Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Štěstěna netkví ve vědě, nýbrž v jejím osvojení.“

Edgar Allan Poe

Draca, Blaise i Hermionu by probudil sebemenší zvuk. A tak, když se klika dveří pohnula, Hermiona okamžitě vytřeštila oči. Bleskově zapátrala po úkrytu, jenže to už se dveře otevřely a Draco a Blaise vytasili hůlky a namířili je směrem ke vchodu.

Do potemnělé místnosti vklouzla Narcisa Malfoyová a ihned se vydala k oknu, aby ho otevřela. Až když ale došla do středu místnosti, povšimla si, že Blaise stojí přímo před ní a v šeru na ni míří hůlkou. Ztuhla, pohlédla mu do očí, a potom se zaměřila na postel svého syna, který rovněž stál, připravený vypálit kouzlo. A nebyl sám. Stála tam s ním i ta dívka.

Hermiona se neodvažovala ani pohnout. Těkala pohledem mezi trojicí zmijozelů a srdce jí bilo tak mocně, že ho museli v tichu všichni slyšet.

Nakonec to byla Narcisa, kdo prolomil ticho. „Zaklepala jsem nejméně dvacetkrát,“ pronesla pomalu, aniž by pohlédla na Hermionu.

Blaise se trochu ošil a protáhl obličej. „To je moje vina, omlouvám se. Zapomněl jsem zrušit protihlukové kouzlo, než jsem usnul…“

„Jaké štěstí, že mě Lucius neslyšel, když jsem se vás nemohla dovolat,“ prohlásila. „Trval by na tom, že sám vstoupí a uštědří vám lekci,“ dodala směrem k Dracovi. Potom se konečně zaměřila na Hermionu. „A nedomnívám se, že by jeho přítomnost prospěla vaší situaci.“

„Paní Malfoyová,“ začal Blaise strojeně, ale Narcisa mu nepatrně pokynula, aby zůstal zticha.

„Uvědomujete si oba, že už není cesty zpět?“ tázala se tiše.

Draco sklonil hůlku. „Uvědomujeme,“ odvětil bez mrknutí oka.

Hermiona nemohla uvěřit svým uším. Paní Malfoyová že je neprozradí?

Dracova matka rozvážně kývla, krátce pohlédla na Hermionu a následně otevřela okno. Slunce sotva vyšlo, ale světlo proniklo do místnosti svou proslulou silou, až tři mladí zamrkali.

„Alespoň teď všemu lépe rozumím,“ dodala a vyhnala Blaise z pohovky, aby upravila polštáře.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Draco obranně.

Matka mu však neodpověděla. Prohlédla místnost, zamračila se a položila si zamyšleně prst na rty. „Uklidil sis pokoj?“ uvažovala.

Draco protočil oči v sloup. „Ne, matko, mám nového domácího skřítka,“ odsekl drze, zatímco jeho ‚nový domácí skřítek‘ otevřel ústa dokořán a mrštil po něm polštář. „Cos myslela tím vším?“ upřesnil otázku s úšklebkem.

„Inu, tvůj otec se dnes ráno poněkud rozčílil. Mulciber… víš, že má na starosti výživu vězňů od doby, co ten druhý blázen zmizel…“ Draco střelil pohledem po Hermioně, která se zarytě dívala do země. „Zkrátka Mulciber vytáhl tvého otce z postele, aby mu řekl, že vězeň mého syna zešílel v poutech a že už z něj nic nevytáhnou,“ pronesla zlehka, a pak se znovu zaměřila na ustaranou Hermionu. „Ale zřejmě se všichni mýlí.“

„Jak vidíš…“ hlesl Draco váhavě. Stále netušil, jak se chovat. Byla s nimi, nebo proti nim?

„Tak mne požádal, abych tě přivedla. Bude asi chtít vysvětlení.“ Obličej paní Malfoyové se roztáhl do širokého úsměvu. „A věř mi, v tvém vlastním zájmu by mělo být to vysvětlení co nejlepší.“

Draco viděl, jak se Blaise zatvářil. „Přijdu, díky, matko,“ řekl Draco jízlivým tónem a namířil si to ke dveřím, když v tom jej matka popadla za rukáv a zastavila.

„No, no, no, nejdřív sprcha. Uvědomuji si, že vy dospívající rádi čicháte odér vlastních hormonů, nicméně vše má svůj limit. A ty rovněž, Blaisi,“ dodala, když se Blaise zachechtal. „Pohybujete se nyní ve společnosti dívky, tak se pokuste působit reprezentativně. Jsem si jista, že tví přátelé jsou za každých okolností bezúhonní, není-liž pravda?“ promluvila Hermioniným směrem.

Nebelvírka si vybavila eskapádu ve stanu s Harrym a Ronem, kdy se stala svědkem Ronova velice osobitého třídění špinavého prádla – podle čichu – a cítila nutkání si povzdychnout. Nicméně nedokázala využít příležitosti. A tak odvětila, co nejzapáleněji se jí to v současném vynervovaném stavu podařilo: „Zajisté, madam.“ Ačkoliv konec věty zadusil polštář, který jí Malfoy vrátil obdobným způsobem, jakým mu jej před chvílí darovala.

Když polštář spadl, všimla si záblesku Narcisina úsměvu. Nato se ale žena otočila a zamířila ke dveřím.

„Vyřídím tvému otci, že přijdeš za chvíli. A pokus se být opatrný. Přechováváš v pokoji časovanou bombu. Varuji tě,“ dořekla, než se za ní dveře bezpečně zavřely.

Místnost ovládlo ticho a trojice si vyměnila rozličné pohledy.

„Nikdy jsem nezažila zvláštnější probuzení,“ zamumlala Hermiona a sotva slyšitelně dodala: „A to jsem spala u Weasleyových…“

Blaise se uchechtl. „Zvykneš si. V Manoru se děje věcí…“

Potom se Hermiona podívala na Draca, který stál s rukou na klice koupelny a sledoval je, jak spolu vtipkují, jako by se znali roky. Jeho podmračený výraz se ještě prohloubil a Hermionin váhavý úsměv úplně zmizel. Vešel do koupelny, s důrazným třesknutím dveří, a Blaise obrátil oči v sloup. Hermiona se zamračila.

„Blaisi,‟ začala tak váhavě jako snad ještě nikdy. „Mám pocit, že na mě má Malfoy vztek, ale…‟ Snažila se potlačit třesoucí bradu, vážně se snažila. „To protože jste se kvůli mně ocitli v nebezpečí?‟ tázala se opatrně. „Nechtěla jsem –‟

Blaise ji umlčel rozhořčeným povzdychem. „Ty za nic nemůžeš, Grangerová.‟

„Tak proč mě vraždí pohledem?‟ naléhala Hermiona. „Chci říct…‟ Zhluboka se nadechla. „V Bradavicích jsem si na to zvykla, protože jsme se vážně nenáviděli. Ale teď mi zachránil život a přitom se ani trochu nezměnil. Nedává to smysl…‟

„Určitě?‟ zeptal se Blaise škodolibě.

„Cože?‟ Hermiona ztratila nit.

„Určitě se nezměnil?‟

Její zamračení se prohloubilo. „Vždyť ho vidíš, je na mě neustále naštvaný,‟ namítla slabě, ale netrpělivě.

„Na Notta. A taky na Pána zla. Pravděpodobně i na sebe a určitě na celý svět. Koneckonců, je to Draco Malfoy…‟ protáhl Blaise posměšně. Pak mu ale úsměv tak nějak změkl. „Ale ne na tebe, Grangerová, přísahám.‟

Hermiona sledovala jeho úsměv, který vypadal tak upřímně a čistě, že si nemohla pomoct a pocítila vnitřní klid. „Když to říkáš…‟

Chvíli spolu mluvili, jen tak o ničem, a Hermiona v koutku srdce žasla, jak jednoduché to s Blaisem je. Jakožto zmijozela ho vždy pokládala za Malfoyovu kopii, ale ve skutečnosti byl mnohem příjemnější. Vyvolal v ní vzpomínku na tehdejšího spolužáka Seamuse Finnigana. Ten věrný, skutečný typ člověka, na něhož se vždy můžete spolehnout, a který si přesto udržuje svoji podstatu.

Nálada se drasticky změnila, až když Malfoy vyšel z koupelny a spatřil Hermionin úsměv, zatímco Blaise rozesmátě vykládal o péči o kouzelné tvory a střetu s třaskavým skvorejšem, kterému byla hodina věnována. Úsměv jí rázem ztuhl.

„Jsi na řadě,‟ zavrčel pouze, oblečený do čistého, a ukázal na dveře koupelny. Blaise se ladně postavil, a než se zamkl v koupelně, obdařil jej varovným pohledem, kterým němě pravil: „Smiluj se nad ní laskavě.‟

Draco se s Hermionou ocitl sám, v ruce jen špinavé oblečení a mokrý ručník. Nonšalantně je hodil na gauč a netrefil se. Hromádka dopadla na podlahu a Hermiona nakrčila nos. Už chápala, jak asi ten chaos, který na ni při příchodu vybafl, mohl vzniknout.

Zaměřila pozornost na Malfoye a všimla si jeho zvláštního pohledu, který v ní jen rozdmýchával nepokoj.

„Malfoyi,‟ oslovila ho s malou dušičkou a vyděsilo ji, že se jeho výraz ani trochu nezměnil. „Podělala jsem něco?‟ vyhrkla nakonec.

Výraz se přetvořil do údivu. „Co? Ne. Kdo ti to nasadil do hlavy, Grangerová? Blaise?‟

Hermiona zvedla ruce. „Vůbec ne! Naopak,‟ bránila se. „Blaise tvrdí, že jsem tě ničím nenaštvala, ale mně…‟ Příval slov slábl, až se vytratil docela. Nedokázala svoje pocity správně vyjádřit.

„Tak ven s tím, Grangerová, nemám na to celý den,‟ vyštěkl a složil ruce na hrudi.

Hermiona si žmoulala ret, než se odhodlala říznout do živého. „Mám pocit, že máš na mě vztek. Ale zapomeň na to. Beztak se s tebou nedá mluvit, vždycky to skončí katastrofálně.‟

Draco ji spražil pohledem. „Pořád mám právo mít vztek, kdykoliv se mi zachce, jasné?‟ vyštěkl a Hermioně se v očích mihla rozmrzelost. Jako by to neříkala.

„Jistě. Škoda, že ho máš soustavně,‟ zamumlala a o krok k němu přistoupila. „Kdybys aspoň řekl proč…‟

Mladík přimhouřil oči. „Objekt mého rozezlení mi zírá přímo do očí, Grangerová. Spokojená?‟

„Takže jsem měla pravdu,‟ vydechla a triumfálně rozhodila rukama.

„Tohle tě potěšilo?‟ zavrčel a stanul proti ní. „Ještě něco ti řeknu. Jsi úplně vedle. Nemám na tebe vztek. Vytáčíš mě, to je všechno. Tak, že si to neumíš ani představit. Je to, jako by se všechno nesnesitelné z celého světa koncentrovalo do tebe.‟

Hermiona zvedla bradu, aby si dodala trochu odvahy, ačkoliv měla chuť vzít nohy na ramena – tak nepříjemně blízko stál. „Tak proč jsi mě chtěl zachránit? Měl jsi mě tam nechat shnít, tak by ses mě zbavil!‟ vyprskla, a až potom si uvědomila, že se jí zrak při té myšlence zamlžil.

Neodpověděl. Zíral na ni a naráz na ni chtěl dál řvát, odejít i ji obejmout. Potlačovala pláč, a když jí nedopatřením zacukal ret, jeho rozezlení rázem ustoupilo.

„To, že musíš prostě říct, že nevíš, když jsi tázána, Grangerová, se změní,‟ řekl tiše, úsměv uštěpačný. Chtěl se jejímu překvapenému výrazu zasmát, ale ovládl se. A chystal se obrátit a odejít, když ucítil na předloktí její překvapivě pevný stisk.

„Ani náhodou, Malfoyi. Chystáme se prasknout obří absces, takhle rozhodně neodejdeš,‟ procedila skrz zuby. Nedokázal pochopit, kde v sobě vzala tolik síly. Nejdřív shlédl k její vyzáblé ruce na své a potom k její tváři, tak odhodlané a zamračené.

„Nemůžeš prostě říct ‚díky, Malfoyi‛ a zapomenout na to?‟ povzdychl si a přistoupil k ní o krok blíž. Nepustila ho a pokrčila rameny.

„Ne. Chci vědět proč.‟

Draco si v hlavě přehrál všechny události minulých týdnů. Viděl se v Pansyiných pažích, s lahví v ruce, jak se zoufale snaží zapomenout na všechny ty vězně, kteří mu živoří pod nohama. Viděl znovu Thea, toho dne, kdy ji přivedli, a viděl sebe ve chvíli, kdy už pohár přetekl a on to přehlížení svinstva nedokázal déle snést. Viděl Blaise odhodlaného učinit tomu přítrž. Kupodivu, když přišla Grangerová, Dracova spotřeba alkoholu se rapidně snížila, a když se zapletl do její záchrany, zmizela whisky docela. Jako kdyby si konečně vztyčil cíl, jako kdyby Grangerová pomohla jeho politováníhodné existenci najít důvod. A nakonec spatřil ji, opuchlou a zakrvácenou, pohmožděnou rukou jeho otce, znásilněnou Theodorem, a stáhl se mu žaludek. A tak jí odpověděl instinktem. Přitáhl si ji za tu rozcuchanou kštici k sobě a tvrdě přitiskl rty na ty její.

Na moment měl pocit, že stojí v nicotě, že nic jiného neexistuje, nic než ten nepovedený, nevítaný polibek. Ale to trvalo jen chvíli. Pak ho totiž dvě ruce prudce zatlačily dozadu, a než se nadál, jedna z nich se docela silně a s všeříkajícím zvukem setkala s jeho tváří. Zvrátil hlavu do strany, a jakmile otevřel oči, polovinu obličeje mu sežehl žár.

Hermiona kvapně ustoupila, jako by se popálila. Zírala na něj, ruku dosud napřaženou, a neodvažovala se ani nadechnout. Překvapení v Malfoyově tváři vystřídala zlost. Nedíval se na ni, civěl na podlahu, rty pevně sevřené, zatímco se mu na levé tváři vybarvoval ruměnec. Na chvíli se v pokoji nepohnulo ani smítko. Potom Draco ustoupil a to Hermionu zřejmě probralo z šoku, protože spustila ruku zpět k tělu.

„Malfoyi, promiň –‟

„Zmlkni, šmejdko, nechci nic slyšet. Už ani slovo.‟

Hermiona ho poslechla. Už ničemu nerozuměla a po všech zrůdnostech, co se v posledních dnech odehrály, měla pocit, že každou chvíli vybuchne. Vnímala, jak Malfoy při odchodu práskl dveřmi, ale potom se bezvládně skácela na postel, protože se jí najednou kolena proměnila ve smotky vaty. Co se to u Merlina stalo?

Nalevo se potichu otevřely dveře a na prahu stanul Blaise, lehce zaražený, v džínech, bez košile, s ručníkem kolem krku. Hermiona se na něj pomalu otočila.

„Řekni mi, že to byl sen. Že mě Malfoy nepolíbil a že jsem mu nedala největší facku jeho života…‟

Blaise si ručníkem projel mokré vlasy a neurčitě se ušklíbl. „V pohodě.‟ Zněl dost nejistě. „Jenom není zvyklý na takové útoky. Trochu jsi mu zranila pýchu, ale to se srovná.‟

Hermiona schovala hlavu do dlaní, oči stále vytřeštěné. „Tohle je noční můra. Určitě. Celé je to tak neuvěřitelné, že to prostě musí být noční můra. Až se probudím, všechno bude zase v pořádku.‟

Blaise k ní přikročil a sedl si vedle ní na postel. „Jestli tě to uklidní, ani pro něj to není zrovna jednoduché. Teprve teď se smířil s tím, že cítí touhu tě chránit… a tak s tím začal.‟

„A skončil, když jsem mu dala pěstí,‟ zasténala. „Přesně jako ve třetím ročníku.‟

Blaise se zachechtal. „Ani si neumíš představit, jak strašně dlouho mu trvalo se přes to dostat!‟ Propukl v smích. „Pořád to omílal, celé měsíce.‟

Hermiona k němu vzhlédla. „To mě má rozveselit?‟

„Promiň,‟ Blaise potlačil úsměv a v pokoji se opět rozhostilo ticho.

„A hypoteticky by existovala šance, že ty a Draco…‟ Zmlkl, když spatřil její výraz.

„Neuvěřitelné!‟ vyjekla. „Vždyť se nenávidíme! A teď navíc…‟ Nevědomky se objala pažemi kolem břicha. „Teď nechci mít nic… Nic takového…‟

Blaise přikývl. „Ale nebýt Theodora –‟

Hermiona zvedla ruku, aby ho umlčela. „Díky, Zabini, ale tady to asi utneme.‟

Blaise se s těžkým povzdychem postavil. „No, jdu se k sobě převléct a musím taky dolů. Zvládneš to tady sama?‟

Hermiona se chabě pokusila o úsměv. „Nedělej si starosti. Mám v zásobě tuny černých myšlenek, rozhodně se s nimi nebudu nudit. Věř mi.‟

Blaise se nejistě pousmál a obrátil se k odchodu. Než ale překročil práh, hodil použitý ručník na hromadu, kterou vedle gauče už zanechal Malfoy. Hermiona čapla první věc, která jí padla pod ruku, a mrskla ji jeho směrem. Se smíchem zavřel dveře a polštář dopadl na ně a svezl se neškodně k zemi.

Natáhla se naznak na postel.

Šílenství.

*

Když Blaise sešel do jídelny, našel v ní všechny tři Malfoyovy, Belatrix a Mulcibera, kteří se sešli u snídaně. Atmosféra se držela na bodu mrazu. Belatrix ječela na Luciuse, který křičel na Draca, jenž zase řval do éteru, ale o to hlasitěji. Narcisa si všimla Blaisova příchodu a tázavě na něj pohlédla. Blaise jen skrytě vzdychl.

„Uvědomuješ si, že ta mrcha teď není vůbec k ničemu?‟

„No já za to vážně nemůžu!‟ zařval Draco, tvář rudou vztekem.

„Luciusi!‟ vyštěkla Belatrix. „Draco s tím nemá nic společného! Copak nevidíš, o co jde? Ten Nottův kluk potřebuje okamžitě srovnat do latě. To mrně ze sebe dělá něco, co vůbec není!‟

„Jak jsi mu mohl něco takového dovolit?‟ ignoroval Lucius svou švagrovou. „Měls ji na starosti. U Merlina, uvědomuješ si vůbec vážnost situace?‟

„Drahý,‟ nahnula se Narcisa k Luciusově boku, „i kdyby na tu dívku dohlížel dnem i nocí, Theodor by si jistě našel chvilku, aby jí mohl ublížit. Ať už bychom udělali cokoliv…‟

Belatrix rozezleně strhla se stolu podnos s lahůdkami, které sotva někdo stihl nakrojit. „Odmítám tu být, až to náš pán zjistí, varuju vás, že –‟

„Bravo, drahá švagrová,‟ zpražil ji Lucius zlým pohledem. „Výborně podporuješ rodinné vztahy.‟

Belatrix se místo odpovědi nafoukla.

Narcisa se nakonec zvedla od stolu a pokynula Blaisovi, aby ji následoval. Její pohyb ale neunikl manželovi.

„Kam si myslíš, že jdeš?‟ tázal se nevěřícně. „Ještě jsme neskončili!‟

Narcisa mu položila ruku na rameno. „Ty zvládneš jistě křičet i za mě a já potřebuji pomoc odnést krabice se šampaňským na dnešní charitativní ples. Právě dorazily,‟ pronesla a mezitím si Blaise stihl dopřát pořádný doušek kávy a sousto toustu s marmeládou.

„To mají dělat skřítci,‟ zaprotestoval pochmurně Malfoy.

„Luciusi Malfoyi!‟ okřikla jej Narcisa. „Nepřichází v úvahu, abych nechala skřítky manipulovat s dvaceti krabicemi prvotřídního Dom Pérignon. Ti by zvládli leda něco ukrást nebo rozbít.‟

„Charitativní ples?‟ skočil jim Draco do řeči a vyštěkl nevěřícným smíchem. „Tahle podělaná rodina má vážně smysl pro humor.‟

Jeho žert zřejmě Luciuse nepotěšil, protože na něj obrátil veškerou svou pozornost a zcela zapomněl na svou ženu a Blaise, kteří využili příležitosti a neslyšně se vykradli ven.

„Ano, Draco, charitativní ples,‟ vyprskl Malfoy. „Ve prospěch lékouzelníků při svatém Mungovi.‟

Mladík zvedl obočí. „A co ti zpropadení lékouzelníci udělali tak úchvatného, že si zasloužili takovou poctu?‟ zeptal se, zrovna když jeho otec dopíjel pohár zředěného vína.

„Pomáhají ministerstvu testovat nové lektvary a zaklínadla. Ale potřebují prostředky a subjekty – dvě věci, které jsme my schopni jim poskytnout.‟

Draco vytřeštil oči, když pochopil. „Chceš jim darovat pokusné králíky?‟ vyplivl opovržlivě.

Lucius cuknul rameny. „Potřebujeme uvolnit místo, držíme zde až příliš nepotřebných vězňů. Vložíme je do rukou vědy, to je mnohem prestižnější osud, než o jakém se mnohým z nich vůbec mohlo snít.‟

Draco zaťal zuby. „Samozřejmě…‟

„A díky tvé nepozornosti a nezpůsobilosti máme o jednu nepotřebnou osobu víc,‟ pokračoval Lucius a propaloval svého syna smrtícím pohledem.

Belatrix se do toho v tu chvíli vložila. „Dej mu s tím už pokoj, Luciusi,‟ zabodla vidličku do uzené slaniny. „Máme několik dní, abychom ten problém stihli probrat a vyřešit. Pán opustil Londýn a nevrátí se dřív než za týden, to nám poskytne čas…‟ Hlas se jí postupně vytratil pod silou představy, že by měla před Pánem zla něco skrývat.

„Nemáme jinou možnost,‟ zavrčel Lucius a znovu se obrátil ke svému synovi. „A co se týče tebe, radil bych ti, aby ses ze své chyby poučil, protože další taková by mohla skončit exemplárně.‟

„Jistě, otče,‟ procedil Draco a sledoval Luciuse, jak opouští místnost. Když s Belatrix osaměli, vyměnili si pohledy.

„Vážně? Charitativní ples?‟ řekl Draco tiše a teta vyštěkla nepříjemným smíchem.

„Můžeš být Smrtijed a zároveň mít smysl pro humor, to se nevylučuje…‟

Draco se ušklíbl.

*

Blaise následoval Narcisu na zadní dvorek, kde na chodníku stálo seskládaných dvacet beden šampaňského. Skřítkové už pracovali na krabicích s jiným alkoholem a levitovali je dovnitř kuchyní.

Narcisa se ujistila, že je nikdo nesleduje, otevřela jednu z krabic a vytáhla skleněnou lahev bez etikety. Podala ji Blaisovi.

„Obdržela jsem dnes ráno dopis od Severuse, kde mi vše vysvětlil. Samozřejmě jsem už měla svá podezření…‟ Krátce vzdychla. „Posílá tuto lahev s Mnoholičným lektvarem. Je maximálně koncentrovaný, máte dvanáct hodin na obnovení dávky. Bude to stačit?‟ zeptala se a Blaise přikývl. „Co se děje s Dracem?‟

Blaise se při pohledu na ni cítil nesvůj. Někdy se v něm dalo číst jako v otevřené knize. „Všimla jste si?‟ promnul si obličej.

„Byl úplně mimo sebe, když vešel do jídelny, musela bych být naprosto zabedněná a necitlivá jako můj drahý manžel, abych si ničeho nevšimla,‟ podotkla Narcisa.

Blaisovi zacukaly koutky. „Zabedněný a necitlivý?‟

Paní Malfoyová zvedla obočí. „Opravdu na to mám odpovídat?‟ Zvedla ruku před ústa, asi aby neviděl její úsměv.

„Abych to zkrátil,‟ spustil Blaise, „Grangerová s Dracem se chytli. Ona chtěla vědět, proč jí pomohl, když ji tak zatvrzele nenáviděl, a on jí nechtěl nic říct… no a pak ji políbil.‟

Narcisa zavřela oči a zavrtěla hlavou. „S veškerou něhou a ohleduplností Malfoyům vlastní.‟ Opravdu slyšel sarkasmus? „Takže?‟

„Vrazila mu. Docela dost,‟ dodal lakonicky.

„Ovšemže. Pošetilec,‟ zamumlala. „A?‟

„Urazil ji a odešel. Grangerová vůbec neměla ponětí, jak si to má vyložit,‟ přiznal Blaise a uchechtl se.

Narcisa si uhladila záhyby sukně šatů. „Malfoyovští muži nikdy nebyli důvtipní, co se týče projevování citů. Ale já si to vykládám jako součást jejich šarmu.‟

„Nebo taky ne…‟ zašeptal a přistál mu lehký pohlavek.

„Dost bylo vtipů,‟ usmívala se. „Byla bych ti povděčna, kdybys dokázal všechny tyto krabice přenést do kuchyní. Samozřejmě bez magie. Kouzla mají ničivé účinky na šumivá vína. Toto je jedno z nejlepších šampaňských, byla by ho věčná škoda…‟ Roztomile se usmála a spěšně zmizela v hlubinách Manoru.

Blaise se ocitl sám, s lahví lektvaru v ruce, s řadou krabic drahého cuvée, které čekalo, až je vlastními silami odnese, a s protivným červíkem v hlavě.

*

Gregory Nott a jeho žena Romilda seděli na pohovce před krbem ve své londýnské vile. Romildin šálek čaje se jí v ruce chvěl, a tak jej odložila na podšálek. Porcelán cinkl a narušil tíživé ticho, které v místě přetrvávalo.

„Zase se zamkl v pracovně?‟ zeptala se Romilda tiše, a když její manžel přikývl, tvář jí potemněla.

Skousla si spodní ret a mávla hůlkou, aby odhalila jakéhokoliv možného vetřelce, ačkoliv to byl zbytečný krok vzhledem k tomu, že jedinými obyvateli domu byla ona, Gregory a jejich syn, momentálně zahrabaný v knihách na druhé straně vily.

„Měli bychom promluvit s ostatními, Gregu…‟ zašeptala Romilda, ale manžel umlčel její slova mávnutím ruky.

„Aby ho mohli poskvrnit v očích Pána? Viděla jsi, co musel udělat ten Zabiniho syn, aby se zachránil,‟ prohlásil Nott a jeho žena sklopila oči.

„Děsí mě…‟ přiznala téměř neslyšně a propletla si prsty, aby se jí přestaly chvět ruce. „Když se mu podívám do očí, už nevidím svého syna. Gregu, ujišťuji tě, ten, kdo bydlí pod naší střechou, už není naším synem.‟

Gregory Nott udeřil pěstí do stolu. „To je jenom babské fňukání,‟ zavrčel. „Zkrátka se stává mužem. Silnějším, odhodlanějším. Od kdy je v této zemi zločinem mít ambice?‟

Romildiny oči ztvrdly. „Když tyto ambice překročí hranice určené Pánem zla, potom ano, může to být zločin.‟

Gregory Nott si pohrdavě odfrkl a odvrátil se. Také se domníval, že Theodor překračuje meze, ale promluvit s jakýmkoliv jiným Smrtijedem nebo Voldemortem by nevyhnutelně znamenalo rozsudek smrti. A přese všechno Theo stále zůstával jeho jediným synem. Bylo jeho povinností jej chránit, ať už to bude stát cokoliv. A navíc… je to jenom dítě. Obyčejný dospívající chlapec, který zkrátka testuje svoje limity, nic víc…

O pár metrů dál seděl Theodor se zkříženýma nohama na podlaze, obklopený rozvinutými svitky a levitujícími listy pergamenu. Povzdychl si a promnul si oči, než pohlédl na hodinky. Bude půlnoc. Půlnoc a já se pořád neprokousal ani desetinou knih o černé magii, nespokojeně v duchu zabručel. Postupuje moc pomalu. Příliš pomalu.

Theodor vždy nenáviděl pomalost. Jako dítě zanevřel na hry založené na trpělivosti a oblíbil si ty, které vyžadovaly bryskní úsudek. V Bradavicích vždy plnil úkoly na poslední chvíli a nenechával si ani čas na kontrolu, což mu nikterak neubralo z výborných známek. Proto to odhodlání vytěžit maximum z černé magie zesílilo, až ho nakonec zcela ovládlo. Jenže celý proces postupoval tak pomalu, že už ho to začínalo fyzicky zatěžovat. Pracoval na tom dva měsíce a zatím zvládl jedinou učebnici o osmi stech zaklínadlech. Jistě, bylo to o dost víc, než uměl kdokoliv jiný, ale jeho apetit neznal hranic a čím více studoval, tím mocnějším se cítil.

Theodor zatnul zuby. Takhle to dál nejde. Ta pomalost byla nesnesitelná. Chtěl sílu a taky ji získá. Koneckonců, když chtěl, aby Blaise spáchal vraždu své sestry, dosáhl toho. Chtěl Grangerovou, vzal si ji. Proč prostě nevyužít osvojených znalostí a nezískat to, co chce, mrknutím oka?

Theodor cítil, jak se mu zrychluje dech a končetinami mu proběhlo chvějivé teplo. Podvědomě věděl, co má dělat. Položil dlaň na otevřenou knihu. Jako přilepený k inkoustu na pergamenu se koncentroval na sílu obsaženou v knize, v každém slově, v každém písmenu. Nejdřív si připadal jako blázen, ale ta pulzující horkost ho nutila setrvat.

Zalapal po dechu překvapením, když ucítil spojení. Původně se zdálo, že přímo jeho tělo vyzařovalo vlny tepla, ale pak se ukázalo, že je vysílá kniha, a ta síla pronikala do každé jeho buňky. Pokusil se odtáhnout, ale svazek šel s ním, držel silou vlastní magie na jeho dlani, jako tlakem vody na přehradu v údolí. Alespoň takový pocit z toho měl, z té síly, z té prudkosti. Bylo to neskutečně opojné. Opojnější než cokoliv, co dosud zažil. Ještě lepší, než pohled na tělo té divošky, když se skácelo na podlahu Manoru. Ještě omamnější než pohled na Malfoye, když ho viděl brát si tu nebelvírskou chudinku. Mnohem čarovnější.

Po pár minutách se podtlak uvolnil, kniha jeho ruku pustila a Theodor padl na záda a lapal po dechu. Celé tělo mu vibrovalo v extázi, jako by jím probíhaly výboje elektřiny. Svět se točil jako po propitém večeru, s tím rozdílem, že žaludek se tentokrát nebude ráno bouřit. Když se mu vidění ustálilo a znovu nabyl smysly, posadil se, podíval se na knihu a vytřeštil oči. Stránky byly bílé. Prudce je obracel, div je nepotrhal, dech se mu zadrhával v hrdle, ale po inkoustu nikde ani památky. Prázdná. Kniha zůstala úplně nepopsaná.