Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

Sobota, 10. září

17:00 – Kde asi myslíte?

Dnes jsem ze sebe udělal pořádného hňupa.

Ráno jsem zahájil odhodláním zabavit se co nejdéle. S tímto cílem jsem se odvážil do garáže a sedl do auta. Chtěl jsem se projet. Uvnitř vozu jsem ale okamžitě odhalil problém.

Auto nemířilo správným směrem.

Věděl jsem, že na tuto situaci existuje prosté řešení, nějak jsem ale tušil, že je lepší si nejdříve osvojit jízdu vpřed, než se pokusíte o couvání.

Dnes jsem se však cítil nepokořitelně, tak jsem se vrátil pro učebnici slečny Moranové (nějak jsem nezvládl ji vrátit) a vyhledal jízdu dozadu. Nevypadalo to složitě. Jen musíte jet pomalu.

Zapnul jsem motor a prostudoval vrchol řadicí páky. Okamžitě jsem si všiml ‚R‘ přesně tam, kde mělo být. Brnkačka. Pamatoval jsem si vše z lekce s mým otcem – sešlápnout spojku a zařadit zpátečku. Prosté. Sešlápl jsem jemně příslušný pedál a uvolnil ruční brzdu. Jednoduché. Podíval jsem se zadním oknem, spojku trochu povolil a bylo to; jel jsem. Žádný problém. Už jsem byl na silnici, když jsem si uvědomil, že budu muset popřemýšlet o otočení, jinak bych zamířil mimo cestu do živého plotu. Žádný strach. Otočil jsem volantem a…

Jejda.

Otočil jsem jím příliš brzy. Cosi zaskřípalo a já se podíval dopředu. Levý předek auta drhl o zeď… To mě tak překvapilo, že mi noha nešťastnou náhodou sklouzla ze spojky, takže jsem zoufale stiskl brzdu – příliš silně – a auto se s trhnutím zastavilo. Motor zhasl.

Teď už vím, že jsem asi měl kontrolovat i přední výhled, ne jen ten zadní.

„Dobře,“ řekl jsem si s vědomím, že jsem tak trochu v loji. Auto zůstalo úhlopříčně na výjezdové cestě, zadek trčel na silnici a jedna strana byla přimáčknutá ke zdi.

Otočil jsem klíčky v zapalování a vydal se obhlédnout škody. Přešel jsem před auto a zkoumal rozbité světlo a dost poškrábaný lak. Pár mávnutí hůlkou to spraví. Po pár mávnutích a švihnutích opravdu jako by se nic nestalo.

Nebyl to nadějný začátek, ale nenechal jsem se odradit. Vrátil jsem se do auta a bez další nehody jsem dokázal odjet od zdi na silnici. Nakonec – po troše tápání a alarmujících zvuků auta – jsem se rozjel dopředu. Zařadil jsem dvojku a pak trojku a uvolnil jsem se – řídím!

Musím říct, že jsem se cítil dobře. Bylo pěkné rozhlížet se po svištící krajině. Nebyl jsem si samozřejmě jistý, jestli nejedu příliš rychle; koneckonců jsem neměl představu o povolené rychlosti.

Brázdil jsem silnici dobrých deset minut a minul místo, kam jsem dojel s otcem. Bylo to prima, dokud jsem v protisměru neuviděl blížit se jiný vůz. Málem mě potkal nával paniky. Silnice byla tak na jedno auto. Co jsem měl dělat?

Naštěstí druhé auto zpomalilo a přibrzdilo na kraji, takže jsem kolem něj dokázal vděčně prohučet. Možná je výraz ‚prohučet‘ trochu přemrštěný, ale, no, nemusel být daleko od pravdy…

Vzal jsem si ten okamžik váhavosti k srdci a rozhodl se, že by mohlo být nejlepší zamířit domů. Nemůžu utíkat, dokud se nenaučím chodit. Bohužel následování mé vnitřní rady přineslo další děs – vyhlídku na nutnost otočit auto na úzké polní cestě.

Dokázal jsem auto zastavit. Nesporně docela kvapně zastavit, ale zastavení to bylo. Samozřejmě jsem četl o otočení ve třech krocích, ale…

Bože.

Naprosto jsem to zbabral.

Pohroma nastala, když jsem couval napříč cestou. Špatně jsem použil spojku a auto vystřelilo dozadu děsivou rychlostí. K tomu přidejte množství výmolů a…

Tedy…

Zjistil jsem, že se nacházím mimo cestu zabodnutý v travnatém příkopu.

Vypnul jsem motor a odolal nutkání třísknout hlavou do volantu. Situace se nezdála nenapravitelná – napadlo mě auto z té prekérní situace odlevitovat.

Ale než jsem se nad tou akcí stihl zamyslet, k mé hrůze ze zatáčky vyjela mudlovská policejní motorka a mířila mým směrem. Doufal jsem, že policista nebude očekávat něco nezvyklého, ale samozřejmě to byla pošetilá naděje. Motocykl zastavil a policista z něj slezl. Horečně jsem hledal hůlku, ale sklouzla mi z palubní desky na podlahu. Než jsem ji stihl najít, ozvalo se zaťukání na okno.

„Jste v pořádku, pane?“

Himbajs.

„Můžete vystoupit z auta, prosím?“

Dvojnásobné himbajs.

Neochotně jsem otevřel dveře a vystoupil do podrostu. „Dobrý den, ehm, strážníku. Jsem v pořádku, jen jsem měl menší nehodu, to je vše.“

Policista pokývl a prozkoumal auto. Viděl jsem, jak zkontroloval známku STK nalepenou na registrační značce. Vypršela před třemi roky.

Trojnásobné himbajs. Měl jsem ji vyrobit.

Do kelu, proč mě nenapadlo mít hůlku po ruce? Jak se z této šlamastyky dostanu?

„Máte řidičský průkaz, pane?“

Čtyřnásobné himbajs.

„Ee, ne. Asi ho mám doma.“

Pokývl. „A toto je vaše auto?“

„Ano…“

Vytáhl si notes. „Můžete mi říct vaše jméno, prosím?“

Pětinásobné himbajs.

„Je to nutné? Jde jen o…“

Odmlčel jsem se, protože jsem málem spolkl jazyk. Pořád nemůžu uvěřit svému (tragickému) osudu. Za ramenem policajta jsem spatřil koho jiného než Hermionu Grangerovou, jak si to rázuje zpoza rohu!

Štěstěna mě dnes opravdu miluje, že? Děvka prodejná!

„Vaše jméno, prosím.“

„Ehm… Stanley,“ zamumlal jsem. „Stanley Pumphrey.“ Doprkvančic, proč jsem to jen řekl?

Potřeboval jsem tu šlamastyku vyřešit dřív, než k nám dojde Grangerová. Byla tím posledním člověkem, po kterém jsem tu teď toužil. Pravděpodobně se dobrovolně přihlásí, aby mi zaklapla želízka, pedant na pravidla to je.

Myslel jsem, že jméno a adresa budou jedinými požadavky. Jenomže policista se najednou vrátil k motocyklu a vytáhl podivnou plastovou věcičku.

„Pane Pumphrey, budu od vás chtít, abyste do tohoto dýchl.“

Jen jsem zíral.

Přistrčil mi ten předmět blíž. Tušil jsem, o co jde, ale…

„Je to pravidelný postup, pane.“

Zamrkal jsem. Chtěl zkontrolovat, jestli nejsem pod vlivem!

Říkal jsem si, jestli ta polovina láhve, kterou jsem včera večer zkonzumoval, nebude ještě přítomna v mém systému. A pak jsem si říkal, jak rychle bych se mohl ponořit do auta pro hůlku, než důstojník zareaguje. V té chvíli však už byla Grangerová jen několik stop od něj. Napadlo mě, že jsem vyřízený. Připravil jsem se na vyhlídku uvěznění za několik dopravních přestupků, když Grangerová, jíž si policista nevšiml, vytáhla hůlku a namířila mu jí do zad.

Seslala kouzlo Confundus. Policista rychle zamrkal a rozhlédl se.

„Jeli tamtudy,“ pravila Grangerová a ukázala směrem dál po silnici.

„Děkuji vám, slečno.“ Policista skočil na motocykl a vyrazil.

Tedy… Jen jsem zíral. Opět.

Ačkoli jsem byl trochu ohromený a hlavně uražený, že byla svědkem této situace. Ušetřila mě hodně trápení, ale dal bych přednost komplikacím s policistou než jejímu zapojení do mého bláznovství.

Přemýšlel jsem, co řekne. Předpokládal jsem, že by mohla začít s přednáškou o důležitosti dodržování mudlovských pravidel a předpisů a tak dále…

Ale neřekla nic. Podívala se na auto, pak na mě, a pak opět na auto, pak schovala tvář do dlaní a rozesmála se.

Smála se mně.

Vzplálo ve mně rozhořčení a přál jsem si ji odčarovat tam, odkud přišla, a nezáleželo mi na skutečnosti, že… mě právě zachránila před možnými problémy.

„Dostali jsme se do šlamastyky, že? Pojďte,“ pokynula přímo a pak…

Pak…

Skutečně nasedla do auta a zapnula motor!

Stáhla okýnko řidiče a řekla: „Mimochodem, vždy je dobré pořádně zatáhnout ruční brzdu, než opustíte auto.“

Prakticky jsem si spolkl jazyk, když poklepala hůlkou na volant a vůz vyrazil dopředu z příkopu zpět na silnici.

Není možné, aby se toto vše naučila od našeho posledního setkání. Ne. Očividně jsem byl v přítomnosti člověka, který ví moc dobře, co dělá.

Závěr proto zněl, že jsem byl podveden. Bože, jak já nenávidím vševědství ostatních! Pch!

Při zpětném pohledu mě tento incident alespoň uchránil před rozpaky nad posledním otcovým faux pas. Ale opravdu bylo lepší zabývat se místo toho rozpaky nad mým vlastním faux pas? Ne!

„Nasednete?“ Podívala se na mě otevřeným oknem. „Pojďte, ukážu vám, jak na to.“

!!!

Nijak jsem netoužil, aby mi jak na to ukazovala právě ona, ale chtěl jsem se jí na něco zeptat. Kromě toho, po této eskapádě už asi znova řídit nebudu. Dopáleně jsem zafučel a sedl na sedadlo spolujezdce.

„Proč jste mi tvrdila, že neřídíte?“ položil jsem otázku, zatímco rozjela auto. Sledoval jsem, jak zařazuje rychlost, jako by to byla její druhá přirozenost, a zamračil jsem se.

„Protože jsem věděla, že mě chcete vmanipulovat do stavu frustrace nad možností, že vy umíte něco, co já ne. Nicméně jste zapomněl, že jsem vás viděla řídit. Musím říct, že kdybyste svého otce opravdu bral k lékaři, vaší rychlostí byste se pravděpodobně teď teprve vraceli.“

Šestinásobné himbajs.

Zapletl jsem se do vlastních tenat. Je to chyba slečny Moranové. Má na mě špatný vliv.

Grangerová se pro sebe uchechtla a já se skoro natáhl, abych ji uškrtil. „Musíte přiznat,“ usmívala se pro sebe, „že jsem na to měla nárok poté, co jste na mě začal z ničeho nic křičet na Harryho párty.“

Málem jsem sebou trhnul. Nebylo to žádné z ničeho nic… nebo bylo…?

„Chtěla jsem to nechat zajít dál, ale když jsem viděla, jak po vás ten policista žádá dechovou zkoušku, musela jsem zasáhnout…“

Nešlo o nejzákeřnější pokus o pomstu, ale stejně, těžko to ocením!

„Ha, ha,“ pravil jsem ponuře.

„Víte vůbec, co znamená tady ta dopravní značka?“ zeptala se nečekaně a kývla k směrovému ukazateli. „Víte, jaká je povolená rychlost na takové silnici?“

„Víte, co udělám, když budete pokračovat?“

„Neměl byste v tom případě u lidí vyvolávat pocit průměrnosti, že?“

Bože, ta má co mluvit! Povýšenost je její druhé jméno!

Nedojela daleko. Zastavila vůz na travnaté krajnici na konci slepé silnice. Šlo o konec, protože dál za značkou ‚Nebezpečí‘ se cesta rozpadala. Inspirující podívaná, jestli někdy nějaká existovala.

„Dobře, dál nepojedu. Nemyslete si, je mi jasné, že toto auto nemá na veřejné komunikaci co dělat.“

Její blahosklonný tón mě začíná otravovat.

Už chtěla pokračovat, když očima na čemsi utkvěla. Na mojí učebnici řízení. Vzala ji a široce se usmála.

„Teď vše vychází najevo, že?“

Už se pobavila dost, rozhodl jsem se. Nastal čas pro zpětný úder a já věděl jaký, jen kdyby…

Udělala přesně to, co jsem očekával – otevřela knihu a já sledoval, jak očima přejíždí jméno na předsádce. Okamžitě jí z výrazu zmizelo veškeré pobavení, učebnici zabouchla a hodila ji zpět na palubní desku.

„Už vám půjčuje knihy? Jak příjemné.“

V lepší odezvu jsem nemohl doufat! Zatnula zuby a odhodlaně vyhlédla z okna.

„Víte,“ pravil jsem zamyšleně, „musím říct, že ačkoli je slečna Moranová ničitelka manželství, je také dobrá pracovnice.“

„Musíte?“

Všiml jsem si, jak zatíná nehty do volantu.

„Nepochybně je vševědka, ale z těch, které chybují na té správné straně nesnesitelnosti.“

Měla klouby tak bílé, že jsem se málem rozesmál. „Je vám dobře, slečno Grangerová? Mám pocit, že vám vychází kouř z uší…“

„Jsem v pořádku,“ vyštěkla automaticky.

Uchechtl jsem se a ona se na mě odvážila podívat, i když vypadala trochu zraněně. Možná jsem si ji neměl dobírat jménem ženy, která měla aférku s jejím mužem… Možná není s tou situací smířená tak, jak jsem si myslel… A opravdu nechci, aby kvůli mně měla komplexy. Mohla by skončit jako já.

„Nechte toho, Grangerová. Tu knihu jsem jí ukradl, ale nepochybuji, že to tak chtěla. Je to vševědka, ale neobyčejně soutěživá a nepříjemná.“

„Ach…“ začala rozmýšlet. „Takže jste se mnou hrál stejnou hru, že?“

„Vzdejte se té nadutosti – to vy jste tu hru zcela změnila.“

„Ano, změnila, že?“ poznamenala pyšně.

„Opatrně, toto auto je docela malé – nechci, aby vám tu někde uvízla hlava.“

„Na to je Splaskací lektvar, ne?“ odvětila bodře.

Má odpověď na všechno, že?

„Chcete řídit zpátky?“ zeptala se po chvíli a mám podezření, že se málem udusila potlačovaným smíchem.

Ne. Zcela jistě ne. Nechtěl jsem ze sebe udělat ještě většího pitomce, tak jsem jen zavrtěl hlavou. Kromě toho asi dávám přednost tomu být pouhým spolujezdcem.

Cestou k otcovu domu jsme nepromluvili. Po návratu a zaparkování auta jsem byl trochu rozladěný. A ne proto, že by mě hryzalo, jak mě musela zachránit. Ve skutečnosti – znepokojivě – mé prvotní rozpaky vybledly tak, že mi nevadilo být jejím dlužníkem. Rozladila mě skutečnost, že jsem si – jak se obávám – užil rozhovor s někým jiným než mým mlčenlivým otcem.

Nicméně oznámila, že má ‚věci na práci‘.

Jen jsem zavrčel. Já jen stěží budu něco dělat, že?

„Je váš otec vzhůru?“

Ta otázka mě zaskočila. „Ne. Je v nemocnici kvůli nějakým testům.“

„Aha.“ Vydala se na silnici. „Řekněte mu, že jsem se zastavila, ano?“

„Proč?“ vyhrkl jsem ostře.

„Proto jsem šla tudy. Pozval mě na čaj.“

Usmála se a odkráčela, zatímco já mohl jen zírat. U všech rohatých, o co jde? přemýšlel jsem tupě.

V jakém možném vesmíru chodí Hermiona Grangerová na čaj s mým… otcem?

Mým otcem!

Proč?

Vploužil jsem se do domu, jako by mě někdo praštil do břicha. Jakékoliv zbytky sebeúcty, které jsem ještě vlastnil, byly naprosto zničeny tímto okamžikem uvědomění. Uvědomění, že Grangerová nepřišla za mnou, ale přišla za mým podrážděným, sebestředným, invalidním otcem.

Ne…

Nejsem si jistý, jestli existuje možnost, jak se dostat z této nejnižší z nejnižších úrovní.

Jen…

Jen se mi prostě nedostává slov.