, že strýc Vernon bude pokračovat v provokování Hagrida. Ten rychlostí blesku vytáhl svůj deštník, který skrýval kousky jeho hůlky, a se zasvištěním jej namířil na Dudleyho.

Následoval záblesk fialového světla, zvuk, jako když praskne žabka, a pronikavé vykviknutí; pak už Dudley poskakoval na místě, oběma rukama si tiskl tučný zadek a skučel bolestí. Když se k nim obrátil zády, Harry uviděl, že bratránkovi dírou v kalhotách čouhá zakroucený prasečí ocásek.

Strýc Vernon zařval jako tur. Odtáhl tetu Petunii a Dudleyho do druhé místnosti, vrhl na Hagrida ještě poslední zděšený pohled, a pak za sebou honem přibouchl dveře.

Hagrid se podíval na svůj deštník a poškrábal se na bradě.

„Proč já se jenom rozčílil,“ řekl smutně, „stejně se mně to nepovedlo. Chtěl sem ho proměnit v prase, jenže myslím, že už byl praseti tolik podobnej, že tak jako tak mnoho nezbejvalo.“

Úkosem pohlédl na Harryho zpod svého hustého obočí.

„Byl bych rád, kdybys vo tomdle v Bradavicích nemluvil,“ řekl. „Vono přísně vzato, ehm – já totiž žádný kouzla dělat nesmím. Moh jsem jich pár udělat, abych se k tobě dostal a dal ti ty dopisy a to vostatní – to byl jeden z důvodů, proč jsem vo tudle cestu stál –“

„Jasně, že ne,“ ujistil ho Harry. „Už je pozdě, nejspíš bychom měli jít spát.“

„Máš pravdu, Harry,“ souhlasil Hagrid. „Zejtra nás čeká spousta práce. Musíme do města, sehnat ti ty knížky a všechno vostatní.“ Svlékl si svůj těžký černý kabát a hodil ho Harrymu. „Můžeš se s ním přikrejt,“ řekl. „A kdyby se snad trochu hejbal, nevšímej si toho – myslím, že v jedný kapse mám eště párek plchů.“

ooOOoo

Příštího dne ráno se Harry probudil časně. I když věděl, že venku už je světlo, zůstal ještě ležet se zavřenýma očima.

Byl to jen sen, ujišťoval sám sebe. Zdálo se mi, že jsem zpátky v době, kdy mi Hagrid přišel říct, že půjdu do Bradavic. Až otevřu oči, budu zase doma s Ginny.

Vtom uslyšel hlasité zaklepání.

To určitě klepe na okno Hedvika mladší, pomyslel si Harry úlevně, s očima stále zavřenýma.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

„Dobrá, dobrá,“ zamumlal Harry, „Vždyť už vstávám.“

Posadil se a spadl z něj Hagridův těžký kabát.

Chatrč zaplavovalo sluneční světlo; bouře už skončila, Hagrid sám spal na zborcené pohovce a na okno ťukala pařátkem sova. V zobáku držela noviny.

Harrymu se sevřelo srdce. Přece jen to nebyl sen. Rychle zaplatil sově a podal Denního věštce Hagridovi. Trpělivě naslouchal, jak mu poloobr vypráví o Gringottových, a potom nastoupili do Dursleyovic loďky a zamířili k Londýnu a Příčné ulici.

Zanechali Dursleyovy vlastnímu osudu. Ta představa v Harrym vyvolala škodolibou radost. Dobře jim tak. Věděl, že se stejně dostanou domů dřív než on.

Až příliš brzy dorazili do Děravého kotle. Jako kdysi, všichni byli celí žhaví, aby mu potřásli rukou.

Nakonec se k Harrymu protlačil bledý mladík, levé oko mu křečovitě cukalo.

„Profesor Quirrell!“ řekl Hagrid. „Harry, tady profesor Quirrell bude jeden z tvejch učitelů v Bradavicích.“

„P-P-Pottere,“ vykoktal profesor Quirrell a tiskl Harrymu ruku, „n-nevíte, j-jak mě t-těší, ž-že vás p-poznávám.“

Harry krátce zauvažoval, jak mohl Quirrell vydržet jeho dotek, ale nakonec si uvědomil, že ještě nemohl být posedlý. A asi nebude, dokud neselže při obstarávání kamene. Také se divil, proč pro všechno na světě cítil potřebu po celý rok koktat. I bez toho by vypadal naprosto nevinně (zejména v porovnání s někým jako Severus Snape) a upřímně řečeno, bylo to dost otravné. Navíc, podle Snapeových vzpomínek, Brumbál šel po Quirrellovi hned od začátku.

Předpokládal, že se Hagrid opomenul zmínit, že jde o Quirrellův první rok výuky, aby ho nevyděsil kletbou spojenou s postem učitele OPČM. Rozhodl se toto téma nadhodit.

„Tak, jak dlouho učíte?“ zeptal se.

„N-n-no, ve skutečnosti, t-tohle je m-m-můj p-první rok, ale jsem n-nadšený,“ odpověděl trochu rozpačitě Quirrell.

„A jaký předmět?“ vyptával se dál Harry. Sice odpověď dokonale znal, ale přece jen to byla otázka, kterou lidé pokládají svým budoucím učitelům.

„O-obranu p-proti č-černé magii,“ zamumlal profesor Quirrell, jako by na to raději nemyslel.

Ano, Quirrell a jeho pán, Voldemort, by pravděpodobně byli MNOHEM šťastnější bez něčeho tak otravného, jako je výuka obrany proti černé magii.

„N-ne, že v-vy byste to p-potřeboval, P-P-Pottere?“ nervózně se zasmál. „N-nejspíš jste si p-přišel koupit vybavení, že? J-já jsem si taky p-přijel pro novou k-knihu o upírech.“ Už při té představě vypadal zděšeně. Harry žasl, když si uvědomil, že kam mu paměť sahala, toto byl nejprvnější člověk, jenž se ho pokusil zabít.

Ostatní návštěvníci baru je brzy přerušili a trvalo téměř deset minut, než se Hagridovi podařilo Harryho vysvobodit z davu jeho obdivovatelů.

Věci od toho okamžiku postupovaly skoro stejně, dokud nenastal čas jít si koupit hábit k madame Malkinové.

Když Harry vešel dovnitř, ztuhl. Málem zapomněl na své první setkání s Draco Malfoyem, předtím než se dozvěděli o cestě, která jim byla předurčena. Totiž že se z nich stanou rivalové. Předtím než zjistil, že Draco, ačkoliv bez jakékoliv pochybnosti naprosto nesnesitelný, nebyl zlý a víceméně odčinil své chyby.

Hm, pomyslel si Harry. To by mohla být zábava.

„Ahoj,“ pozdravil ho Draco. „Taky jdeš do Bradavic?“

„Taky,“ přisvědčil Harry.

„Otec mi vedle kupuje knížky a matka šla dál, podívat se po hůlkách,“ sděloval Malfoy. Protahoval každé slovo a už v jedenácti měl stejně znuděný hlas jako v třiadvaceti.

„Což nemá smysl, dokud tam nedorazíš, nemám pravdu?“ zeptal se Harry.

„To je pravda, ale ona se potřebuje nějak zabavit, zatímco jsem tady. Potom je musím ještě zatáhnout někam, kde mají závodní košťata. Nechápu, proč v prvním ročníku nesmíme mít svoje. Myslím, že otce dotlačím, aby mi jedno koupil, a nějak ho tam propašuju.“

„Beztak nebudou kontrolovat zavazadla, takže když ho zmenšíš, můžeš ho propašovat, a až tam budeš, zase ho zvětšit. Jasně, že kdyby se někdo ptal, musíš tvrdit, že patří třeba nějakému staršímu studentovi, ale to by nemělo být moc těžké,“ navrhl Harry.

Draco souhlasně přikývl. „To by mohlo fungovat. Musím se naučit, jak věci zvětšit, ale do té doby bych mohl přimět někoho staršího, aby to udělal. A co ty, ty už koště máš?“

„Zatím ne,“ odpověděl Harry vyhýbavě.

„A hraješ vůbec famfrpál?“

„Samozřejmě, jsem chytač. A ty?“

„Také. Otec říká, že to bude hřích, když mě nevyberou, abych hrál za svou kolej, a musím přiznat, že s ním souhlasím. Už víš, ve které koleji budeš?“

„Myslím, že bych chtěl být v Nebelvíru. Slyšel jsem, že mají nejlepší mejdany.“

„Tak to je v pořádku, pokud ti záleží na tomhle. Já budu ve Zmijozelu jako všichni z naší rodiny -“

„Tak to je v pořádku, pokud ti záleží na tomhle,“ přerušil ho Harry a mohl přísahat, že Dracovi zacukaly koutky úst.

„Představa, že bych se octl v Mrzimoru, to bych té školy radši nechal, co myslíš?“

„No, možná ne úplně NECHAL… to je trochu drastické, ale určitě bych zběhnul. Mám na mysli, že Mrzimor zní jako značka pastilek proti nachlazení nebo spacáků, či tak něco.“

Teď si byl jistý, že si to jen nepředstavuje. Draco Malfoy potlačuje smích kvůli něčemu, co on, Harry Potter, řekl. Nikdy ho nenapadlo, že ten den někdy nastane! Byla to vlastně zábava. Proč že to vlastně nebyli přáteli?

„Hele, vidíš tamtoho člověka?“ Harry se otočil k místu, kam Draco ukazoval. Hagrid stál za oknem, šklebil se na Harryho a ukazoval mu dvě veliké zmrzliny, kvůli kterým nemůže jít dovnitř.

„To je Hagrid. Pracuje v Bradavicích.“

„Ach tak, o tom jsem už slyšel. Je něco jako sluha, že?“ Aha. Tak proto. 

„Dělá hajného.“

„Ano, to je ono,“ Draco netrpělivě přikývl.

„No, ne tak docela, je tu rozdíl mezi hajným a sluhou. Možná ne moc velký, ale rozhodně jde o něco, co by měl každý pán panství vědět,“ podotkl Harry, protože moc dobře věděl, že Draco jednou zdědí Malfoy Manor. S potěšením zaznamenal, že Dracovi zrůžověly uši.

„Slyšel jsem, že je to takový divous – bydlí v boudě na školních pozemcích a čas od času se opije, pokouší se dělat kouzla, a nakonec pod sebou podpálí postel.“

„No,“ začal Harry a vzpomněl si, jak ho Hagrid nesl zpět do Bradavic, když ho Voldemort téměř zabil. Snažil se uklidnit. „Myslím, že v opilosti se obtížně čaruje i za nejlepších okolností. A ne každý může žít na panství, ne? Jinak by to nebylo tak výjimečné a lidé by si museli najít jiný způsob, jak se chlubit svým bohatstvím.“

Draco to zvážil a přikývl. „Máš pravdu. Nevěřil bych, že to řeknu, ale takoví jako Hagrid jsou potřeba, aby ti správní lidé vedle nich vynikli.“ Harry věděl přesně, koho myslel těmi správnými lidmi, ale předstíral, že ne, aby se vyhnul scéně. „Hele, je tu s tebou?“

„Ano,“ odpověděl Harry jednoduše.

„Proč? Kde ty máš rodiče?“

„V Godrikově Dole.“

„Proč tedy nepřišli s tebou?“ zatlačil Draco.

„No, víš, byli by tu, kdyby je Voldemort nezabil,“ vysvětlil Harry.

Draco vytřeštil oči. „Tys vyslovil jméno Pána zla!“

Harry přikývl. „Jo. Jo, vyslovil.“

Draco vypadal, že není schopen vymyslet, co by na to měl říct, a tak se jen zeptal: „Ale patřili k našim, že ano?“

Harry bojoval s nutkáním protočit oči. „Kdyby nepatřili k ‚našim‘, proč by se s nimi Voldemort obtěžoval osobně? Jak jsem slyšel, ke konci byl poněkud zaneprázdněný a cítil se dost důležitý, takže na zabíjení mudlů určitě měl své lidi.“

„Já si totiž myslím, že mudlorozené by vůbec neměli brát, co říkáš? Prostě nejsou jako my, nevychovali je, aby znali naše způsoby. Představ si, že někteří o Bradavicích nikdy ani neslyšeli, dokud nedostali ten dopis.“

„Hele, že neslyšeli o Bradavicích, by ti asi nemělo dělat starosti stejně jako to, že nikdy neslyšeli o magii nebo neví nic o naší kultuře,“ odpověděl Harry vyhýbavě.

„Ano, to je přesně důvod, proč si myslím, že by se mělo zůstat jen u starých kouzelnických rodin. Mimochodem, jak se jmenuješ příjmením?“

Než mu Harry stačil odpovědět, madame Malkinová řekla: „A je to, drahoušku.“ Harry chvíli přemýšlel, proč je hotov jako první, když přišel až po Dracovi, ale rozhodl se nechat to být.

„Takže na shledanou v Bradavicích, viď,“ rozloučil se Draco.

„Měj se. Uvidíme, jestli do té doby uhodneš moje příjmení. Řekneš mi ho ve vlaku.“

„Řeknu,“ potvrdil Draco nečekaně odhodlaně.

ooOOoo

Harry se vrátil k Dursleyovým krátce poté, co s Hagridem dokončili nákup všeho potřebného. Poslední měsíc nebyl tak špatný. Teta a strýc ho většinou ignorovali a Dudley s křikem utekl z místnosti, kdykoliv ho uviděl. Opravdu se neměl zle. Tentokrát měl za sebou spoustu zkušeností s lidmi, kteří ho ignorovali anebo se ho báli. V prvním, druhém, čtvrtém i pátém ročníku, když ho přistihli, jak se zbavuje Norberta, že je hadí jazyk, když se stal čtvrtým šampionem a když ho považovali za prolhaného schizofrenika, v tomto pořadí.

Na starosti měl jedinou věc. Natlouct si do hlavy učebnici lektvarů. NEHODLAL riskovat. Snape možná miloval jeho matku, ale Harry si byl sakra jistý, že jeho nenáviděl až do své smrti.

Poslední den v srpnu se Harry vydal dolů do obývacího pokoje, odkašlal si a s jistým pobavením sledoval, jak Dudley zaječel a vyběhl z místnosti. Pravděpodobně šlo o důsledek toho, že rodiče Dudleyho povzbuzovali, aby dělal bratranci ze života peklo, a přitom mu zatajili Harryho magickou moc. „Ehm – strýčku Vernone?“

Strýc Vernon zamručel, jako že ho poslouchá.

„Totiž – já se zítra potřebuji dostat na nádraží King’s Cross – na vlak do Bradavic.“ Strýc Vernon znovu zamručel. „Byl bys tak laskav a zavezl mě tam?“ Další zamručení. Harry doufal, že znamená ano. „Děkuji ti.“

„Stejně je to divné, jet do kouzelnické školy vlakem. Létající koberce všecky píchly, co?“

„Ne, ale v Británii jsou nezákonné, a pochybuji, že by nás nechali letět rovnou do školy, a přitom nám věřili, že nás nikdo neuvidí, když každý budeme mít svůj. Nemluvě o tom, jak drahé by to bylo…“

„A kde ta škola vůbec je?“

„Ve Skotsku,“ odpověděl Harry.

„Můžeš být trochu konkrétnější?“ vyptával se dál strýc Vernon.

„Proč, plánujete snad přijet na Den pro rodiny?“

Teta Petunie se vyděsila. „Oni mají i Den pro rodinu?“

„Dobrá, odvezeme tě na nádraží. Stejně zítra musíme do Londýna, jinak bych nikam nejel.“

„Skvělé,“ zaradoval se Harry a odešel s myšlenkou, že zbývá jediný den a bude zpátky v Bradavicích. A… taky uvidí Ginny, i když jen na chvíli.

Ano, když tentokrát udrží nervy na uzdě a zachová si přízeň tisku a ministerstva, všechno dobře dopadne.

Ach jo. Čeká ho sedm DLOUHÝCH let.

PA: I když Harrymu jeho žena skutečně chybí, nepodlehne touze po desetileté. Takže mě, prosím, neobviňujte z toho, že jsem pokrytec, když na svém profilu tvrdím, že tohle téma považuji za pedofilii. TOHLE V PŘÍBĚHU NENAJDETE.