Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13.  Mnoho šťastných návratů – 2. část

„Vše v pořádku, Severusi?“

Severus zamračeně vzhlédl, když se Potter přizval a během oběda si přisedl. Všichni obyčejně jídávali s dětmi, ale Severus se často posadil stranou a ponořil se do vlastních myšlenek nebo papírování, což se nelišilo od jeho zvyků v Bradavicích.

„Pottere,“ reagoval klidným hlasem, ale do očí se mu nepodíval. Tuto odpověď řadil mezi slušné, alespoň když přišlo na Pottera.

„Podívejte, Hermiona a Lenka jsou přes oběd na Příčné kvůli nakupování, tak jsem si říkal, že je vhodná doba, abych vám to řekl.“

„Řekl co?“

Potter ztlumil hlas do šepotu. „Příští úterý má Hermiona narozeniny a jak ji znám, nezmínila se vám.“

Severus cítil, jak mu z hlavy odtekla krev.

„Ne,“ přiznal pomalu, „nezmínila.“

„Jak jsem si myslel, ale to ona nikdy, nebojte. Tak teď už to víte. Nechám na vás, co s tou informací uděláte.“

Severus odložil vidličku na stůl příliš hrubě, až Potter nadskočil a všechny děti se otočily jejich směrem. Jeden Severusův pohled je vrátil zpět k jejich talířům.

„To bychom měli?“ zasyčel. „Hodíte mi tuhle bombu do klína a pak mě necháte rozhodnout, ‚co s tou informací udělám‘?“ Ani náznak, co od něj Potter očekává? Copak na něj kuje nějaké pikle? Ani Severus by svého největšího nepřítele nenechal takto na holičkách.

„Trochu nervózní, co?“ Potter se chápavě usmál. „Jen klid. Hermiona na narozeniny nic nečeká. Nedospěla do sentimentu, když za nejlepší kamarády měla dva kluky.“

Severus by Pottera nejradši zabil. Takže nic od kamarádů nečeká. Severus by si rád myslel, že je víc než jen kamarád. Což by vytvořilo jistá očekávání… nebo ne? Ale co by Hermiona očekávala?

Rád si sám sebe představuješ za víc než přítele, zatímco jsi nejspíše ještě míň, našeptával hlásek. Pravděpodobně se ti nezmínila, protože by narozeniny ráda strávila s kýmkoliv jiným. Severus zavrtěl hlavou, aby ho umlčel.

„Pottere…“ začal Severus tiše. „Já pro ni nejsem zrovna… jen kamarád, že?“

Potterovi se rozzářily oči a usmál se. „Ne, to asi nejste. No, pak byste jí asi chtěl něco obstarat. Víte, rád vám pomůžu, jak jen budu moci…“

Severus probíral všechny možné únikové cesty, které dokázal vymyslet, nakonec se rozhodl pro ignorování. Raději se nebude nikoho ptát na radu. Láskorádová byla v této oblasti nejspíš k ničemu, Longbottom byl k ničemu ve všech oblastech, ale Potter ji znal líp než kdokoliv. Jeho však opravdu nechtěl o nic prosit. Nerad někomu zůstával dlužný protislužbu, natož Potterovi.

„Udělal bych to pro ni, ne pro vás,“ nabídl Potter. „Vím, že je vám odporná představa, že mi něco dlužíte.“

Opravdu začínal být tak čitelný? Láskorádová byla dost zlá, ale teď už i Potter dokáže odhadnout, co si myslí.

Jak pokořující.

V tomto případě s hláskem musel souhlasit.

Potter jej poplácal po rameni. Uf. „Žádný strach, Severusi, pomůžu vám. Kdysi jsem musel přežít první narozeniny s Ginny a věřte mi, celou noc jsem se koupal v ledovém potu a doufal, že nic nezvrtám. Ale vy máte štěstí v tom, že Hermiona neví, že víte, takže asi nic nečeká, tudíž cokoliv podniknete, bude v pořádku.“

Jen přítomnost čtrnácti dětí Severusovi zabránila odčarovat Potterovi jazyk z pusy.

ooOOoo

Večer po vyučování se Hermiona hnala ze schodů na Grimmauldově náměstí s hlavou pohřbenou v knize, když narazila do dvou hřejivých objektů, které držely třetí, kroutící se.

„Harry! Ginny! Co tady děláte tak pozdě?“

„Hlídáme děti,“ vysvětlila Ginny a předala Jamese Harrymu, aby mohla kamarádku obejmout. „Všechno nejlepší k narozeninám.“

„Díky, Gin,“ Hermiona stále nějak nechápala, proč jsou kamarádi tady. „Ale co myslíte tím hlídáním dětí?“

„Ty a já dnes máme nějaké plány,“ pronesl hluboký hlas za jejími zády. Otočila se k Severusovi, který měl na sobě kabát a v ruce držel její. „A raději bychom měli jít, pokud je chceme splnit.“

„Plány?“

„Máš dnes narozeniny, ne?“

Hermiona tam stála jako opařená. Neřekla Severusovi, že má narozeniny, a nečekala nic, i kdyby o nich věděl. Zrovna se neusmíval, ale v očích mu zářilo – vypadal, jako by opravdu chtěl dělat něco spolu s ní, nebo pro ni. Usmála se na něj a přijala kabát, který jí přehodil přes ramena.

„Tak to bychom asi měli raději jít,“ odvětila Hermiona. Severus jen mlčel, otevřel dveře a gestem ji pobídl ven. Uniklo jí, že si s Harrym vyměnil pohledy, Harry se s mrknutím usmál a Severus jen protočil očima.

„Jestli se něco stane, dozvím se to,“ řekl Severus na rozloučenou.

„Nepřeju si zemřít,“ odpověděl Harry.

Jakmile byli venku, ucítila Hermiona, že ji Severus vzal za ruku a vtáhl si ji do náručí.

„Všechno nejlepší,“ zašeptal a oba je přemístil.

Potter mu řekl, že Hermiona není ani materialistická, ani se nezajímá o velká romantická gesta. Zřejmě k tomu neinklinovala před válkou a po ní ještě méně. Perfektní. Severus nebyl dobrý ani v jednom.

Potter mu také řekl, že Hermiona nemiluje nic tolik, jako dobré jídlo a bezpečné, tiché, klidné místo. Žádné lesy, zřekla se jich po měsících ve stanu při honbě za viteály (Severuse překvapilo, jak dlouho ti tři strávili ve stanu – opravdu to bylo pět měsíců?). Dávala si pozor na davy a uzavřené prostory, kde se nemohla snadno dostat k východu. A na veřejnosti neustále sledovala lidi kolem připravená na potíže.

Žádné dary, žádná příroda, žádné cizí otevřené prostory, žádné uzavřené prostory, žádné davy. Severus se rozhodl, že existuje jen jedna možnost.

V tuto roční dobu se ochladilo už i v Londýně, ale pobřeží v Brightonu měla postihnout nepřirozená vlna tepla. Měsíc ubýval a nebylo třeba bát se vlkodlaků. Vše, co potřeboval, měl zastrčené v kapse u kalhot (žádný hábit, ne dnes) a Hermionu v náručí. Doufal, že vybral moudře.

„Kde to jsme, Severusi?“ zeptala se Hermiona, jakmile se s nimi přestal svět točit. Vzal ji za ruku a vedl ke kraji aleje, do níž je přemístil.

„Brighton,“ odpověděl tlumeně. Stiskl jí ruku a pokračoval: „Neboj se, jsme v bezpečí.“ Mlčky ji vedl ulicí k pobřeží, které bylo bohudík liduprázdné. Pokradmu seslal několik protimudlovských kouzel, aby to tak i zůstalo. Koneckonců, obezřetnosti není nikdy dost.

Toho večera moře klidně šplouchalo a nocí se nesl pouze zvuk tichého pleskání vln o písek. Měsíc svítil v měkkém příšeří; obloha barvy barvínku temněla do inkoustově černé. Naštěstí na nebi nepluly žádné mraky. Zanedlouho se rozhoří hvězdy, zvlášť pokud Severus podle plánu ztlumí pouliční lampy.

Vedl ji k pobřeží, do dostatečné vzdálenosti, aby je nezalily vlny, a z kapsy vytáhl kapesník. Švihnutím hůlky jej přeměnil na velkou deku a položil ji na zem. Vzal Hermionu za ruku a pozval ji k posezení. Z kapsy vytáhl košík zmenšený na velikost náprstku – po dalším švihnutí jej zvětšil na piknikový.

Severus si řekl, že není sentimentální nebo romantický. Jen vzal Hermionu ven na místo, ze kterého nezešílí. I Potter souhlasil, že by mohlo jít o dobrou volbu. Ale Merline, kéž by nepřemýšlel, jestli po hlavě nespadl do romantického románu.

S ní a se všemi dětmi v domě se už téměř nepoznával.

Hermiona vypadala klidně a šťastně. Zjevně nečekala, že tuto příležitost nějak vyzdvihne, natož aby ji vzal na večeři pro dva u moře pod měsíčním svitem.

Severus měl za to, že šlo pravděpodobně o jejich první skutečné rande.

„Severusi, tohle je…“ Hermionin hlas se vytratil zabarvený emocemi. „Jsem dojatá.“ Pustila jeho ruku a nakoukla do košíku. „Měl jsi tolik starostí.“

„Kéž bych mohl říct, že ano, ale neměl jsem vůbec žádné problémy. Ten proklatý domácí skřítek připravil jídlo a já jen vymyslel místo, kde si ho v soukromí užijeme. Omlouvám se, že jsem přišel jen s tímto.“

„Neomlouvej,“ odvětila Hermiona. „Je to vše, co bych mohla chtít.“

Dlouho nic neříkali a jedli v družném mlčení. Upíjeli víno, které jim Krátura zabalil, Severus po chvíli seslal znovunaplňující kouzlo, přemýšleli o poslední příležitosti, kdy spolu seděli u pití. Nebe temnělo a jedna po druhé se začaly rozsvěcovat hvězdy.

„Co obyčejně děláš, když máš narozeniny?“ zeptal se nakonec a vklouzl jí rukou kolem ramen.

Povzdechla si a opřela se o něj. „Od války nic. Opravdu jsem k nim nechtěla přitahovat pozornost, ani jsem o nich nechtěla přemýšlet. Kdyby ses mě zeptal, kolik mi je, musela bych se zamyslet.“

„Proč?“

„Protože v mé hlavě, většinu času, jsem stále osmnáctiletá uprchlice, která ze dne na den přišla o přátele a rodinu,“ vysvětlila smutně. „A s každým dalším rokem si uvědomuju, kolik času uběhlo a jak se od všech vzdaluji. Ten fakt, kolik času uběhlo, mě občas děsí. Proto když si narozenin nevšímám, můžu toto ignorovat.“

Severus zpanikařil a napadlo jej, že Pottera vůbec neměl poslouchat.

„Ale,“ pokračovala, „tohle je vážně nádherné. Nic podobného jsem dřív nikdy nepodnikla. Tady – v moři je jednoduchá krása a něco věčného. Nutí mě to myslet si, že… možná bych se neměla cítit provinile, protože žiju. Možná bych si měla užívat života. Kdybych umřela, chtěla bych, aby mí kamarádi žili stejně jako dřív. Jaký smysl má život, když se ho bojíme žít, že?“ Upřímně se na Severuse usmála a zvedla hlavu, aby jej měkce políbila. „Děkuji ti, Severusi. To je ten nejlepší dárek, který jsi mi mohl dát.“

„Prozření?“

„Něco takového.“

„To jsem rád,“ oddechl si. Noc temněla a než by použil oheň, který by přitáhl pozornost, Severus se spolehl na světlo měsíce odrážející se od hladiny vody. Temnota a stíny pro něj znamenaly bezpečí. Temnota dovolila, aby se trochu uvolnil a popustil emoce, které v sobě tak hluboko a tak úspěšně skrýval, až zapomínal, že existují. Tady, ve svitu měsíce a hvězd a mírumilovné melancholie moře a povzbuzený jejími rty zabarvenými vínem poznal, že může mluvit upřímně jako té noci u krbu.

„Zasloužíš si být šťastná, Hermiono… Chci, abys byla šťastná.“

„S tebou šťastná jsem,“ odvětila.

Severusovi se vybavilo, co mu řekl Potter: „Hermiona je křehká. Není na náhodné známosti, ale taky nechce skončit zraněná. Jestli jste jí už neřekl, že je pro vás něco víc než dočasná známost, mohlo by být dobré, aby se to teď dozvěděla.“

Také měl na paměti, co mu před desítkami let řekla matka, když jej viděla zkormouceného kvůli Lily. „Odvážnému štěstí přeje, Severusi.“

„A já jsem šťastný s tebou – šťastnější, než jsem byl za mnoho let. Ale… něco ti musím říct.“

Cítil, jak se Hermiona napjala, a pro uklidnění jí stiskl ruku. Myslí si, že to s ní chceš skončit zrovna na její narozeniny, popichoval hlásek. Ty teda máš reputaci, Snape.

Jen seber odvahu a povede se všechno, pobídl se a ignoroval posměšky vnitřního hlasu.

„Poslední měsíce našeho… společného času jsme to cosi mezi námi striktně drželi v ložnici. Nijak jsme to nepojmenovali, ani o tom nemluvili. A i když to bylo báječné, už mi to nestačí.“ Otočil si ji v náručí čelem k sobě a doufal, že ho odvaha neopustí. „Hermiono, chci s tebou mít opravdový vztah. Nechci otevřené projevy lásky na veřejnosti nebo před dětmi, nechci chodívat na dvojitá rande s Potterovými, ani nic neslibuji ohledně budoucnosti, ale vím, že chci, abychom byli pár v každém smyslu toho slova.“

Hermionu to překvapilo, ale z očí jí zářilo jedině štěstí. Přikývla. „Já taky, Severusi. Všechno to chci. Ale…“

„Záleží mi na tobě,“ přerušil ji tiše, protože se bál, co by mohlo následovat. „Záleží mi na tobě opravdu hodně a chci být tím, kvůli komu budeš šťastná a zapomeneš na hrůzy, které jsi prožila.“

„To chci i já, Severusi. Ale…“

„Ale?“ Zadržel dech a připravil se na odmítnutí. Alespoň jsem zabojoval…

„Bojím se,“ přiznala slabě. „Bojím se, že to bude bolet.“ Byla nervózní stejně jako on.

„Hermiono… Řekl jsem ti sice, že nemůžu nic slíbit ohledně budoucnosti, ani nemůžu slíbit, že ti nikdy neublížím, protože se to bezděčně může stát, ale slibuji, že udělám všechno, abych předešel tomu, že se vyplní tvé obavy. Víš, že jen tak nerozdávám svoji oddanost a důvěru, ale ty oboje máš.“

Děláš ze sebe blázna, varoval jej hlásek. Jen tě odmítne.

„Severusi,“ zašeptala Hermiona. Upírala na něj pohled, který odrážel třpyt hvězd a měsíce stejně jako oheň z krbu té noci, kdy byli spolu poprvé. „Už roky žiju ve strachu. Dokázal jsi mě inspirovat natolik, že jsem zariskovala profesionálně, a jsem ráda, žes to udělal. Myslím… na toto jsem čekala dlouho. Chci být s tebou. Chci tě brát jako partnera, ne přemýšlet o výrazu, kterým bych tě popsala pokaždé, když na nás pomyslím. Snažila jsem se zatajovat city, protože jsem se bála, že by nebyly opětovány. Už dřív jsem se zranila…“ Severus věděl, že mluví o Weasleym.

„Nemusíš se bát, Hermiono,“ utěšoval ji Severus a vzal její tvář do dlaní. „Slíbila jsi mi, že moji důvěru nezradíš. Já ti věřím. A slibuji ti to samé.“ Políbil ji jemně, opravdově, hluboce.

„Mnoho slibuješ na muže, který mě varoval, že neslíbí nic,“ škádlila jej.

Usmál se, skutečně usmál poprvé toho večera. „Nutíš mě porušovat všechna svá pravidla,“ poznamenal tiše. „Možná nastal čas je naprosto přepsat.“ Opět ji políbil.

„U mě taky,“ pravila.

„Hermiono… můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě, drahý,“ odpověděla. Drahý. Něžnost. Usmál se naplno.

„Přestěhuj se na Grimmauldovo náměstí. Napořád.“

„To není otázka.“

„Prosím. Chci, abychom spolu zůstávali každou noc, v mém pokoji, v mé posteli. Spolu. Odstěhuj se z bytu, stejně tam nikdy nejsi. Vystěhuj se z pokoje, v mém je víc místa a soukromí. Buď se mnou.“

Hermioně překvapeně zablesklo v očích, pak zmateně a pak štěstím. Přikývla. „Dobře,“ souhlasila tiše.

Jen zajišťuješ podmínky, aby se ti dostalo zklamání, pravil hlásek.

Sklapni, přikázal si Severus. Tohle už nemusím poslouchat.

Hlas zmizel.

Severus si ji přitáhl a naplno a vášnivě ji políbil. Nakonec se přetočil nad ni, přitlačil ji na deku. A za zvuků moře se měsíc osvobodil ze svého úkrytu. Jejich ruce byly všude. Ale ještě byl natolik při sobě, aby si uvědomil, že jsou stále na veřejnosti. Sebral dost sebeovládání, aby se stáhl, než jej přemůže potřeba.

„Vezmi mě domů, Severusi,“ vydechla. Přikývl. Nechal zmizet deku i koš a oba je přemístil. Nemyslel na nic jiného než na postel v pokoji pána na Grimmauldově náměstí. Síla jeho soustředění je přemístila přímo do postele a u Hermiony vyvolala smích.

„Chce to opravdu mocného kouzelníka, aby prolomil svá vlastní protipřemisťovací kouzla,“ zazubila se.

„Určitě jsem ti už ukázal, jak mocný dokážu být.“

„Ach ano, to jsi dokázal mnohokrát. Ale uvítala bych poněkud… osobnější ukázku,“ vybízela jej. Ohledně tohoto byl rychlým žákem.

Ztuha polkl. Zatlačil ji do postele, lehl na ni a přešel k právě tomu. Znovu a znovu.

ooOOoo

Nebyli si jistí, čím to je, ale něco na Grimmauldově náměstí šlo Jamesovi k duhu a ten usnul dřív a s mnohem menšími problémy než obvykle. Harry a Ginny toho využili a odpadli na pohovce s pusami dokořán a rukama propletenýma již o půl sedmé večer. Lenka odeslala všechny děti do postelí.

Zavrtěla hlavou, když je uviděla. Tihle měli být její posila? Smutné. Usmála se a přikryla je dekou. Pak krbem zavolala Nevillovi a řekla mu, že Snape je na noc jinde. Potterovi se ani nehnuli, když Neville hlasitě zdolával schody za svojí přítelkyní a zabouchl dveře do její ložnice.

A tak té noci bylo Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct plné – čtrnáct dětí si užívalo zřídkavého spánku bez nočních můr – Hermiona a Severus v jeho ložnici slavili a demonstrovali své nově přiznané city – Neville a Lenka v její ložnici sdíleli pár ukradených hodin, než se on bude muset vrátit do Bradavic – a Harry s Ginny, novopečení rodiče, sdíleli blažený spánek v obývacím pokoji se synem v náručí.

Když se následujícího rána Potterovi probudili s rozcuchanými vlasy a nejistýma očima, opatlaní slinami, Harry našel na konferenčním stolku cár pergamenu, na němž se špičatým písmem Prince dvojí krve skvěla napsaná dvě slova. Usmál se, když je přečetl.

Děkuji Vám.

PP: „Jen napni odvahu, co stačí šroub,“ Makbeth, v překladu E. A. Saudka.