Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

9 -- Prsten

„Harry je přirozeně dobře chráněn, zatímco pobývá v Bradavicích. Momentálně již nicméně nemám efektivní způsob, jak mu poskytnout ochranu mimo bradavické štíty.“ Všichni tři seděli v Brumbálově pracovně. Brumbál se tvářil zachmuřeně. Harry měl pocit, že už si skoro začíná zvykat na dříve veselou tvář nyní zatíženou starostmi světa.

„Též s ním sdílím pokrevní pouto,“ řekl Snape.

„Ne přes Lily. Potřebujeme ochrany svázat s její obětí.“

Snape se zamračil. Brumbál vypadal zamyšleně. „Stále…“ zaváhal. „Když Lily zemřela, stále jsi ji velmi miloval, nemám pravdu?“

Chvilku to vypadalo, že Snape Brumbálovo prohlášení popře, ale pak strnule přitkal.

„Je tomu tak i nyní?“

„Brumbále, je mrtvá!“

„I přes to.“

Snape tiše zavrčel. „Ano.“

Brumbál se opřel, oči upřené do dáli. Jeho rty se nepatrně pohnuly.

„Máš uschovaný nějaký předmět darovaný jako projev lásky? Cokoliv?“

Snape zavřel oči. Jeho výraz prozrazoval nesmírnou vnitřní bolest. „Nic,“ zašeptal.

„Mohla mít něco takového ona od tebe? Spravuji Harryho dědictví, což zahrnuje mnoho drobných předmětů, které přestály útok.“

To byla pro Harryho novinka. Napřímil záda a probodl ředitele tvrdým pohledem, muž ho ignoroval. Harry sjel očima na Snapea. Stále měl zavřené oči. Harry sledoval, jak zvedl ruce a přikryl si dlaněmi téměř celý obličej.

„Prsten. Z bílého zlata se vsazeným smaragdem ve tvaru pětiúhelníku. Dal… Dal jsem jí ho jako zásnubní prsten, vrátila mi ho, když jsem… když jsem zásnuby zrušil, znovu jsem jí ho dal po… po dokončení rituálu. Pro dítě, kdyby…“ Snapeovo trhané vyprávění zcela ustalo. Jeho normálně nažloutlý obličej zalil sytý nach. V Brumbálových očích se zalesklo potěšení, které rychle nahradila účast, víčka mistra lektvarů se však nezvedla.

„Pokud existuje nějaká šance, bude to tato.“ Brumbál vstal a obešel svůj pracovní stůl. „Rád bych objasnil některé aspekty procesu.“

Harry automaticky kývl. Viděl, že i Snape se napřímil a přikývl, otevřel oči a složil ruce zpátky do klína, ale mistr lektvarů stále vypadal otupěle.

„Toto opatření poskytne Harrymu trvalou ochranu, ale pro vás oba bude do jisté míry představovat nebezpečí. Upadne-li Harry jednou do zajetí a Voldemorta napadne trochu pátrat-“ (Snapeovo opovržlivé odfrknutí dokládalo jak jeho názor na Voldemortovu inteligenci, tak jeho navracející se emocionální kontrolu.) „mohl by být schopen určit, jakým způsobem byly ochrany zkonstruovány. To vystaví nebezpečí tebe, Severusi. Obdobně by mohl uhodnout, jak jsou ochrany postaveny, jestliže odhalí váš příbuzenský vztah. Poté by tě mohl využít pro získání přístupu k Harrymu. V takovém případě by nicméně nestačilo pouze zajistit tvé úmrtí vzhledem k tomu, že ohniskem kouzla bude předmět určený pro Harryho. Je to jedna ze silných stránek fyzického ohniska.“ Brumbál upřel pohled na Harryho. „Jeho slabostí je, že fyzické ohnisko tvoří nedílnou součást kouzla. Bude nutné, abys prsten nosil s sebou nebo na sobě po celý čas, rozumíš?“

Harry zadoufal, že prsten nevypadá příliš žensky. I když by ho v takovém případě snad mohl nosit na řetízku, jako to minulý rok dělal Tobias s prstýnkem své mudlovské přítelkyně… Jak o tom tak přemýšlel, uvědomil si Harry, že nikdy žádné šperky nenosil a nemá tušení, jaký to bude pocit mít prstýnek na prstě nebo řetízek kolem krku.

„Harry?“ Pobídl ho Brumbál.

„Omlouvám se, pane. Ano, je to jasné.“

Snape odfrkl. „Víš vůbec, co ředitel řekl?“

„Že je potřeba, abych prsten nosil nebo měl u sebe za všech okolností.“ Harry pokrčil rameny. „Nikdy jsem šperky nenosil, tak jsem si říkal, jestli mi to nebude nepříjemné.“

Brumbál se usmál. „Brzy si zvykneš a nebudeš o tom ani vědět. Je to stejné jako s brýlemi, jen méně nepohodlné, když jdeš večer spát.“

„Najdu ten prsten, Severusi, a dám vám oběma vědět, kdy bude možné vyčarovat ochrany.“ Brumbál se opět posadil. „Nyní bychom měli probrat otázku bydlení.“

„Zajisté,“ řekl Severus. „Nemůže celý srpen zůstávat v mých komnatách.“

„Právě naopak,“ usmál se Brumbál povzbudivě na Harryho, „přesně to jsem se chystal navrhnout.“

Harry v sobě protesty zadržel. Snape nikoliv.

„Zešílel jsi? Zaprvé nemám volný pokoj. Zadruhé čas od času hostím návštěvníky, kteří by si Harryho mile rádi přinesli domů po kouskách! Zatřetí si nadmíru cením svého soukromí a začtvrté toho kluka nemůžu vystát!“

Harry sebou trhl, jak silně Snape vykřikl poslední důvod, a zvědavě se po něm ohlédl. Před hodinou se nezdálo, že by ho Snape nějak zvlášť nesnášel. Profesor křečovitě svíral ruce v klíně a upřeně na ně hleděl, jeho vysoké lícní kosti se opět zabarvovaly do ruda.

„Což je značná část důvodu pro,“ řekl Brumbál jemně. „Vždycky jsi chlapce nenáviděl za to, že je Jamesovým synem, nyní víme, že tomu tak není. Třeba zjistíš, že ho neshledáváš tak nepřijatelným, jak jsi byl dosud přesvědčen, když tvůj pohled nezastiňuje vědomí jeho rodinného původu.“

„Nemám rád lidi,“ řekl Snape trucovitě.

Brumbál jeho dětinskou poznámku ignoroval. „Co víc, vaše vzájemná averze a nedůvěra měla neblahé následky pro Řád. I kdybyste mezi sebou nedokázali vypěstovat funkční rodinné pouto, rád bych, abyste docílili přinejmenším stavu, kdy spolu budete schopni efektivně spolupracovat.“

„Nemám volný pokoj-“

„S tvým bytem sousedí nevyužívaná místnost. Upravím vchod, aby byla namísto venkovní chodby přístupná ze tvé kuchyně. Odtud vstup zamaskujeme. Předpokládám, že tví návštěvníci pobývají v kuchyni jen zřídka?“

Harry mrkl. „Máte vlastní kuchyň?“ Zeptal se.

Snape se na něj posměšně ušklíbl. „Pott- kdybys měl špetku pozorovacích schopností, musel by sis té místnosti všimnout. Díval ses tím směrem několikrát.“

„Soustředil jsem se na jiné věci!“

„To tě neomlouvá.“

Harry na něj zůstal civět. „Nepotřebuju vědět, jak vypadá váš byt!“

„Potřebuješ se naučit věnovat pozornost svému okolí! Myslíš, že bude Pán zla brát ohledy na to, že máš zrovna špatný den?“

„Nemluvili jsme o Voldemortovi, mluvili jsme-“

„Nevyslovuj jeho jméno!“ Zaburácel Snape, prudce vstal a výhružně se nad Harrym tyčil.

„No tak, Severusi,“ zakročil Brumbál mírně. „Vždy je nejlepší pojmenovávat věci jejich pravým-“

„Dokud neuspěje v osvojení základních technik nitrobrany,“ zasyčel Snape ledově, „nebude to jméno vyslovovat nahlas!“

Brumbál se zamyslel. Harry doufal, že se nechystá souhlasit. Vždycky Brumbálovo vytrvalé užívání Voldemortova jména obdivoval.

„V Harryho případě bys mohl mít pravdu,“ připustil Brumbál. Harry klesl na mysli. „Nicméně pouze dokud neovládne nitrobranu. On je velmi reálně Voldomortovi rovný, Severusi. Voldemort sám se o to postaral, jakkoliv neúmyslně.“

„Můžu mu místo toho říkat Tom?“ Zeptal se Harry. Brumbál se zasmál. Ze Snapea vyšel ostrý zvuk, nebylo jasné, zda se jednalo o smích nebo projev zlosti, jelikož se okamžitě proměnil v záchvat kašle.

„Gratuluji, Severusi – byl jsi obdarován troufalým mladíkem, aniž bys musel přetrpět všechny ty roky, kdy dítě vyžaduje projevy láskyplné něhy,“ prohlásil Brumbál. Mrkl na Harryho.

„Nezapomeňte cynickým,“ přidal zlehka Harry. „A náladovým, a nedůvěřivým-“ zarazil se. „Na tom posledním se snažím zapracovat,“ řekl omluvně, najednou mu bylo mizerně.

„Skutečně?“ Otázal se Brumbál.

Harry mírně pokrčil rameny. „Hádám, že to dlužím Siriusovi, aspoň se snažit chovat, jako bych vám věřil.“

„Důvěřuješ mi?“ Zeptal se zaskočeně Snape.

„Ne vám, profesoru Brumbálovi.“ Odpověděl pevně Harry. Snape se na něj díval, jako by přišel o rozum. Z Brumbálových očí se dal vyčíst jen smutek.

„Proč cítíš, že mi nemůžeš důvěřovat, Harry?“ Zeptal se.

„Věřím jen hrstce lidí,“ odpověděl Harry prostořece. Pak se zarazil. Měl by se pokusit nedat průchod zlobě nebo pocitu viny, rozhodl se, a podat uváženou a konstruktivní odpověď. Potřebovali toto téma probrat a křik je nikam neposune. „Konkrétně vy držíte v rukou velkou moc a nemohu se na vás spolehnout,“ pokračoval vyrovnaně. „Někdy mě necháte dělat, co je potřeba, jindy se mě snažíte chránit, ačkoliv to není správné. Někdy se chováte, jako bych pro vás byl něčím výjimečným, jindy jako bych neexistoval. Dlouho před tím, než jste něco řekl, bylo zjevné, že pro mě máte plány, které mi nepřísluší znát.“ Pokrčil rameny a napřáhl dlaně na znamení poddajnosti. „Na druhou stranu by občas věci mohly dopadnout lépe, kdybych vám řekl o svých tajných plánech, a nemohu očekávat, že to budete vždycky vy, kdo zahájí diskusi a pak se zlobit, když se tak nestane.“ Střetl se s Brumbálovým pohledem. „Zřejmě bych vám měl dát vědět, kdy jsem opravdu naštvaný. Třeba vás to šokuje a prozradíte, co jste neměl v plánu.“

Poslední poznámka byla vyloženě zlomyslná. Harry to takhle ani nechtěl říct. Seděl nepohnutě a čekal, že bude pokárán, ale odmítl dát najevo strach. Smutek v Brumbálově tváři se nějak prohloubil a vzdálil a pohled jeho očí se rozostřil, jako by se díval na něco hluboko v Harryho nitru.

„Na co se díváte?“ Popíchl ho Harry ve snaze vyprovokovat odpověď. „Co vidíte, když se na mě díváte?“

„Lidi. Mnoho lidí.“

„Oba mé otce?“

„Mimo jiné.“

„Toma?“ Hodil Harry rukavici.

Snape zasyčel, ale Brumbál velmi slabě přitakal.

„Samozřejmě nic z jeho neupřímného osobního šarmu ale ta z velké části nikam nezaměřená zloba je velmi podobná.“ Podíval se na Harryho přes obroučky svých brýlí. „Doufám, že přijdeš na to, jak se jí alespoň částečně zbavit dřív, než pro ni najdeš cíl.“

Harry krotce sklopil hlavu. „Ano, pane.“

„Což vůbec neznamená, že vše, co v tobě vidím, je špatné,“ pokračoval Brumbál. „Máš hluboké morální zásady, spoustu energie a odvahy. Musím pamatovat, že dosahuješ nejlepších výsledků, když s těmito tvými vlastnostmi pracuji, místo abych se je pokoušel utlumit.“ Stočil pohled na Snapea. „To je lekce i pro tebe.“

„Proč by na tom mně mělo záležet?“ Zeptal se Snape kousavě.

„Co se mě týká, náleží ti jako jeho otci pozice jeho řádného opatrovníka. Pro teď samozřejmě nelze vyřídit všechny potřebné formality, ale poskytnu ti stejnou míru autority, jakou jsem dal Siriusovi, a jelikož budete v blízké budoucnosti v každodenním kontaktu, očekávám, že na Harryho uplatníš výchovný vliv.“

Harry a Snape si vyměnili znepokojený pohled. Snape vypadal stejně zdeptaně, jak se Harry cítil.

„Copak ses dočista zbláznil?“ Zasyčel. Harry musel přiznat, že mu hlavou proběhla obdobná myšlenka. "Nejsem způsobilý ani k péči o domácí krysu, natožpak chlapce!“

„Severusi, Harrymu je šestnáct. Z větší části se o sebe dokáže postarat sám.“

„Jen se zamyslete,“ připojil se zvráceně Harry. „Nemůžete být horší, než moji poslední opatrovníci.“

„Nemůžu?“ Vyhrožoval Snape.

Harry se odmítl nechat zastrašit. „Nebudete,“ řekl. „Mám tu kolem sebe lidi, za kterými můžu jít.“ Pokrčil rameny. „Když mě necháte jíst a chodit ve slušném oblečení a nebudete mě nutit dělat nebezpečné věci, už máte nad Dursleyovými navrch. Nečekám od vás city nebo něco takového.“

A to, pomyslel si, bylo až bolestivě pravdivé. Čím byl starší, tím lépe si uvědomoval, že v určité fázi svého života měl být tohoto očekávání schopný.

Snape úsečně přikývl. „Zajisté mohu poskytnout přijatelnou střechu nad hlavou a pravidelnou stravu stejně jako kdokoliv jiný v Bradavicích. Nicméně je dobře, že nechováš přehnaná očekávání ohledně interakce mezi námi. Mohu tě ujistit, že nejsem způsobilý ani ochotný jednat jako rodič nebo společník.“

Harry tiše přikývl a Snape se zjevně uspokojený odvrátil.

V soukromí své mysli musel Severus přiznat, že sledovat Harryho a Brumbála chystat Harryho pokoj bylo poměrně zajímavé. Do zaprášené nepoužívané komnaty vstoupili z chodby a Brumbál nechal veškeré stopy špíny zmizet s osvěžujícím závanem vzduchu. Když byla místnost čistá, zavřel dveře, které se rozvlnily jako plovoucí rejnok, přes zdi se přesunuly na opačnou stranu a otevřely se do Severusovy kuchyně.

Následně se starý čaroděj Harryho zeptal, jaký druh nábytku co se týče barev a typu dřeva by si přál. Severus čekal, že se kluk uchýlí ke kolejním barvám, ale Harry po krátkém zamyšlení prohlásil, že by si přál sladit vybavení do zelené, zlaté a modré, se zlatavým dřevem. Brumbál vypadal přinejmenším stejně překvapeně, jak se Severus cítil, ale o chvilku později se z různých částí hradu začaly objevovat kusy nábytku. Postel s modrými nebesy nepochybně pocházela z havraspárské koleje, na ní se rozložila zmijozelsky zelená přikrývka. Vedle postele usedl na podlahu zelený turecký koberec se vzory ve zlaté, námořnické a tmavší zelené barvě. Jednu zeď ozdobila lesní tapiserie vyobrazující Narcise a Echó, druhou mořská tapiserie vyobrazující neúspěšný pokus o Bacchovo znásilnění. Topící se piráti vypadali víc nadšeně než vyděšeně, zatímco se vydáni na milost mladému bohu proměňovali v delfíny, samotný Bacchus se s jednou paží ovinutou kolem pantera vlídně usmíval přes zábradlí skvostné lodi – zastaralé čtyřveslice – kterou začínaly ovíjet šlahouny vinné révy, jíž byla loď obtěžkaná.

Severus se pro sebe ušklíbl a přivolal si letaxový prášek.

„Kluk kvůli tobě bude mít komplex, Albusi,“ zabručel.

Objevila se komoda z teplého, světlého dubu, na ní zelené svíce zasazené ve zlatých svícnech, v rohu se usadilo pozlacené křeslo potažené zeleným sametem, za ním pozlacený nástěnný svícen. Tkanina v jasné barvě vymetené podzimní oblohy orámovala kouzelné okno nabízející výhled na pozemky v podobném úhlu, v jakém je bylo možné spatřit z nebelvírské věže (ačkoliv z Hagridovy boudy byla nyní viditelná pouze světýlka oken) a okenní sedačku, která se objevila v místě parapetu, zakryly polštáře v ladícím nebesky modrém odstínu. Jediným nebelvírským prvkem v celém pokoji byl výhled z okna. Harry prohlásil, že je výsledek brilantní. Severus ho zchladil příslibem dušeného kuřecího s růžovým jogurtovým nápojem, poté zamířil do obývacího pokoje a ke krbu.

Severus vykročil z mnohem luxusnějšího krbu v Averyho vstupní hale. Domácí skřítek před ním se mu nervózně uklonil.

„Pane Snape, pane! Pán vás neočekává.“

„Tak to je ještě větší hlupák, než jsem si myslel,“ zavrčel Severus. Skřítek zoufale lomil rukama. „Naprav tu chybu, než ti s tím pomůžu!“ Napřáhl výhružně nohu v pevné botě, jako by se připravoval uštědřit důkladný kopanec, a domácí skřítek se s vystrašeným zapištěním přemístil informovat svého pána o příchodu hosta.

„Pošetilost urozených,“ zamumlal Snape rozladěně a vykročil dlouhým krokem po podlaze vykládané tmavým mramorem. „Uvězněte nás všechny na měsíc v dobře zásobených londýnských bytech a Pettigrew, Luther a já budeme jedinými přeživšími.“

Musel přiznat, že bylo příjemné nemuset si vařit, uklízet, zajišťovat zásobení potravinami nebo spravovat oblečení a nábytek, ale považoval za důležité nezapomenout, jak všechny tyto věci obstarat. Stát se závislým na druhých nikdy nevěstilo nic dobrého.

Jednoho dne, pomyslel si a dal si velký pozor, aby ta slova ani nezašeptal, jakkoliv neadresně, ti do ruky vložím nůž a nechám tě si svou zatracenou večeři obstarat sám, ať už se vrátíš s králíkem, houbami nebo jen hrstkou lesních plodů. A budeš hrdý jako král, ať už se ti podaří přinést domů cokoliv.

Severus nevěděl, kde se Avery nachází, a tak zamířil do studovny. Občas zjišťoval, že ztráty Luciuse ve prospěch Azkabanu lituje. Jejich bolestný důvěrný vztah se často ukazoval být užitečným. Když došel do studovny, usadil se a čekal, myšlenky se mu zatím stočily k Dracovi. Prospěje mu odloučení od jeho machiavelistického otce nebo si s sebou svůj mysl zatemňující vztek ponese celé léto?

Znovu se objevil domácí skřítek a nabídl mu sklenku brandy. Severus ji přijal, ale jakmile stvoření zmizelo, neochotně nápoj přeměnil, aby neobsahoval víc alkoholu než máslový ležák. To, že mu Avery nabídl po dobu čekání alkohol, mohlo ukazovat jak na pouhou vrozenou pohostinnost, tak na skrytý hlubší smysl.

„Severusi,“ ozval se srdečný hlas, když se k němu Avery konečně připojil a okamžitě mu dolil skleničku.

„Velké pohodlí si nedělej, Avery,“ odpověděl Severus. „Chci vědět, co se děje.“

„Co se děje?“

„Dnes večer se uskutečnil útok na Potterův dům, neslyšel jsi o tom?“ Snape vstal a přikročil k Averymu, aby byl několikacentimetrový rozdíl v jejich výšce zřetelný. „Mám být informován o všech útocích, které mohou mít za následek mé předvolání před Brumbála!“

Avery upustil od svého vlídného vystupování. „Možná náš pán pouze změnil pravidla, Snape. Minulou noc dal jasně najevo, že už ti víc nevěří.“

„Jsem v Bradavicích! Popadnou mě za límec a přitáhnou do nějakého mudlovského bludiště naprosto identických domů, abych tam pátral po děcku…“

„Třeba konečně nastal čas, kdy by bylo lepší, abys přestal sloužit dvěma pánům.“

Snape měl pocit, jako by ho něco tvrdě praštilo do žaludku. Ze všech sil se snažil nedat své zděšení najevo.

„Brumbál je vše, co mě tenkrát udrželo mimo Azkaban.“

„Nehodný cíl v očích našeho pána.“

„Kdybych tam šel, nebyl bych dnes příčetný, abych mu mohl sloužit.“

„Otázkou je,“ Averyho hlas nabral lstivý tón, „zda mu skutečně sloužíš?“

Severus bleskově tasil hůlku. „Crucio!“

Nechal muže svíjet na podlaze pod tíhou kletby dobré dvě minuty, než ji ukončil. Několika kroky přešel k Averymu, který stále ležel na zemi, a končetiny mu cukaly zbytkovými záchvěvy agonie.

„Náš pán,“ promluvil Severus tiše, jeho hlas se mazlil s každým slovem, „o mně může říkat, co se mu zachce. Nedělej tu chybu, abys ses domníval, že se toto privilegium vztahuje i na tebe, otroku služebníků.“ S tou připomínkou Averyho podřízenosti těm, které Severus považoval za sobě rovné, se Severus otočil a odešel, kudy přišel. Vzhledem k tomu, že jeho vlastní krb byl pro příchozí návštěvníky blokován, objevil se v zajištěné místnosti sousedící s Albusovou pracovnou. Po chvíli se dveře otevřely, ačkoliv ho v místnosti přivítal pouze Fawkes. Severus se vrátil do sklepení.