Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Sobota, 20. srpna

11:35 - Yorkshire

Ještě jsem neslyšel nic z ministerstva ohledně mého odchodu. Nedorazil ke mně žádný hulák od Wilsona.

Pravděpodobně se mě zbavil stejně rád jako já jeho. Vyhráli jsme oba.

Ale počkat. Hergot, kdy já co vyhrál?

Ani nemohu říct, že by přestěhování k otci nějak zvedlo moji náladu. Ano, nemusím se už izolovat v útrobách oné bombastické instituce slující ministerstvo. Nemusím den za dnem interagovat s pitomými idioty, jsem pánem vlastního času a mohu si s ním dělat, co chci.

Ale stále se cítím neměnně iritovaný a frustrovaný.

Může za to jediné. Otec je hašteřivý víc než obvykle. Jako by otevíral pusu, jen aby si stěžoval. Musím se uchylovat k dlouhým procházkám vždycky, když mě přepadne nutkání jej uřknout. Teď už znám pobřeží možná i líp než Grangerová.

Jsem tady teprve tři dny, proboha! Uá!

Popravdě řečeno, v tomto stavu by otec měl ležet v nemocnici nebo pod patřičným lékařským dohledem. Ale on nepůjde.

„Chceš sa ňa zbavíť, co?“ vyštěkne, kdykoliv to navrhnu. „Chceš ňa gdesi zavříť, abych tam otrčíl paprče! Se mnú je ámen! Nech ňa aspoň umříť doma!“

Co bych na toto měl říct?

A navrch tomu všemu ještě dumám nad svým zaměstnáním, respektive jeho nedostatkem.

Život v zahálce mi nesvědčí, už teď se nudím k zbláznění.

Musí existovat něco produktivního, čím bych se mohl zabavit, zatímco trčím na tomto místě. I když ve výběru jsem limitován, protože mi tu většinu dní courá mudlovská sestra. Musel jsem zajistit, abych po sobě nenechával žádné známky magie. Musel jsem se také z větší části vzdát hábitů. Už tak mě považuje za podivína, i když mě ani nezahlédla v mém kouzelnickém rouchu, či – Merlin chraň – stát nad kotlíkem. Ještě teď vidím, jak se tvářila, když mě přistihla kuchat cosi na kuchyňském stole.

Mudlovské oblečení nesnáším. Cítím se v něm bizarně vystavený na odiv. Ale… ta sestra mi nevadí. A taky chodit tady okolo s širokou vázankou kolem krku mému otci moc nepomáhá v připamatování, který rok máme.

Ve dnech, kdy mám na sobě hábit, se otec vždycky hluboce zamračí. „V čem si to nahastrošený?“ ptá se obvykle a prohlíží si mě odshora až dolů, jako bych právě spadl z Marsu.

Často se ani neobtěžuji mu odpovědět.

Jaký to má smysl? Toť otázka mého života.