Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Milí čtenáři, už je konečně na čase připsat pár slov. Nemáte ode mě za své komentáře žádnou zpětnou vazbu, ale chci, abyste věděli, že si jich nesmírně vážím a že se za sebe hluboce stydím. Někteří z vás to chápou - to, že překládám s tak příšernými a nevyzpytatelnými intervaly a že nemám sílu ani odpovídat na vaše reakce, má své opodstatnění. Netýká se náročnosti překladu (jak by se mohlo zdát u Rise and Fall), právě naopak. Nebudu to rozebírat, ale ujišťuju vás, že obě povídky dodělám, a chápu, jestli někteří čekáte na dokončení. Všimla jsem si, že vás ubývá. Nedokážu slíbit, kdy už budou hotové, a stejně tak nedokážu slíbit, že se vydávání zlepší. Je mi to líto. A děkuji zvlášť Jimmi a zbytku Výboru, že to chápou a netlačí. Chtěla jsem vás jen ujistit, že dělám všechno pro to, abych seděla u wordu každou možnou chvíli.

Část 1 - Anděl

Navzdory obecnému přesvědčení není ona nechvalně známá socha stojící ve středu náměstí Piccadilly zobrazením řeckého boha Erota.

Když Hermiona prohlížela starý viktoriánský text v londýnské knihovně, kde se psalo o jiném označení, přirozeně ji to zaujalo a udělala si vlastní průzkum, aby nějak strávila čas letních prázdnin před čtvrtým ročníkem. Původně to byla socha Erotova bratra Antera, ale přejmenovali ji na ‚Anděla křesťanské charity‘. Pouze na krátkou dobu, než ji opět začali nazývat Anterem. I přes to všechno ji téměř každá turistická příručka, cedule či Londýňan – ať už rodilý či ne – nazývali „socha Erota.“

Když se vrátila do Bradavic a pověděla Harrymu a Ronovi o svém nálezu, dočkala se nevalných reakcí. Nezapomněla jim ale vynadat pokaždé, když tu sochu nazvali nesprávným jménem, takže se nakonec unavili jejími přednáškami na téma důležitosti ctění korektní terminologie. Ron měl z jakéhosi důvodu se jménem Anteros menší problém a stále ho nesprávně vyslovoval Antros, což ji vytáčelo o to víc.

Postupem času se dohodli na kompromisu, že ji začnou nazývat Anděl křesťanské charity – jelikož se alespoň toto dalo považovat za správné – což později zkrátili na ‚Anděl‘.

Anděl bude pod neony.

Narodila se přesně v půl páté ráno a překvapilo ji, že si právě tento detail Harry a Ron zapamatovali, ale zřejmě ji skutečně celou dobu poslouchali. I přes ty oči v sloup a prázdné výrazy.

To jim bylo ke cti. Díky jejich soukromému vtipu zůstal cíl utajený a neustálý londýnský ruch na Piccadilly Circus bude ideální, aby si jich nikdo nevšiml, ale aby je zároveň nerozptyloval.

Jakmile si hodila všechny věci do kabelky, včetně knih a poznámek, které si v posledním týdnu zapsala, rozloučila se s Křivonožkou a pošeptala mu, aby byl hodný, zatímco bude pryč. Zrovna se přehoupla půlnoc, takže strávila několik hodin v kuchyni, neposedná očekáváním, bušila prsty do jídelního stolu a neustále kontrolovala čas.

Když sledujete hodiny, čas ubíhá pomaleji.

Těsně před čtvrtou napsala Tonksové a Lupinovi, omluvila se za svou nepřítomnost a poprosila je, aby na sebe dávali pozor. Preventivně si kouzlem obarvila vlasy na blond, jen o pár odstínů tmavší než měl Draco, a upravila si pletenou šálu, aby jí zakrývala obličej od nosu dolů.

Naposledy se podívala na ten zpropadený ciferník, který ukazoval deset minut po čtvrté, zhluboka se nadechla, aby trochu uvolnila uzel nervů v břiše, a vyšla ze dveří. Zlehka našlapovala rosou, až dokud neucítila ve vzduchu zavlnění, které značilo, že právě opustila ochrany.

Pak se přemístila.

*

Spánek byl úskočný bastard.

V posledním týdnu se toho událo příliš. Jako by se jeho mozek a tělo stále snažily přijmout odloučení od Hermiony a byly těmi dopady příliš zasažené na to, aby vstřebaly nové podmínky a lidi. Možná prostě jen odmítal realitu bez Grangerové.

Nebyl si jistý. Nezáleželo na tom.

Přesto však zpovzdálí pozoroval rutinu a chování svých bývalých spolužáků a tety, prostě jen proto, že nic jiného na práci neměl. Zjistil, že nebydleli v Andromedině sídle, ale v bezpečném domě a ona se pravidelně vracela domů, obvykle s Bulstrodeovou, která si zřejmě s jeho tetou rozuměla nejlépe.

Davisová a Bletchley neustále chodili spolu, ztracení ve svém vlastním světě. Ve vzácných chvílích vycházeli z pokoje na společné jídlo a projevovali si náklonnost, Tracey nejvíc, ale ne do úrovně, kdy by se z toho Dracovi dělalo špatně. Bletchley ji nikdy neodmítl, ale pokaždé z jeho postoje čišela ochraňující tvrdost, díky které se jeho city jevily ještě patrněji.

Theo, to byl jiný případ. Jestliže se Draco obával, že je jediný, kdo má s touto podivnou situací problém, musel pominout Thea. Zatímco ostatní se okolnostem přizpůsobili celkem dobře, měl Theo, jak podotkl Blaise, dobré a špatné dny. Draco ho během nejméně čtyř situací slyšel, jak si mumlá hanlivě o mudlech a mudlorozených, a nebyl schopný rozeznat, jestli cítí neklid nebo úlevu.

Už by asi nedokázal vypustit z úst slova ‚mudlovský šmejd‘, ale slyšet ty urážky bylo strašidelně známé a on stále balancoval na té tenounké hranici mezi rozhodnutím. Stále pochyboval. Stále se nerozhodl.

Když před dvěma dny přišel na návštěvu Ted Tonks, stal se Draco svědkem i Theova dobrého dne. Draco si záměrně choval odstup, ale všiml si, že manžel jeho tety kolem sebe šířil pohodovou a přívětivou atmosféru, kterou si jen stěží mohl neoblíbit, a Theo upustil od veškeré odtažitosti. Hráli kouzelnické šachy, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.

Ostatní se zdržovali jakýchkoliv otázek jeho směrem a on podezíral Blaise, že v tom má prsty. Draco vnímal, že má nad tou skupinkou jakousi kontrolu, možná díky tomu, jak všechno kolem sebe sledoval netečnýma očima. Mimo chvíle, kdy se v okolí vyskytovala Láskorádová. Draco se stále snažil pochytit jejich podivný vztah, ale stěží ho mohl komentovat, když vzal v úvahu svoje pouto ke Grangerové.

Blaise a Lenka sdíleli ten tichý druh lásky, kterého jste si všimli, jen když jste ho hledali. Projevovali ji dlouhými dotyky a tajemnými úsměvy. O večerech se beze slova vytráceli a během dnů, které Lenka trávila jinde, měl Blaise ten vzdálený výraz člověka, který neví, jestli se jeho spřízněná duše vrátí domů.

Draco ho poznal jen díky tomu, že ho vídal každé ráno v zrcadle.

Blaise s Lenkou a Andromeda s Tedem ho obklopovali posměšnými náznaky jeho vlastní nezvyklé náklonnosti k Hermioně. A jim to všechno přišlo tak přirozené. Jako dýchání.

Podle inkoustového odstínu oblohy hádal, že bude něco mezi čtvrtou a pátou. Seděl venku na kamenném schodu před vchodovými dveřmi, měl na sobě kabát od Grangerové a vdechoval něžné pozůstatky její vůně a sem tam mávl hůlkou, aby obnovil ohřívací kouzlo, které ho chránilo před mrazivým chladem.

Tady se stěží dalo dělat něco jiného než přemýšlet a jeho myšlenky se jako vždy hnaly jako rozbouřené moře. Dnešek se ničím nelišil. Ani neslyšel, jak se otevírají dveře.

„Dobré ráno, drahoušku,“ přerušil klid Theův laškovný tón. Když si začal sedat na schod vedle něj, střelil po něm Draco pohledem. „Proč se neválíš v posteli?“

„Asi ze stejného důvodu jako ty,“ utrousil Draco.

„Ranní honění?“

Proti své vůli se Draco tlumeně uchechtl. „Ani ne. Spíš… moc myšlenek na spaní.“

„Aha, tohle,“ kývl Theo. „Ano, tohle je těžko místo, kde se dá vyspat do krásy, Malfoyi. Řekl bych ti, že se to zlepší, ale kdyby to byla pravda, nebyl bych tady ve čtyři ráno.“

„Paráda.“

Theo si zabubnoval prsty o holeň. „Takže jsi vážně zběhnul?“

„Byl bych tady, kdyby ne?“

„Touché,“ připustil Theo. „A jak přesně vysvětlíš tu nečekanou toleranci k mudlorozeným? Viděl jsem, jak ses zatvářil, když jsem jednou řekl ‚mudlovský šmejd.‘“

Draco si povzdychl a zavřel oči. „Hodně se toho změnilo, co jsme spolu mluvili posledně.“

„Rozvineš to?“

„Teď ne,“ zavrtěl Draco hlavou. „Jak ti můžu svoje důvody povědět, když jim sám úplně nerozumím.“

Theo si odfrkl a protočil oči v sloup. „To mi jen kulantně naznačuješ, ať si hledím svého.“

„Tak si toho hleď,“ pokrčil Draco rameny. „Proč děláš takového kreténa, Theo? Kdysi jsme byli přátelé -“

„Ano, ale jak jsi sám řekl, hodně se toho od posledně změnilo,“ zopakoval Theo poněkud chladně. „Všichni mají svoje zpropadená tajemství a Blaise, Miles a Tracey jsou najednou v pohodě s mudly. Do prdele… dokonce i ty -“

„Já s nimi nejsem v pohodě,“ skočil mu Draco do řeči. „Jsem… zmatený. Jako ty.“

„A jak bys ty mohl vědět, jak jsem na tom já?“

„Viděl jsem tě s Tedem, Theo. Necítíš k němu nenávist, i když je mudlorozený.“

Theo si promnul ruce a pohledem zabloudil k nohám. „Ted je dobrák,“ začal váhavě. „Když jsem tu byl první týden, vyklopil jsem do sebe lektvar, co jsem štípl otci. Byl jsem vytočený a chtěl jsem… chtěl jsem se zrušit.“

Draco k němu kvapně vzhlédl. „Snažil ses předávkovat?“

„Nevím,“ přiznal Theo tiše a zavřel oči. „Věděl jsem, že je ten lektvar nebezpečný, ale na to jsem byl až moc nasraný. Ted mě našel, vypumpoval mi žaludek a šest hodin se mnou byl a léčil poškození. Prosil jsem ho, aby to nikomu neřekl, a on mi vyhověl.“ Odmlčel se a naklonil hlavu na stranu. „Den předtím jsem mu nadával do mudlovských šmejdů.“

Ticho mezi nimi bylo to nehybné, které varovalo, aby se žádný z nich nenadechl jako první; těžké a úzkostné, protože neexistovala žádná vhodná slova, kterými by se dalo reagovat na Theovo přiznání. Dracovi se zamyšlením stáhlo obočí a váhavě zvedl ruku, aby svého dávného přítele poplácal po zádech. Jako ujištění.

Theo cynicky nadzvedl obočí. „Jestli se mě pokusíš obejmout, sejmu tě.“

„Nechystal jsem se tě objímat, ty kreténe -“

„To si piš, že ne,“ zamračil se Theo. „Už jsme skončili s touhle zbytečnou žalostnou diskuzí?“

„Patrně,“ zamumlal Draco a zamračil se, když se Theo zvedl a vydal se dovnitř. Draco si znepokojeně odfoukl a otočil se přes rameno. „Nevím, jestli ti to k něčemu bude, ale pořád jsi můj kámoš.“

„Mám si zakřepčit?“

„Jenom… Kdyby ses potřeboval vylít, tak můžeš,“ dodal Draco nonšalantně. „Vím, jak na hovno to všechno je. To mi věř.“

Theo zaváhal a Draco slyšel, jak si odkašlal. „To beru,“ zachraptěl Theo a zalomcoval s klikou. „Taky tak.“

*

Hermiona se přemístila do parku St. James.

Znala tu oblast velice dobře a dala si velký pozor, aby si jí nikdo nevšiml. Vybrala si proto hlouček stromků na rohu ulic Horse Guard Road a The Mall. Odtud bylo náměstí Piccadilly jen deset minut chůze a ona okamžitě nasadila svižné tempo a v duchu si opakovala vštípenou trasu, aby neztratila směr. Vibrace dopravy a zvuky města jí zvonily v uších a Hermiona sklonila hlavu, aby se vyhnula očím té hrstky lidí, které minula.

V jakýkoliv jiný den by se zastavila, aby mohla na chvíli obdivovat propracovanou architekturu Carlton House Terrace, ale teď královským domům věnovala sotva zběžný pohled, jak se hnala ulicí k náměstí. Proud chodců směrem do srdce Londýna sílil a ona v kapse sevřela hůlku. Chovala v paměti Pošukovu radu.

Neustálá ostražitost.

Když prošla ulicí Waterloo Place a Regent Street, zamžourala do ostrých světel reklam na Piccadilly, které svými neony rudě, modře a zeleně osvětlovaly chodníky, a v tu chvíli spatřila sochu. Dovolila si povzdych, než k ní vykročila a ještě zrychlila. Očima těkala na všechny strany a hledala jakýkoliv záblesk zrzavých vlasů nebo pohled zpoza brýlí.

Jak se dalo očekávat, bylo všude kolem plno lidí, kličkovali mezi sebou nebo posedávali na schodech u sochy. Evropští turisté, přiopilí studenti, kteří ztratili své spací návyky, a pár fotografů, kteří zkrátka jen honili poslední termíny. Ale žádný Harry ani Ron.

Zastavila a překřížila si ruce na hrudi, aby se nějak bránila před chladem, pozorně zkoumala sochu a úzkostlivě uvažovala, jestli si něco ze vzkazu nevyložila špatně. Co když si kluci čas jejího narození zapamatovali špatně? Co když Hedvika doručila zprávu jindy, než měla? Co když ten dopis zadrželi, je to léčka a ona jako největší idiot padla přímo do pasti?

Podívala se na hodinky. Pět minut po půl.

Dochvilnost nikdy nebyla jejich silnou stránkou. Do háje, vždyť pět minut je na Harryho a Rona ještě málo, ale riziko plodí pochybnost a potom se vám do hlavy vloudí paranoia dřív, než si toho stihnete všimnout. Už se téměř rozhodla, že se na celý ten plán vykašle, ale po zádech jí přeběhlo něco jako intuice a uhnula očima do strany a její pohled upoutaly dvě postavy, které kráčely jejím směrem.

Ten důvěrně známý rezavý weasleyovský odstín nahradil tmavě hnědý. Žádné brýle, žádné pihy, černé vlasy rovné a obě tváře mírně pozměněné odlišnými tóny pleti.

Ale poznala by je kdekoliv.

Na moment úplně zamrzla, ale potom vystřelila kupředu, slzy jí vytryskly z očí a sprintem se k nim rozeběhla. Běželi taky. Prodírali se nevědoucími Londýňany, a jakmile byli dostatečně blízko, Hermiona se jim vrhla kolem krku a oni ji oba nemotorně objali. Vydrželi tak nějakou dobu v klidu, než se Hermiona odtáhla od známých náručí a oba je praštila do hrudi.

„AU!“ zažehral Ron. „Miono, co to -“

„Neopovažujte se mě ještě někdy takhle opustit!“ vyprskla a setřásla jejich ruce. „Nejradši bych vás zabila!“

„Říkal jsem ti, že bude naštvaná,“ zamumlal Harry a zakřenil se.

„No to si piš, že jsem naštvaná!“ běsnila. „Neviděla jsem vás celé měsíce -“

„Taky jsi nám chyběla,“ řekl Ron laskavým hlasem, ale Hermiona se vyhnula jeho paži, která ji chtěla obejmout kolem ramen. Ublíženě se na ni podíval a ji na srdci bodl osten viny. „Co se děje, Hermiono?“

„Nic,“ vzdychla a vyhnula se jeho očím. „Jenom… brzy vyjde slunce. Měli bychom jít. Kde jste se celou dobu zdržovali?“

Její dva přátelé si vyměnili nejisté pohledy. „No,“ začal Harry, „to je na dlouho, ale vlastně jsme se dost pohybovali. Napadlo nás, že nejlepší by byla místa daleko od měst, ale moc jich ve skutečnosti neznáme. Co to bylo za les, jak jsi v něm byla s rodinou?“

„Deanův,“ kývla. „To vůbec není špatný nápad.“

„Ale potřebujeme zásoby,“ vysvětlil Harry a nadhodil si na rameni batoh – ten, který očarovala nezjistitelným zvětšovacím kouzlem a darovala mu ho těsně před odchodem. „Stan se rozpadá a -“

„Já mám stan,“ přerušila ho Hermiona a poklepala si na kabelku. „Co jste odešli, začala jsem shromažďovat věci, které by se mohly hodit.“

„Co jídlo?“ skočil jí do řeči Ron, nikterak nečekaně. „Dochází nám.“

„Mám všechno, co budeme potřebovat,“ ujistila je a zamračila se, když si všimla, že už nebe bledne ránem. „Pojďte, měli bychom jít. Najdeme místo, odkud se bude dát přemístit.“

„Máš pravdu, vyrazíme,“ kývl Harry a trojice vyrazila po Shaftsbury Avenue. „Vážně, Hermiono, musíme ti toho tolik říct. Neuvěříš, co všechno se stalo, když jsme odešli.“

Hermiona pevně zavřela oči při krátké myšlence na Draca. „Ano,“ zamručela nepřítomně. „Taky mám dost neuvěřitelné zprávy.“

*

Část 2 – Přizpůsobení…

O týden později

Draco se celou vahou opřel o stěnu a oči upíral na svou tetu, která zcela evidentně potlačovala slzy.

Andromeda jim včera řekla, že Ted se chystá k útěku. Obdrželi anonymní varování, možná od Řádu, že se Ministerstvo dozvědělo, kde se Ted nachází, a bylo jen otázkou času, kdy se objeví na prahu a budou ho hledat. Theo zareagoval hbitě a praštil pěstí do stěny a dožadoval se vysvětlení, proč s nimi nemůže Ted zůstat v bezpečném domě. Ted ho musel uklidnit a vysvětlit, že Voldemortovi stoupenci vědí, že se skrývá, a že kdyby ho důkladně hledali a objevili, vyzradila by se tím poloha bezpečného domu. Pokud budou jen vědět, že je na útěku, budou ho pronásledovat a tím se rozptýlí jakákoliv pozornost.

Řečeno bez obalu; Ted vsázel svůj život na úkor skupiny dospívajících, které sotva znal. Theo měl pravdu. Ted byl dobrák.

To uvědomění v Dracovi vyvolalo střízlivou vlnu respektu k přiženěnému strýci a znenadání se tak objevil druhý mudlorozený, kterým nepohrdal. A stejně jako Hermiona, i tento byl nucen vzdát se svého dosavadního života příliš brzy.

Skoro jako by osud plýtval časem ze svého vytíženého rozvrhu jen proto, aby mu dělal v hlavě binec. Postavil mu tyto lidi do cesty, aby mu vyhnali z paměti veškeré osvojené předsudky, a potom mu je zkrátka vyškubl jako zubožené okvětní lístky a nechal ho bolavého a nechápavého.

Draco přesunul pozornost ke strýci, který právě cuchal Davisové vlasy a šeptem se loučil s Bletchleym a Bulstrodeovou. Vedle Draca stál Theo, napjatý jako struna, pěsti se mu trochu chvěly a za pevně sevřenými rty zatínal zuby. Oči mu padly i k Blaisovi a Láskorádové a všiml si, že mají propletené prsty – asi viditelné jen z Dracova úhlu – a Blaise jí palcem nepřítomně kreslil po hřbetě dlaně. Pustili se, když se k nim Ted přiblížil, a Láskorádová mu padla do náruče s tím svým známým znepokojivým úsměvem.

„Nezapomeň se vyhýbat nezralým borůvkám a jmelí,“ řekla, když se od něj odtáhla. „Nechceš rozrušit škrkny.“

Draco zvedl obočí, ale odolal touze posměšně se uchechtnout nad jejím doporučením.

„Dám si pozor,“ odvětil Ted s laskavým úsměvem a naklonil se, aby potřásl Blaisovi rukou. „Pomoz Andromedě udržet je všechny v lati, až tu nebudu.“

„Samozřejmě,“ zachmuřil se Blaise. „Hodně štěstí, kámo.“

Draco se narovnal, když se potom Ted otočil a vykročil k němu s vážným výrazem, který v Dracovi vířil znepokojení a rozpaky.

„Opatruj moji ženu,“ řekl Ted tak tiše, aby to slyšeli jen oni dva. „Opatruj svoji tetu, ano?“

Nejistý, co na to říct, se Draco pomalu nadechl a jednoduše kývl hlavou a to nepatrné gesto zřejmě strýci stačilo. Draco přešlápl a odvrátil oči, když se Ted konečně přesunul k Theovi, a naklonil hlavu, aby potajmu poslouchal tichou konverzaci.

„…zuřit, počítej do deseti,“ radil mu Ted. „A aspoň se pokus přemýšlet, než něco řekneš -“

„Jo, jo,“ zavrčel Theo odmítavě a Draco se na něj nemusel dívat, aby věděl, jak protočil očima. „Objímej Mrzimory a tak všechno…“

„Jsi dobrý kluk, Theo,“ přerušil ho Ted. „Já to vím, Andromeda to ví, všichni tady to vidí. Potřebuješ si víc důvěřovat.“

„Jasně,“ zamumlal Theo, jakmile si povzdychl, a Draco periferně postřehl, jak si potřásli rukama. „Prostě se vrať v pořádku, jo?“

„Jistě,“ ujistil ho Ted bezstarostně. Příliš bezstarostně. A stiskl Theovi pevně rameno, než se vydal zpět k Andromedě. V polovině cesty se zastavil a kriticky si tiché společníky prohlédl. „No tak, tváříte se jako na pohřbu. Vrátím se dřív, než si vůbec všimnete, že tu nejsem.“

Po dlouhé, předlouhé vteřiny nikdo neřekl ani slovo a Draco se z neznámého důvodu přistihl, že zírá na opět spojené ruce Blaise a Láskorádové. Právě když jim ticho začalo zvonit v uších, natáhla se Andromeda po manželově ruce a všechen nucený optimismus z jeho tváře odtekl.

„Pojď, drahý,“ prohlásila rozechvěle. „Musíš jít a já se chci také rozloučit.“

„V pohodě,“ promluvil Blaise. Necháme vás -“

„Ne, to je v pořádku,“ zarazil ho Ted a vzal Andromedu za paži. „Půjdeme ven.“ Pak se pozastavil a věnoval mu poslední veselý úsměv. „Uvidíme se brzy.“

Ve chvíli, kdy pár odešel, se místností rozlehly společné výdechy a po předchozím tichu se vzduch zase pohnul. Tracy popotahovala a fušersky se to snažila skrývat, než ji Miles odvedl z místnosti, těsně následovaný Millicent. O chvíli později Draco mrkl, když Theo nenadále praštil pěstí do stěny a vyřítil se ze dveří s proudem nadávek.

„Theo!“ zavolal za ním Blaise, ale jedinou odpovědí mu byly údery neznámými objekty o zem. Blaise zamručel a obrátil se k Lence. „Jdu ho zkontrolovat, ať neudělá nějakou pitomost.“

A pak zbyl jen Draco a Lenka.

Zaměřil se na svoje boty a kousal se do jazyka. Čekal, až odejde za nimi, ale ona se ani nepohnula.

„Nepotřásl jsi mu rukou,“ podotkla Lenka svým obvyklým zasněným tónem.

„Sotva jsem ho znal.“

„Ale měl bys ho rád,“ řekla a tou přímočarostí mu na moment vzala vítr z plachet.

Chladně na ni pohlédl. „Co máš za lubem, Láskorádová?“

„Nic. Byl to jen postřeh,“ pokrčila rameny a přerušilo ji vzdálené prásknutí přemístění. „Ted už asi odešel.“

„Na to -“

„Možná by ses měl jít podívat, jestli Andromeda něco nepotřebuje.“

„A co bych jí asi já mohl dát?“ vyprskl obranně.

„Někdy člověku stačí pouhá přítomnost toho druhého,“ zaševelila Lenka, když kolem něj procházela. „Byť zdráhavá.“

Když se Draco konečně ocitl sám, zjistil, že čeká, až se jeho teta vrátí, a že u toho neklidně podupává nohou a zvažuje, proč na tohle vlastně vůbec plýtvá energií. Po pěti minutách zírání na dveře převzala vládu zvědavost a možná i něco jiného a Draco nervózně zafuněl a rozhodl se zjistit, kde se Andromeda zdržela.

Našel ji sedět na schodech před domem, na těch, kde pravidelně sedával, když se všichni odebrali do postele, a on masochisticky popustil uzdu myšlenkám na Grangerovou. Podle třesoucích ramen a skloněné hlavy poznal, že pláče, a cosi připomínající empatii ho zcela vyvedlo z míry.

„Co chceš, Draco?“ zeptala se Andromeda nečekaně.

Draco si olízl rty a zauvažoval, co si vlastně myslel, že tímhle dokáže, ale nakonec mu ramena klesla v porážce a našla si ho pravda, ještě než ji stihl odmítnout.

„Chtěl jsem ti říct… možná jsi měla pravdu,“ zamumlal a napůl téměř doufal, že ho neuslyší. „Možná se zas tolik nelišíme.“

*

Hermiona pročítala výtisk Bajek barda Beedleyho, který jí Brumbál odkázal.

Oblíbila si příběh o třech bratrech a jejich obchodování se smrtí. Melancholické legendy a bělavé světlo z hůlky se staly výbornými půlnočními společníky, když Harry s Ronem spali. Tentokrát padla hlídka na ni, což jí naprosto vyhovovalo. Už trpěla paranoiou, že bude mumlat Dracovo jméno, když si spánek podmaní její podvědomí. Také bedlivě dbala na to, aby s Ronem trávila co nejméně času osamotě, a vždy si hlídala, že je Harry opodál, nebo vymýšlela výmluvy, když se pokusil iniciovat něco za hranicí přátelství.

Zvyknout si na nové změny bylo těžší, než očekávala, ačkoliv byla ve společnosti Harryho a Rona. Z její strany byly rozhovory trochu rozpačité, jak si promýšlela každé slovo a dávala pozor, aby neutrousila něco, co by jakkoliv naznačilo čas strávený s Dracem. Většinou zkrátka poslouchala jejich vyprávění o tom, co se stalo, když byli pryč.

Řekli jí o krátké zastávce na Grimmauldově náměstí, kde zjistili, že R.A.B. jsou Regulusovy iniciály. Popsali jí, jak je setkání s Kráturou dovedlo k Mundungusovi Fletcherovi, původnímu členovi Řádu, který se obrátil na stranu zlodějíčkaření. Podnikli krátký výlet na Příčnou ulici a získali zpět viteál, ale nemohli přijít na způsob, jak ho zlikvidovat, a kvůli jeho negativní energii to mezi nimi mnohdy skřípalo, ačkoliv se jí zdráhali říct, kvůli čemu se hádali.

Když se stalo zřejmým, že Voldemort nakonec ovládne ministerstvo, rozhodli se opustit Grimmaldovo náměstí a pohybovali se mezi několika místy. Kempovali v lesních oblastech na periferiích měst a jen občas se vraceli na ústředí Řádu, kde pátrali po jakýchkoliv náznacích, jak zničit medailon. Usadili se v Eppingském lese, když objevili meč Godrika Nebelvíra…

Hermiona se zamračila, když si v tu chvíli uvědomila, že jí nikdy nepověděli -

Vtom za ní praskla větvička a ona upustila knihu a obrátila se, hůlku namířenou na neškodný cíl.

„Hej,“ šeptl, ruce nahoře. „To jsem jenom já.“

„Ksakru, Harry, málem jsem vyskočila z kůže,“ vydechla a sklonila hůlku, zatímco si Harry sedl k ní na trávu. „V pořádku?“

„Jasně. Jenom jsem nemohl spát. Tak mě napadlo, že ti půjdu dělat společnost.“

„Skvělé,“ přikývla. „Vlastně jsem právě o něčem přemýšlela. Nikdy jste mi neřekli, jak jste se dostali k Nebelvírově meči. Co -“

„Moje matka,“ vyhrkl Harry a Hermiona sledovala, jak mu tvář zahalil podivný výraz. „Vím, že to zní šíleně, ale jenom mě vyslechni. Zavedl mě k němu patron. A ten patron byla laň. Laň mojí matky.“

Hermioně pokleslo srdce, když si vybavila poslední noc v Bradavicích. Vzpomněla si na chvíli, kdy ji a McGonagallovou přišel varovat Snapeův patron, že ministerstvo padlo. Laň. Jedna její část rozjímala, jestli by to měla Harrymu říct, to tajemství jejich bývalého profesora. Koneckonců McGonagallová dala jasně najevo, že ta informace zůstane tajemstvím. Jenže jí připadalo příliš kruté nechat svého přítele, aby lpěl na pomýlené víře, že ho jeho matka kontaktovala z druhé strany.

„Harry,“ začala a protáhla obličej, „to nebyl matčin patron.“

„Hele, já vím, jak to zní -“

„Ne, Harry, poslyš -“

„Jenže kdo jiný by měl jako patrona laň a zavedl by mě -“

„Snape,“ vyhrkla a Harryho oči se za brýlemi rozšířily. „Vím, že to zní neuvěřitelně, ale když jsem byla v Bradavicích, McGonagallová mi řekla, že Snape je vyzvědač Řádu.“

„Ale zabil -“

„Já vím,“ vzdychla. „Ale nebylo to tak jednoduché. Brumbál Snapea požádal, aby se toho chopil, aby…“ včas podchytila emoci, která jí začala zbarvovat hlas, „aby zachránil Dracovu duši. Myslím, že za tím bylo víc, ale vím, že Brumbál Snapea požádal, aby ho zabil. Snape byl celou dobu na naší straně.“

Harryho výraz kolísal mezi šokem a nevěřícností. „Ne,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. „To není možné.“

„Harry, viděla jsem jeho patrona,“ pokračovala. „Poslal ho, aby nás varoval, že se Smrtijedi blíží do Bradavic. A byla to laň.“

„Ale to nedává žádný smysl!“ prohlásil Harry a vyhrabal se na nohy. „Proč by sakra Snape měl stejného patrona jako moje máma?“

„To nevím,“ přiznala Hermiona vyčerpaně. „Možná je to jenom náhoda.“

„Tohle si musím promyslet,“ mrmlal si Harry pod nosem a odvrátil se od ní. „Potřebuju přemýšlet.“

„Harry, je mi líto -“

„Jenom potřebuju být chvíli sám,“ skočil jí do řeči a o několik kroků se od ní vzdálil. „Dej mi čas, a pak mi všechno povíš.“

Hermioně se sevřela hruď proviněním.

Všechno ne. Ne o Dracovi. Ještě ne.

„Dobře,“ souhlasila. „Jenom nechoď za ochrany, Harry.“

Temnota ho pohltila jako lačný asfalt a ona opět osaměla a lámala si hlavu, jaké myšlenky se asi rojí v jeho zmatené mysli. Merlin věděl, že ona sama před měsíci tu informaci o Snapeově tajemství stěží přijala, a začala přemýšlet, co mu má říct, až se k ní vrátí pro podrobnosti.

Klesla ustaraným pohledem k zemi, až přistál na otevřené knize. Vítr prohrábl stránky jako ruka ducha a ona se zaměřila na malý symbol nakreslený na okraji strany, která se jí otevřela. Trojúhelník, kruh a linka. Všimla si onoho zvláštního symbolu už několikrát a nepřikládala mu žádný větší význam, ale teď zrovna něco… zapadlo.
Zatajila dech, skočila po kabelce a začala se v ní horlivě přehrabovat, aby našla knihu, kterou četla v Bradavicích.

A na jazyku převalovala slovo ‚viteál‘.