Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 10. Konec tajností

Přišlo ráno a s ním i požehnaný návrat k lidství. Vždy jej cosi hluboce uspokojovalo, když se vzbudil, bolavý, ale konečně zase člověk, a uvědomil si, že mezi ním a další vlčí nocí leží plný měsíční cyklus. Ale úleva nezakryla únavu a nepřehlušila jeho důležitou potřebu nenechat zdravotní stav ovlivnit práci.

„Takže,“ Remus vroucně doufal, že žádný ze studentů pátého ročníku Nebelvíru a Havraspáru si nevšiml jeho pokusu potlačit zívnutí. Když se opřel o stůl, v duchu se modlil, aby už zazvonilo a on se mohl oddat tolik potřebnému polednímu zdřímnutí. „Závěrem – co je nejdůležitější, co musíte mít na paměti při manipulaci s předmětem potenciálně prokletým?“ Přeběhl očima po moři rukou. „Lenko?“

Lenka Láskorádová se neurčitě usmála. „Poohlédnu se po popudlenkách,“ poznamenala zasněně. „Živí se prokletými objekty, víte? A když ho nechám olíznout muchlorohému chropotalovi, podle změny barvy jeho jazyka můžu poznat, jestli je předmět prokletý…“

Remus byl na sebe docela hrdý, že dokázal udržet vážnou tvář. „Unikátní, i když poněkud nekonvenční přístup,“ poznamenal, zatímco se ostatní studenti začali hihňat. „Ale chtěl jsem něco vztahujícího se k naší hodině.“ Na chvíli zaváhal před provedením další volby. „Ginny?“

Nejmladší Weasleyová se poněkud napjatě usmívala. Remus na ni celou hodinu dohlížel, uvědomoval si, že toto téma bude pro ni poněkud citlivé. Navzdory jisté nervozitě v očích však po celou dobu nevykazovala žádné známky úzkosti a Remus se postaral, aby na ni až doteď neupozorňoval. „Nedotýkejte se toho,“ odpověděla tiše. „Nemluvte s tím, ani na to nesesílejte žádné kouzlo. V případě pochybností to nechte tak. A…“ zaváhala jen kratince, „nikdy nevěřte ničemu, co samo dokáže myslet, pokud nevidíte, kde to má mozek.“

Remus s uklidňujícím úsměvem přikývl. „Stručně a přesně shrnuto, nemluvě o radě navíc. Pět bodů pro Nebelvír.“

Ginnyin vracející se úsměv přerušil zvuk zvonku. Remus zvedl hlas nad okamžitým boucháním knih a per padajících do tašek. „Za domácí úkol si, prosím, přečtěte kapitolu deset Vyhnání temnoty od Arestora Curetese a shrňte, jak byste rozpoznali a vypořádali se s prokletým předmětem u vás doma. Dvě stopy do příští hodiny, prosím, a nezapomeňte, že na několika předmětech si ozkoušíme, co jste se naučili. Zakouzlím je svědivým kouzlem, takže pokud nechcete zažít velmi nepříjemné okamžiky, na vašem místě bych opravdu četl.“ Připojil se k tichému smíchu studentů. „Děkuji vám všem. Běžte na oběd.“

S jistým strkáním, typickým pro třídy plné hladových žáků, vystřelili páťáci z učebny, klábosili a smáli se. Lenka Láskorádová odešla zasněně, vypoulené oči měla upřené ke stropu, jako by šlo o tu nejvíc fascinující věc na světě. Ginny Weasleyová, na druhou stranu, se zastavila ve dveřích, střelila po učiteli vděčným úsměvem a byla pryč.

Jakmile kroky vzdalujících se studentů utichly, Remus zavřel oči a složil se na židli. Odsunul Rebečinu knihu a učebnici pro páté ročníky, překřížil ruce na stole a s širokým zívnutím na ně položil hlavu.

Merline, byl tak unavený. Nezáleželo na tom, kolik prospal z úplňkové noci, nikdy to nebylo dost, aby vynahradilo to naprosté vyčerpání z přeměny muže do vlka a zpět během jediné noci. A samozřejmě nespal tolik, jak mohl…

Harry. Jelikož byl tak unavený, nedokázal dosud Remus sebrat energii a zajít za Jamesovým synem, aby zjistil, co ho přivedlo k návštěvě učitele tak pozdě v noci. Domněnku, že nešlo o nic naléhavého, posílil fakt, že Harry nepostával neodbytně před dveřmi jeho kabinetu už od svítání, jak Remus napůl očekával. Místo toho mladý muž rozpačitě zachytil jeho pohled u snídaně a pokývl na něj stylem ‚promluvíme si později‘. Ale Remus musel přiznat, že později nečekal tak pozdě. Možná by měl…

„Profesore Lupine?“

Remus zvedl hlavu. Harry, Ron a Hermiona stáli namačkaní ve dveřích.

Harry vypadal nesvůj. Ron posmutnělý. Hermiona zcela otrávená.

Remus potlačil další zívnutí, pomalu se posadil a pokynul jim dovnitř. Beze slova poslechli, Ron se zastavil, jen aby za nimi zavřel dveře, načež se připojil ke kamarádům před katedrou. Remus se opřel a dokázal se usmát.

„Takže,“ začal tiše, „teď, když už jsem schopen mluvit, co pro vás mohu udělat?“

Harryho tváří se dotkl nádech červené. „Podívejte, pane profesore, včerejší noci je mi opravdu líto,“ slova se z něj valila docela rychle. „Jak už nechodím na astronomii, ztratil jsem přehled o fázi měsíce…“

„Já ti to mohla říct,“ Hermionin hlas byl strohý a úsečný. „Kdyby ses mě zeptal.“

Ron po ní loupl okem. „To ty ses chtěla znovu kouknout do té knihy od té ženské Gold-cosi!“ zvolal podrážděně.

„Ano, ale nechtěla jsem, abyste se vy dva vyplížili…“ Hermiona se prudce zarazila, když zachytila Harryho varovný pohled. Sklonila pohled na učitelův stůl a oči jí padly na horní ze dvou knih, které Remus odsunul. Zrůžověla.

Remusovi se začal tvořit obraz událostí. „Nechte mě hádat,“ vložil se do toho tiše a tři dospívající na něj pohlédli s náhlou obavou. „Poté, co jste vyslechli můj rozhovor s Tonksovou, ses chtěla znovu podívat na toto.“ Pozvedl zlehka Rebečinu knihu. Hermionin výraz byl dostatečnou odpovědí. „Ale po příchodu do knihovny jsi zjistila, že jediný výtisk je vypůjčený, a nedokázala jsi přesvědčit madame Pinceovou, aby ti prozradila kým. Takže včera v noci se Harry s Ronem rozhodli vplížit do knihovny pod Jamesovým pláštěm, aby nahlédli do její evidence. Jak mi to zatím jde?“

„Až moc dobře,“ odtušil Harry suše.

Remus se zazubil. „Jak snadno zapomínáš, sedm let jsem sdílel ložnici s tvým otcem a Siriusem. Takže se na to podívejme – prohledali jste její karty a zjistili, že tu knihu zapůjčila mně. Poradili jste se s Pobertovým plánkem a viděli jste mě samotného v kabinetě. Rozhodli jste se skočit do toho po hlavě a zeptat se mě napřímo, jestli vám ji půjčím. Ale když jste dorazili k mému kabinetu, našli jste dveře zapečetěné…“ zamyšleně se odmlčel. „Víš, Harry, chápu, že tě mohly ty zavřené dveře rozhodit. Ale musím se zeptat – propána, co tě přivedlo k přesvědčení, že jsem v bezprostředním nebezpečí?“

Harry si vyměnil dlouhý, ustaraný pohled s Ronem. Hermiona se zamračila.

„Prošetřovali jsme ten Ústav pro zdivočelé, co jste zmínil,“ přiznala s povzdechem a lehce sebou škubla při vyčítavém výrazu v učitelově tváři. „A to málo, co se dá najít, jasně ukazuje, že Smrtijedi nebo ne, není to místo, kde by jakýkoliv vlkodlak chtěl být. Vlkodlaci, kteří vejdou dovnitř, vyjdou… no, mrtví.“

„A pak minulou noc,“ Harry převzal vyprávění, „jsme Ron a já pod pláštěm opouštěli knihovnu a uslyšeli jsme Brumbála a profesorku McGonagallovou procházet poblíž nás. A mluvili o vás.“

Remus se zamračil. „O mně?“

„Jo,“ Ron nakrčil nos znepokojením. „Říkali, jak je nebezpečné to, co děláte. A jak se obávají, že ti samí lidé, kterým říkali oni, přijdou a zamknou vás, nebo se dokonce pokusí vás zabít. A že teď mají důkaz, že jste cílem. A pak, když jsme zjistili, že máte zakouzlené dveře a neodpovídáte…“ Ronův hlas se ztišil. „Napadlo nás, že ti oni se už o něco mohli pokusit.“

Remus se pousmál, ale bojoval s chladem, který zahalil jeho srdce. Brumbál má až takový strach? No, asi to bylo opodstatněné – koneckonců v něm samotném ta situace nevzbuzovala radost. A vysvětlovalo to Harryho přehnanou reakci, i když mu trošku lichotilo, že se stal objektem starostí tří Nebelvírů. Neměnilo to však nic na faktu, že to není Harryho, Ronova a Hermionina věc. Ale kolik toho může Harrymu říct, aby se necítil, že ho zase nechávají mimo?

„Harry,“ začal opatrně. „Cením si vašeho zájmu, jak už jsem řekl, ale opravdu si nemusíte dělat starosti. Neexistuje žádná konkrétní hrozba proti vám nebo škole…“

„Ale my si děláme starosti o vás, pane profesore,“ přerušil jej Harry stroze a v očích se mu zablýsklo. „Ne o nás.“

„Já si taky o sebe dělám starosti,“ přiznal Remus upřímně – po tom prohlášení tři páry očí překvapeně zamrkaly pod jeho důrazným pohledem. „Ale to mi nezabrání vykonat důležitou práci, kterou můžu udělat jen já. Upřímně, věřte nebo ne, nevrhám se do toho bezhlavě a umím se o sebe postarat. A vy jistě nemusíte vklouzávat potajmu do knihoven, abyste pro mě dělali výzkum.“

„Ale my chceme pomoct!“ vyhrkl Ron. „Chceme něco dělat!“

Remus se jemně usmál. „A já si toho vážím. Opravdu.“ Povzdechl si, lokty se zapřel o stůl a prsty sepjal ve stříšce, do níž zabořil nos. Tyto tanečky nikam nepovedou, a kdyby je jen tak smetl ze stolu, Harry, Ron a Hermiona by se vrhli do pátrání s ještě větší vervou. Ale možná…

„Podívejte,“ řekl najednou a opatrně se vyhnul třem párům čekajících očí. „Ať už vám řeknu cokoliv, stejně se na to podíváte, že?“ Jejich tvrdohlavé výrazy byly dostatečnou odpovědí. „No, pak,“ Remus si povzdechl, „co vám řeknu, nijak nezmenší vaše starosti, ale aspoň si přestanete vytvářet vlastní scénáře.“ Díval se na ně s vážným výrazem. „Ale musíte mi slíbit, že jestli vám něco řeknu, vy pak přestanete s výzkumem. A doufám, že máte dost rozumu, abyste nic nevykládali ostatním.“

„Samozřejmě, pane profesore!“

„Slibujeme!“

„Ani necekneme!“

„Dobrá tedy.“ Remus se opřel na židli a snažil se nevnímat pocit, že dělá strašlivou chybu. „V tom případě se posaďte a já začnu…“

ooOOoo

Celkem vzato, Harry, Ron a Hermiona vzali zprávy o potenciální armádě vlkodlaků pod Imperiem překvapivě dobře. Harry ponuře zatnul zuby, Ronovy rty se nervózně zacukaly a Hermiona se zamyšleně a s obavami zamračila. Žádný však nevykazoval známky paniky. Namísto toho se ho klidně, i když nejistě ptali a on jim odpovídal, poskytl Hermioně příslušný seznam materiálu k studiu obrany a souhlasil s Harryho výrokem, že ihned začne nenápadně procvičovat v BA vhodná kouzla použitelná pro odehnání přeměněného vlkodlaka, aniž by byla zacílena na něj. A pak odešli pobledlí a neobvykle tiší, ale jinak nijak nervózní.

Remuse napadlo, jestli udělal dobře. Bylo už však pozdě.

Kromě toho ochraňování Harryho jako ve vatičce vedlo v loňském roce jen k pohromě. Bylo mu už šestnáct. Bylo načase začít mu věřit.

A pak pomyslel na neděli, a jestli mu otec prokáže stejnou laskavost.

Pátek a sobota uběhly bez zvláštních příhod. V sobotu večer zaskočil na skleničku za Tonksovou ke Třem košťatům, kde si mu opravdu roztrpčená bystrozorka postěžovala, že informace o zaměstnancích Ústavu pro zdivočelé jsou k dispozici pro oprávnění o několik úrovní výš, než má ona.

„Můžu poprosit Kingsleyho, aby se podíval,“ nadhodila nenaloženě a v prstech kroutila a ohýbala ubrousek. „Má dost vysoké oprávnění. Ale Umbridgeová…“ odmlčela se a zaironizovala, „vystavěla tuto skvělou zeď byrokracie, na kterou se momentálně musíš vyškrábat pokaždé, když chceš nějakou informaci. A Kingsley je teď tak zaměstnaný, že Merlin ví, kdy bude mít čas. Nemáme šance dostat se k těm souborům před koncem tisíciletí. Promiň.“

Pár hodin spolu utápěli žal v máslovém ležáku, než se jejich cesty rozdělily – Tonksová se krbem vrátila do svého bytu v Londýně a Remus pěšky do Bradavic. A tak minula noc a pomalu přišla neděle, mrholivá a šedivá, nebe těžké dubnovými přeháňkami.

A Remus odešel domů.

Počasí uprostřed Walesu bylo o krapet lepší než ve skotských horách, šedivá obloha a mrholení v ponuré a vířící mlze zahalovalo stromy, stále ještě většinou bez listí navzdory náporu jara. Chalupa Winchestrovka vypadala bledá a rozmazaná, komíny se z poloviny schovávaly v nízkých mracích, červené dveře ztratily jasnost. Remus kolem sebe přitáhl plášť, chvatně zdolal louku k tlumenému světlu oken a rychle vešel.

„Remusi?“

Remus vzhlédl, jakmile zavřel dveře, a s úsměvem se setkal s otcovýma očima. Reynard mu úsměv vřele vrátil a opřel se o dveřní zárubeň obývacího pokoje. Zdál se o dost klidnější v porovnání s napětím minulých čtrnácti dnů. Remusovou hrudí se rozlila úleva. Ale stejně, když se podíval blíž, v otcových očích a postavení ramen setrvávala nesporně nejistota, nepatrná obava, s níž sledoval syna věšet plášť na věšák u dveří a přicházet k němu.

Navzdory absurdnímu pokušení zaplavit otce otázkami, na které dřív odmítl odpovědět, překonal Remus šepot obav. Namísto toho letmo pohlédl ke kuchyni.

„Dneska jíme venku?“ zeptal se úmyslně vesele. „Že necítím pečeni paní Wennové.“

„Ne, žádná pečeně.“ Reynard si protáhl zmrzačené koleno a pomalu zamířil ke svému křeslu u krbu. Vlhké počasí mělo na něj špatný vliv, ale Remus znal otcovu pýchu a nenabídl mu pomoc. „Požádal jsem ji, aby dnes nechodila. Měl jsem pocit, že si nejdřív budeš chtít promluvit a nemá smysl nechat dobré jídlo vychladnout.“ Smutně se pousmál, když si přes zjevně bolestivá kolena přetáhl křiklavě zelenou deku z dílny Molly Weasleyové. Holí šťouchl do žhavého popela, aby se rozhořel. „Asi bych ti měl poblahopřát k tvému sebeovládání, synu. Napůl jsem čekal, že jakmile projdeš dveřmi, popadneš mě za oblečení, zvedneš a vytřeseš ze mě odpovědi.“

Remus se tiše uchechtl a posadil se na pohovku u okna. Rukou si nevědomky třel zápěstí, když se v duchu vrátil k několika podobným setkáním, která si představoval během posledních dvou týdnů. „No, bylo to tak tak,“ odvětil s opatrným uvolněním. „Ale mé prsty nejsou, co bývaly. Rozhodl jsem se, že místo toho tě v nestřežené chvíli popadnu a tiše tě podusím nad ohněm.“

„Alespoň jsi měl plán.“ Reynard se opřel o polštáře a pohrával si s holí, což byl důvěrně známý projev jeho nervozity. „Ale upřímně, Remusi – ten smrad by byl strašný.“

Remus s úšklebkem překřížil nohy a opřel se. „Syn Mistryně lektvarů a deratizátora, pamatuješ? Nosní dírky přestaly vnímat, ještě než mi bylo pět. Vůči smradům jsem imunní.“

Reynard hravě zvedl obočí, ale úsměv měl upjatý. „Jinými slovy myslíš, že pach matčiných spálených lektvarů ti sežehl chlupy v nose.“ Dramaticky luskl prsty. „Věděl jsem, že jsem ti neměl dávat tu ložnici nad kuchyní.“

„Nemluvě o hromadě tůňodavího trusu na dvorku. A ten zápach tebou pitvaných karkulinek na kuchyňském stole. A…“

„Dobrá, dobrá.“ Reynard zvedl ruce v předstírané porážce. „Přiznávám, měl jsi smradlavou výchovu.“

„A taky hlasitou. S mámou, která vyhazovala do povětří kuchyň, a s tvým zvěřincem vzadu za domem a mámou, která tě sprdává kvůli zvěřinci vzadu za domem…“

„Byli jsme hrozní rodiče,“ přiznal Reynard s již upřímnějším úsměvem. „Nikdy jsem nepředstíral opak. Myslím, že lidem stačilo jen zahlédnout, jak šeredně jsi dopadl, aby řekli…“

Remus mu vrátil široký úsměv. „Život zde mi poskytl hodnotnou lekci. Naučil jsem se, jak sedět tiše a blokovat okolní svět, i když kolem mě řádí peklo. Bez této dovednosti bych později neprošel jedinou zkouškou vzhledem k tomu, s kým jsem sdílel kolejní ložnici.“

„Hezké vědět, že jsem byl užitečný,“ poznamenal Reynard s nádechem opatrné nenucenosti. „Buď tak hodný a nezapomeň, že až mě přivážeš na rožeň, puch spáleného rodiče se ponese větrem.“

Remus se znovu usmál. „Copak jsi neposlouchal? Budu tě moct ignorovat, až se budeš dusit.“

Tentokrát nebylo pochyb – veselost otce sklouzla do nejistoty. „Ale pak jak uslyšíš mé odpovědi? A ostatně,“ slabě se usmál, „na co ses mě chtěl zeptat?“

Remusův úsměv ochabl, když se potrhlý rozhovor přeměnil zpět na vážný nastolením tématu, které oba dosud obcházeli. „Doufal jsem, že bys prostě mohl začít mluvit,“ nadhodil.

„Mohly by mě tak nějak rozptylovat plameny.“

Remus se na něj přísně podíval. „Tati.“

„Promiň.“ Reynard omluvně zvedl ruku nad svým nestydatým pokusem o zesměšnění situace. „Zapomeňme prozatím na metaforické mučení. Chtěl jsem s tebou probrat něco… něco důležitého, co se mi stalo během posledních pár měsíců. Co chci sdílet se svým jediným synem.“

Remus potlačil absurdní zamrazení, když si iracionálně vzpomněl na vysvětlení Tonksové, proč by se otec mohl tak zvláštně chovat.

„Hele, tati,“ prohodil spěšně, odhodlaný odvést možné rozpaky staršího muže z přiznání takového vztahu. „Myslím, že vím, co se chystáš říct, a jen chci, abys věděl, že jestli ses rozhodl začít… se s někým vídat, budu za tebe šťastný a vím, že i máma by chtěla, abys byl šťastný…“

„Remusi, zpomal.“ Reynard se zvolna předklonil, najednou sledoval syna rozšířenýma očima a prsty si pohrával s holí. „U všech všudy, o čem to mluvíš?“

Nastala dlouhá odmlka. „O tom, že se s někým vídáš?“ osvětlil Remus obšírně. „S někým ženského pohlaví?“

Reynard jen zíral. „Remusi,“ začal pomalu. „Jsem ženatý. Pamatuješ si na svoji matku?“

Remus se ihned cítil hloupě. „Vím. Ale kamarádka Tonksová mi vnukla myšlenku, že ses mohl s někým sejít, jako mít rande, když jsme tě tehdy viděli. A že jsi vdovec už dlouho…“ Nad otcovým nevěřícím výrazem zmlkl. „Říkal jsem jí, že je to blbost,“ dokončil unaveně.

„Naprostá blbost,“ souhlasil Reynard s pokývnutím. „Upřímně, myslel jsem, že mě znáš líp. Pro mě na světě neexistuje žena, která by se vůbec dala přirovnat k tvojí matce.“

„Já jí to říkal.“

„To doufám.“

Remus se zamračil. „Dobře, omlouvám se. Ale jestli jsi neměl rande, tak s kým ses tam setkal?“

Škubající ruce se zastavily. Reynard pomalu zvedl oči k synovým.

„S bratrem,“ osvětlil tiše.

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Ať už Remus čekal cokoliv, nebylo to toto. I když zpětně si nebyl tak docela jistý proč.

„S bratrem?“ zopakoval nakonec stejně tlumeně. „Jako Rolfem Lupinem? Tím bratrem, se kterým jsi nepromluvil třicet let?“

Reynard pomalu přikývl. „Do doby před dvěma týdny, ano,“ usmál se unaveně. „Nechápu, proč tě to překvapuje. To ty jsi mi navrhl, abychom se zase setkali.“

„Já…“ Remus dýchal pomalu. „Tati, to bylo před čtyřmi měsíci. Když jsi nic neříkal, předpokládal jsem, že ses pro ten krok nerozhodl.“

Reynardův úsměv poněkud posmutněl. „Ne, jen jsem hledal odvahu. A myslím, že pro něj platilo to samé. Trvalo mu dvě neděle přemýšlení, než odpověděl na můj dopis.“

Remus se v duchu vrátil ke třem měsícům čekání a podstatného přemlouvání Řádu, aby přijal pozvání Goldsteinové, nehledě na dny prokrastinace předcházející jeho rozhodnutí navštívit Kanea před provedením polibku. Zjevně nerozhodnost v otázkách velkého osobního významu byla společným rysem Lupinů.

„Co řekl?“ zeptal se potichu.

Reynard pokrčil rameny, ale ta nenucenost byla falešná. „Že se se mnou chce osobně setkat a promluvit si U Tří košťat v tamtu neděli. A že se na mě už nezlobí.“ Suše se uchechtl. „To proto jsem se… no, ošíval víc než ďasovec v horkém kotli, jak jsi tak diplomaticky vyjádřil, když jsi mě toho dne uviděl. Poprvé po víc než třiceti třech letech jsem se měl setkat s bratrem.“

Remusovi pomalu svitlo. „A to nezmiňuju, že muselo být dost nervující objevení syna vlkodlaka, když ses chystal k ožehavému opětovnému setkání s mužem, jehož manželku a syna zabil ten samý vlkodlak, který syna pokousal.“

Reynard okamžitě zrudl. „Víš, že to tak neberu, Remusi.“

„Ale nevíš, jestli i Rolf,“ předložil Remus zlehka. „Tati, neboj. Dává to naprostý smysl.“

Reynard stále nevypadal v pohodě. „Přiznám, že jsem měl starost. Ale náhodou byl v tom ohledu docela rozumný.“ Pousmál se. „Obměkčilo ho, že jsi přivedl vraha jeho manželky k soudu.“

Remus zvedl překvapeně obočí, když mu hlavou probleskly ty zlé titulky a klamavé články. „S ohledem na okouzlující díla Rity Holoubkové ve Věštci mě překvapuje, že mě nenatřel stejným dehtem.“

„To udělal, nejdřív,“ usmál se otec laskavěji. „Ale zjevně jsi oblíbeným učitelem jeho vnuka. A ten Rolfovi řekl, že Ritino zpravodajství je naprostá kopa dračího hnoje. Ten chlapec patrně také podepsal tvoji petici.“

Remus se otevřeně rozesmál. „To je dobré vědět,“ uchechtl se a v duchu přeběhl třídní seznamy. Takže učím vnuka svého strýce? Protože by si nepochybně všiml dalšího Lupina v soupisu, ten vnuk musel patřit jedné z Rolfových dcer.

„Jak se ton hoch jmenuje?“ zajímal se.

„Vidíš, zapomněl jsem se zeptat.“ Reynard se teď usmíval volněji. „Ale pochybuju, že bych si jeho jméno zapamatoval. Víš, že od čtyř ze svých pěti dospělých dětí má devět vnoučat? To nejstarší je v Bradavicích a další dva nastoupí příští rok. A nejmladší dcera porodila o Vánocích.“ Úsměv se změnil na hořkosladký a pohled v toužebný. „Je asi dobře, že mu otec zanechal rodinný dům. V porovnání s Rolfovým houfem potomstva bychom se my tři v tom velkém starém domě ztráceli.“

Remusovi se nepříjemně sevřelo srdce. Věděl moc dobře, jak by jeho rodiče milovali řádící houf dětí a vnoučat. Ale v tomto ohledu osud nebyl milostivý – problém s plodností znamenal, že Remus byl dlouho očekávané první a jediné dítě a jeho vlastní reálné cíle ohledně rodiny vzaly za své kvůli pokousání v jeho třech letech, ještě než mohly být zformulovány. I kdyby nějakým zázrakem natrefil na ženu natolik statečnou nebo pošetilou, že by si chtěla vzít vlkodlaka a mít s ním děti, a i kdyby dovolil takové ženě tuto oběť, houf vnoučat na kolenou dědy Reynarda se nezdál příliš pravděpodobný.

Remus se kousl do rtu a promluvil. „Nevíš, ve kterém je ročníku? Nebo koleji?“

Reynard se opřel stále s melancholickým pohledem, ale opravdovějším úsměvem. „Vím jedině, že je teenager a je Havraspár jako jeho děda. Rolf byl pyšný.“ Úsměv zakolísal. „U Lupinů je to stará tradice, že jsou v Havraspáru, jak nám otec v mládí často připomínal. Nenadchlo ho, když Rhea skončila v Nebelvíru a ještě méně, když jsem já sám skončil v Mrzimoru jako máma. Podle něj alespoň Rolf napravil rodinnou čest.“

Rafe Lupin bylo téma, kterého se Remus rozhodně nechtěl dotýkat. „Nic jiného neřekl?“ zasáhl rychle. „Jestli učím syna své sestřenice, rád bych to věděl.“

Otcův úsměv posmutněl. „Promiň, Remusi. Opravdu si nevzpomínám. Ale ať už je ten mladík kdokoliv, jsem mu vděčný. To jeho podpora přesvědčila Rolfa, aby mi odepsal. Poslal list svému vnukovi a zeptal se ho, co si o tobě myslí. Odpověď byla patrně nadšená.“

Remus se usmál zpět. „To je uklidňující.“

Hůl sebou začala opět škubat. „A to je také ten důvod,“ dodal Reynard tiše, „proč když jsme se následující týden zase viděli v našem rodném domě, pozval nás oba na rodinný oběd.“

Remus zamrkal. Řekl právě…? „Jakže?“

„Na rodinný oběd,“ zopakoval Reynard s pousmáním. „Nás oba. S Rolfem, jeho ženou, jeho pěti dětmi a devíti vnoučaty, s nimi všemi, aby se s námi setkali. Naplánoval jej na bradavické velikonoční prázdniny, aby se tak s námi mohla sejít celá rodina.“

Remus na otce zíral s naprostou nedůvěrou. „Oni pozvali mě?“

Reynard se zazubil. „To opravdu pozvali.“

„Na oběd.“

„Správně.“

„Celá jejich rodina.“

Rey se srdečně usmál. „Celá naše rodina.“

Remus se musel snažit, aby se soustředil. „Ale Kane…“

„To ty jsi ho zastavil.“

„Pořád jsem vlkodlak.“

Reynard se laskavě usmál. „A právě proto, Remusi. Nebudu ti lhát a říkat, že je s tím Rolf naprosto v pohodě. Ale zajal jsi Kanea. Jsi oblíbeným učitelem jeho vnuka. A jsi mým synem.“ Usmál se. „Říká, že s tím dokáže žít.“

Remuse zahalilo láskyplné teplo. Přijetí bylo vždy něco, po čem toužil víc, než se mu kdy dostávalo. Ale pokud Rolf Lupin, muž, jehož manželka a syn padli pod drápy zdivočelého, dokázal potlačit nedůvěru natolik, aby vyslovil takové pozvání, pak ho rozhodně neodmítne.

„Dobrá,“ také se usmál. „Pak se tedy asi setkám s rodinou.“