Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

8 - Sklepení

Severus prošel dlouhým, svižným krokem kolem lektvarové laboratoře a zabočil ke svým komnatám. Bude muset zkontaktovat Pettigrewa nebo Averyho, aniž by dal najevo víc než pouhou zvědavost a možná špetku otrávenosti, že nebyl informován, že bude jeho pečlivě naplánovaný rozvrh narušen. Mezitím se s každou uběhlou vteřinou sníží již tak mizivá šance, že by chlapce mohli nalézt naživu a příčetného. Kolem posledního rohu zabočil tak prudce, že mu lem pláště zavířil ve výši pasu, až pár kroků od vchodu do svých pokojů zvedl hlavu a s klopýtnutím zůstal stát na místě. Na svém odrbaném kufru tam seděl unavený ale velmi živý Harry Potter.

„Tady jste-“ začal Harry, ale Severus ho popadl za ramena a efektivně ho tak utnul.

„Harry!“ Okamžitě si uvědomil, že kluka oslovil jménem a že se ho navíc dotýká způsobem, který by snad mohl být interpretován jako vřelé nebo přinejmenším majetnické gesto, a hrubě ho od sebe odstrčil. „Všichni jsou kvůli tobě na nohách!“ Vyštěkl.

„Vždyť jste mi to sám řekl,“ odsekl Harry naštvaně. „Myslel jste si, že to nedokážu?“

Snape Harryho znovu popadl za rameno, až kluk vyjekl bolestí, a zavrčel na portrét heslo. Co jsem si myslel?! Po otevření dveří vtáhl Harryho dovnitř, přešel k ohništi a vhodil do plamenů špetku letaxu. „Pracovna Albuse Brumbála,“ rozkázal.

Harry čekal, že Snape strčí hlavu do plamenů, ale profesor na ně místo toho namířil hůlku. Vyklouzlo z ní něco, co vypadalo jako velká bublina nebo křišťálová koule, která přeplula do ohně, kde nabyla plochý tvar. V tom místě se v plamenech objevil obraz ředitelovy pracovny. Napadlo ho, zda Brumbál vidí celou místnost, ve které se se Snapem nacházel, nebo jen Snapea.

„Ano, Severusi?“

Harryho ohromilo, jak ztrhaně ředitel vypadá. Letní měsíce by pro něj přece neměly být tolik vyčerpávající. Možná byl Voldemort aktivnější, než naznačoval Denní věštec?

„Řediteli, Harry… Potter je u mě. Opustil dům v pozdním odpoledni a žádná zranění neutrpěl.“

Brumbálovu tvář zaplavila úleva. Ta po chvíli ustoupila a nahradil ji obezřetný výraz. „Víš to jistě, Severusi? Nemohlo by se jednat o někoho pod vlivem Mnoholičného lektvaru?“

Severus se zamračil. Zkoumavě se zadíval na Harryho. Jeho nažloutlou tváří proběhl potutelný výraz.

„Pottere,“ vyštěkl. „Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“

Poslední zbytky Harryho sebeovládání vyletěly komínem. „Otázka, na kterou žádné mudly vychované dítě nemá šanci odpovědět, takže mě s ní nějaký učitel kretén může zesměšnit, aniž by k tomu dostal jediný důvod!“ Na konci věty už Harry vyloženě křičel.

Snape se chladně usmál a obrátil pozornost zpět ke krbu.

„Jsem si jistý. Mohou další otázky hodinu či dvě počkat?“

Harry se neobtěžoval poslouchat, co Brumbál odpověděl. Položil si čelo na kolena a zavřel oči, aby se nemusel dívat na Snapeův zahořklý výraz. Co ho to popadlo opustit sice surovou avšak předvídatelnou zášť Dursleyových pro Snapeovu inteligentní pomstychtivost?

„Tolik vás nenávidím,“ zašeptal. Než stačil domluvit, praskající plameny pohasly a ve vzniklém tichu zazněla jeho slova překvapivě nahlas.

Harry se rozhodl, že otevírat oči už nemá smysl. Prostě tady takhle zůstane, dokud ho Snape nevyhodí, pak půjde za Brumbálem a udělá, cokoliv mu ředitel řekne. Po chvíli uslyšel zvuk kroků vzdalující se do sousedního pokoje. Zůstal nehybný. O pár minut později se kroky vrátily, prošly kolem něj a zastavily se někde po jeho levé straně. Následoval tichý zvuk papíru otírajícího se o papír.

Harry otevřel oči a pozvedl hlavu dost na to, aby ji mohl otočit. Snape seděl na jednom konci zeleného gauče, četl v tenkých novinách a usrkával jakousi světle zelenou tekutinu, která připomínala… no, spíš lektvar než normální pití.

Harry se přinutil vstát a přejít k němu. „Omlouvám se, pane,“ řekl potichu. „To ode mě bylo hrubé.“

Snape se na něj tázavě podíval.

„Já… mám za sebou strašný den, pane. Když jsem se sem dostal, nemohl jsem najít nikoho kromě Filche, a ten mi tak akorát škodolibě oznámil, že mě vykucháte, ale i tak mě donutil dotáhnout kufr po všech těch schodech až sem, a… Co se týče naší první hodiny lektvarů... Upřímně, to byla druhá nejhorší věc, co jste mi kdy udělal. Dal jste mi vědět, že mě lidé nenávidí i tady.“

Snape ho chvíli s kamenným výrazem zkoumal, pak odpověděl:

„Obávám se, pane Pottere, že váš den ani lepší nebude.“

Harry se udržel a nesklopil hlavu. Teď mě Snape vyhodí, pomyslel si, místo aby mi pomohl s Brumbálem, jak slíbil, nebo už to spolu probrali a Brumbál řekl ne…

„Možná bych vám mohl nabídnout sklenku?“

Harry na něj nechápavě civěl. „Sklenku?“ Zeptal se nevěřícně. Uvědomuje si, že mi je šestnáct?

Snape vypadal nezvykle nervózně. „Obávám se, že je to jediná věc, o které si vzpomínám, že dokáže pomoci někomu rozrušenému. Nezdá se, že byste potřeboval Uklidňující lektvar.“

„Klidně si dám, co máte vy,“ odpověděl Harry pobaveně.

Snape se podíval na nápoj ve své ruce, pak zpátky na Harryho. „Ne,“ řekl pevně. Usrkl si svého zeleného nápoje. „Jedna omamná látka bude stačit.“

„Pardon, pane?“

Snape se na něj ušklíbl. „Co získám, když do pelyňkové tinktury přidám rozpuštěný cukr?“

„Um… Nějaký jed, pane?“

Jeho odpověď Snapea zjevně pobavila. „Stejně jako v případě většiny takzvaných jedů,“ řekl hladce, „záleží na dávkování.“ Nabídl své pití Harrymu. „Můžete ochutnat.“

Harry si nebyl úplně jistý, zda chce ochutnávat něco, z čeho předtím pil Snape, ale když zvedl skleničku ke rtům, rozvinula se kolem něj tak lákavá vůně, že přebila jeho odpor. Malý doušek mu zaplavil pusu čistou, plnou, lékořici podobnou chutí, chvilku tekutinu převaloval na jazyku, než se přinutil ukončit ten prožitek a polknout.

„Teda.“ Zbožně předal skleničku zpátky.

Snape zavrtěl hlavou. „Vidím, že jste jeden z těch výjimečných lidí, kteří si tuto chuť oblíbí hned napoprvé. To jste zřejmě získal ode mě. Lily vždycky říkávala, že nedokáže pochopit, proč mě láká konzumovat ‚návykovou psychotropní látku, která chutná jako usazenina ze dna kotlíku.‘ Nikdy jsem ji nedokázal přesvědčit, že mi to skutečně chutná.“

„Co je to?“

„Absint, pane Pottere. Chuť pochází z pelyňku, mimo jiné.“

„Myslíte to vážně.“

„V mudlovském světě se těší horší pověsti, než si zaslouží. Ve skutečnosti nemá o mnoho víc psychotropních účinků než samotný alkohol, který je v něm obsažen, ačkoliv stimulanty v něm umožňují fungování v daleko pokročilejším stavu opilosti než je tomu u jiných alkoholických nápojů. Ne všechny se tímto rysem mohou chlubit.“ Snape odložil skleničku a postavil se. „Chutnají vám mandle?“

„Když řeknu ano, podáte mi kyanid?“

Snape na něj chvíli bez pohnutí hleděl, pak mu obličejem proběhlo pobavení. „Měl jsem na mysli mandlový likér v horké čokoládě.“

„Tak potom ano.“

Snape přešel ke krbu. „Něco dalšího z kuchyně? Také jsem dosud nevečeřel.“

„Už to chvíle je od doby, co jsem jedl naposledy,“ přiznal Harry.

„Cože? Proč jste něco neřekl?“

„No… říkal jsem si, že už touhle dobou asi bude po večeři.“

Snape na něj znovu upřel hodnotící pohled, jeho úšklebek Harry rozluštit nedokázal. „P- Kdy jste naposledy jedl?“

„V Záchranném autobuse jsem si objednal horkou čokoládu, i když myslím, že minimálně půlka stejně skončila na podlaze.“

„Kdy jste naposledy jedl?“ Zopakoval Snape.

„Kolem oběda jsem měl jablko.“

„Snídaně?“

Harry zavrtěl hlavou. „Podívejte, jsem-“

„Včera?“

„Měl jsem večeři,“ řekl Harry naštvaně.

„Něco dalšího?“

Harry sklopil pohled. Cítil, jak mu tváře červenají studem.

„To bude zřejmě ‚ne‘,“ řekl Snape. Znovu vhodil do ohniště hrstku prášku. „Kuchyně.“

V plamenech se objevila tvář domácího skřítka. „Ano, pane Snape, pane?“

„Pošlete mi dvě večeře, dvě velmi specifické večeře.“

„Ano, pane!“

„Jedno jídlo bude spíše lehké. Přál bych si, aby to byl rybí plátek s bílou rýží a nějakou zeleninou podle vašeho uvážení. Druhé bude ještě lehčí – řídká ovesná kaše, myslím, a trocha bílé rýže. Rýže nesmí být připravena s máslem nebo jiným tukem. Můžete ji uvařit v nějakém vývaru a slabě osolit.“

Skřítek se netvářil příliš šťastně, ale přikývl. „Můžeme podávat rýži se šafránem, pane?“ Zeptal se a tvář se mu nepatrně rozjasnila.

Severus se tázavě ohlédl po Harrym, který kývl. „Šafrán je přijatelný,“ svolil Snape. „Zřejmě také budeme potřebovat další drobnější jídlo za pár hodin.“

To skřítka výrazně rozveselilo. „Kdykoliv, pane!“ Řekl rozzářeně a okamžitě nato zmizel.

„Chápu to dobře, že horká čokoláda s mandlovým likérem nebude?“

„Ne, Pottere, nebude.“ Snape se zarazil uprostřed úšklebku. Harryho příjmení mezi nimi zůstalo viset téměř hmatatelně. „Udržte to v sobě,“ pokračoval tišeji, „a za pár hodin si budete moci dát rybu nebo kuře a možná nějaký jogurt. Ráno se zastavíme za madam Pomfreyovou, poradí nám, jak dále postupovat. Očekávám, že byste se měl k běžnému jídelníčku propracovat během dvou nebo tří dnů.“

Harry přikývl.

„Vím, co dělám, Pottere. Nijak vám nepomůže najíst se teď víc a poté vše vyzvracet.“

„Mohl byste mi tak prosím přestat říkat?“

Snape ztuhl. Harry chvíli sledoval, jak zatíná čelist, než odpověděl.

„Jak byste si přál, abych vám říkal?“

„Harry. Prosím.“

Snape přikývl. „Harry,“ zopakoval, téměř výhružně. „Bez ohledu na to vím, co dělám.“

„Věřím vám.“

Dorazila večeře, spolu se stolkem a židlemi. Zdálo se, že byla rýže uvařena v kuřecím vývaru, a ačkoliv to mělo být za tak krátký čas nemožné, měla lehce květinovou vůni a jasně žlutou barvu od zřídkavých nitek šafránu. Harry snědl kaši a asi půlku svého přídělu rýže, víc do sebe dostat nedokázal.

„Nakonec nemáš takový hlad?“ Protáhl posměšně Snape.

Harry se spokojil se sotva patrným přikývnutím. Opřel se a pokusil se uvolnit při pohledu na Snapea, který se propracovával svou rybou a růžičkovou kapustou.

„Předtím…“ začal váhavě.

„Ano?“

„Řekl jste, že dnešek už lepší nebude.“ Harry se setkal se Snapeovýma polekanýma očima. „Co jste tím myslel? Co se bude dít, až dostanu řádně najíst a budete mě moci prezentovat profesoru Brumbálovi? Myslel jsem, že mě nakonec pošlete zpátky, ale řekl jste, že zítra musím za Pomfreyovou.“

Snape odstrčil vidličkou zbývající kus ryby. „Zůstanete tu, samozřejmě…“ začal. Zvedl pohled od talíře. „Došlo k nehodě, Pot- Harry-“

Harry se napjal, jak ho zaplavila vlna strachu. Někdo byl zraněn, možná i umřel! Jeho mysl se rozběhla na plné obrátky, předhazovala mu tváře lidí, jejichž ztrátu si nedovedl představit – Hermiona, Ron, Ronova rodina…

„Dnes v podvečer. Tvá teta a bratranec zemřeli při autonehodě.“

Harryho prvotní reakcí byla úleva. Všichni, na nichž mu záleželo, byli v pořádku. Pak se dostavil jakýsi pocit vyvedení z rovnováhy. Nedokázal si představit svět, ve kterém teta Petunie a Dudley nejsou. Doposud byli v jeho životě konstantou. Nedokázal cítit smutek, ale přesto to bylo… zvláštní.

„Jelikož naživu nezůstal žádný tvůj pokrevní příbuzný sdílející s tebou obydlí, ochranná kouzla selhala.“

Tomu Harry rozuměl. V hlavě se mu okamžitě začaly rojit možné dopady.

„Smrtijedi porušený stav ochranných zaklínadel zaregistrovali dříve než Brumbál.“ Snape zvedl obočí. „Je možné, že Pán zla důsledky dokonce předvídal a měl havárii auta naplánovanou. Na dům byl proveden útok. Tvůj strýc byl zabit. Vyčarovali na obloze nad domem Znamení zla a dům zapálili. Když jsme dorazili, našli jsme dveře do tvého pokoje zvenčí vyražené a pokoj prázdný.“

„Dobře, že jsem odešel, kdy jsem odešel,“ řekl Harry otupěle.

„Neměl jsem ti říkat, abys odtud utíkal. Byl to stupidní nápad, přestože jsi byl pod nepřetržitým dozorem. Byl jsi vystaven nebezpečí kdekoliv mezi Kvikálkovem a Bradavicemi. Mohl jsi být zabit.“ Snape se slabě usmál. „Štěstí nicméně stálo na mé straně. Přežil jsi, navzdory mé hlouposti.“

„Spíš díky ní, jak se zdá.“

„Moudrým rozhodnutím, pane Po – Harry, by bylo odvést tě odtamtud hned na začátku.“

„Ale vy lidi nezachraňujete.“

„Neměl bys potřebovat záchranu od ostatních. Potřebujeme, abys byl schopný, ne odchovaný jako v bavlnce.“

Harry se podíval před sebe na s láskou připravenou rýži na kvalitním čínském porcelánu. „Možná jste mi měl do ruky vrazit zabijácký nůž a poslat mě ulovit si tu podělanou večeři do Zapovězeného lesa.“

„Nedávej mi inspiraci. Jsem naprosto schopen přicházet s nápaditými zlomyslnostmi sám.“

Snape dojedl poslední půlku kapusty a odsunul talíř. „Chápu to tak, že jsem tvůj špatný den nijak zvlášť nezhoršil?“

Harry se zamyslel. Pomalu se začal usmívat. „Nikdo,“ řekl prudce, „mě k nim už nikdy nemůže poslat zpátky. Mám z toho radost. Cítím se za to příšerně provinile, ale stejně jsem nadšený.“

„Raději se vypořádáš se mnou?“ Rýpl si Snape a zvedl tázavě obočí.

„Vy mi aspoň dáte najíst,“ poukázal Harry. „Nebo někdo tady ano. Jste krutý, pohrdavý a pomstychtivý, ale ne víc než strýček Vernon, s tím rozdílem, že vy jste inteligentní. Mám jistou naději, že si mě jednoho dne přestanete plést s mým- s Jamesem, což z vás zřejmě neudělá laskavějšího člověka, ale mohlo by vás to přinutit trestat mě za mé skutečné chyby, ne za ty jeho.“

„Jsi nebezpečně upřímný,“ zavrčel Snape.

„Proto se Moudrý klobouk nakonec spokojil s Nebelvírem.“ Harry své prohlášení předhodil jako návnadu. Snape ji spolkl i s navijákem.

„Spokojil?“

„Chtěl mě zařadit do Zmijozelu.“ Harry upíral nepohnutý pohled na Snapea. „Choval byste se ke mně kvůli tomu přívětivěji?“

Snape zavrtěl hlavou, ale ne v popření. „Na tohle jsem nevypil dost,“ zabručel. Podíval se na Harryho. „Já… Tolik se Jamesovi podobáš…“

„V době, kdy mi James psal ten dopis, vás považoval za svého přítele. To bylo po mém narození. Přiznal, že jste byli nepřátelé po většinu vašich školních let, a že to byla z větší části jeho a Siriusova chyba…“

„Mohu ten dopis vidět?“

„Bral jste ho tehdy také jako svého přítele?“

Snapeovy rty se stočily do chladného posměšku „‘Přátelé‘ je trochu silné slovo. Dokázali jsme spolu vycházet.“

„Tak co se stalo?“

„Lily zemřela! Dal jsem mu potřebné informace a řekl jsem, že nesmí důvěřovat Siriusovi – arogantnímu, krutému lháři, přesně tomu typu čistokrevného kouzelníka, které se Pán zla pokoušel naverbovat – co mohl čekat? Ale on mě ignoroval a Lily za jeho aroganci zaplatila životem.“

„Ale Sirius to nebyl.“

„To už teď vím. Ale neuvěřil jsem tomu, dokud jsem neuviděl Pettigrewa po boku Pána zla.“

„Takže minulý a předminulý rok už jste to věděl,“ zatlačil Harry lehkovážně.

„Myslíš, že je možné smýt dvanáct let nenávisti jedinou pravdou, Pottere? Myslíš, že bych jen s její pomocí mohl vyrvat tuhle temnotu i s kořeny, rozplést to přebujelé zašmodrchané klubko? Jen s ní, když jsem nyní nesl podíl viny – co, kdyby mě koneckonců poslechl? Mou jedinou útěchou je jistota, že se mi ho nepodařilo přesvědčit. James Potter se neřídil radami takových, jako jsem byl já, nikdy.“

Harry sklopil pohled. Byly časy, kdy by se byl se Snapem hádal, i kdyby jen z principu, ale nyní byl ochoten připustit, že profesor Snape možná ví víc než on.

Před dalším nepříjemným tichem ho zachránilo zaprskání jisker z ohniště.

„Severusi!“ Zavolal hlas. Snape přešel ke krbu, v plamenech se objevila Brumbálova hlava.

„Právě jsme dovečeřeli, řediteli,“ řekl. „Mám chlapce přivést do vaší pracovny?“

„Ano, Severusi. Očekávám, že také zůstaneš.“

„Měl jsem v úmyslu navštívit Averyho…“

„Po našem setkání, Severusi. Ne před ním.“