Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7.

Pondělí, 25. července

18:00 – doma

Bože.

Už nemůžu jít ani do Krucánků a kaňourů, aniž by mě obtěžovali.

V jedné z uliček mezi regály jsem si hleděl svého, když mě poklepal na rameno – kdo jiný než prokletí mého života.

„Vše v cajku, Snape?“

Neustále toužím slyšet ta slova, zas a znova.

„Pottere,“ poznamenal jsem suše. „Pro boha živého, co děláte v knihkupectví?“

„Umím číst, víte?“

„Byl jste v horním patře v oddělení pro dospělé, že? Mohl byste mi něco doporučit?“

Potter začal rozhořčeně prskat a já se téměř rozesmál při pohledu na něj; téměř, bohužel, protože se za mnou ozvalo zakašlání a veškerý humor se vypařil.

Ano, byla to Hermiona Grangerová. Zdá se, že mé štěstí je v poslední době výjimečné.

Přesunula obrovský komínek knih z jedné paže na druhou a sledovala nás se zvednutým obočím.

Potlačil jsem impuls k rozpakům, nasadil jsem svoji obvyklou nonšalanci a přikývl jí na pozdrav. „Myslel jsem si, že tu nebudete z vlastní vůle, Pottere.“

Ona se usmála a Potter zamračil. „Každopádně,“ podíval se na mě vážně, „neslyšel jsem od vás ani slůvko o mé narozeninové párty. Přijdete?“

Dlouze jsem si povzdechl. „Pottere, nemyslím si, že mě tam skutečně chcete nebo potřebujete.“

Tak mě přestaňte obtěžovat!

„Ne, ne. Opravdu bych byl rád, kdybyste přišel.“

Takže jsem si ho začal pozorně prohlížet. Přerušil oční kontakt, evidentně se obával, že jeho soukromí naruším rafinovanými prostředky. Snažil jsem se zabránit přílišnému přemýšlení o posledních letech a Potterových pokusech zavděčit se mi. Nicméně je nemohu ignorovat, když uvážím naši společnou minulost.

Asi jsem vždy věděl, proč podle všeho upustil od nenávisti, kterou ke mně kdysi cítil.

„Pottere, nemusíte se mi revanšovat za vašeho otce, nebo dokonce i matku. Ve skutečnosti bych uvítal, kdybyste se o to ani nepokoušel.“

Skutečně chvíli vypadal zdrceně. „Není to –“ začal slabě. „Hermiono, řekni mu, že rodiče nemají nic společného s pozváním na tu párty.“

Opravdu nešlo o rozhovor, který bych chtěl vést uprostřed obchodu, takže jsem to zcela přešel. „Uklidněte se, Pottere. Popřemýšlím o tom.“

„Raději bychom měli jít, Harry. Ron čeká u Kotle.“

Ach ano, nemůžeme nechat toho smilníka čekat, že?

Potter se na mě znenadání podíval. „Půj –“

„Ne, Pottere. Nechci se k vám připojit. Věřte tomu, nebo ne, mám svůj vlastní život.“

S tím jsem odešel. Bože, je jak stařenka lísající se k nějakému ztracenému děcku, které našla na ulici. Mám svůj vlastní život. Může být sice na prd, ale nepotřebuju se živit odrobinkami z Potterovy ruky.