Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6.

Sobota, 11. června

18:45 – doma

Takže dnes ven, na ministerstvo.

Musím si vzít svůj Merlinův řád, a abych byl zcela upřímný, vypadám jako bukvice. Zpropadeně, stuha je jasně červená, proboha. Nemůžu ji vystát! Stačilo by, kdybych si ho připnul na hruď, ale ne, musím ho mít zavěšený na krku!

Zajímalo by mě, jestli bych klesnul v něčích očích, kdybych vyhlásil, že jsem svůj Merlinův řád ztratil?

„Jejda!“ řeknu ministrovi. „Minulý týden jsem ho nešťastnou náhodou vysypal s odpadky do popelnice! To jsem ale nešika!“

Už jsem byl kdysi v pokušení jej roztavit. Mohl by se dát použít na zavaření nějakého děravého kotlíku. No, ta možnost tu pořád je.

Na dnešní noc se nebudu obtěžovat s převlečením hábitu. S tou rudou příšerností na krku nemohu do rovnice barev přidat nic než černou a bílou. Stejně se už nemusím nijak snažit, když jsem opustil svoji dřívější fantazii ohledně nalezení ženy.

…

Čas neúprosně ubíhá, ale já jen sedím a doufám, že armagedon je na spadnutí.

Ani se nemohu těšit vyhlídkou na pár panáků whisky a následnou opici.

Stěží by ode mne bylo korektní, kdybych se potácel mezi řadami hodnostářů, že?

I když představa je to příjemná. Podle mého by se při těchto akcích mělo objevit víc lidí ochotných způsobit podobně urážlivou scénu.

To by mě alespoň pobavilo.

Hmm. Už jdu.

Půlnoc

Jsem doma a cítím se příjemně opilý. Večer stál, jak jsem očekával, za starou belu, ale ano, mám příjemnou špičku. Špička je vždy příjemný kompromis. Mám rád ten pocit lhostejnosti, který mě prostoupí, je opravdu velmi příjemný…

Půjdu si nachystat něco teplého k pití. Špička sice může být příjemná, ale popletla mi hlavu. Nenávidím slovo příjemný…

…

Dobrá tedy. Když jsem dorazil na ministerstvo, našel jsem místnost plnou dalších bukvic opentlených rudou stuhou. Zmateně jsem tam stál a přemýšlel: ‚Bože můj, tohle jsou mí souputníci.‘

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se budu muset bratříčkovat se všemi těmito ‚dobráky‘ a pompézními ministerskými vlezdoprdelkami.

Jen taktak že jsem si nestrhl tu medaili a neprchl.

Naopak Wilson, ten by nic takového neprovedl. Ten by se pomočil.

Rozhodl jsem se, že by nebylo příliš slušné namířit si to přímo k baru, takže jsem se raději rozhlédl, jestli někoho neznám.

Bohužel se mi přihodil oční kontakt s Potterem. Snažil jsem se předstírat, že jsem ho nezaznamenal, ale ten idiot na mě z hloučku společníků začal mávat. Zdráhal jsem se, samozřejmě, ale při pohledu na kamenný výraz Grangerové jsem cítil povinnost k němu zajít. Rozhodně jsem nezapomněl na její náhlou reakci tehdy v metru.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem hedvábně a všiml si, že výstavní vidlák Weasley je prakticky nalepený na bok své nedávno odloučené manželky. Pravděpodobně nikdy jsem nepotkal takového primitiva, jako je Weasley. K jeho škodě se příznaky stárnutím ještě zhoršují.

„Jak se vede?“ zeptal se Potter. „Poslední dobou jsem vás moc neviděl.“

Potterova neformálnost Grangerovou i Weasleyho zaujala.

„Jde to,“ odpověděl jsem úsečně.

Ve chvíli ticha jsem zvažoval, zda se nepřesunout, když se najednou ozvala Hermiona Grangerová: „Dneska jste sám, pane Snape?“ Načež mě přišpendlila pohledem, který nejlépe vystihuje výraz ‚vyčítavý advokát‘. „Poslední dobou vás občas vídávám ve společnosti nějaké mladé dámy.“

Jen jsem na ni zíral, jak jsem nemohl uvěřit tomu, že něco takového skutečně řekla. Navíc, když to sotva potřebovala. V očích jí zářilo opovržení.

Mezitím se Weasley ušklíbl na Pottera, který na mě obdivně kývl. „Byla pěkná!“

„Jsem sám, ano,“ odtušil jsem upjatě. „Ne každý kvůli pocitu uznání potřebuje společnost.“ A pohled jsem mířil konkrétně na ni a Weasleyho. Má hrdost se zatetelila při záblesku nepohodlí v její tváři – pochopil jsem, že mým slovům porozuměla dokonale.

Pak jsem je opustil, protože jsem nijak netoužil strávit další čas v její přítomnosti. Kým myslí, že je?

S jakými ženami mě viděla? S Lucindou a slečnou Moranovou? Nu, jak absurdní chování z mé strany, že?

Mohl jsem ji na to upozornit, ale už z principu jsem to neudělal. Proč bych se měl před ní obhajovat?

Obstaral jsem si pití a téměř je vypil na jeden zátah.

‚Mladé.‘ Proč použila to slovo ‚mladé‘?

Považuje to za nechutné, že? Považuje mě za nějakého příšerného dinosaura, který loví mladé ženy, že?

Sice můžu být sám, ale raději to než se plazit zpět k takovému idiotovi, jako je Weasley. Nejspíš si uvědomila, že je jediným chlapem, který by s ní vyšel. Tak nevím, koho litovat víc. Možná by to mohl být i ten Weasley.

Přesto jsem se po zbytek noci cítil docela nesebevědomě. Nakonec jsem našel Minervu, která špiclovala opodál – vypadala stejně v rozpacích, jako jsem se cítil i já – a zbytek večera jsme strávili vyhýbáním se hovoru s nadutými ministerskými tak, že jsme tajně seslali ochranná kouzla kolem našeho stolu. Ale v jistých chvílích jsem přemýšlel o té koze Grangerové. Nejdříve se docela povýšeně vyjádřila v záležitosti mého otce, teď se vozila po výběru mých společnic. Fuj.

Nějakou dobu jsem ji sledoval a nenáviděl se za to. Zatančila si s Weasleym, a přestože jsem viděl pár pousmání, stěží bych ji popsal jako zapálenou. A jak jsem je tak pozoroval, pocítil jsem cosi, co mě, jak se obávám, chybělo během všech těch uplynulých šesti měsíců naplněných snahou změnit svůj život – skutečnou, opravdovou, pořádnou závist.

Musím dodat, že jsem nezáviděl přímo Weasleymu a Grangerové, ale spíš tomu, co představovali. Fujtajbl. Zanechalo to tak výraznou pachuť hořkosti v ústech, že ji ani ta nejlepší sladová whisky nepřebije. Nechtěl jsem, abych se v tom musel dál šťourat. Potřebuju snad fyzické připomínání své vlastní patologické bezcennosti?

A tak, jakmile to jen šlo, odešel jsem.

Když jsem obcházel taneční parket směrem ke dveřím, cítil jsem na sobě pohled. A přestože jsem se neohlédl, abych si svoji domněnku potvrdil, kdybych to udělal, určitě by to byla Grangerová.

Nu, mohlo se jí kvůli mně dostat satisfakce. Takovýchto nesmyslných, povrchních a banálních sešlostí se už nikdy víc nezúčastním.

Nikdy víc.