Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera. Pro případ, že někdo z vás žije v jeskyni.

Překlad: martik

beta: arabeska, Lupina

Poznámka: Mám trochu obavy, jestli jsem z Freda a George neudělala příliš velké důvěřivce. Na druhou stranu myslím, že by mohli Harryho považovat za ‚malého prvňáčka‘, který by se jim ani nepokusil věšet bulíky na nos. A už vůbec by je nekrmil nějakými šťavnatými drby.

Další poznámka: A uvažoval vůbec někdy někdo nad tím, proč právě Weasleyovi nemluví se svým příbuzným, který je účetní?

Kapitola 2.

„Tak jsme tady, chlapče,“ řekl strýc Vernon s nepěkným úšklebkem. „Nástupiště číslo devět – nástupiště číslo deset. To tvoje by mělo být někde uprostřed, ale zdá se, že ho ještě nepostavili, co?“

Harry obrátil oči v sloup. „Ty jsi vážně kus vola, víš to? A ne, rozhodně bych ti nedoporučoval něco si zkusit před všemi těmi svědky okolo,“ pronesl lhostejně, zatímco sledoval, jak strýc začíná fialovět. Považoval za poměrně bezpečné říct mu, co si o něm myslí. Zvlášť když ho dalších devět měsíců neuvidí. „Jasně že nebude nástupiště přístupné pro všechny. Je to kouzelnický vlak pro kouzelnické děti, takže asi vypadá dost kouzelně. Přitáhl by spoustu čumilů.“

„Tak kde teda je, kluku?“ vyprskl Vernon.

„Projdeš prostě portálem. Vím, že to vypadá jako cihlová zeď, ale ujišťuju tě, že není. Ptáš se, jak je to možné? Kou-zlo. Jestli chceš, klidně můžeš jít se mnou a přesvědčit se na vlastní oči,“ navrhl Harry.

Strýc Vernon vypadal, že se na Harryho užuž vrhne. Ten však jen kývl směrem k místnímu strážníkovi, který postával pár metrů od nich, a strýc neochotně ustoupil. „Tohle si vypiješ, kluku,“ zašeptal výhružně a vydal se zpět k autu. Když odjížděli, zahlédl Harry, jak se Dudley a teta Petunie smějí; strýček o jejich střetu očividně lhal.

Vtom si Harry naplno uvědomil, že znepřátelit si svého strýce nebyl pravděpodobně úplně nejlepší nápad. Ale už se vzepřel lidem stokrát děsivějším než Vernon Dursley, a tak se nehodlal jen ustrašeně krčit, jako když mu bylo doopravdy jedenáct. Tímto v podstatě odpískal jakoukoliv šanci na zlepšení vztahu se strýcem. U zbytku rodiny by se mu však ještě mohlo zadařit.

Věděl, že teta Petunie svou sestru kdysi milovala a obávala se hlavně toho, jak Harryho přítomnost ovlivní bezpečí její rodiny. Zároveň žárlila na Lily, protože tu neustále hýčkali. Patnáct let odporu se dá překonat jen stěží, ale Harry vždycky nenáviděl léto a k němu se pojící nudné nicnedělání, mohl se o to tedy alespoň pokusit. A následně se hodlal zabývat Dudleym. V tomto okamžiku nebyl víc než rozmazleným tyranem, ale po té příhodě s mozkomory Harryho přece jen přijal. Sice netušil, jak by mohl usmíření s Dudleym urychlit, ale stálo to za pokus. Život v Zobí ulici by se určitě stal snesitelnějším. Zaručeně.

 „– samozřejmě tam bylo plno mudlů –“

Když Harry zaslechl hlas paní Weasleyové, prudce vzhlédl. Rychle se vydal k nim.

„Jaké číslo že má to nástupiště?“ zeptala se Molly. Harry se na okamžik zamyslel, jak pro všechno na světě dokázala zapomenout číslo nástupiště, když tohle všechno absolvovala už bůhví kolik let.

„Devět a tři čtvrtě!“ zapištěla Ginny. „Mami, proč nemůžu –“ Harry se nemohl ubránit zazubení. I když jejich momentální přílišné mládí zabránilo, aby ho o Ginny napadaly jakékoliv romantické myšlenky, stále mu připadala roztomilá.

Všichni Weasleyovi, kteří mířili do Bradavic, už prošli skrz, takže zbýval jen Ron. V té chvíli se k nim Harry přiblížil.

„Promiňte,“ oslovil je.

„Nazdar, drahoušku. Copak, ty jedeš do Bradavic poprvé? Náš Ron jde taky do prvního,“ promluvila Molly laskavě.

„Ano,“ přisvědčil Harry a obrátil se k Ronovi. „Ahoj, jmenuju se Harry Potter.“

Jak předpokládal, odezva byla okamžitá. Oči Ronovi okamžitě vyletěly navrch hlavy a Ginny vypískla. No, alespoň si nebude moci stěžovat, že ho neviděla. Ačkoli pozorovat lásku svého života, jak se chová jako potřeštěná fanynka, bylo poněkud otravné.

„Ty jsi opravdu Harry Potter?“ vyhrkl Ron.

„A ty jsi opravdu Ron?“ zeptal se Harry.

„Jasně, že jo,“ odpověděl Ron zmateně. „Proč bych neměl být?“

„Mohl bych ti říct to samé,“ vysvětlil Harry.

„Ale… ale nemůžu uvěřit, že bys mohl být Harry Potter!“

Harry pokrčil rameny. „No, někdo to asi být musí, že?“ prohodil, nedbale si odhrnul vlasy z očí a tím odhalil nejslavnější jizvu v historii magie. „Každopádně jsem se chtěl zeptat, jestli byste mi mohli pomoci najít nástupiště?“ zeptal se a otočil se zpátky k paní Weasleyové.

Paní Weasleyová, které se oči zalily slzami při zjištění, kdo Harry je (pravděpodobně proto, že takový zdvořilý hoch měl takový tragický život a k tomu v tak mladém věku), přikývla. „Ovšem, drahoušku. Musíš prostě jít přímo k přepážce mezi nástupišti devět a deset. Nezastavuj se a neboj se, že do ní narazíš, to je velice důležité. Jestli jsi nervózní, radši se na to rozběhni. A jdi hned, ještě než půjde Ron.“

Harry jí poděkoval za pomoc a prošel na nástupiště. Rozhlédl se a musel se pousmát při pohledu na všechny kolem, kteří byli o tolik mladší, než když je viděl naposledy.

Najednou k němu přistoupilo jedno z dvojčat. „Máme ti s tím pomoct?“ zeptalo se. Bohužel, Harry neměl ponětí, který z těch dvou to byl. Zpočátku je nikdy nedokázal rozlišit. Pak George přišel v létě po šestém ročníku o ucho a Fred zemřel, takže už nikdy ani nedostal šanci.

„Díky,“ odpověděl Harry.

„Ty, Frede! Pojď sem a pomoz nám!“ Fajn, tak teď si byl Harry poměrně jistý, že Fred je ten, který k němu přišel jako první. Koneckonců, dvojčata o sobě v podstatě nikdy nemluvila svými vlastními jmény, to se zřejmě hodilo jen pro ‚druhořadé šprýmaře‘.

Když mu bratři pomohli, znovu si odhrnul vlasy z očí. Nechtěl se nějak předvádět lidem, kteří o něm uslyší při zařazování, jen se snažil zvednout školní kufry (měl by asi použít kouzlo pro jejich odlehčení). Vyvolávalo v něm zvláštní pocit zase vidět George s oběma ušima. Vidět znovu Freda naživu. Srdce se mu na okamžik sevřelo při představě, jaké to bude potkat některé z dalších lidí, které ztratil. Zvlášť Siriuse. I když ten ještě trčel v Azkabanu.

„Co to máš?“ zeptal se George. Nyní, když měl Harry docela dobrou představu o tom, který z nich ho poprvé oslovil, věděl, že je dokáže rozeznat – aspoň dokud neopustí jeho zorné pole. Bill je zřejmě jako jediný rozpoznal za každých okolností, a nejspíš proto se stal jejich oblíbeným bratrem. Tedy, dokázal to i Percy, ale ten byl příliš upjatý na to, aby si zasloužil zbožňování Weasleyovic dvojčaty.

„Propána,“ řekl Fred. „Takže ty jsi –?“

„Je to on,“ potvrdil George. Harry si nemohl nevšimnout absurdnosti toho, jak si pro jednou dvojčata navzájem nedokončovala věty. Hm. Šlo o náročnou schopnost bez ohledu na to, jak dobře se znali. Že by byli nitrozpytci? „Viď, že ano?“

„No, jsem vážně zmatený, koho myslíte,“ utahoval si z nich Harry.

„Harry Potter,“ pronesla obě dvojčata sborem.

„Ne,“ odpověděl Harry zvesela.

„Nejsi?“ opáčil Fred, zcela vyvedený z míry.

„Ne, nejsem. Už jste se s ním někdy setkali?“ zeptal se Harry.

„No, to ne, ale –“ začal George.

„Tak jak tě napadlo, že jsem to já?“ dožadoval se dál Harry.

„Že máš jizvu,“ zkoušel to Fred.

„Stejně jako Brumbál. Půjdete teď nařknout jeho, že je Potter?“

„Jasně že ne!“ odvětil George zamyšleně. „Na druhou stranu, Filch…“

„Takže, kdo teda jsi, když ne Harry Potter?“ ozval se Fred skepticky. „A proč máš na čele jizvu ve tvaru blesku?“

„No, po té ošklivé epizodce s Pánem zla moje matka usoudila, že je taková jizva ‚v módě‘, a vrhla po mně řezací kletbu.“ Harry se odmlčel. „Alespoň tak zní oficiální verze. Mám pocit, že se to stalo předtím, než otec sebral odvahu říct jí, že by možná měla vaření nechat na domácích skřítcích. Což ho vyřadilo na tři měsíce z provozu.“ Fred a George na něj jen zírali. „Hej, nesuďte je! Jo a mimochodem, jsem Draco Malfoy.“ Podezřívavě se na ně zahleděl. „Jste čistokrevní, že ano?“

Fred beze slova přikývl.

George našel hlas jako první. „Ty jsi Draco Malfoy?“

„Máte s tím problém?“ zkřížil Harry ruce.

„Ne, ale… nejsou tví rodiče blond?“ zeptal se.

„No a?“

„Jak mohou mít dva blonďatí lidé černovlasého syna?“ začal argumentovat George.

„Ne, moje matka neměla žádný skandální románek se Severusem Snapem! Jak se to jen opovažuješ naznačovat!“ zaječel Harry.

Fred smířlivě zvedl ruce. „Jen klid, nechtěl tě urazit.“

„Ale urazil,“ odfrkl opovržlivě Harry. „Vlastně se právě chystám otci napsat.“

„Není ještě na nástupišti?“ nechápal zmatený George.

„Ano, je, ale skutečně mluvit se svými příbuznými přísluší jen kouzelníkům poloviční krve,“ a s tím Harry vyrazil pryč. Hlavou se mu honilo, jak se mu, u všech čertů, podařilo po celou dobu udržet vážnou tvář. Jednu věc věděl. Až se dvojčata dozví, že je převezl, zaručeně si získá jejich respekt.

„Ty, mami, víš, co je nového? Hádej, koho jsme právě viděli ve vlaku?“ zaslechl Harry Freda.

„Koho?“ zeptala se Molly.

„Draca Malfoye!“

„To nic není, já jsem se setkala s Harrym Potterem,“ odvětila dosud ohromená Ginny.

„Proč byste se vůbec chtěli setkat s idiotem, jako je on?“ zeptal se dvojčat Ron.

„Setkání s ním nebyla ta zajímavá část,“ vysvětlil George.

„Tak co to bylo?“ zajímal se Ron.

„Zřejmě měla jeho máma poměr se Snapem a on je plodem jejich lásky!“ vykřikl Fred.

„COŽE?“ nevěřila Molly. Tohle je mnohem lepší drb než ten z loňska: ‚Albus Brumbál byl šíleně zamilován do Gellerta Grindelwalda.‘ Upřímně řečeno, jedna by čekala, že se Rita Holoubková poučila a přestala si cucat z prstu takové fantastické příběhy. Je zřejmé, že Brumbál nad těmi nestydatými výmysly oněměl, a tudíž se ani neobtěžoval s jejich popíráním.

„Je to pravda, prakticky to přiznal,“ potvrdil George.

„Musím najít Andromedu,“ zamumlala paní Weasleyová. „Buďte hodné, děti!“ A s tím odspěchala pryč. Ginny se vlekla za ní a přitom vrhala dlouhé toužebné pohledy zpět k vlaku.

„Sedí tu někdo?“ zeptal se Ron, když váhavě vstoupil do Harryho kupé.

„Ne, posluž si,“ pozval ho Harry.

„Ty, Rone,“ promluvil George stojící mezi dveřmi. „Heleď, my jdem doprostřed – Proč sedíš s Malfoyem?“

„S Malfoyem?“ Ron vypadal zmateně. „Vy myslíte jeho?“ ukázal na Harryho.

Fred přikývl.

„Ale to není Malfoy, to je Harry Potter,“ vysvětlil Ron.

„Co?“ zeptal se Fred. „Ale… ale tys nám řekl, že jsi Draco Malfoy.“

Harry pokrčil rameny. „Co na to mám říct? Harry Potter, Draco Malfoy… Někdy mě to samotného kapku mate.“

„Georgi, domnívám se, že jsme byli oblafnuti,“ prohlásil George.

„Můžou prváci vůbec tohle dělat?“ uvažoval Fred. „Znamená to, že to, co jsi řekl o Snapeovi, není pravda?“

„Mohla by být,“ mlžil Harry. „Každopádně to klidně pošlete dál.“

Oči obou dvojčat zajiskřily a chlapci zmizeli v chodbičce. Harry se kvůli tomu cítil trochu provinile. Vždyť plánoval vynaložit opravdovou snahu, aby si z Draca Malfoye neudělal úhlavního nepřítele (upřímně řečeno, kdyby po někom takovém opravdu toužil, prvním kandidátem by se stal Voldemort). Nakonec se rozhodl, že vzhledem k tomu, že Draco šířil stejné zvěsti o jeho matce a Snapeovi, odvetu si zasloužil.

„Jsi můj hrdina,“ vyhrkl Ron.

„Kvůli mému znetvořenému obličeji?“ zeptal se Harry.

„Ne, protože jsi napálil Freda a George,“ vysvětlil Ron. Když Harry nevěřícně vzhlédl, rychle dodal: „Ale tu jizvu máš taky dost hustou.“

„Jo, bylo to od Voldemorta vážně pozorné, že mi nechal na památku tak děsnou jizvu, když se mě pokusil v dětství brutálně zavraždit,“ pronesl Harry suše.

Ron na něj jen fascinovaně a taky trochu vyděšeně zíral. „Víš, opravdu bys neměl říkat jeho jméno.“

„Znáš to, čím víc lidí mě k tomu vybízí, tím míň je pravděpodobné, že je poslechnu,“ poznamenal Harry ledabyle.

Ron vypadal rozpolcený mezi touhou vysvětlit Harrymu, proč by neměl Tomu Raddleovi říkat tou pošetilou přezdívkou, a nutností se vyptávat na podrobnosti z oné noci, kdy se ti dva poprvé setkali. „Pamatuješ si to?“

„Uvědomuješ si, že jsem v té době měl jen patnáct měsíců, že jo?“ ujišťoval se Harry se zvednutým obočím.

„Já vím!“ bránil se Ron, ačkoli tón jeho hlasu naznačoval, že doopravdy nepochopil, že Harry byl příliš malý, aby si na tu událost pamatoval, natož aby skutečně sehrál nějakou záhadnou roli ve Voldemortově pádu. „Jen jsem si myslel, že by sis to mohl pamatovat kvůli té jizvě.“

Teď pro změnu zíral Harry. „Víš, začínám si myslet, že někteří lidé ve skutečnosti vůbec netuší, co jizvy vlastně jsou,“ pronesl při vzpomínce na pátý ročník. V té době si všichni mysleli, že z něj jeho jizva udělala prolhaného schizofrenika.

„Co myslíš tím ‚někteří lidé‘?“ zeptal se Ron.

„Však víš, kouzelníky,“ vysvětlil Harry.

„Ale ty jsi kouzelník,“ poznamenal Ron.

„To jo, ale vyrostl jsem u mudlů,“ zdůraznil Harry.

„Copak na tom záleží?“ zeptal se Ron.

Harry se pousmál Ronově neschopnosti pochopit, proč to není jedno. Byl tenkrát tak nevinný… „Mudlové nemají magii, a proto musí být mnohem praktičtější.“

„Aha.“ Ron se odmlčel a s očekáváním na něj pohlédl.

Harry si povzdechl. „A abych odpověděl na tvou otázku, jo, trošku.“

„Co si pamatuješ?“ zeptal se Ron dychtivě. Tohle ho na Ronově naivitě štvalo nejvíc; byl citlivý jak troll. Až když začal chodit s Hermionou, množství bolestivých otázek jako třeba ‚pamatuješ si, jak se tě poprvé pokusili zabít?‘ se o dost snížilo.

„No,“ Harry se snažil dát dohromady všechny záblesky, které vídal během uplynulých let. „Vzpomínám si na někoho, nejspíš na mého otce, jak říká mé matce, ať mě vezme a uteče. Pak je tu ten smích. Někdo, asi máma, prosí Voldemorta, aby ušetřil můj život. Říká jí, aby ustoupila stranou a nechala ho, aby mě zabil. Ona to odmítá a prosí ho, ať zabije ji místo mě. A on to udělá. A potom přijde spousta zeleného světla a mám čelo v jednom ohni,“ vysvětlil Harry.

Najednou se Ronův výraz změnil na vyděšený. „Mrzí mě to, kámo, nemyslel jsem…“

„V pohodě,“ přerušil ho Harry. Opravdu by měl víc myslet, ale na druhou stranu, bylo mu jen jedenáct, a jak znal Molly Weasleyovou, žil si jakožto nejmladší syn naprosto bez starostí. „U vás v rodině jsou všichni kouzelníci?“ zeptal se Harry ve snaze rychle změnit téma hovoru.

„Hm – nejspíš ano,“ řekl Ron. „Myslím, že maminka má bratrance z druhého kolena, který je účetní, ale o tom nikdy nemluvíme.“

Harry ztuhl. Nemohl uvěřit, že si to napoprvé neuvědomil, ale abychom mu nekřivdili, tehdy byl jenom dítě. „Proč ne?“

Ron vypadal zmateně. „Co tím myslíš?“

„Váš bratranec, účetní, je kouzelník?“

„Ne,“ odpověděl Ron, pořád naprosto mimo.

„Kvůli tomu s ním nemluvíte?“ zeptal se Harry.

„Ehm…“ Rona zjevně nikdy nenapadlo, proč jeho rodina předstírá, že žádného motáka v příbuzenstvu nemají. Skoro jako když Dursleyovi s oblibou předstírali, že jejich synovec není čaroděj. Když ze všech lidí mohli právě Weasleyovi jen tak podlehnout předsudkům o čisté krvi, není divu, že jediný skutečný odpor vůči Voldemortovi vzešel z jakýchsi skupin občanské sebeobrany, které se opíraly spíše o Brumbálův osobní kult a jeho snahu odčinit všechny ty roky, kdy pomáhal Grindelwaldovi. Ale budiž Ronovi k dobru, že si příčinu ignorování bratrance, tedy nedostatek jeho magie, nikdy neuvědomil. Proto se Harry domníval, že by si na něm vážně neměl vylívat svou frustraci nad neutěšeným stavem kouzelnického světa, kde si všichni pěstovali předsudky vůči každému zvenčí. Nemluvě o tom, že by to zcela zničilo veškerou naději na budoucí přátelství.

ooOOoo

„Neviděli jste tu nějakou žábu? Tady Nevillovi se totiž ztratila,“ do kupé právě vstoupila Hermiona s Nevillem v patách.

„Ne, ale můžete ji přece přivolat,“ navrhl Harry.

„To kouzlo neznám,“ připustila Hermiona, rozpačitá z toho, že nezná kouzlo, které nebudou mít v osnovách ještě několik dalších let.

„Neva, udělám to,“ nabídl Harry a vytáhl hůlku. „Accio Nevillova žába!“

Chvíli se nic nedělo a Hermiona na něj pochybovačně pohlédla. „Víš určitě, že to je opravdové zaklínadlo?“

Harry přikývl. Jistěže věděl, že je opravdové.

„Zřejmě ale za moc nestojí, viď-“ ale byla přerušena Trevorem, který proletěl dveřmi dovnitř. „Ach!“

Ron se překvapeně podíval na Harryho. „Když jsi věděl, jak přivolat tu ropuchu, proč jsi to neudělal hned, když ji hledal poprvé?“

Protože chtěl znovu vidět Hermionu a doufal, že udělá lepší první dojem? „Myslím, že mě to prostě nenapadlo,“ zalhal.

„Zkoušela jsem pár jednoduchých zaklínadel, jen tak, abych se pocvičila, a vždycky se mi to povedlo. U nás v rodině nikdo nekouzlí, takže mě hrozně překvapilo, když jsem ten dopis dostala, ale samozřejmě jsem z něj měla úžasnou radost, poněvadž podle toho, co se říká, je to nejlepší škola čar a kouzel na světě.“

„No, není to příhodné, že zrovna tahle škola je zeměpisně nejblíže k místu, kde žijeme?“ zamumlal Harry.

Hermiona mu věnovala ten pohled. „Samozřejmě, že jsem se naučila všechny ty předepsané knihy nazpaměť a doufám, že to bude stačit – mimochodem, jmenuji se Hermiona Grangerová, a kdo jste vy?“

„Já jsem Ron Weasley,“ podařilo se konečně Ronovi vyslovit poté, co na ni celé tři minuty nepřítomně hleděl.

„Harry Potter,“ představil se Harry.

„Ty jsi opravdu Harry Potter?“ ujišťovala se Hermiona.

„Nikdo nevěří, že bych mohl znát svoje vlastní jméno! Co se to s těmi lidmi děje?“ zeptal se Harry Nevilla, který jen pokrčil rameny. „Jo a Hermiono, nevěděl jsem, že jsem kouzelník, dokud jsem nedostal dopis, protože moji příbuzní odmítají uznat, že magie existuje. A Ron mi říkal, že je tu spoustu mudlorozených, takže jsem si jistý, že budeš v pohodě. Kromě toho pochybuju, že by se někdo jiný skutečně obtěžoval naučit se zpaměti všechny učebnice, takže ti to určitě nejenom stačí, ale taky jsi o dost napřed před všemi ostatními.“

„Opravdu?“ ožila Hermiona.

„Opravdu,“ potvrdil Harry. „I když zrovna já jsem se našprtal celou naši učebnici lektvarů,“ připustil.

Rona zjevně vyděsila myšlenka, že jeho potenciální nejlepší přítel je knihomol, a tak se přisunul blíže k Nevillovi.

„Ale jen proto, že jsem slyšel, že náš učitel nesnášel mého tátu, a já mu nechci dát žádný důvod, aby nenáviděl i mě,“ dodal rychle. Jistěže Snape nepotřeboval žádný důvod, ale aspoň ho neztrapní hned první den, když mu položí neočekávané dotazy. Nejspíš by stačilo naučit se jen ty konkrétní, ale Snape by se mohl naštvat a zeptat se ho na něco dalšího. Nemluvě o tom, že od jeho první hodiny se Snapem uběhly roky a upřímně – Harry si nedokázal ani vzpomenout, o jaké otázky šlo a kolik jich bylo.

„Aha, tak to jo,“ oddechl si Ron.

„Víš, píše se o tobě jak v Dějinách kouzel a čar moderní doby, tak i ve Vzestupu a pádu černé magie,“ sdělila Harrymu Hermiona.

„No, já bych nevěřil všemu, co píšou,“ odpověděl jí Harry, trochu nesvůj.

„Proč ne?“ zeptala se.

„Protože zítra touhle dobou budou Denní věštec a Týdeník čarodějek plné toho, že Draco Malfoy je levobočkem Narcisy Malfoyové a Severuse Snapea,“ vysvětlil jí.

„Obávám se, že nechápu,“ zamračila se. „Kdo jsou -“

„Nedělej si starosti,“ utěšoval ji Harry. „Brzo pochopíš.“

„Myslím, že teď, když jste našli Trevora, bych měla jít,“ pověděla Hermiona a vstala. Neville ji neochotně následoval.

Ron si, vzhledem ke svému věku, vůbec nevšiml, že by očividně chtěli zůstat. Harry však naštěstí ano. Jeho srdce soucítilo s minulými a zároveň budoucími kamarády: „Ale no tak, lidi, proč tu ještě chvíli nezůstanete. Máme tu spoustu jídla, pomoc by se nám šikla.“

Hermiona se rozzářila a svezla se zpátky do sedačky.

„Díky, Harry,“ zašeptal Neville.

O chvíli později vstoupil do kupé Draco Malfoy.

„Neville Longbottom,“ prohlásil hrdě.

„Ehm, ano?“ ozval se překvapený Neville.

„Ne ty,“ namítl Draco. „On,“ ukázal na Harryho.

„Promiň,“ omluvil se Harry. „Tohle je Neville.“

„Aha. Byl jsem blízko?“ zeptal se s nadějí.

„Jak bys mohl být blízko? Buď jsem Longbottom nebo ne. Což, jen pro pořádek, nejsem.“

„Ale mohl bys být jeho příbuzný,“ poznamenal Draco.

Harry si odfrkl. „Nejspíš jsem, vzhledem ke všem těm příbuzenským sňatkům.“

Draco se rozhodl jeho poznámku ignorovat částečně proto, že chtěl zjistit, kdo Harry vlastně je (čímž si pravděpodobně lámal hlavu celý minulý měsíc) a taky proto, že to byla pravda. „Kdo tedy jsi?“

„To je Harry Potter,“ prozradila Hermiona ochotně.

Draco se zasmál. „Ne, vážně, kdo je to?“

Harry si jen odhrnul ofinu.

„Páni, ty jsi Harry Potter,“ vydechl Draco ohromeně.

„Jo,“ potvrdil Harry a matně se mu vybavilo něco z předchozí cesty. „Copak o tom všichni nemluví?“

„No ano,“ připustil Draco. „Ale oni také chrlí ten příšerně absurdní příběh o tom, že jsem nemanželský syn profesora Snapea.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry nevinně. „Teda, mám dojem, že lidé uvěří úplně všemu.“

„Ale Harry,“ Hermiona vypadala zmateně. „Copak jsi -“

„Vážně nevěděl, že lidé uvěří úplně všemu?“ přerušil ji Neville překvapivě; došlo mu, že právě Harry s tou fámou začal. „To určitě věděl. Taky by asi měl, když je už roky celebritou.“

„Takže ty jsi Draco Malfoy?“ Ron se zahihňal. Jeho jedenáctiletá vyspělost shledávala nový drb o něm k popukání.

Naštěstí si Ronovo pobavení mylně vyložil. „Nejspíš si myslíš, že moje jméno je k smíchu, co?“ No, možná ne tak úplně naštěstí. „Tebe se nemusím ptát, kdo jsi. Můj otec mi říkal, že všichni Weasleyovi mají rudé vlasy, pihy a víc dětí, než si mohou dovolit.“

„No teda, to je nezvykle konkrétní,“ poznamenal Harry. „Chápu to správně, že se vaši otcové navzájem znají? Ale nejspíš nejsou zadobře?“

Draco přikývl. „Máš pravdu, Pottere. Brzo zjistíš, že některé kouzelnické rodiny jsou daleko lepší než jiné. Přece by ses nechtěl přátelit s takovými, co za to nestojí. V tom ti mohu být nápomocný.“

Harry v duchu zasténal. Malfoy se choval, jako by se snažil stát jeho nepřítelem, nebo tak něco. Samozřejmě, že Harry nemohl o jedenáctiletém chlapci uvažovat jako o svém nepříteli, ale věděl, že jeho školní léta proběhnou mnohem klidněji, když ten zástup lidí lačnících po jeho zničení zchudne o jednu osobu. Jak to co nejlépe vyřešit? Ovšemže nemohl Malfoyovi potřást rukou, to by si mohl Draco mylně vyložit. A Harry by si tím znepřátelil všechny ostatní v kupé. Ale jak mu nepotřást rukou a zároveň se vyhnout nesmyslnému sedmiletému rivalství?

Nakonec prohlásil: „Jsem si jistý, že bys mohl, Draco, ale problém je v tom, že magie je pro mě stále ještě nová a ne úplně skutečná, a tak si nejsem jistý, jestli se opravdu můžu v tuhle chvíli zasvěceně rozhodnout. Ty bys přece nechtěl, abych si vybral Rona jen proto, že se spolu nacpáváme sladkostmi a ty sis myslel, že jsem Neville, nebo snad jo?“

Draco se zamyslel. „Myslím, že ne.“

„A kromě toho bych se opravdu, opravdu rád dostal do školy, aniž bych si někoho znepřátelil,“ dodal Harry diplomaticky. „Takže se možná v jistém okamžiku rozhodnu, že máš pravdu, že Ron je kořenem všeho zla, a vezmu za vděk tvou pomocí. Nebo možná ne. Ale do té doby prostě potřebuju zjistit, který z vás má pravdu.“ Pitomost, věděl přesně, kdo má pravdu a koho by si nakonec vybral, kdyby mu Malfoy nebo Ron nutili svou ruku. Ale znělo to docela rozumně na někoho, kdo je oba teprve poznával.

„Dobře,“ souhlasil Draco neochotně. „Ale brzy zjistíš, že mám pravdu.“ A s tím odešel a nechal mosty nespálené.

Poznámka: Vzhledem k tomu, že se mě na to lidé pořád ptají, dovolte mi objasnit, že jsem opravdu nenapsala scény o Harrym, jak se souží kvůli tomu, že opustil kánonickou realitu, Ginny a jejich dosud nenarozené dítě. Jestli vám to vadí, bez obav si představujte, že teskní ‚za scénou‘. Od jeho příchodu až do okamžiku, kdy nastupuje do vlaku, uběhl měsíc. Pokud víme, měl celý měsíc, aby se smířil s tím, co se stalo.