Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11.  Nejhorší z pokrytců

Nymfadora Tonksová nepřítomně zírala na mdlý šedý strop recepce na Úrovni pět Ústavu pro zdivočelé a zoufale si přála být jinde.

Uběhlo téměř patnáct minut, co se Remus ve společnosti Alexandera Aylwarda ztratil na záhadné Úrovni šest – patnáct Merlinem prokletých, nekonečných minut, které se táhly přímo zvráceně a měly dost času naplnit její mysl obavami o Remusovu bezpečnost, dokonce mnohokrát. V neděli, čtrnáct dnů po jejich posledním dobrodružství uvnitř Ústavu pro zdivočelé, se jako obvykle setkali U Tří košťat. Vymámila z něj slib, že bude opatrný, a on z ní – nakonec – vymámil uznání, že se on o sebe opravdu umí postarat, a že ho tedy může pustit z dohledu navzdory potvrzenému nebezpečí. Pak se společně přemístili na malebnou stanici parního vlaku v hrabství Yorkshire a opět vyrazili k Ústavu.

A zde opět uvízla v šedivé a tiché místnosti a užírala se strachy o kamaráda, který se opět odevzdal do rukou lidem toužícím – jak oba bezpečně věděli – na něm experimentovat.

Nezmiňujíc, že se nudila.

Také si nemohla pomoci a přemýšlela, jestli Felisha neprohodila něco na téma jejího tak nepravděpodobného – ehm – hledání toalety při jejich posledním setkání. Nezůstala o samotě, co dorazila. Krátce se objevili Zelia s Dolphem, hluboce zabraní do rozhovoru o vlastnostech vlkodlačího lektvaru, pak přišla Cymone s obarvenými červenými vlasy a roztěkaným úsměvem a usadila se u stolu, aby se špatně nalakovanými stříbrnými nehty pustila do papírů. Nevypadalo to, že by jí měl brzy dojít inkoust.

Čímž v Tonksové vyvolala přímo zoufalou touhu po nějaké zábavě.

Cítila intenzivní potřebu nevyplýtvat příležitost k detailnějšímu prozkoumání Rebečiny kanceláře. Prohledat vzpomínku v myslánce bylo zbytečné – nemohla otáčet stránkami vzpomínkového deníku, ani nemohla otevřít vzpomínkovou zásuvku. Ale vzhledem k odhalení oněch několika krátkých vět opravdu toužila po příležitosti prohlédnout si lépe onen záhadný deník a možná jednou provždy říct, že patří Rebece Goldsteinové. Stejně tak chtěla důkladně prozkoumat ostatní důkazy. Ale se Cymone usazenou za jejím chaotickým stolem vedle dveří do kanceláře jí neprojde ani ten otřepaný trik s toaletami.

Zatraceně. Byla přece bystrozorka. Byla členkou Fénixova řádu. Byla stvořením akce, energie! Nebyla stavěná na sezení a čekání a čekání a čekání a čekání…

„Hrom do toho!“

Hlava jí vystřelila nahoru. Cymone vyskočila na nohy.

„Zelia,“ prohlásila malá žena a mávala papírem. „Nikdy nic nepodepíše. Pořád říká, že podpis vám ukradne část duše. Celou věčnost tvrdím, že bychom jí měli pořídit razítko.“ Zavrtěla hlavou a Tonksová se obligátně uchechtla. „Asi jste neviděla, kam s Dolphem odcházeli, že?“

Tonksová náhodou věděla přesně, kam šli. Sledovala, jak se Zelia a Dolph ztratili chodbou vpravo a mluvili o vyzvednutí čehosi z její laboratoře.

Ale nešlo o k zábavě vedoucí odpověď.

Tonksová nasadila svůj nejrusalkovitější výraz a s tupou veselostí se usmála. „Po schodech dolů,“ odvětila s nestoudnou upřímností. „Snad říkali, že si promluví s klienty.“

Cymone se dopáleně nafoukly tváře. „Typické. Vydržíte tady pár minutek?“

„Jistě!“ Ta naprostá nevinnost slov byla skutečně působivá, když se uváží, že mozek Tonksové zároveň zaníceně skandoval: odprejskni, odprejskni. „Jistěže vydržím.“ Zamávala svými deskami. „Proti nudě mám nějaké čtení.“

„Jestli jste si jistá…“ Cymone shrábla inkriminované papíry ze stolu. „Nebudu pryč dlouho.“

„Kvůli mně nespěchejte!“ Tentokrát upřímnost nebyla hraná. Cymone s úsměvem zavřela mříž výtahu a následně sjela z dohledu.

Tonksová okamžitě vyskočila na nohy. Nezískala si moc času, to jí bylo jasné, ale i nahlédnutí do deníku…

Už se natahovala po klice u Rebečiny kanceláře…

„Pořád hledáte toaletu?“

Tonksová při nečekaném hlasu nadskočila a srdce se jí rychleji rozbušilo. Otočila se.

Felisha Hathawayová na ni upírala pohled ze stínů nejbližšího oblouku. Tentokrát však vědecká pracovnice nevypadala nijak zvlášť přátelsky. Paže měla založené a čelo nakrčené. Pozvedla i obočí.

A Tonksová si byla jistá, že dnes už se z toho asi nevykecá.

„Věděla jsem to,“ pokračovala Felisha tiše a oči upírala na Tonksovou, jako by ji chtěla přišpendlit pohledem. „Měla jsem podezření, už když jsem vás přistihla minule, ale teď jsem si jistá. Vyšetřujete nás, že? Slídíte tu.“

Ach ne. Jsem ztracená.

Tonksová se chabě usmála. „Co vás k tomu tvrzení vede?“ vykřikla s pokulhávající srdečností. Žaludek se jí stáhl. Jen nás neudej, nemáš tušení, co je v sázce…

Felisha zaváhala. „No, u těch dveří jsem vás nachytala dvakrát,“ odpověděla s nepatrným pokrčením ramen. „Pokud vás nezastihl rychlý nástup amnézie, nemohla jste si je zase splést se záchodem. A kromě toho…“ Pousmála se. „Vím, že Remus by si nevybral asistentku tak zdánlivě bezduchou jako vy, aniž by k tomu měl dobrý důvod. Nejste tak přitroublá, jak vypadáte, že?“

Tonksovou napadlo několik možností – boj, popření, rusalkovská prázdnota. Ale k jejímu překvapení se jí na rty prodrala upřímnost.

„To by bylo těžké,“ připustila sarkasticky.

Felisha se napřímo zazubila a její přísný výraz zmizel. Stažený žaludek Tonksové se trošku uvolnil. Možná ji neudá…

Výzkumná pracovnice najednou zvážněla. „Pravda,“ odvětila upřímně. „Normální postup by znamenal zavolat ochranku, víte. To bych měla udělat.“

Stáhnutí se vrátilo. „Chystáte se to udělat?“

„Ne.“ Felisha se jemně pousmála. „Protože jste tady s Remusem a on o vás musí vědět, protože není tak pitomý, aby uvěřil prázdným úsměvům a neinteligentní veselosti. Takže vám musí věřit. A já věřím Remusovi.“

Tonksová se proti své vůli usmála. „Je dobrý materiál na důvěru.“

Felisha mlčky přikývla. Byla bledá. Vypadala jako žena na pokraji srázu. „Víte, že tu něco smrdí,“ pronesla najednou tichým hlasem a očima úzkostně kmitala po prázdné chodbě. „Proto se snažíte dostat do té kanceláře. Podezříváte Rebeku.“

Tonksová stiskla rty, ale nic neřekla. Její mlčení však jako potvrzení Felishe stačilo.

„No, myslím, že máte pravdu,“ pokračovala hlasem ne silnějším než šepot. „A myslím, že vy, já a Remus si opravdu potřebujeme promluvit…“

ooOOoo

„Marné!“

Rebeka Goldsteinová znovu uzavřela vstup na Úroveň šest zbytečně silným poklepáním hůlkou a Remuse obešla s pohledem, který mohl být nejlaskavěji popsán jako jedovatý. „Zdá se, že mladý Ábel opravdu musí vaším otcem pohrdat, profesore, když má tak násilnické reakce při každém vašem setkání.“ Teď se na něj mračila přímo. „Bohužel to také znamená, že každý pokus o výzkum ve vaší přítomnosti je naprosto marný. Dokud vás bude považovat za vašeho otce, nepřijme vás.“

Remus potlačil směšnou potřebu omluvit se za hříčku genetiky, nad kterou neměl žádnou kontrolu. Po čtrnácti dnech se vrátil do Ústavu a zjistil – ke své úlevě i zneklidnění – že se nic nezměnilo. Zaznamenal teď již známou praxi – doprovod Cymone, zanechání úzkostné a nabroušené Tonksové v recepci, cesta na Úroveň šest, psychotické setkání s rozrušeným Abrahamem Kanem, který následně skončil pod sedativy, a velice podrážděná vedoucí Ústavu. Jaký test chtěla Rebeka spustit, se nedalo odhalit, ale jeho zmaření bylo zjevně zdrojem hněvu.

Navzdory svým protestům ve vlaku Remus zjistil, že Rebeku Goldsteinovou pozoruje ve snaze zjistit, zda nenajde nějaké podezřelé chování. Doposud nezaznamenal nic, co by nečekal – chladná neurvalost, příkrost, netajený odpor k němu, ale nic, co by zavánělo Smrtijedem. Koneckonců – jestli odpor k němu měl být znamením přiklánění se ke zlu, většina kouzelnického světa by náruživě podporovala Voldemorta.

Už se nadechoval k mírné odpovědi, ale zeď po pravici se zachvěla a z výtahu se vynořil Croll. V jedné ruce držel lahvičku a v druhé hůlku.

„Je mimo,“ prohlásil bez úvodu. „Říkejte si o podivných Zeliiných názorech, co chcete, ale rozhodně umí připravit dobré sedativum.“

Rebečiny rty sebou škubly. „Alexander je na stráži?“

„Je.“ Croll uzavřel výtah poklepáním hůlkou stejně popudlivě jako Rebeka. „Samozřejmě se svou obvyklou vervou a nakažlivým nadšením.“ Jakmile upřel pohled na Remuse, nadzvedl obočí. „Náš slušně vychovaný profesor zde zjevně ví, jak zapůsobit,“ dodal s úšklebkem. „Jeden pohled a máme na starosti povykujícího zdivočelého.“

Rebeka nevypadala tolik pobavená. „Povykující zdivočelý, který už zase zdržel náš výzkum,“ odvětila sarkasticky. Úšklebek na Crollově tváři okamžitě zmizel. „Promluvte se Zelií. Třeba dokáže připravit nějaký druh uklidňujícího lektvaru. Nelíbí se mi, aby byl subjekt během testů pod léky, ale s ohledem na jeho city vůči profesorovi nevidím jinou možnost.“

Střelila po Remusovi dalším mrazivým pohledem. Opatrnost mu velela, aby zůstal potichu, jenže Remus se necítil nijak zvlášť opatrný.

„Je to politováníhodné,“ dodal mírně. „Jestli se smím zeptat – jaké testy jste plánovala rozběhnout?“

Rebečin výraz snad ještě potemněl. „Nesmíte.“

Remuse popíchla opravdová rozmrzelost. „Pokud jsem do těchto testů zapojený, mám právo vědět, čeho se týkají.“

Mračila se na něj. „Je to můj projekt.“

„A já jsem do něj zapojený.“

„Na mé pozvání.“

„Přesně tak.“ Remus byl pyšný, že dokázal udržet klidný hlas, zejména s ohledem na protivné ušklíbání Arcadiuse Crolla po jeho pravici. „Pozvala jste mě. Ale jediné, co jste doposud dělala, je omezování mého pohybu a utrhování se na mě.“ Zhluboka se nadechl, uvědomoval si riskantnost tématu, které nadnesl již rozmrzelé výzkumnici. „Poté, co jsem se setkal s Dolphem Greymoorem, bych například rád zašel dolů a promluvil si s ostatními klienty…“

Okamžitě poznal, že udělal chybu. „Myslíte si, že jste tady pro zábavu?“ Z Rebečina hlasu odkapával jed a postavení ramen odráželo chladný vztek. „Že bychom vás měli přivítat s otevřenou náručí a uskutečnit s vámi okružní cestu po našich prostorách?“ Slyšel, jak se při té poznámce Croll chladně uchechtl. „Jste zde, profesore, abyste vypomohl při mém experimentu. Neklamte sám sebe, že jsem vás sem zavolala jako někoho sobě rovného. Jste zde jako proslavený stimulant mého testovaného subjektu a nic víc.“

Nu, alespoň byla k němu upřímná. „Pořád chcete, abych vám pomohl.“

Rebeka jej probodla pohledem. „Nepotřebuji vaši pomoc.“

„Tak proč chcete, abych se vracel?“

Zírala na něj mrazivě a rozzuřeně. „Začínám se divit.“

Croll po jeho pravici založil ruce a šklebil se ještě víc. Zjevně takto si představoval klasickou zábavu.

Remus se najednou cítil unavený. Unavený Rebekou a její hrubostí, unavený Crollem a jeho úšklebky, unavený nutností neustálého předstírání, že dokáže vystát víc než pár minut v přítomnosti těchto lidí. A byl unavený, že je zde jediný, který neříká, co přesně si myslí o ostatních kolem.

Čas přejít k věci.

„Na někoho, jehož živobytím je zdejší výzkum,“ poznamenal téměř konverzačně, „nemáte moc ráda vlkodlaky, že, Rebeko?“

K jeho nepatrnému překvapení na tu upřímnost zareagovala chladným uchechtnutím. „Vlkodlaky mám dostatečně ráda, profesore,“ odsekla důrazně. „Jen nemám ráda vás.“

Remus zatnul zuby. „Ani mě neznáte.“

Oči jí zahořely skrytou hlubokou a mrazivou zběsilostí. „Znám dost. Vím, že vlkodlak, který dvakrát ohrozil životy nevinných dětí, nemá žádné právo být na svobodě, natož být neustále oslovován profesore.“ Hlas nabíral na ostrosti. „Poté, co jste před třemi lety běhal po pozemcích nespoutaný a volný a cestu vám mohlo překřížit jakékoliv dítě, vás přesto vzali zpět! A před Vánoci jste opět přilákal zdivočelého do Velké síně plné dětí a přesto si vás nechali! Jiný vlkodlak by byl odsouzený strávit zbytek života mezi těmito zdmi za mnohem míň! Je hanbou kouzelnického světa, že vám umožnil přiblížit se Bradavicím na sto mil!“

Konečně se někam dostáváme. Remus na ni zíral, zíral na její zuřivou tvář a její blýskající se oči a něco v něm konečně zapadlo na své místo.

Jakékoliv dítě… Goldstein…

Najednou se mu vynořilo několik faktů. Osobní povaha její nenávisti, opovržlivé používání jeho titulu a samozřejmě… proto mu přišla tak povědomá – nemohl uvěřit, že to neviděl dřív. Vypadala jako…

„Anthony.“ Ze rtů mu uniklo jméno. Rebeka stiskla rty. „Anthony Goldstein. Šestý ročník, havraspárský prefekt. Učím vašeho syna.“

Rebekou proběhl chlad jako vlna. „Ohrožujete mého syna.“

Ochranářský rodič. Remus si povzdechl. Jejímu postoji rozuměl, samozřejmě že ano – jaká matka by chtěla vystavit dítě blízkosti tvora, o jehož nebezpečí měla povědomí větší než ostatní? Věděl to, když tehdy poprvé rezignoval, přemýšlel o tom, když se pokusil rezignovat v listopadu – mohl sdílet její obavy pravděpodobně ještě živěji než ostatní. Ale jakkoliv byly její pocity opravdové, nezjednodušovaly jeho život zde.

A také se před ní nemohl snadno hájit. Protože hluboko uvnitř s ní souhlasil.

„Dělám opatření,“ uvedl s větším přesvědčením, než cítil. „Beru vlkodlačí a…“

„Vlkodlačí vám před třemi lety nezabránil pobíhat volně po pozemcích,“ odsekla Rebeka. „Vlkodlačí vám nezabránil bojovat jako zvíře s Abrahamem Kanem ve vstupní síni Bradavic. Anthony tam byl, ten pitomec, pomáhal přesunout zraněného profesora a skončil dopadem do bradavického přístavu, aby unikl nebezpečí, do kterého jste ho vy uvrhl. Ještě o Vánocích ho trápilo nachlazení, které chytl přímo tam!“

„Anthony byl velmi statečný…“

„Anthony byl velmi pitomý!“ přerušila jej Rebeka drsně. „Celý život byl školený ohledně nebezpečí vlkodlaků. A přesto toho dne zůstal v ohrožení, které jste způsobil, protože vás má rád! Nevím, jak jste dokázal jeho myšlení tak pokřivit…“

Pochopení rychle ubylo spolu se selhávající trpělivostí. „Nic jsem nepokřivil. Jen jsem učil…“

„Že vlkodlaci jsou laskaví a mírní a nepochopení?“ Při Rebečině odvetě se Croll naplno rozesmál. „Lži v těch slovech jste si vědom dokonce víc než já.“

To bylo bolestivě přesné. Ale Remus se přinutil bránit své postavení. „Takovou pitomost jsem nikdy neučil…“

Rebeka přímo zavrčela. „Pak byste měl vědět líp než kdokoliv, že byste vůbec neměl učit.“ Pohrdavě si jej přeměřila. „Jste nejhorší z pokrytců, profesore Lupine. A teď vypadněte. Z pohledu na vás je mi špatně.“

A se švihnutím rudohnědých vlasů se Rebeka Goldsteinová otočila na patě a odkráčela chodbou. Zanechala za sebou oněmělého Remuse a krutě se ušklíbajícího Crolla. Lékař sledoval vlkodlaka se stočenými rty.

„Jejda,“ poznamenal radostně. „Mám za to, že jste ji možná rozrušil.“

Remus nikdy necítil tak silné nutkání do někoho vrazit. Ale čirou silou vůle odolal.

S plnou silou se vrátily všechny jeho pochybnosti o tom, že je Rebeka Goldsteinová Smrtijedkou. Když už znal důvod jejího podivného chování, kterému ve skutečnosti dobře rozuměl, její pohrdání již nemohl přisuzovat služebníkovi Voldemorta jako Tonksová. Ach ano, její důvody za jeho pozváním byly přinejlepším zamlžené a stále tu měli záležitost kletby Imperius, kterou seslala na Kanea. Ale její chování k němu se objasnilo jako odpor rozhněvané matky k muži, který ohrozil jejího syna.

Hlásek v hlavě šeptal ospravedlnitelný odpor. Protože jste nejhorší z pokrytců, profesore Lupine.

„Rozhodně jste populární.“ Crollovo dobírání proniklo do jeho mrzutého uvažování jako nůž do másla. „Tedy, onehdy jsem mluvil se svým starým přítelem a ten mi řekl, jak o vás smýšlí. Mluvil v termínech, které žhnuly jako dračí chřtán. Zdá se, že vás má rád stejně jako drahá Rebeka.“ Škleb mu prakticky rozřízl tváře. „Znáte jej docela dobře. Jmenuje se Severus Snape.“

Remus zíral. No, to vysvětlovalo hodně.

„Vyprávěl mi o vašich slavných školních dnech a tolika okamžicích učitelského triumfu,“ pokračoval Croll s kousavou škodolibostí. „Dočista mohl vybouchnout snahou pět na vás vší chválu.“ A muž se otočil a nedbalou pyšnou chůzí zamířil Rebečiným směrem. „Na shledanou, profesore,“ prohodil tiše. „A po tom všem…“ trhl hlavou směrem, kterým odešla jeho kolegyně, „předpokládám, že je to také sbohem.“ Rozhodně zářil. „Řekl bych ‚žijte blaze‘, ale nemyslel bych to tak. A řekl bych ‚doufám, že se už neuvidíme‘, ale…“ Ošklivě se uchechtl, když očima přeběhl ke stropu a celám Úrovně šest. „Nemyslím, že to bude pravda. Nakonec asi přece jen patro s klienty navštívíte.“

A pak se Croll otočil a odpochodoval. Hvízdal si.

Remus za odcházejícím Crollem jen civěl. Vrána k vráně – to je jisté. Otázka však zůstává – jestli Croll byl kamarádem Snapea, s kým dalším se schází?

„Remusi!“

Remus při zasyčení svého jména nadskočil o dobrou stopu. Otočil se a ke svému překvapení uzřel Tonksovou alias Rusalku a Felishu Hathawayovou. Felisha jej starostlivě sledovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se celá pobledlá. Při jeho zmateném pohledu se Tonksová zatvářila.

„Slyšely jsme to,“ prohlásila ponuře. „S Felishou jsme si povídaly v recepci, když k nám dolehla Rebečina okouzlující tiráda. Popošly jsme blíž, abychom zjistily, co se děje a…“ Pokrčila rameny, ale Remus v jejích přeměněných rysech poznal směs úlevy a úzkosti. „Myslím, že další pozvání asi bylo právě odvoláno.“

Remus se unaveně zamračil. „Mohl jsem za to. Měl jsem držet pusu zavřenou.“

Felishiny hnědé oči jej sledovaly s upřímným údivem. „Překvapuje mě, že by ses chtěl vrátit,“ prohlásila rovnou. „Ani si nejsem jistá, že se sem chci vrátit já a to tu pracuju.“

Tonksová se najednou na Felishu významně podívala. „Felisho, co kdybys Remusovi řekla to, co mně před chvílí? Myslím, že ho to bude zajímat.“

Felisha si povzdechla. „Nepřišel jsi sem jen kvůli pozvání, Remusi,“ pravila náhle a její slova nebyla otázkou. „Jsi tady, protože toto místo smrdí jako kotlík špatně uvařeného vlkodlačího a ty a Rusalka chcete vědět proč.“

Říct, že to Remuse vyvedlo z míry, bylo zdrženlivé vyjádření. Očima přelétl k Tonksové.

„Nedívej se na mě,“ zazubila se bystrozorka. „Prokoukla nás úplně sama.“

„Nedalo to moc práce,“ pousmála se Felisha. „Remusi, nikdy bys nespolupracoval s někým tak bezduchým, ani z lítosti – i tvá nekonečná trpělivost by sklouzla k sarkazmu už dávno. A Rusalka… nikdo nepotřebuje toaletu tak často.“

Tonksová se napřímo rozesmála a Remus se uculil. „Velmi vnímavé,“ prohodil.

Felisha mu úsměv vrátila. „Mé schopnosti pozorování jsou nekonečné,“ prohlásila suše. Pak zavrtěla hlavou s najednou unavenýma očima. „Ale sotva je potřebuju aktivovat, abych poznala, že tady je všechno špatně.“

„Zaznamenala jsi něco divného?“ Remus byl okamžitě v pohotovosti. Felisha se setkala s jeho úzkostným pohledem, nakrabatila obočí a povzdechla si.

„Zaznamenala jsem, že je všechno divné,“ uvedla unaveně, teď opatrně potichu. „Za posledních pár měsíců se toto místo změnilo. Jsou zde věci, které by tu neměly být, tajemství jsou skrytá, lidé se chovají nepřirozeně – a taková atmosféra tu nikdy dřív nebyla. Nelíbí se mi to. Vůbec.“ Neklidně se rozhlédla. „Vím, že té atmosféry sis všiml.“ Zhluboka se nadechla. „Vím, že jsi tady kvůli tomu. Možná abys s tím něco udělal.“ Nad Remusovým překvapením se pousmála. „Znám tě, Remusi. A znám výraz tvé tváře, když po něčem jdeš.“ Zasmála se, ale vážnost se hned vrátila. „Nechci to probírat tady. Jak Rusalka právě ukázala, kdokoliv může poslouchat.“

„Povykládaly jsme si,“ navázala Tonksová také tiše. „A domluvily jsme setkání. Až budeme z doslechu, všechno ti řeknu.“

Remus přikývl, ale v duchu se vrátil k dřívějšímu rozhovoru. Napadlo jej něco nepříjemného. „To je skvělé,“ řekl tiše, „ale ať už nám řekneš cokoliv, Felisho, nemyslím, že se budu moct vrátit a něco s tím udělat. Tohle mohla být moje poslední neformální návštěva Ústavu.“

Tonksová na něj ostře zahlédla kvůli té implikaci. Felisha si mezitím kousala ret. „Můžeš mít pravdu.“ Najednou vzhlédla. „Slyšela jsem, že Croll zmiňoval něco o tvé touze podívat se na patro klientů?“

Remus se opatrně zamračil. „Byl jsem jen zvědavý…“

Felishin výraz byl výmluvný „Významně zvědavý?“

Tonksová a Remus si vyměnili dlouhý pohled. „Možná,“ odpověděla Tonksová opatrně. „Proč?“

Felishiny oči poněkud těkaly, ale čelist měla zatnutou, když pohledem přešla od Remuse k Tonksové. „Protože na ty úrovně mám přístup,“ prohodila tiše. „A jestli toto je tvoje poslední návštěva, asi by ses tady měl pořádně porozhlédnout, že?“

Remus zíral na bývalou kamarádku, na její bázlivé oči a odhodlaná ramena. Uvědomoval si, že Felisha dává všanc svoji práci a, jestli jejich podezření ohledně tohoto místa bylo správné, možná i život, kvůli něčemu, čemu plně nerozumí.

„Rebeka řekla ne,“ odpověděl upřímně. „Nechci tě přivést do potíží.“

Felisha se pochmurně usmála. „Pracuju tady, už v potížích vězím,“ prohlásila bez obalu. „Chci to udělat, Remusi. A pokud budeme opatrní, Rebeka se nic nedozví.“

Tonksová pohlédla na Remuse. Remus pohlédl na Tonksovou.

Byl to risk, riziko pro Felishino zaměstnání, pro krytí Tonksové, pro Remusův život. Ale taky možná jediná příležitost.

Jako jeden přikývli.

„Pokud jsi rozhodnutá,“ pravil Remus prostě, „pojďme do toho.“