Autor: Hannah-1888 Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
The Diary of a Nobody
Rating: 13+
Kapitola 7.
Sobota, 23. července
15:00 – Yorkshire, East Riding
Sedím v garáži v otcově autě a sbírám odvahu zapnout motor. A co hůř – otec sedí vedle mě. Trvalo hodinu, než jsme se dostali do tohoto bodu. Když jsem ho požádal o klíčky od vozu a odhalil mu své záměry, jen zvolal:
„Tož tobě je pětačtyřicet a eště neumíš řídiť?“
Povzdechl jsem si. „Otče, jsem kouzelník, pamatuješ? Místo ježdění autem létám.“
Na chvíli vypadal zaraženě, ale asi se rozhodl předstírat, že mě neslyšel. Následně – k mé hrůze, musím dodat – odhodil přikrývku a oznámil:
„Já ťa to naučím.“
Ano, pomyslel jsem si, a pak já tebe naučím, jak srozumitelně mluvit.
„Otče, není ti dobře natolik, abys –“
„Samosebú že je!“
„Pamatuješ si vůbec, jak se řídí?“
„Tož baže!“
Dal si ruku k ústům a na chvíli vypadal vzdáleně. „Enem si nemožu vzpomenúť, gde sem pochránil klúče.“
Lehká překážka. „Accio klíče od auta,“ pravil jsem.
I po té dlouhé době, i přes strnulost vyvolanou jeho zdravotním stavem, vždycky dokázal vypadat nesvůj při používání magie. Dalších pět minut ten výraz nezměnil, jako bych měl v nejbližší chvíli odchýlit sklon zemské osy nebo narušit přirozenou rovnováhu světa a ovlivnit gravitační sílu.
Zkusil jsem to znovu. „Měl bys zůstat zde –“
„No ba! Si myslíš, že sa ně ľúbí byť tu zavřítý celé dni? Krucifiks, su dosť zdravý, abych seďél v autě!“
Doparoma, sotva chodil, aniž by si vykašlal plíce.
„Podívej –“
„Ne!“ vykřikl.
Poznal jsem, že začíná být rozrušený. Abych jej umlčel a udržel mír, přemístil jsem nás do garáže. Sakra, proč mě něco takového vůbec napadlo?
Rozhodně to nebyl dobrý nápad, že? Kdo ví, v jakém stavu je otcova mysl. Může si vzít do hlavy, že půjde o nějakou hroznou sebevraždu nebo eutanazii, zmocní se volantu a nasměruje nás z útesu.
Navíc mě zasáhlo to nepříjemné poznání, že toto je první společná akce od, no, vůbec.
„Daj tu knižku bokem a nastartuj motor!“
Ach. Já šťastlivec.
16:00
Jsem naživu.
I můj otec, i když jen taktak. Málem jsem ho uškrtil.
Sotva jsem nastartoval, už tu bylo:
„Daj ruku na volant!“
„Daj nohu na spojku!“
„Zařaď jedničku!“
„Počkej!“ zařval jsem. „Zatraceně vím, co dělám, ano? Jen tu seď a užívej si výhled!“
Abych ten dlouhý příběh zkrátil – vybavil jsem si vše, co jsem četl o ‚základních krocích‘ a ‚co musíte udělat‘, povolil jsem ruční brzdu a užuž jsme se rozjížděli, když mi chcípl motor. Auto jen bezmocně poskočilo a zastavilo.
„Si zdělal nohu ze spojky skoro!“
Nebyl jsem potěšený. Nerozumně jsem řízení auta chtěl zvládnout do konce dne a nepotěšilo mě selhání na první metě.
Po několika pokusech jsme se však pomalu rozjeli, byť jen na jedničku. Přišlo mi to celkem jasné a už jsem přemýšlel o úpravách ministerských vozů a změnách, které bych mohl udělat. Proč se starat o nezákonnost takovéhoto riskantního podniku?
Bohužel jsem musel přehodnotit svůj postoj k právní stránce věci. Zamýšlel jsem jen dojet na konec cesty, otočit se a pak se vrátit domů – nejsem až tak lehkomyslný. Silnice kolem otcova domu jsou obvykle prázdné až na podivné chodce. A tu jsem si jednoho všiml. V tiché hrůze jsem sledoval Hermionu Grangerovou, kterak klidně kráčí po krajnici, jako by jí to místo patřilo.
Jsem si jistý, že ji budu muset požádat, zda by jí nevadilo procházet se jinudy. Británie je ostrov – ztraceně, všude je pobřeží. Proč si pro své procházky vybírá tento konkrétní rozpadající se, pustý úsek?
„Ne že tu cérku zrazíš,“ instruoval mě otec zbytečně.
„To nemám v úmyslu,“ zamumlal jsem temně.
Vsaďte na moje štěstí, že narazím na bezúhonnou, pravidla dodržující Grangerovou, zatímco sám řídím bez řidičského průkazu a v nepojištěném autě. V autě, které by patrně ani neprošlo technickou kontrolou. Hm.
Docela jsem doufal, že mě přes čelní sklo nepozná. Ale poznala. Naše zanedbatelná rychlost asi přitáhla její pozornost. A pak na nás, zatroleně, zamávala.
Horečnatě jsem se snažil vzpomenout, jak zastavit, a tak jsem jemně stiskl brzdu a zmáčkl spojku. Há! Stáli jsme a motor běžel!
Objevila se u mého okna a já je neochotně stáhl.
„Dobrý den, Severusi,“ pozdravila a zvědavě nakoukla do auta. „Jak nečekané.“
To teda jo.
„Otče,“ řekl jsem, „toto je Hermiona Weasleyová, jedna z mých bývalých studentek. Hermiono, můj otec Tobias.“ Mimochodem, váš manžel je nevěrný parchant.
Zachmuřeně jsem hleděl do volantu, zatímco se otec s úsměvem naklonil. „Dobrý deň, cérenko.“
Myslím, že pohled na usmívajícího se Snapea ji znepokojil, protože sebou trochu cukla.
„Dobrý den, pane Snape,“ odpověděla.
Já na to nic neříkal, protože mě příliš zaměstnávala panika, jestli se Grangerová nechystá požádat, abych ji někam hodil. „Beru otce k lékaři,“ ozval jsem se rychle. „Že, otče?“ zamračil jsem se na něj.
Naštěstí to pochopil a přikývl.
„Dobře, pak vás nebudu zdržovat…“
Katastrofa byla zažehnána – i když zpětně vidím, že nebylo pravděpodobné, že by o něco takového požádala. Pro všechno na světě, kdo by uprostřed ničeho dobrovolně sedl do auta se dvěma Snapey?
„Ach, půjdete na Harryho párty?“
Stydím se to napsat, ale málem jsem odpověděl ano. Málem jsem ze sebe vyhrkl souhlas. A ještě hůř, místo abych se nějak vymluvil, pravil jsem: „Ještě nevím.“
Proč? Proč jsem to udělal? Co je špatného na prostém a jednoznačném ‚ne‘? Copak jsem se už nerozhodl?
„Aha,“ ona na to. „No, rádi bychom vás tam uviděli.“
„Ehm… dobrá,“ zrozpačitěl jsem. Ona přikývla, rozloučila se s námi oběma a pokračovala v cestě.
„Tož řiď,“ poznamenal otec.
Ale nemohl jsem.
Protože jsem najednou zapomněl jak.
Nicméně, i přes tu chvilkovou anomálii jsem si řízení užil. Myslím ovšem, že bych se mu měl možná věnovat víc, protože když používám výraz řízení, pak jen v tom nejvolnějším smyslu.
Wilson měl pravdu – mohla by to být užitečná dovednost do mého repertoáru. A co je důležitější, kdyby se slečna Moranová pokusila někdy mě nachytat, zcela upřímně jí mohu říct, že jsem, samozřejmě, auto řídil.
Pustím se do padělání otcova řidičského průkazu na svůj. Pro případ, že by chtěla vidět oficiální důkaz, samozřejmě.
Mohlo by mi to otevřít další možnosti. Možná bych se mohl ucházet o místo řidiče záchranného autobusu.
To zrovna. Musel bych být zatraceně zoufalý, abych zašel tak daleko.