Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Osvobození – 2. část

...

Ale řekla ano, souhlasila, že zůstane s ním. Porušil své vlastní pravidlo, požádal přímo o to, co chtěl, a ona řekla ano.

Toto bylo osvobozující.

...

Druhého dne ráno nedokázal říct, jestli usnul vyčerpáním, nebo omdlel úlevou.

ooOOoo

Hermiona zpanikařila, když si uvědomila, co včera provedla, jak se sebrala a beze slova odešla z práce. Severusova slova byla přesně tím, co potřebovala slyšet. Po válce strávila mnoho času uzavřená ve vlastním světě, potlačovala pocity, takže necítila nic, necítila ani žádnou bolest. Bolesti si užila dost v mládí. Když jí to vše včera večer došlo, zhroutila se. Stud a překvapení nad vlastními činy ji přemohly a poprvé od války neměla žádný plán. Cítila se obnažená. Postrádala pocit bezpečí. A bezpečí bylo prvním a prvořadým cílem od konce války.

Ale pak tam byl on, vzal ji do náručí a nesoudil ji, řekl jí, že všechno bude v pořádku. Navrhl jí, aby se k němu připojila na Grimmauldově náměstí, aby mu pomohla s dětmi, alespoň na čas. Ten nápad se jí líbil. Bylo to její duchovní dítě – tedy svým způsobem – a chtěla se toho zúčastnit. Cítila se provinile, že – navzdory zásluhám o současnou situaci – přicházela jen večer přečíst dětem nějaký příběh. Teď jim bude moci pomáhat na plný úvazek, pozná je osobně.

A on ji poprosil, aby přišla. Kvůli němu. Byla si jistá, že nechtěl, aby mu to vyklouzlo, proto se k tomu nevracela. Pravděpodobně se jen snažil zastavit její zhroucení a pláč. Nemyslela si, že by si Severus užíval plačící ženy v náručí. Rozhodla se už nikdy neplakat, pokud to jen půjde, alespoň nikdy před nikým. V srdci Severuse Snapea byla přes třicet let jediná žena a podle tvaru jeho Patrona, který hlídával spící děti, se na tomto faktu dosud nic nezměnilo. Nemělo smysl se citově zaplétat s mužem, který nemohl oplatit stejně.

Vzájemná vášeň, touha pomáhat potřebným a soucitné ucho. To bylo bezpečné. To muselo stačit.

Hermiona se vrhla do práce. Zjistila, že děti mají pravidelný denní rozvrh. Severus jí vysvětlil, že pravidelný režim dává dětem pocit stability, zvláště těm, které ztratily rodiče. Krátura servíroval snídani na dlouhý kuchyňský stůl v devět hodin. Dopoledne měly děti od osmi let výš poradnu s Lenkou, zatímco mladším dával hodiny buď Neville, nebo Severus (brzy buď Neville, nebo Hermiona). Odpoledne se to prohodilo. Starší děti měly vyučování a mladší poradnu. Večeře bývala v šest a po ní následovalo Hermionino předčítání o půl sedmé. O půl osmé děti odcházely do postelí.

Hermionu ohromilo, jak jsou všechny soběstačné. Na děti příliš mladé dokonce i na Bradavice byly velmi nezávislé. Dokázaly vstát, osprchovat se, obléct a jít spát, aniž by jim pomáhal nebo je sledoval dospělý. Severus jí vysvětlil, že tomu tak je ze dvou důvodů – zaprvé, nemohl je hlídat a sledovat, když je měl na starosti samotný, a zadruhé, jeho prací bylo naučit je soběstačnosti. Mělo jim to ulehčit přechod do Bradavic.

Bradavice. Letos tam půjde jen jeden student – Leopold Rosier, tichý chlapec, který neustále setrvával po sestřině boku. Kostlivcem ve skříni byl samozřejmě fakt, že jeho starší sestra je prostitutkou v Obrtlé, skutečnost, kterou Severus Hermioně zakázal před Leopoldem a Ermengarde byť i jen zmínit.

„Severusi, nakonec pravdu zjistí,“ protestovala Hermiona. „Nebylo by lepší, kdyby se ji dozvěděli od někoho, koho znají a komu věří?!“

Severus zavrtěl hlavou, oči mu plály a hlas udržoval nápadně klidný. „Jestli zjistí, co se stane těm, kteří opustí moji péči, zlomí je to ještě dřív, než vůbec dostanou šanci začít. Nedovolím jim to vzdát, dokud jsou zde. Zaslouží si svoji nevinnost.“

„Ale v tom to je, Severusi, ani jeden z nich není nevinný.“ Neráčil se reagovat na její komentář.

„Opravdu by bylo tak nemožné přivést je zpět?“ zeptala se Hermiona tiše.

Severus se od ní odvrátil a praštil pěstí do zdi. Takový výbuch násilí byl pro něj netypický. „Bylo,“ odpověděl tónem, který sděloval víc než jedno slovo. Vyjadřoval varování – neptej se mě znovu.

Tak se Hermiona neptala. Otočila se na patě a bez dalšího slova odešla.

ooOOoo

Nenáviděl, když vybuchl, opravdu vybuchl před někým jiným. Jako profesor ve skutečnosti kvůli žádnému studentovi nervy neztratil. Urážky a úšklebky a ostatní, no, trápení v něm tak zakořenily, že se staly stálou reakcí na malé životní trable.

A efektivně udržovaly odstup ostatních lidí, což bylo vždy dobré, když byl jeden špionem. A když víš, že je jen otázkou času, než tě opustí – než tě i ona opustí, pravil onen hlásek.

Přesto byl zklamaný sám sebou, že před Hermionou neudržel vztek na uzdě. Jeho jednání bylo horší, než kdy ukázal za jejích studentských let, i když byl Potter největší otrava a Longbottom největší idiot v tom nejnáročnějším dni. Čekal, že na to zareaguje, že ho pošle do háje, upozorní ho, že s ní nikdo nebude takto mluvit.

Že tě opustí, pravil hlásek.

Asi by značilo šílenství, kdyby řekl vlastní hlavě, aby sklapla, že?

Ale Hermiona nezmizela. Ani na něj nekřičela. Ani mu neodpověděla. Jen se na něj podívala očima plnýma pochopení i zklamání a bez dalšího slova jej nechala o samotě. To nečekal a bylo to exponenciálně horší. Zklamání bylo vždy horší než hněv, bez ohledu na jeho zdroj.

Ale i tak se tím teď nemohl zabývat. Začátek školního roku v Bradavicích se blížil a musel si promluvit s Leopoldem.

Byl to chytrý hoch, uzavřený do sebe, starající se o mladší sestru. Severus se odvažoval doufat, že by se v Bradavicích mohl udržet mimo radar ostatních déle než jeho předchůdci. Kdyby alespoň zvládl NKÚ, měl by větší šanci na budoucnost.

Severus se také rozhodl využít svého nového právního statusu vzhledem k tomuto chlapci a nabídnout mu něco, co ještě u předchozích dětí nezkusil. Legálně mu mohl koupit trochu klidu. Před měsíci, když začali s tímto úsilím, to navrhli Hermiona a Potter – právoplatná změna jména.

Severus souhlasil, že to byla asi největší chlapcova naděje, a jestli bude fungovat, bude trvat na tom, aby si i ostatní děti jméno změnily. Ale nebude jeho ani nikoho jiného nutit. V kouzelnickém světě mělo rodné jméno velkou váhu a rodová linie byla stále důležitá a vyzdvihovaná, což Severus považoval za směšné. (Říká takzvaný Princ dvojí krve, ušklíbal se hlásek.) Žádat po kouzelníkovi kteréhokoliv věku, aby se vzdal příjmení, bylo jako chtít po něm, aby obětoval něco svatého, i když příjmení bylo poskvrněno válkou a terorizmem. Musí jít o chlapcovu volbu. Tolik mu dluží.

Seděli naproti sobě u kuchyňského stolu a Severus si chlapce prohlížel. Byl hubený, až příliš hubený i navzdory zlepšeným podmínkám, měl hluboko posazené šedé oči a světlé vlasy. Severuse napadlo, že vypadá trochu jako Remus Lupin v prvním ročníku, když si na jeho mladém těle vybírala daň násilná transformace a kdy se mu už začala vyhýbat slušná kouzelnická společnost. Bylo ostudné sledovat to znovu. Stejné prázdné oči, stejný ztrápený obličej, který viděl příliš mnoho za příliš málo let života. Úzká ramena, která nesla břemeno těžké i pro dospělého muže. A teď se chystal (doslova) vstoupit do jámy lvové.

Severus začal řeč, kterou uděloval každému dítěti před odchodem do Bradavic. Za ty roky se změnila jen málo.

„Vím, že nepotřebuješ přikrášlovat skutečnost, Leopolde, takže se k tomu neuchýlím. Tvé jméno – otcovo jméno – je známé většině studentů té školy. Někteří ztratili příbuzné jeho rukou. Neříkám ti to, aby ses cítil špatně, protože ty už pravdu znáš. Říkám ti to, protože chci, abys byl připravený.

Bradavice nejsou bezpečným útočištěm pro všechny studenty, jak kdysi bývaly. Vzpomínku na válku mají všichni čerstvou v paměti a nezapomeň, že účty války předložil Fénixův řád. Jakkoliv si pamatuješ svého otce, věz, že ostatní ve škole jej znají jen jako Smrtijeda, který vraždil nevinné a následoval Pána zla. Pro ně je jednorozměrným zlem a tento názor rozšíří i na tebe.

Studenti, kteří opouštějí moji péči, pocházejí ze zmijozelských rodin a bývají zařazení do Zmijozelu. Je to požehnání i prokletí. Požehnání je to v tom, že zbytek školy se k tobě bude chovat stejně jako ke všem ze Zmijozelu, a to kolej jen izoluje a činí velmi ochranářskou ke svým vlastním. Nicméně Zmijozelové se hněvají, že jméno jejich koleje bude navždy spojováno s Pánem zla, a když nějaké dítě Smrtijeda nastoupí do Zmijozelu, vybudí je to k akci. Nikdy neminou příležitost ukázat, že oni nejsou Smrtijedi, a dělají to veřejnými urážkami a pronásledováním a ponižováním dětí Smrtijedů.

Ty, Leopolde, jsi ocejchovaný člověk.

Ředitelka McGonagallová je obecně soucitná, ale má tendence odklánět zrak v situacích zahrnujících studenty jako ty. Bradavický protokol nařizuje, abys všechny stížnosti předkládal řediteli své koleje, ale rovnou tě varuji – Horacio Křiklan ti pomůže jen v případě, že mu jednoho dne budeš užitečný. A protože i on v tobě bude vidět tvého otce, nepokusí se ti pomoci. Neudělal nic pro žádného studenta, který opustil moji péči, včetně tvé sestry Brigity. Nevěřím, že u tebe to bude jiné. Ostatní studenti, ostatní Zmijozelové použijí všechny podněty, většinou negativní, aby ti zabránili vyhledat pomoc. A když se ředitelka konečně dozví o tom, co se děje, konkrétní student je už obvykle pryč, nebo se pomstil a byl vyhozen.

Maluji ti tady bezútěšný obrázek, Leopolde. Nepřeji si dávat ti falešné naděje. Jsi houževnatý a věřím, že dokážeš přežít. Všichni, kdo opouští moji péči, vědí, jak přežít. Nevydrželi, protože si vybrali vzdát se a dovolili, aby je definovala předpojatost ostatních. Leopolde, naléhám na tebe, nepřijímej toto všechno, překonej to.

Nereaguj na jejich posměšky. Když zmíní tvoji rodinu, ignoruj je. Když tě udeří, nevracej to. Zachovej klid a moudře vybírej své spojence. Uvědom si, že občas se ostatní pokusí s tebou spřátelit, aby tě ukolébali do falešného pocitu bezpečí. Buď ostražitý, ale ne paranoidní. Měj uši nastražené. Moc nemluv. Drž hlavu dole. Ve vyučování si veď dobře – učitelé spíš pomohou studentovi s dobrými známkami než tomu se špatnými bez ohledu na příjmení. Ty musíš překonat speciální předsudky, proto musíš pracovat výjimečně tvrdě, aby na ně zapomenuli.

Příjmení je další téma, které s tebou chci probrat. Máš štěstí v tom, že soukromé životy Smrtijedů, včetně tvých rodičů, nejsou veřejně známé. Dříve o ně byl jen malý zájem, teď už žádný. Lidé si ale uvědomí, kdy slyšeli to které jméno a okamžitě si je spojí. Většina tvých příbuzných si jména změnila. Nabízím ti tuto možnost. Nemohu slíbit, že tě to ušetří, ale je to něco, co bys měl zvážit.“

Skončil svoji řeč. Chlapec nevypadal vystrašený tím, co mu Severus právě řekl. Naopak, vypadal… odhodlaně. Leopold Rosier byl Zmijozel, Severus o tom nepochyboval. Jeden neučí v Bradavicích téměř dvě desetiletí, aniž by se naučil předpovídat, do které koleje je, nebo bude dítě zařazeno. Zmijozelové nebyli zbabělci. To slovo v jejich slovníku chybělo.

Běda tomu, kdo by Severuse Snapea nazval tím slovem. A měl pocit, že Leopold Rosier bude stejný.

Konečně chlapec promluvil. „Když si změním příjmení, pane, změní si ho i Ermengarde?“

„Jen když se rozhodne stejně. Až přijde její čas, nabídnu jí tuto možnost.“

Leopold přikývl. „Myslíte, že mě lidé budou méně nenávidět, když si změním příjmení?“

Severus vybíral svá slova opatrně. „Bude méně pravděpodobné, jak věřím, že by zjistili tvé skutečné rodiče, když neuslyší to jméno, a proto budeš menším cílem. Ale nemohu to zaručit. Pořád existují způsoby, jak by se toho mohli dopátrat.“

Chlapec se na dlouhou dobu zamyslel. Severus se už nadechoval, že mu dá pár dnů na rozmyšlenou, když odpověděl. „Jaké bude mé nové jméno?“

Severus nad tím již dřív pečlivě rozvažoval. Jestli volba, zda změnit jméno, záleží na dětech, měli by zvolit i jméno samotné. „Nechám to na tobě, Leopolde.“

„Znal jste moji matku, pane?“

Severus pomalu přikývl. „Ano. Ne moc dobře, ale znal jsem ji.“

„Jak se jmenovala, než se provdala za otce?“

„Vivienne,“ odpověděl tiše. „Vivienne Clairemontová.“

„Je i tohle jméno problematické? Clairemont?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne. Myslím, že je to mudlovské jméno. Tvá matka byla dvojí krve. Skrývala to.“ Ani nebyla Smrtijedka, ne že by na tom ministerstvu záleželo. Zjevně bylo zločinem jen vzít si Smrtijeda.

„Pak budu jím,“ pravil Leopold. „Leopoldem Clairemontem.“

„Jsi si jistý? Příjmení je důležité, nesmíš se ho zbavovat jen tak.“

„Co se mě týká, pane, je příjmení řetězem na mém krku, který nemůže být dost rychle sundaný.“

ooOOoo

Věděl, že by se jí měl omluvit. Po tom výbuchu v obývacím pokoji si udržovala odstup. Jistě si myslí, že příště praštíš ji, trápil jej hlásek.

A, dodal, neponoukalo tě trochu, abys ji praštil? Jen aby sklapla?

Severus při té myšlence zesinal. „Nikdy,“ řekl nahlas. Nikdy v životě nevztáhl ruku na ženu, nikdy, a nikdy nevztáhne, ať už bude čelit jakékoliv provokaci, protože on není jeho zatracený otec.

Seděl na pohovce v obývacím pokoji, prsty si prohraboval vlasy, než se za ně chytil a lokty položil na kolena. Do háje se vším. Byla tak zklamaná. Oproti všem těm urážkám, kterými ji počastoval během školních let, všem chvílím, kdy na ni ječel, kdy se pokoušel ji zranit jen pro zábavu, zklamalo ji toto.

Zjistil, že se mu nelíbí myšlenka, že ji zklamal. Nikdy dřív se o to nestaral, u nikoho, ne od Lily. Velmi zvláštní.

Nepraštil do zdi, protože by se zlobil na ni. Udělal to, protože se zlobil na sebe a cítil se tak zatraceně bezmocný, že to nemohl unést.

Přemýšlel, jestli to ví i ona. Přemýšlel, jestli nepředpokládá, že se zlobil na ni.

Vyčerpaná mysl a nedostatek relevantních zkušeností v těchto záležitostech mu říkaly, aby počkal do rána, a pak uvidí. Pořád měla byt v Kentu. Předpokládal, že na noc šla tam, protože Kent vždycky zmínila, když zvažovala, zda zůstane tady v jejím pokoji. To znamenalo, že Severus je jediný dospělý v domě a nelíbilo se mu řešit toto prostřednictvím krbu nebo Patrona, takže stejně bude muset počkat do rána. Ale v tom případě bude ráno už pozdě. A jestli se jeho zkušenosti o něco opíraly, pak že příliš pozdě je už teď. Pravděpodobně ho už odepsala.

Když se vlekl schodištěm nahoru s myšlenkou na láhev ukrytou v servírovacím stolku, která by jej dostala z jeho mizérie, přemítal, co vlastně mezi nimi bylo. Byli milenci? Kamarádi s výhodami? Byl to vztah? Severus během své dospělosti s nikým vztah neměl, takže předpokládal, že by žádný nepoznal, i kdyby jím byl kousnut do zadku. Co myslí ona, že byli? To je asi důležitější. On sám ochotně přijme cokoliv, co mu dá, ale těžko říct, co to je. Vyjádřila se, že je oddaná jejich projektu, ale když mezi sebou měli toto… kdo tvrdí, že jestli to opravdu zvrtá, bude chtít Hermiona pokračovat? Děti už se k ní začaly přichylovat. Nechtěl, aby je opustila.

A možná, šeptala ta nadějeplná část jeho mysli, která jen zřídka promluvila, možná nechceš, aby opustila i tebe.

Do čeho se to dostal tentokrát?

Když došel na podestu prvního patra, seslal Patrona a zamířil k vlastnímu pokoji. Zastavil se však, když uviděl její dveře pootevřené a za nimi světlo. Nikdy nenechala svítit, když v pokoji nebyla, a stejně tak s dveřmi… bylo to pozvání?

Jeho zmijozelská část ho pobízela, aby šel do svého pokoje a počkal do rána, aby si vytrpěla svoje a žebrala o omluvu. Trochu by to zklidnilo napětí. Ale ta část, která měla slabost pro mudlorozené Nebelvírky, mu velela spolknout hrdost a jít za ní.

V tomto období jeho života opravdu nešlo o otázku, která strana vyhraje. Zamířil ke dveřím, opatrně zaklepal, a než mohla odpovědět, vstoupil.

Ležela v posteli zády ke dveřím. Nepoznal, jestli spí, nebo je vzhůru, ale podle ztuhlého držení těla a dýchání vzhůru byla. Nepřivítala jej, ale také jej nevyhodila. Pro Severuse Snapea zatraceně šlo o uvítací koberec.

Polehoučku za sebou zavřel dveře a potichu přešel k posteli jen pro případ, že by spala (není nutné rozšiřovat seznam důvodů k omluvě), skopl boty a rozepjal pásek. Lehl si hned za ni a opatrně ji objal kolem pasu. Líbl ji na spánek (dělával to jen zde, nikdy jinde) a zašeptal dvě slova. Dvě slova, která nikdy nikomu neřekl. Dvě slova, která obvykle nezklidnila žádnou situaci, do které se dostal svým hněvem.

„Omlouvám se.“

Hermioniny oči zůstaly zavřené a neodpovídala. Ale její ruka si našla cestu k jeho a jemně ji přikryla.

Po dlouhé chvíli zašeptala tak potichu, že jí bylo sotva slyšet: „Taky se omlouvám.“ Stisk na jeho ruce zesílil.

Rozhodl se, že už na něj není naštvaná, a přitáhl si ji blíž. Zavřel oči, když jej význam tohoto okamžiku obalil.

Poprvé v životě bylo Severusi Snapeovi odpuštěno, že vybuchl.

„Nox.“