Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6.

Čtvrtek, 16. června

18:30 – kancelář

Přesčas.

Dnes večer jsem byl donucený k přesčasu poprvé od, no, poprvé vůbec. Nejsem pobavený. Wilson mi nařídil, abych připravil kancelář na ranní odborový audit. Nemohl mi to dát na vědomí ještě později?  Doprkvančič, moje kancelář je chlív a on to ví.

Parchant.

Hrabal jsem se v papírech a šanonech celé odpoledne. Mám tu věci, které jsem skladoval jako rozhodně ‚někdy potřebné‘, ale nemůžu přijít na to proč. Teď jsem rozpolcený, jestli si je ponechat, nebo vyhodit.

Tedy do koše s nimi. Je mi to jedno.

Nejsem nijak přehnaně zainteresovaný. Stejně to je celé vnitřní záležitost – auditoři jsou všichni zaměstnanci ministerstva.

Demokracie v akci. Tu neporazíte.

Asi se zajdu podívat, jestli je ještě otevřená kantýna. Potřebuju se napít.

20:00 – doma

To jsou věci!

Do kantýny jsem nakonec i došel a opatřil si šálek čaje. Sedělo zde pár opozdilců a já sebou skutečně trhl při pohledu, který se mi naskytl. Co tu u všech rohatých, pomyslel jsem si, dělá Hermiona Grangerová v sedm hodin večer?

Byl jsem víc než hotov předstírat, že ji nevidím, ale zavolala na mě. „Dobrý den,“ pravila.

Přiblížil jsem se k jejímu stolu. „Snesli jsme se mezi obyčejný lid?“ zeptal jsem se posměšně a zamíchal si čaj.

Na okamžik ji to zarazilo, ale pak pokývla k protější židli. „Prosím,“ řekla.

Než jsem se posadil, pohrdavě jsem se rozhlédl.

Chvíli nic neříkala, ale vypadala soustředěně. Nakonec se nadechla. „Už je to nějaká doba, ale chtěla jsem se omluvit za svoji hrubost na tom setkání… Taky jsem vás patrně urazila, když jsme se naposledy viděli.“

Přezíravě jsem pokrčil rameny. Jaksi jsem oceňoval, že si udělala čas na omluvu oněch incidentů, ale těžko jí přiznám, že by mě iritovaly.

„Chci říct,“ pokračovala opatrně, „a nevím, zda je to stále relevantní, nebo už je příliš pozdě, ale chci vás varovat před, ehm, stýkáním se s Helenou Moranovou.“

Hluboce jsem se zamračil a ona spěchala dál. „Několikrát jsem vás viděla spolu a chtěla jsem… Je to potížistka na lovu…“

Málem jsem zalapal po dechu, když mi to došlo. Myslí si, že mám aférku se slečnou Moranovou!

Přál –

Ne. Na to nebudu myslet.

„Slečna Moranová je můj poslední uchazeč o místo v odboru záhad,“ oznámil jsem téměř rozesmátě.

Najednou zrudla. „Ach,“ zašeptala a rozpačitě si přejela rukou přes obličej. „Ach, aha, ehm, odpusťte mi, jen jsem předpokládala…“ odmlčela se a zhluboka si povzdechla.

Zjevně jen předpokládala, že jsem sešlý stařec. Najednou jsem si vzpomněl na její chování v metru. „Máte nějaký konkrétní problém se slečnou Moranovou?“

Vypadala, že se cítí nesvá a nerozhodná. „Nu… myslím, že to můžete vědět. Pálila kdysi za Ronem a… já je jednou přistihla. Šlo jen o polibek v opilosti, ale poznala jsem, že by to mohlo zajít dál. V každém případě se dá říct, že v Ronově případě se tak dlouho chodilo se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo.“

Sledoval jsem, jak se zavrtěla a jejích rtů se dotkl pochmurný úsměv. Nejsem si jistý, jestli chci zkoumat, jaký to na mě mělo vliv.

„A přesto,“ pravil jsem, „se ucho ne zcela utrhlo…“

Když se teď k tomu vracím, patrně jsem to neměl říkat. Jsem si však docela jistý, že to znělo starostlivěji než… cokoliv jiného. Za což můžu poděkovat své trvale nešťastné hvězdě.

Když se na mě podívala, tolik křičela do světa zranitelností, že jsem si zabránil zahulákat na ni: ‚Pro boha svatého, Grangerová, Weasley je ten nejubožejší vidlák! Máte na víc!‘

„No, ví, že dostal poslední šanci…“

Nebylo nic, co bych na to chtěl odpovědět, takže se rozhostilo ticho a nepříjemné napětí. Podívala se na své pití a já na její advokátský hábit.

„Jak to jde ve Starostolci?“ dovolil jsem si otázku.

Zvedla obočí a hlasitě vydechla. „Dobře… I když… dnes jsem prohrála případ.“ Provinile se usmála.

Božínku, Grangerová se přiznala k chybě. Co dalšího přijde?

„Dobře… asi jste si neuvědomila, předpokládám, že existují mnohem lepší místa, kde se dá utopit žal?“

Jde poznat, jak není zvyklá na selhání. Kdybych byl na jejím místě, už by ve mně žbluňkala whisky a bědoval bych nad vlastní neschopností. Jenže ne každý je tak pateticky zamotaný do vlastních osobních nedostatků. Snadno zapomínám, že ne u všech je úroveň sebeúcty prakticky nulová.

Tiše se zasmála. „Bylo tady ticho…“

Přikývl jsem. „Dnes jste tedy nedala přednost nebezpečné procházce po útesech?“

„Ne,“ přiznala. „Nechtělo se mi přemisťovat. A co vy? Jak se daří na –“

Najednou se odmlčela a já byl tomu rád, protože jak bych jí, zatraceně, měl odpovědět na otázku: ‚Jak se daří na odboru záhad?‘

Správná odpověď zní: ‚Ach, to nemohu říct. Vlastně mám zakázáno o tom mluvit.‘

Ale upřímná odpověď by zněla: ‚Ach, jako obvykle – evidování, uklízení, kroucení palci, čekání na smrt… Ano, naprosto normálně.‘

Ale když jsem zahlédl důvod jejího zmlknutí, úleva se vypařila. Byl to pablb její manžel v celé své famfrpálové parádě. Jako děcko. Neexistuje žádný věrohodný důvod, proč by měl být ve svém famfrpálovém hábitu jinde než na hřišti.

„Tady jsi, Hermiono!“ zvolal. „Říkal jsem si, kam jsi šla!“

Podíval se na mě a přísně přikývl, ačkoliv ve tváři se mu zračil náznak neklidu.

„Hele, nepůjdeme domů? Ehm, matka pak bude potřebovat, abychom zašli do Doupěte.“

„Dobře,“ odpověděla mu Grangerová. „Omluvte mě, ehm, Severusi.“

Aha, jsem pan Snape, když se ometám okolo mladých dam, ale Severus, když je jasné, že jsem neužitečná nula s nikým ve svém životě. Vždycky jsem rád, když se kvůli mně lidé cítí lépe.

Ukázalo se však, že to nebylo to nejhorší. Jak odcházeli, zaslechl jsem Weasleyho:

„Merline, dobrá práce, že jsem přišel právě teď! Potřebovalas zachránit.“

Krásné. Prostě krásné.

Nabubřelý kašpar.