Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona zírala na scénu před sebou s otevřenou pusou, po tvářích jí tekly slzy a její srdce se rozpadalo na kousky. Tady před ní stál její přítel, Jeff Randall, do půl těla nahý - tričko bylo bůhvíkde (nejspíš odhozené nedbale na podlahu), i když kalhoty měl (naštěstí) stále ještě zapnuté. Ta... ženská... měla nohy obtočené kolem jeho pasu a zády se opírala o zeď, blůzku rozhalenou, takže to nevypadalo, že by jeho kalhoty měly zůstat zapnuté příliš dlouho.

Hermiona přimhouřila oči a přinutila se přestat brečet. Nenechá se ponížit, ne tady a ne teď. Nikdy. Utřela si oči (a seslala mazané kouzlo, aby je zbavila opuchlosti), napřímila se do celé své výšky pěti stop a dvou palců a pronesla chladně: „No, Jeffe, tohle jsem od tebe nečekala."

To stačilo, aby od sebe ti dva králíci odskočili. Jeff na ni vytřeštil oči a otevřel bez jakéhokoliv zvuku pusu. Jeho výraz se dost podobal tomu, který měla Hermiona před malou chvílí. Ta myšlenka u ní vyvolala ironický úsměv. „Her-Hermiono, není to tak, jak si myslíš," pronesl konejšivě, popošel blíž k ní a zvedl ruce v gestu nevinnosti.

Hermiona pozvedla obočí, rozhodnutá získat navrch. A když mu nemohla ublížit emocionálně - ukázalo se, že žádné srdce nemá, když se mohl takhle dotýkat té ženské - raní jeho důstojnost a ego. „Vlastně, Jeffe, je to očividně přesně to, co si myslím. A dost to o tobě vypovídá," povzdechla si s pohledem sklopeným ke svým nehtům, jako kdyby ji nic jiného nezajímalo.

Pak se zasmála: „Sice se zdá, že ty si žádnou pravdu nezasloužíš, když vidím, že jsi mi celou dobu lhal." Oči jí zchladly a pokračovala: „Ale víš, nejsi tu jediný, kdo hrál dvojí hru." Zaváhala, téměř rozhodnutá přestat, ale pokušení hodit mu to všechno do obličeje bylo příliš veliké.

„Budu se vdávat," usmála se na něj blahosklonně. „Za Draca Malfoye; pamatuješ si na něj, ne? Za dob mých studií byl v Bradavicích známý jako bůh sexu. Aha, no, nepřekvapilo by mě, kdybys ho neznal. Vždycky jsi byl trošku omezený."

Načež se otočila a vyšla ze dveří, záda napřímená jako z ocele, ale slzy na krajíčku.

***

Hermiona stála na okraji útesu, oči zavřené, mořský vítr jí útočil na uvolněné vlasy. Působilo to tu klidně, něco, co jí teď vnitřně chybělo. Koneckonců, kdo by byl klidný, když je po dvou letech vztahu svým přítelem podváděn? Tváře jí pokrývala sůl z množství slz, ale už je všechny vyplakala. Cítila se vyčerpaná. Prázdná.

Tohle místo objevila v létě o prázdninách po skončení školy. Přišla sem poté, co se rozešla s Ronem - podruhé...

„Miláčku, víš, že tě miluju..." Ron se odmlčel.

Hermiona přimhouřila oči. Znělo to spíš jako předehra k rozchodu. „Ano?" zeptala se.

„No, zamiloval jsem se do někoho jiného."

Skoro se rozesmála, když si na to vzpomněla. Působilo to jak z laciného seriálu. Ale nemohla se smát. Jeho slova bolela. „Asi nemám štěstí na chlapy..." zašeptala. Tichá slova se nesla přes oceán.

A opravdu ho neměla. Možná to ani nemohlo dopadnout jinak. Možná to bylo v ní. Jediný, kdo se s ní nerozešel kvůli ´někomu dalšímu´, byl Viktor. A ten se s ní rozešel kvůli věku.

Hermiona si povzdechla. Vždycky byla vina na její straně. A rozchody vždycky iniciovali muži. Možná to byla její chyba... Možná na vztahu lpěla i poté, co už vyprchal. Ale opravdu si myslela, že ona a Jeff budou spolu. Chodila s ním nejdéle ze všech a opravdu ho milovala.

A pak šla a pustila si pusu na špacír.

„Budu se vdávat... za Draca Malfoye."

Muselo to být šest nejhloupějších slov v angličtině. Nemusela si ho brát - přece nic nepodepsala. Ale bylo to otázka pýchy. Jeff jí toho předvedl příliš mnoho, než aby jen tak odkráčela. Možná to bude dobré. Koneckonců byla prakticky bez peněz, její spolubydlící se stěhovala a ona neměla kam jinam jít.

Rodiče jí zemřeli při jednom z útoků Smrtijedů během války. Rodiče mudlorozených byli permanentním cílem a nikdo ze špehů Řádu nezjistil, že tentokrát jdou po Grangerových. Popotáhla. Přišlo to po jejím odchodu z Bradavic. Byla jen vděčná, že s rodiči strávila poslední prázdniny a že tehdy objevila toto místo.

Po jejich smrti se sem vrátila. Ten dopis byl tak strašně neosobní, chladný a bez citu...

Vážená slečno Hermiono Lynne Grangerová!

S lítostí vám oznamujeme, že vaši rodiče zemřeli po útoku Smrtijedů na jejich dům v mudlovské části Londýna.

Přijměte naši soustrast.

Kornelius Popletal, ministr magie

Hermiona si znechuceně odfrkla. Nemohla uvěřit, že ten starý kocour byl pořád ještě v úřadu. Ale pravděpodobně tam zůstane, dokud bude naživu. Naštěstí si vytáhl hlavu ze zadku aspoň na tak dlouho, aby dal na Brumbálovu radu. Vskutku veliké štěstí, protože světlá strana pravděpodobně vyhrála válku právě díky pomoci mozkomorů a obrů. No a také za pomoci úžasného počtu špehů. Severus Snape, Pansy Parkinsonová, Draco Malfoy...

Potřásla hlavou. Pořád nedokázala pochopit, že se Draco Malfoy stal špehem. Zřejmě o tom nikdo nevěděl, možná až na Brumbála. Hermiona se usmála. Vypadalo to, že ten prastarý kouzelník věděl všechno, tak proč by nevěděl o tomhle? No dobře. Pointou bylo, že Malfoy pro ně špehoval, takže aspoň věděla, že nebude spojená se Smrtijedem. No, ne se skutečným.

Ne, že by tím říkala, že si ho chce vzít. Jen o tom uvažovala. Taky uvažovala o tom, že se možná proti ní spikly všechny síly světa, planet, bohů, bohyň a lidí. Tak by to rozhodně dávalo smysl. Spolu se skutečností, že všechno v jejím životě jako by směřovalo ke sňatku s Malfoyem.

Nemohla zůstat s Ginny - dívka pořád ještě bydlela u rodičů! - a ona nemohla zůstat u Weasleyových. Nechtěla se jim pověsit na krk. Ron byl mimo hru, Harry a Pansy na líbánkách a žádné další skutečné kamarády neměla. Před Bradavicemi se její cesta od ostatních oddělila a tam strávila příliš mnoho času pohřbená v knihách, takže si nenašla jiné kamarády než Harryho, Rona a Ginny.

Neměla kam jít. Neměla peníze. Byl její jediná naděje.

Hermiona se přikrčila. Fakt úžasné pomyšlení.

***

„Elizabeth!" zavolala Hermiona a shýbla se, aby zkontrolovala, že pod postelí už není žádné další oblečení, které přehlédla.

„Ano?" Dívka se objevila ve dveřích, vlasy vyčesané a následně sepnuté jen tak halabala. Ten účes na ní ale vypadal dobře, o tom nebylo pochyb. Hermiona věděla, že ona nikdy nemůže vypadat takhle skvěle a přesto neformálně.

„Chystám se do Malfoyovy kanceláře a potřebuju pomoct," povzdechla si. „Nevím, co si vzít na sebe."

„Jé," usmála se Elizabeth, „to bude zábava. Nemůžu se dočkat, až si pohraju s tvými vlasy! Konečně," nadchla se se šťastným úsměvem. „Tvoje vlasy jsou snem každého kadeřníka," rozplývala se a rázovala si to k Hermioně, ve tváři výraz nadšení. „Kéž bys mě nechala na nich zapracovat už dřív. Víš, mají skvělou strukturu, snadno se s nimi pracuje, ale ty si je vždycky stahuješ do toho drdolu..." otřásla se. „Je to skoro děsivé! Vždycky mi připomínáš profesorku McGonagallovou!"

Hermiona se tak tak nerozesmála. Elizabeth byla někdy dost zábavná. Což bylo pravděpodobně dobré, zejména když spolu bydlely.

No, už dlouho to nepotrvá, že? Každopádně se jedna z nich bude brzy stěhovat. Hermiona se s povzdechem nechala zatlačit na židli a dovolila Elizabeth pustit se do jejích vlasů. Neměla tušení, proč jí nejdou nejdřív najít něco na sebe.

Hmm. Mohla by ten čas využít k přemýšlení o svém budoucím manželovi... Nebo přinejmenším by jím mohl být, jestli všechno půjde tak, jak by mělo. Draco Malfoy. Hermiona Malfoyová. Měla by si vzít jeho jméno? Nebyla si tím jistá. Hermiona Malfoyová neznělo vůbec špatně... Možná je to celé záležitost řeckých bohů. Bohové a Malfoy se z nějakého důvodu zdáli být ve shodě. Zvláštní důvod, ale nicméně důvod. Něco, co dělalo z téhle situace normální záležitost, pozitivní věc.

„Dobrá," přerušila tok jejích myšlenek Elizabeth, „myslím, že jsem zúžila výběr toho, co ti provedu s vlasy, takže teď potřebujeme zapracovat na tvém oblečení..." Pohrdavě přejela po Hermioně oděvu. „Tohle rozhodně nepůjde," prohlásila smutně a otočila se k Hermionině šatníku. Začala procházet ramínka, mumlala si o velikostech a střizích a ´copak nemá něco svůdnějšího´?

Hermiona se mírně začervenala. Neměla nic svůdnějšího protože... no, protože nic svůdnějšího nepotřebovala. Přinejmenším podle jejího názoru. A její názor byl jediný, na kterém záleželo, ne?

Ale zase... na Jeffově záleželo hodně dlouho, ne? Hermiona pocítila píchnutí u srdce. Milovala ho. Hodně. Proč jí to udělal? Proč ji podváděl? Proč? Možná dával přednost dívkám, jako je Elizabeth, takovým, které rozumí módě, účesům a všem těm věcem, které se nikdy neobtěžovala naučit?

Proč ji podváděl? Nebyla dost hezká? Nenosila správné oblečení? Šlo o její práci? O vlasy? O...

Povzdechla si. A byla zase u toho, pořád ji to zajímalo. Jeffův názor byl zjevně stále důležitý, když strávila tolik času píděním po tom, proč se rozhodl ji podvést.

Pokud věděla, zatím ji nikdo jiný nepodváděl.

Počkat... ještě tu byl Ron. Ale ten aspoň jednal na rovinu. A nikdy vlastně neřekl, že ji podváděl, jen že se zamiloval do někoho jiného. „Pitomec," zamumlala Hermiona. Nemohla uvěřit, že byl tak bezohledný. Milovala ho a on si přišel s novinkou, že taky miluje - jenže někoho jiného!

„Co jsi říkala?" zeptala se Elizabeth napůl ponořená v šatníku, takže její hlas zněl poněkud tlumeně.

„Nic," odpověděla Hermiona a zrudla. Takový trapas, její spolubydlící slyší, jak si pro sebe brblá!

„Ha!" vykřikla Elizabeth vítězoslavně. Vynořila se ze skříně, účes stále netknutý a v ruce tmavě zelený hábit. „Věděla jsem, že musíš něco mít. Mimochodem, jak jsi k němu přišla?" zeptala se a položila hábit na postel.

„Byl na Ginnyinu svatbu," řekla Hermiona téměř s respektem. Neviděla ten hábit od... no, nejspíš od doby, co se stěhovala. „Pomohla mi ho vybrat."

„Aha, to dává smysl," usmála se Elizabeth.

„Cože?" zeptala se Hermiona rozhořčeně. „Naznačuješ tím, že mi chybí cit pro módu?"

„Já nic nenaznačuju," uculila se ještě víc Elizabeth. „Já ti to říkám. Nemáš cit pro módu."

Hermiona vzdychla: „Já vím. Asi ho fakt nemám, že jo?"

„Ne, ani kousek," sáhla Elizabeth znovu po hábitu. „A teď se dejme do práce. Doufám, že ti pořád padne."

O hodinu později se Hermiona zahleděla na svůj obraz v zrcadle. Krátce se na sebe usmála; vypadala fakt dobře. Vlasy měla zase v drdolu, ale trochu jiném. Ve skutečnosti působil... No, dobře - téměř sexy. A ten hábit byl úžasný. Elizabeth očividně své práci rozuměla. Ne že by o tom předtím pochybovala... Jen neviděla konečný výsledek.

Elizabeth hábit trochu poupravila, aby jí těsněji obepínal křivky - ačkoliv ani nemusela, protože ho Hermiona měla na sobě naposledy před pěti lety a od té doby trochu přibrala. Také použila nějaké kouzlo na její vlasy, takže teď byly méně kudrnaté; Hermiona ji zastavila těsně předtím, než je narovnala úplně. Možná nepokládala svoje vlasy za ideální, ale byly její součástí a ona je nechtěla změnit jen proto, že to diktovala móda.

Hermiona se usmála. Opravdu se jí pro jednou její vzhled líbil. To se jí obvykle nestávalo. Obvykle s ním prostě žila. Teď na něj byla pyšná. Což bylo nejspíš dobře, protože se potřebovala cítit hodně sebejistě, když se chystala uzavřít obchodní dohodu. Mohla jen doufat, že to zabere.

***

Draco Malfoy seděl za svým stolem na ministerstvu kouzel a točil brkem mezi prsty. Tuhle práci získal vzhledem ke svým konexím celkem lehce a taky nebylo na škodu, že ho ve skutečnosti bavila. Díky tomu bylo pro jeho nepřátele těžší říkat, že dělá tuhle práci, protože je Malfoy.

Ale pravdou bylo, že být Malfoy nebylo už tak dobré jako před válkou. Kvůli jeho otci...

Draco se znechuceně ušklíbl. Kvůli jeho otci bylo teď jméno Malfoy vysmívané stejnou měrou, jako bývalo uctívané a obávané. Musel pracovat dvakrát usilovněji, aby dosáhl polovičních výsledků. No, možná přeháněl, aspoň trochu. Jeho situace nebyla tak beznadějná jako třeba u Grangerové.

Ano, věděl o její práci. Pracovala na pozici s minimální mzdou. Celých šest let, co ukončila školu. Nikdy ji nepovýšili a pravděpodobně to ani neudělají, přinejmenším ne v nejbližší době. Ačkoliv to nevěděl jistě, tipoval, že pracuje mnohem tvrději než kdokoliv jiný na oddělení. Měla to v povaze. Začala s tím v Bradavicích, tak by ho hodně překvapilo, kdyby se změnila.

Nelíbilo se mu pomyšlení, že je sobec, ale znal se. Byl k tomu vychován, možná to měl dokonce v genech. A že jeho otcem byl Lucius Malfoy, nepomáhalo. Ten neměl nejmenší ponětí o významu slova ´rovnoprávný´.

Draco si byl vědom, že hodně lidí udivilo, proč si vybral místo temné strany tu světlou. Ale on to věděl.

Narcisina smrt byla zahalena tajemstvím. Stalo se to asi rok před závěrečnou bitvou, během vánočních prázdnin v jeho sedmém ročníku. Tehdy nebyl doma. Zemřela prý při nehodě za letu. Všichni to samozřejmě dobře věděli, ale nikdo na nic nepoukázal.

Narcisa nenáviděla létání. Vždycky ho nenáviděla. Přestože vyrůstala v kouzelnické domácnosti, nelíbilo se jí.

Draco začal pochybovat o matčině loajalitě k jeho otci na konci svého šestého ročníku. Miloval ji - ve skutečnosti byla asi jediným člověkem, ke kterému lásku cítil. Takže když zemřela a jediným podezřelým byl Lucius - minimálně v Dracových očích - přešel na druhou stranu dřív, než byste stačili říct ´famfrpál´.

Mladý kouzelník si nevědomky promnul levé předloktí. Bolelo to, když po absolvování školy dostal Znamení. Jedinou útěchou mu bylo, že to dělal pro svou matku, aby se pomstil Luciovi za její zabití. Během té těžké doby byl jeho blízkým přítelem a důvěrníkem Severus, a pak taky Pansy. Nikdy ho nenapadlo, že to Pansy tak myslí.

Kordelia Parkinsonová, matka Pansy, se hodně podobala Luciovi. Byla chladná, necitelná a lačnící po moci. Nezáleželo jí na tom, přes kolik lidí musela projít, aby dostala to, co chtěla, a svého manžela měla jen na ozdobu a coby dárce spermatu. No, Narcisa jaksi nebyla dárcem spermatu, ale-

Draco potřásl hlavou a ušklíbl se. Tyhle myšlenky byly svým způsobem zábavné.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Pane Malfoyi?" Byl to jeho asistent.

„Ano, Bruci?" zeptal se a odložil brko na stůl. Bruce Springton otevřel dveře a nahlédl do místnosti.

„Pane, někdo si přeje se s vámi setkat."

Draco mrkl na hodiny. Bohové, už bylo téměř jedenáct! Pomalu se blížil čas oběda a on neudělal skoro žádnou práci. „Kdo to je?" otázal se úzkostlivě s obavou, že by mohlo jít o jeho nadřízeného. Do dvou odpoledne bude potřebovat zprávu o Iráku. Draco se vždycky postaral, aby dokončil všechnu práci dřív, takže by ho nepřekvapilo, kdyby pan Everett očekával zprávu už teď.

Problémem bylo, že Draco ji ještě neudělal. Byl tak zahloubaný do myšlenek ohledně závěti, že odsunul práci stranou.

„Nejsem si jistý, pane, neřekla jméno."

Draco vydechl úlevou. Přinejmenším to nebyl pan Everett. „Pošli ji sem."

Bruce přikývl a odešel, přičemž nechal otevřené dveře.

Draco zvažoval, kdo by to mohl být. Se svou poslední přítelkyní - Cathleen, že by? - se rozešel minimálně před dvěma měsíci, takže ta to být nemohla. A na ministerstvu nebyl s žádnou ženou v tak přátelském kontaktu...

„Malfoyi," ozval se hlas.

Draco zvedl hlavu a v šoku hleděl na Hermionu Grangerovou, která stála před ním v dokonale padnoucím zeleném hábitu. Vlasy měla zvednuté do drdolu, s několika pramínky poletujícími kolem tváře. Nikdy nevypadala líp.

Její rty se zvedly v čemsi podobném úsměvu. „Malfoyi," pronesla, „přišla jsem ti říct, že jsem změnila názor."

Dracovo obočí vyletělo vzhůru tázavě i šokem.

„Vezmu si tě."