Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Pondělí, 8. srpna

18:00 - doma

Nebyl to dobrý den. (Letmý pohled na stránky tohoto zatraceného deníku mi říká, že téměř všechny dny mého života spadají do této kategorie. Jak depresivní). Rozhodně lituji, že jsem si u Pottera onehdy pustil pusu na špacír. Nepatrně doufám, že Grangerová zapomene na mé představení (vím, že mám sklony k jisté úrovni sebeklamu) a přičte to na vrub mému zahořklému, záludnému stáří.

Jak se však ukázalo, jakmile jsem opustil kancelář, zmíněná žena na mě čekala na recepci. Asi bych byl raději, kdyby tam na můj příchod čekala podřimující banda mozkomorů.

Lucinda zamračeně vstala. „Paní Weasleyová vás chce vidět, Severusi. Říkala jsem jí, že se chystáte domů…“

„To je v pořádku, Lucindo. Paní Weasleyová, jsem už -“

Grangerová nevypadala nadšená. Vykročila ke mně a syčela: „Nejsem zde kvůli pracovním záležitostem, takže je mi jedno, jestli vám skončila směna.“

A pak ta zatracená nesnesitelná holka prošla kolem mě a vnesla se přímo do mé kanceláře! Spěchal jsem za ní nakvašený její troufalostí. Umím si představit, jak by se tvářila ona, kdybych já nakráčel do jejích komnat, neohlášený a zjevně nezvaný! Jistojistě by byla nadšená!

„S dovolením?“ vyštěkl jsem a zavřel za sebou dveře.

Mračil jsem se, zatímco hodnotila svým obvyklým způsobem mé pracovní prostředí. Pravděpodobně mám kancelář menší než ona skříň na hábity.

Založila si ruce na hrudi. „Co jste u Harryho myslel tím házením udiček?“

Nelíbilo se mi označení ‚házení udiček‘. Copak si myslí, že se snažím ulovit manželku na každém večírku, který navštívím?

„Zapomeňte na to, o nic nešlo,“ prohlásil jsem.

„Řekněte mi to.“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Zapomeňte na to.“

„Ne.“

Nedbale jsem pokrčil rameny zcela připravený tam stát celý večer.

„Řekněte mi to!“ prakticky křičela a najednou jsem ji viděl jako zhýčkané děcko, které dupe nohama.

„Jestli takto vyslýcháte předvolané na svědeckou lavici, obstarám si lístek na galerii.“ Mám pocit, že se jí jen taktak podařilo nepraštit mě.

„U Merlina, Snape, raději byste mi to měl říct, jinak…“

Jen jsem na ni nehybně hleděl – jako by mě mohla vyděsit.

Zjevně si to uvědomila i ona a něco v ní muselo povolit, protože hlasitě vydechla a ze vzteku přešla rovnou do melancholie.

„Musíte mi to říct,“ zašeptala truchlivě. „Jinak to nezvládnu.“

No, tak teď jsem byl vyděšený. A já nikdy nemám rád, když jsem nervózní. Uhnul jsem očima a rozpačitě mlžil: „O nic nejde.“

Na tak nehoráznou lež se ani neobtěžovala reagovat.

„Proč se prostě nezeptáte Weasleyho?“ zeptal jsem se poraženě.

„Ptám se vás.“

A po tom všem, po celém tom mém uvažování nad její záležitostí, po všem tom znechucení z Weasleyho jsem jí nedokázal prozradit, co jsem viděl. Ale podle výrazu její tváře jsem poznal, že jakékoliv mé informace jsou zbytečné.

„Myslím, že víte, co se stalo,“ pravil jsem tiše. „A pravděpodobně jste vždy věděla.“

Nepřineslo mi to žádné uspokojení, když jsem sledoval, jak vzlykla a vystřelila z kanceláře.

Několik okamžiků jsem tam stál jako solný sloup.

Nemůžu říct, že bych se v podobné situaci někdy ocitl, takže nevím ani zbla o etice toho, co jsem udělal. Asi jsem se zachoval zároveň dobře i špatně. Postavme se tomu čelem, pochybná morálka a motivace, toť můj život.

Když jsem nakonec vyšel z kanceláře, čekala na mě Lucinda a tvářila se velmi nesouhlasně. „Musel jste ji rozplakat?“ zeptala se povýšeně, popadla stoh pergamenů a významně odkráčela chodbou.

Zbytek večera jsem strávil zíráním do piva U Děravého kotle.

Co by na mém místě udělal Stanley Pumphrey?

To se asi nikdy nedozvím.