Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/13/
Rating: 13+
Kapitola 13. Ponorková nemoc
Oči.
Zavrtávaly se do něj ze všech směrů – páry hodnotících pohledů, některé intenzivní, jiné nečinné, či zvědavé a několik rozmrzelých – hořely z tváří od dospívajících až po stříbrovlasé díky pokročilému věku, mužských i ženských. Obyvatelé byli rozptýleni po velké, otevřené místnosti s vysokým stropem. Někteří seděli na lavicích kolem dlouhých dřevěných stolů, kde z kovových talířů vyškrabávali poslední zbytky večeře a pili dýňový džus z obyčejných pohárů. Někteří si uvolněně hověli na křeslech a poduškách vzadu, dva hráli šachy, jeden si četl, tři mastili sedmu mudlovskými kartami a jeden na volné ploše energicky cvičil kliky. Na polici ležela sbírka potrhaných svazků, staré otlučené krabice her a hromádka pergamenů s brky. Hned za tímto obytným prostorem mířilo schodiště s kovovým zábradlím do vyššího patra a nahoře Remus zahlédl uspořádanou řadu robustních dveří, které mohly vést jen do ložnic. Pod schody se choulila málem opomenutá skupina klientů v čemsi, co Remus mohl popsat jen slovem doupě – hromada rozedraných podušek a poškozených židlí s pěti u sebe přikrčenými postavami, které s tvrdým pohledem vyzařovaly odpor.
Všichni na sobě měli oblečeny tytéž prosté hnědé hábity jako Dolph Greymoor. S jedním přídavkem.
Každé zápěstí těsně obepínal palec široký, pevný kovový náramek. S vyrytým číslem.
Okovy. Očíslované okovy.
Felisha následovala jeho pohled.
„Fungují jako bezpečnostní opatření,“ vysvětlila tiše, téměř konejšivě a prsty mu v uklidňujícím gestu přejela po zápěstí. „Všichni klienti je dostanou toho dne, kdy dorazí – byl to nápad Alexandera Aylwarda. Jsou zakouzleny tak, aby spustily alarm v případě, že vstoupí do části Ústavu, kam nemají povolení, nebo v případě, že nějak získají hůlku. Také dokážou aktivovat restrikční kouzla na chodbách a spustí nouzové izolační procedury.“
Tonksová se zamračila. „A co Dolph?“
Felisha jen mírně pokrčila rameny. „Jakožto zmocněnci bylo Dolphovi povoleno odstranění náramku, aby se mohl po budově pohybovat volněji. Ale vždy má doprovod a pokaždé ho dostane na noc.“
Dostane ho na noc… Takže i Dolphova svoboda byla jen pouhou iluzí. Remus pohledem pomalu přejížděl po místnosti a provinile se vyhýbal očím, které na něj hromadně zíraly a netušily, že by měl být mezi nimi. Pohodlí, tvrdila Rebeka, a ano, podmínky zde nebyly tak zatuchlé a špinavé, jak se dalo očekávat v místě, kde drží vlkodlaky, přesto se jejich situace dala považovat za luxusní jen stěží. Nábytek byl starý, opotřebovaný, možnosti k zábavě, které zmínila Rebeka, se zjevně skládaly z páru dlouho používaných her a několika odraných knih, které vás během měsíce přestanou bavit. Opět platilo, že šlo asi o lepší život, než na který tito vlkodlaci byli zvyklí, ale hodně to vypovídalo o smutném stavu společnosti a ne o výhodách Ústavu.
Byl to jejich svět. Tento refektář s komnatami na spaní o patro výš a klecemi o patro níž. To je jediné, co poznají až do dnů jejich smrti. A někteří z nich byli teprve náctiletí.
Bylo děsivé o tom přemýšlet.
„Kde začneme?“ zamumlala Tonksová, čímž jej naštěstí vytrhla z chmurných úvah a prudce mu připomněla, že tady nejsou, aby jen zírali. „Sotva jde o nějaké panství, ale nevidím tady nic, kvůli čemu by Rebeka tak zoufale nechtěla, abys sem přišel.“
Remus si nemohl pomoci a souhlasil. Mlčenlivé roztrpčení nad náramky stranou – nebylo tu nic, co by na něj křičelo spiknutím či tajným smrtijedským plánem. Samotní klienti byli pozorní, neměli pohled lidí, kteří by byli vystaveni nějakým experimentům s mozkomory – určitě pořád měli duši.
Což naznačovalo, že buď ještě pokusy nezačaly, nebo věci nebyly tak klidné, jak se zdály.
„Musíme se rozhlédnout,“ odvětil stejně tiše. „Možná promluvit s klienty. Uvidíme, co zjistíme.“
„Vyhněte se Smečce.“ Felisha nenápadně ukázala na těch pět pod schody. „Nazvat je nepřívětivými by bylo jako říct, že Croll je veselý chlupatý králíček. Narekrutoval je Kane.“ Nad Remusovým ostrým pohledem pozvedla obočí. „Nezdivočeli, ne úplně, ačkoliv se jim ta myšlenka líbila, a sem se dostali na podzim po nájezdu na vlkodlačí klub zvaný U Vyjící smečky. Ale protože nedělají nic jiného, než že se shlukují pod schody a zahlížejí, Rebeka se rozhodla šetřit zdroje na jejich hlídání v celách a poslala je sem, k ostatním klientům.“ Pousmála se. „Víc štěkají, než koušou. Ale pochybuju, že by otázky přijali mile.“
„Rozumím.“ Remus pokývl na souhlas a rozhlédl se po potenciálním kandidátovi na rozhovor. Jeho pozornost upoutal jeden pár očí. Patřil čtenářce, plavovlasé ženě o pár let starší než on, která na něj zvědavě hleděla přes hranu knihy. Když zachytila jeho pohled, pousmála se, opatrně knihu odložila a postavila se. Obešla cvičícího vlkodlaka a mířila k nim. Ostatní klienti to vzali jako jakýsi signál – zanechali zírání a netečně se vrátili k předchozí činnosti. Pouze dva další páry očí zůstaly upřeny na nově příchozí – jeden patřil prošedivělému, neoholenému muži zhroucenému nad ušpiněným tácem na blízkém stole, druhý jednomu z hráčů sedmy, mladému muži s bledými rysy a tmavýma očima, který Remuse sledoval intenzivně, téměř nepříjemně pečlivě.
Žena se zastavila opodál a prsty nepřítomně přejela po bezpečnostním náramku. Na pracovnici výzkumu se neurčitě usmála.
„Felisho,“ pozdravila ji nenuceně. „Děje se něco?“
Felisha se usmála v odpověď. „Všechno je v pořádku, Censermealio.“ Ukázala na Remuse. „Toto je profesor Lupin. Je to můj starý kamarád ze školy a…“ krátce se odmlčela, „… zajímá se o vlkodlaky. Jen mu to tady ukazuju.“
Žena se jménem Censermealia se usmála. „No, pane profesore, těší…“
Její přivítání přerušilo hlasité odfrknutí. Censermealia přimhouřila oči a namířila temný pohled na neoholeného muže, který se na ně ušklíbal nad zbytky své večeře.
„Chceš něco říct, Thore?“ zeptala se kousavě.
Muž zvaný Thor nepřítomně točil vidličkou v prstech. „Moc se nade mě nepovyšuj, slečinko,“ protáhl a koutek úst se mu stočil v pohrdavém pobavení. „Jen fakt, že jsi tady patnáct let, z tebe nedělá šéfku. Naparuješ se tu, jako by to bylo něco k hrdosti, ale k tomu můžu jen říct – když jsi tolik lepší než my ostatní, proč z tebe neudělali zástupkyni?“
Podle výrazu Censermealiiny tváře šlo o bolavé místo. „Máš něco k věci, Wildingu, nebo jde jen o tvoji pravidelnou jedovatost?“
„Nemám moc co říct.“ Thor Wilding nabodl mrkev na vidličku a dlouze a pořádně ji požvýkal. „Jen mě pobavilo, co řekla,“ příborem ukázal na Felishu. „Zajímá se o vlkodlaky, tak to řekla. To bych řekl, že se zajímá. Víš, slečinko, ti, kteří ještě před pár lety žili ve světě tam nahoře, by měli znát jméno profesora Lupina. A řekl bych, že zájem o vlkodlaky je zvláštní způsob jak říct, že jedním z nich jsi.“
Reakce byla okamžitá. Oči okamžitě začaly zírat, ostře planoucí, překvapené, téměř obviňující. Ty mladého hráče sedmy se rozšířily šokem, cvičící vlkodlak ustal v pohybu. I smečka pod schody na něj namířila zlé pohledy.
Dalo se říct, že to bylo přinejmenším nepříjemné.
Felisha po Remusově levici se kousla do rtu – tuto informaci rozhodně nechtěla rozšířit, aby nerozdmýchala žárlivost. Vpravo od něj mu Tonksová položila prsty na paži.
Censermealia byla zjevně zaskočená. Ale po chvíli váhání měla opět úsměv na svém místě.
„Vítejte v klubu,“ pravila záměrně laskavě. „Nebo raději ne. Existují lepší kluby než tento.“
Remus se upřímně usmál. „Děkuji vám,“ reagoval tiše. „Chtěl…“
„Byl učitelem.“ Thor nezamýšlel být tolerantní. „V Bradavicích. Vyhodili ho, když při jednom úplňku málem sežral pár studentů. A přesto si na toto místo může přijít na exkurzi a zase odejít. Kdybych já skoro spolkl pár dětí, skončil bych stoprocentně na Úrovni šest.“
Předsudky kouzelníků, protože jsem vlkodlak. Předsudky vlkodlaků, protože jsem volný kouzelník. Někdy Remusovi přišlo, že nemůže vyhrát. Do Thorova pohledu zaklesl svůj pevný, a aby předešel mele, pečlivě zatlačil všechny provinilé pocity. Viděl nebezpečí ve vyčítavých očích kolem. Viděl slova, která se v jejich myslích formují – proč jsi volný, zatímco my ne? Jak si sem můžeš chodit a odcházet, zatímco my musíme zůstat? A po pravdě, neměl jinou odpověď, než že život není fér.
„Nikdo nebyl zraněný,“ prohlásil klidně. „A rozhodnutí rezignovat bylo mé vlastní. Ne že by na tom teď záleželo.“
„Zase tam učí.“ Místnost rozčísl hlas tichý, nejistý, ale křišťálově čistý – Remus se otočil a všiml si tmavookého muže, jehož nemrkající oči se mu zavrtávaly do tváře. Remus chvíli zíral zpět, zdál se mu téměř… známý. „Pár měsíců předtím, než mě sem přivedli, to bylo v novinách. Vzali ho zpět. Zase učí.“
Teplota v místnosti znatelně poklesla. Smutek, závist a hněv jej bombardovaly ze všech směrů.
Nebylo těžké uhodnout, proč Thor zareagoval. Mohutným máchnutím rukou odeslal talíř do vzduchu.
„Oni vás nechají učit?“ zaburácel. „Nechají vás učit po tom všem? Zatímco my svoje životy trávíme tady pro míň?“
Vidlička vyletěla a zabořila se hluboko do dřeva stolu. Tvář zkroutila zuřivost.
Remus okamžitě ustoupil. Tonksová sáhla po hůlce.
Censermealia se poplašila – skočila kolem šokovaného tria ke dveřím a velkému rudému tlačítku vedle rámu. Felisha ji sledovala a okamžitě zbledla.
„Bezpečnostní poplach!“ vydechla.
Merline. Remus si představil stádo hlídačů, kteří se za dveřmi vyrojí spolu se vzteklou Rebečinou tváří. Ale Censermealia byla tak blízko…
A pak se stal zázrak. Dveře se otevřely.
Censermealia se srazila s Dolphem Greymoorem.
Bylo těžko říct, kdo byl překvapenější. Dolph se zakymácel a chytl se dveří zdravou rukou, aby nespadl, zatímco Censermealia padla na zárubeň a vyhekla. Jen co zahlédla jeho pěstěnou tvář, střelila po něm pohledem ryzího hněvu.
„Dívej se, kam jdeš!“ křikla. „Jde o naléhavý případ!“
„Naléhavý případ?“ Dolphovy oči přelétly přes Remuse, Tonksovou a Felishu a okamžitě je naplnil šok. Nadechl se, aby promluvil, ale utnulo jej zařvání běsnícího Thora, který se momentálně snažil převrátit těžký stůl. Jeho spolu-klienti popadli své talíře a spěchali mu z cesty. Podle jejich výrazů nebyl podobný Thorův výbuch ničím neobvyklým.
„Vidíš?“ Censermealia zuřivě pokynula Thorovým směrem. „Zase má jeden ze svých záchvatů! Potřebujeme pomoc!“
Její ruka vystřelila k alarmu. Ale Dolph ji popadl za zápěstí a škubl jí od dveří. Vztekle se k němu obrátila.
„Co to sakra…“
„Thore!“ Dolphovo zahřmění zmrazilo řádícího vlkodlaka. „Pro lásku boží, přestaň být směšný! Nebo bys chtěl skončit na samotce?“
Šedovlasý Thor zrudl. S reptáním stůl položil.
„Běžte všichni k čertu!“ zařval co nejsilněji. Otočil se na patě a odrázoval po schodech nahoru. Nato hlasitě práskly dveře.
Dolph se pomalu a uváženě obrátil k Censermealii a ta útočně vytrhla svoji ruku z jeho sevření.
„Jsi nadřazený bastard,“ vyštěkla. „Jen protože jsi zástupce, myslíš si, že jsi lepší než my ostatní…“
„Ale dospěj.“ Dolph si masíroval kořen nosu. „Pokud bychom volali ochranku pokaždé, kdy má Thor výbuch hněvu, viděli bychom je dvacetkrát za den. Už bys měla vědět, že potřebuje impuls, když zuří. Jediné, co stačí udělat, je šokovat ho. Ale ne, ty musíš vždycky přehnaně reagovat…“
„Přehnaně reagovat!“ Vzteklá Censermealia se otočila a vyrazila místností. Tmavooký mladík jí musel ustoupit z cesty, než se vrhla do svého křesla s takovou silou, že na něm ležící kniha poskočila. Z dálky pokračovala v nakvašeném zahlížení na Dolpha.
Dolph si jen povzdechl, obrátil oči v sloup a zamumlal cosi o ponorkové nemoci. Pak se ale jeho pohled znovu vrátil k Remusovi a Tonksové a okamžitě jim věnoval pozornost.
„Co, u Merlina, tady vy dva děláte?“ vykřikl a nemotorně si upravil kožený závěs, který mu držel poraněnou ruku. „Na patře klientů byste vůbec neměli být!“
Felisha vykročila s opatrným úsměvem. „To je v pořádku, Dolphe,“ klidnila jej s hranou veselostí. „Profesor Lupin se zajímal, jak klienti žijí. Jen jsem mu to tady ukazovala…“
„… Když vím jistě, že mu to Rebeka odmítla a nařídila mu odejít z budovy?“ Felishina pusa se prudce zavřela při Dolphově přerušení. „Croll mi to říkal. Mohl se smíchy potrhat. A bude se smát ještě víc, až sem za pár minut přijde, aby prohlédl denní medikaci, a najde vás zde, na místě, které vám bylo výslovně zakázáno.“
Než mohla Felisha promluvit a vykopat si ještě hlubší hrob, přiskočil k ní Remus. „Omlouvám se, Felisho,“ začal s maximální upřímností, na jakou se zmohl při tomto falešném ospravedlňování. „Lhal jsem ti, když jsem říkal, že mi Rebeka dala povolení. Využil jsem našeho přátelství, protože jsem se tady chtěl rozhlédnout. Neměl jsem to dělat.“
Při jeho zjevné snaze ze sebe udělat obětního beránka se Felishe v očích vděčně zablesklo, ale vzápětí rychle nasadila výraz bolesti a šoku. „Ach, Remusi,“ šeptala s předstíranou hrůzou. „Jak jsi mohl? Moje práce…“
Dolph zavrtěl hlavou. „Na to teď není čas,“ zvolal. „Croll se blíží.“ Pousmál se. „A to poslední, co my vlkodlaci potřebujeme, je, aby náš jediný uznávaný představitel byl tady zamčený. Samotná složitá politika této místnosti by vás dostala do vývrtky.“
Remus se zmohl na vděčný úsměv. „Děkuji vám.“
Dolph se zamračil. „Nestůjte tady a neděkujte mi. Jen už běžte.“
Tonksová souhlasně přikyvovala. „Remusi, má pravdu, musíme…“
„Já vás znám.“
Za kraj hábitu jej popadla ruka. Remus se prudce obrátil.
Zíral na něj bledý muž s tmavým intenzivním pohledem a divokými hnědými vlasy. V očích se mu zračilo poznání.
„Byl jste U Vyjící smečky.“ Mladíkův úsměv byl poněkud maniakální. „U baru. Mluvil jsem s vámi.“
Remuse zamrazilo. U Vyjící smečky? Ale ne, ne, ne, ne teď…
Pokusil se usmát. „Asi si mě s někým pletete.“
„Ne.“ Byl mu povědomý. Ten mladík byl povědomý. S kým mluvil U Vyjící smečky kromě barmana a Kanea? „Ne, jste to vy, jsem si jistý.“ Felisha zírala. Tonksová zbledla. Dolph nadzvedl obočí. „Měl jste kožený kabát a prsten.“
A pak si Remus vzpomněl. Mladík u baru, vlasy nabarvené na černo, oči se žlutými kontaktními čočkami, téměř zoufale mluvil o tom, jak se mu v klubu líbí. Říkal si Fenris.
A teď byl tady. Zavřený v Ústavu. Ty pitomý kluku, do čeho ses to dostal?
Dolph vykročil. „Danieli, není vhodná doba…“
Ale Daniel… Fenris… nebo jaké jméno používal, ještě neskončil. „A přišel jste ještě později,“ pravil téměř zasněně. „Měl jste nabarvené vlasy jako já. A bojoval jste s tím zdivočelým. Té noci mě přivedli sem.“ Zamračil se. „Viděli moje zlaté oči, měl jsem nasazené čočky, a řekli, že mám jít s nimi. I když jsem si je sundal, řekli, že musím jít.“ Jeho úsměv byl nepřítomný a alarmující. „A nepotřeboval jste žádné kontaktní čočky, aby vaše oči zezlátly. Jednu chvíli jste toho zdivočelého hodil na zeď a ony zezlátly samy.“
Remuse zaplavila hrůza v ledových vlnách. U Merlina.
Znepokojilo ho to už tehdy. Věděl, že té noci se dostal blízko zdivočení, že se mu jen taktak vyhnul, když jej Kane provokoval podrobnostmi ohledně zabití jeho matky. Ale dozvědět se, že mu v tom okamžiku zezlátly oči …
Byl tomu blíž, než si myslel.
A ostatní to viděli. Daniel to viděl. A jestli se o tom dozví…
A pak, v otevřených dveřích, si někdo odkašlal.
Chlad se změnil na mrazení. Remus otočil hlavu.
S hrozivým Aylwardem a ušklíbajícím se Crollem po bocích na něj se směsicí překvapení a zlosti zírala Rebeka Goldsteinová. Měla založené ruce.
„No, profesore,“ řekla tiše, „nejste vy plný překvapení?“
PA: Pro ty čtenáře, kteří stejně jako moje beta věří, že Censermealia je přemrštěné a nereálné jméno pro vedlejší postavu, ráda bych uvedla, že jména Censermealia, Rusalka, Cymone, Zelia, Thor a Arcadius Croll jsou jména, které jsem si bezostyšně půjčila od lidí, kteří mi v práci prošli rukama, a já je prostě musela někde použít. A to jste si mysleli, že Tonksová je na tom špatně…;)