Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Středa, 17. srpna

15:00 - doma

Měl jsem mimořádné ráno. Ještě teď vypadá vše jako v mlze, třebaže se dotyčné události staly jen před několika hodinami.

Zaprvé – zapojil jsem se do rvačky, za druhé – jsem nezaměstnaný! Nedělám nic polovičatě, že?

Dnešek byl posledním dnem slečny Moranové v mé společnosti. Předpokládalo se, že ji propustím, jelikož dokončila trénink, načež půjde za Wilsonem, aby probrala další krok ve své kariéře uvnitř oddělení, a následně nadobro zmizí ze sféry mého vlivu. Právě jsme procházeli její složku a kontrolovali, zda je vše v pořádku, když vyletěly dveře z pantů.

Oba jsme zvedli oči k divoce vypadajícímu Ronaldu Weasleyovi. Vlasy měl zcuchané a tvář neoholenou. Nedíval se na mě, mračil se na slečnu Moranovou.

„Říkala jsi, že nic neřekneš,“ zasyčel chraplavě.

Sepjala ruce v klíně. „Promiň? Nějak nechápu.“

Weasley vykročil. „Hermiona, ví to…“

Také já jsem vykročil, kdežto slečna Moranová rozhořčeně vybreptla: „Nic jsem jí neřekla!“

Weasley se začal tvářit výhružně, takže jsem si odkašlal. „To byla má práce,“ uvedl jsem věc na pravou míru, neboť jsem se nebál přiznat svůj podíl.

Otočily se ke mně dva páry očí.

„Vy?“ vydechl Weasley nevěřícně. „Co, doprdele, vy s tím máte společného?“

Pokrčil jsem rameny. „Myslel jsem, že by měla vědět, jaký její manžel doopravdy je.“

Weasleyho tvář se zkroutila zuřivostí. „Vy-!“

Kolébavě vykročil směrem ke mně, ale já držel pozici.

„Vy-“ vyplivl. „Víte, co jste provedl?“

Možná jsem zvedl obočí na důkaz nedostatku mého zájmu…

„Víte,“ pokračoval zuřivě, „co jste zkazil?“

„Já nespal s jinou ženou, že?“

Vražedně přivřel oči. „Parchante! Jako byste vy nikdy neudělal chybu, že, Snape? Řekněte, kolikrát jste litoval svých činů! Jestli vám projde vražda, proč bych já měl pykat za jednu bokovku?“

Poslední slova přerušil kývnutím pěstí směrem ke mně. Ukročil jsem před úderem a nemohl jsem odolat; odstrčil jsem ho a sledoval, jak se kácí přímo na můj stůl.

Byla to zábava!

Než se narovnal, měl jsem hůlku v pohotovosti.

Slečna Moranová jen stála a tiskla si ruce. „Pane Snape, ehm, Rone, prosím, mohlo by se to -“

Zbytek jejích slov se vytratil, když ke mně Weasley s neškodným zavrčením vypustil kouzlo. Nemusím zmiňovat, že minul, ale přesto jsem, přirozeně, pokládal za právoplatné bránit se vlastním zaklínadlem.

Podařilo se mu je blokovat, ale odrazilo se o jednu z kartoték, až se rozletěla. Pohled na rozprsknuté pergameny mě nedráždil, naopak, cítil jsem se osvobozeně. To ovšem Weasley nemusí vědět, pochopitelně.

„Ty malý chachare, vypadni z mé kanceláře, než přivedu bystrozory.“

„Vyser si voko, Snape!“ zařval a vrhl se na mne. Chytil mě za hábit a oba jsme narazili do zdi. Podařilo se mi nerozbít si hlavu o cihly, ale neocenil jsem, že jsem musel vynaložit jisté úsilí.

Než stihl zamrkat, jednou rukou jsem ho chytl pod krkem a druhou jsem mu vrazil hůlku do hrudi. „Odezírej ze rtů, Weasley – jdi-do-prdele.“

Oči se mu vzpurně rozšířily a já ho vystřelil do chodby, kde stál Wilson a vše sledoval.

„Severusi?“ zeptal se omráčeně.

Reflexivně jsem uvolnil sevření, ale byla to chyba, protože ten pazneht využil své náhlé výhody a nějak se mu podařilo dát mi ránu. Pěstí narazil do mé lícní kosti a já potlačil bolestivé zavrčení.

Slečna Moranová hlasitě zalapala po dechu, Wilson si cosi zamrmlal a Weasley vypadal lehce zděšeně tím, co provedl.

Mračil jsem se na něj, vztekem jsem ztěžka dýchal a zvedl jsem hůlku. „Jestli se ke mně znovu přiblížíš, Weasley, bude to poslední krok tvého života, je ti to jasné?“

Neumožnil jsem mu odpovědět. Švihl jsem hůlkou, takže proplachtil dalšími dveřmi a tvrdě přistál na dlažbě, až vyjekl.

„Důrazně žádám vysvětlení, co se tady děje, Snape!“

Obrátil jsem se k Wilsonovi. Uvnitř mě se vzdouval iracionální hnus. „Ano, to byste rád, že?“ zeptal jsem se hrubě a dotkl jsem se tváře, jestli krvácí. Nekrvácela.

„Chci vás vidět v kanceláři. Na mém oddělení nebudu tolerovat pěstní souboje! Není to správné a nemohu dovolit, aby se jeden z mých zaměstnanců zapojoval do tak neprofesionální aktivity! Máme nějakou reputaci -“

„Wilsone, na vaše pitomé oddělení z vysoka seru!“

Šokovaně na mě zíral – dokonce i mne to překvapilo. To prohlášení ze mě vypadlo dřív, než jsem je stihl zpracovat. Ale nelituju toho. Pohlédl jsem na binec v mé kanceláři a nic pro mě neznamenal. Zřejmě ve mně něco konečně prasklo, protože už jsem ten pohled nemohl vystát.

„Je mi naprosto putna. Tady jsem skončil. Najměte si někoho jiného na tuto nevděčnou robotu.“

Vypochodoval jsem dveřmi – když jsem překračoval ukňučeného Weasleyho, nadzvedl jsem hábit a potlačil nutkání nakopnout ho do panděra – a zamířil přímo k výtahu. Lucinda stála sklíčeně u stolu.

„Severusi?“ zeptala se nejistě, ale já ji ignoroval.

Nepochybně bylo z mé strany nedbalé předložit výpověď takovým způsobem, ale muselo se to stát. Už jsem nemohl strávit ani vteřinu v té pitomé kanceláři obklopený pitomci jako Wilson. Každý má kritický bod a já jsem zjevně dosáhl svého.

Přemístil jsem se domů a vůbec jsem nepřemýšlel: ‚Bože, co to dělám?‘

Cítil jsem jen úlevu.

Kromě toho jsem už dávno věděl, že bych měl něco udělat; jestli jsem chtěl udělat právě toto, nemělo váhu. Ale jednalo se o snadné rozhodnutí, teď už mi nebude ministerstvo užírat žádný čas.

A tak jsem zabalil pár věcí, protože se zatím přemístím do hrabství Yorkshire. Stěží inspirující vyhlídka, ale navzdory pochybnostem je to pravděpodobně správná věc.

Často to neříkám jen tak, bez zábran.

Ale ano, k čertu s Grangerovou, je to správná věc.