Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Tato kapitola měla být částí té následující a předcházet událostem v ní – ale hádejte, kdo se rozepsal?

Kapitola 15. U Tří košťat

Ten týden se ukázal být předlouhým.

Nepřišel by mu tak zlý, kdyby měl potěšení z vyučování, které by jej rozptýlilo. Ale Bradavicemi vládly velikonoční prázdniny a najednou se objevil nedostatek způsobů, čím se zabavit. Takže Remus známkoval, dokud bylo co známkovat. Remus četl, až mu z pohledu na písmena bylo zle. Remus jedl dostatečné množství jídla, aby byly madame Pomfreyová a Molly Weasleyová u vytržení.

Ale hlavně, Remus měl starosti.

Felisha se neozvala, ale to jej nepřekvapilo. Podle znění posledního dopisu byla pravděpodobně komunikace uvnitř a ven z Ústavu monitorovaná, což znamenalo, že jakýkoliv pokus o zkontaktování by ji nejspíš zničil. Její mlčení znamenalo, že má dost rozumu, aby nevyvolala podezření. A přestože si Remus lámal hlavu, jak najít diskrétní, ale rychlý způsob setrvání v kontaktu, dosud nic nevymyslel. Neměl jinou možnost než počkat do soboty.

Mohl jen doufat, že na setkání s nimi dorazí bezpečně. Mohl se jen modlit, aby vyvázla se zdravou kůží.

Kdyby se ukázalo, že je zodpovědný za jakoukoliv její újmu, nikdy by si to neodpustil.

Remus však nezůstal bez korespondence. Tonksová se pravidelně ozývala, ačkoliv její zprávy sestávaly většinou z různých frustrovaných tirád o tom, jak je těžké z někoho vymáčknout jakékoliv informace o zaměstnancích a klientech Ústavu pro zdivočelé. Brumbál si Remuse zavolal do kanceláře v pondělí. Sdělil mu, že ačkoliv Severus Snape opravdu přiznal, že Croll je starý přítel matčiny rodiny, není si vědom, že by měl spojení se Smrtijedy. Nicméně se na to podívá.

Následujících pár klidných dnů dalo Remusovi dost času, aby si srovnal myšlenky týkající se zaměstnanců Ústavu. Stále nějak nedokázal zformulovat jednoznačné podezření o identitě utajeného Smrtijeda v Ústavu a ve hře zůstávali dva podezřelí – přestože Rebečino chování bylo skutečně zneklidňující, zapadalo do šablony zvědavosti vědce a zdravé averze vůči vlkodlakovi, který ohrozil jejího syna. Na jeho osobním seznamu by vedl Croll, nebýt faktu, že Snape popřel povědomí o nějakém jeho spojení se Smrtijedy. Remus znal jediného dalšího zaměstnance, Aylwarda, který měl dost vysokou prověrku, aby měl přístup ke Kaneovi o samotě, ale ten muž byl záhadný jako sfinga. Na této frontě neměl žádné stopy.

Pátek přinesl překvapení – Reynard jej krbem zavolal a informoval jej, že dorazil dopis od Rolfa Lupina s omluvami, že nedělní oběd musí být odložený o týden. Nejstarší syn byl odvolán na naléhavou obchodní cestu po Evropě a jedna z dcer prohlásila, že jí práce nedovolí odejít. Ale oba přislíbili, že následující víkend si udělají volno, takže oběd stačí posunout. Rolf doufal, že to nezpůsobí problémy.

Reynard nedokázal zakrýt zklamání, Remus však úspěšně zatajil úlevu. Zbavilo jej to alespoň jedné bezprostředně hrozící starosti.

Přišla sobota a Remus stále nevyřešil výpadek komunikace s Felishou. Pohled na Mariettu Edgecombeovou s kuklou na hlavě, jak se po snídani unaveně vleče z Velké síně, mu připomněl jistý letní rozhovor s Harrym o jeho práci v BA a jak udržovali kontakt. Remus ihned přejel očima nebelvírský stůl, ale hledanou osobu neviděl. Zamířil tedy do knihovny.

Jak doufal, našel Hermionu Grangerovou, kterak se za stolem u okna nahýbá nad několika velkými a hustě popsanými knihami a čmárá si poznámky na pergamen.

„Ahoj, Hermiono.“

Cítil se provinile, když nadskočila, rozlila na pergamen inkoust, hlavou střelila nahoru a upřela na něj překvapené oči.

„Profesore Lupine!“ zvolala a s nakrčeným nosem popadla hůlku, aby zamumlala kouzlo k likvidaci toho bince. „Vylekal jste mě!“

Remus se jemně usmál a posadil se na protější židli. Pohlédl na ni přes hromadu knih, do kterých byla zcela zabraná. „Omlouvám se,“ pravil upřímně. „A nerad ruším tvá studia, ale na něco se tě potřebuji zeptat. Na kouzlo, které jsi provedla pro BA.“

Zamrkala překvapením nad možností, že by učitel mohl přijít za ní kvůli akademické informaci, ale v jejích očích se jednoznačně odrážela pýcha. Na okamžik by Remus přísahal, že se i napřímila.

„Jistě, pane profesore,“ přitakala rázně. „Co potřebujete vědět?“

Remus se předklonil a snížil hlas. „Je to už nějaká doba, co Harry zmínil, že jsi vynalezla jakýsi tajný způsob komunikace v BA. Doufal jsem, že bys mi o něm něco řekla.“

Jestli se o Hermioně dalo něco s jistotou říct, pak že nebyla natvrdlá. „Má to co dělat s Ústavem?“ zeptala se stejně tiše.

Remus se natáhl přes stůl a naklonil se nad jednou z knih, jako by zkoumal dívčinu práci. „Ano,“ očima neopustil stránku, po níž opatrně přejížděl prstem. Jen doufal, že není poblíž nikdo, aby si všiml, že jde o text z lektvarů. „Mám… spojence v personálu. Potřebujeme nějaký způsob, jak zůstat ve spojení, ale tak, aby nemohl být sledovaný nepřátelskými elementy. Jeho pošta se monitoruje a pravidelná setkání jsou také podezřelá.“

Hermionino obočí se nakrabatilo, jak také předstírala, že je zcela zabraná do knihy před nimi. „Neposílali jsme zprávy,“ přiznala a nepřítomně obrátila stránku. „Seslala jsem proměnlivé kouzlo na falešné galeony, aby ukázalo čas našeho dalšího setkání. Zahřály se, když se objevilo datum. Ale všichni jsme znali místo a co to znamená, takže jsme se nemuseli ničeho bát.“

Remus si zamyšleně poklepal na rty. Přestože byla ta myšlenka prostá, měla své možnosti. „Ale jestli je kouzlo v pořádku, bude fungovat i na krátké zprávy,“ přemýšlel nahlas. „Nepotřebujeme moc. Stačí čas a místo setkání, nebo jen slovo varování. Můžeš mi ukázat to tvé kouzlo?“

Hermiona se usmála. „Jistě, pane profesore. Ale asi není nejlepší nápad to zkoušet uprostřed knihovny…“

„Samozřejmě, že ne.“ Remus najednou vyskočil. „Doufám, že to pomohlo, Hermiono,“ pokračoval hlasitěji. „Jestli potřebuješ cokoliv dalšího, příštích pár hodin budu v kabinetě. Zastav se, budeš-li mít nějaké další otázky.“

Hermionin úsměv mu prozradil, že pochopila. „Děkuji, profesore Lupine,“ odvětila vesele. „Budu to mít na paměti.“

O hodinu později se Remus stal hrdým vlastníkem tří stříbrných srpců, které po začarování času a místa začnou hřát. Hermiona Grangerová je opravdu výjimečně chytrá mladá dáma.

A konečně nastal večer. Remus se hbitě vydal bradavickými pozemky a co nejveseleji zamával Hagridovi, když mířil k bráně. Pod pravým pilířem na něj nicméně čekalo překvapení.

„Nazdárek, Remusi.“

Špičaté růžové vlasy prořízly mírné slábnoucí světlo. Ze srdcovité tváře zářil drzý úsměv.

Remus si s povzdechem dal ruce v bok a bojoval s návalem podráždění. Vždyť říkal… „Myslel jsem, že se máme setkat U Tří košťat.“

Tonksová se narovnala a přešla k němu. Stále se široce usmívala, ale teď již významně. „Jsem si jistá, že sis to myslel. Ale jestli trochu podumáš, určitě si také vzpomeneš, co říkal Brumbál o tvém osamělém potulování se kolem. A protože nemám v úmyslu, abys zmizel mezi Bradavicemi a Prasinkami, přišla jsem ti dělat společnost.“

Remus významně zvedl obočí. „Vlastně – zmizení mezi Bradavicemi a Prasinkami jsem měl v úmyslu. Nejsem vždycky příliš unavený na přemístění, víš. A nepotřebuju doprovod.“

Úšklebek Tonksové se přetavil do ryzího úsměvu. „A co starostlivou kamarádku?“

Remusova mrzutost zmizela. Koneckonců, snažila se jen pomoci.

Usmál se. „Ta by byla fajn. Připravená k přemístění?“

Tonksová naklonila hlavu. „Před hospodu?“

Remus přikývl. „Jedna, dvě…“

Na tři se do večerního ticha ozvala dvě prásknutí. O chvilku později je téměř oslnila světla Tří košťat.

Za loket jej popadla ruka – Tonksová se nečekaně zjevila u jeho boku. „Vidíš, potřebuješ doprovod,“ informovala jej vesele. „Byl jsi skoro tři stopy mimo.“

„Díky.“

„Není zač. Jdeš?“

Rychle vešli dovnitř. Jak se dalo očekávat od sobotní noci, U Tří košťat bylo narváno starými i mladými – rychlý pohled a několik skloněných hlav Remusovi stačilo, aby poznal, že pár mladších tváří by tady možná sedět nemělo. Nebýt velikonoční prázdniny, musel by udělit tresty. Takto se jen pousmál a následoval Tonksovou k madame Rosmertě za barem.

„Felisha říkala, že se pokusí zarezervovat pokoj,“ zašeptala mu Tonksová do ucha. „Protože bydlí v Ústavu, ráda občas trávívá noc mimo, ale ne vždy k tomu dostane povolení. Zeptáme se Rosmerty, jestli pokoj zamluvila.“

Rosmerta je rychle diskrétně informovala, že Felisha Hathawayová se skutečně zapsala na pokoj číslo tři u horního konce schodiště. „Dorazila asi před hodinou,“ tlumeně jim sdělovala hostinská a hlučně jim podávala dvě o sebe cinkající láhve máslového ležáku. „Čeká na vás.“ Najednou přidala na hlasitosti. „Jistě, pane profesore. Tady ho máte.“ Demonstrativně natáhla ruku a do dlaně mu upustila klíč. „S přítelkyní můžete použít pokoj číslo čtyři. Užijte si ho.“

Remus cítil spalující oči studentů a statečně bojoval s horkostí ve tváři. Po jeho boku se překvapivě zrudlá Tonksová kvůli jeho výrazu potýkala se smíchem.

„Rosmerto!“ zasyčel tlumeně. „Co to…“

Hostinská se významně usmála. „Dělám vám krytí,“ odpověděla přeslazeně a tiše, ale oči jí hravě přeskakovaly mezi nimi dvěma. „Koneckonců, Bradavice nejsou přímo místem, kde by se mladý pár jako vy dva mohl… ehm… scházet. A polovina vesnice už beztak ví, proč sem tak často chodí profesor…“

„Rosmerto.“ Remusův tón byl zdvořilý, ale přísný, aby předešel dalším odhalením o svém kolegovi. Prakticky cítil, jak studenti natahují uši a jak zvědavě zírají, ale přinutil se k úsměvu. Už tak se ocitl v trapné situaci, ale raději by nezachytil klevety, proč tady je. „Děkuji,“ reagoval hlasitěji.

Rosmerta se usmívala nezpochybnitelně přidrzle. „Užijte si!“ popřála hlasitě.

Remus ji právě podaroval svým nejzdvořilejším pohledem jednoznačně říkajícím ‚buďte zatracena‘, když na paži ucítil útlou ruku. S tím nejčtveráčtějším pohledem se na něj svůdně usmívala Tonksová.

„Pojď, zlato,“ našpulila ústa. „Nechci promrhat ani minutu s tebou.“

Než dorazili ke schodišti, Remus zformuloval sto sedmdesát šest různých způsobů, jak ji zamordovat.

Když zašli za zatáčku schodů, mimo dohled zvědavých hostů, Tonksová využila příležitosti a bezmocně se rozchechtala.

„Tvůj výraz!“ zvolala a visela mu na paži, jako by ve své hysterii jen tak mohla udržet vzpřímenou polohu. „Kdybych jen měla foťák, přísahám…“

Remus byl poněkud méně pobavený. „Zatracená Rosmerta,“ mumlal popuzeně. „Proč to udělala? Musela vědět, že tam sedí studenti.“

Tonksová se ušklíbla. „Ale bylo to srandovní. Nabral jsi ten nejúžasnější odstín růžové.“

Remus si hluboce povzdechl. „Ale nemusela…“ rozmrzele zafuněl. „Proč jsou ženské tak nepochopitelné?“ prohlásil neočekávaně.

Tonksová se na něj dlouze podívala. „Díky,“ protáhla ironicky.

Remus roztržitě mávl rukou. „Ty se nepočítáš. Tebe neberu jako ženskou.“

Hrozivě přivřené oči Tonksové mu jasně prozradily, že neřekl správnou věc. „Nepomáháš si, Lupine,“ pronesla temně. „Nabídla bych při kopání tvého hrobu nápomocnou ruku, ale ty si vystačíš sám.“

Remus se statečně sebral dohromady. „Myslím, že jsi moje kamarádka. Nemateš mě jako jiné ženy.“

Tonksová si odfrkla. „Nejsem si jistá, jestli je to dobré nebo špatné.“

Remus se toho záchranného lana chopil. „Je to dobře, věř mi. Říkáš, co si doopravdy myslíš. Proč i ostatní příslušnice tvého pohlaví nedělají to samé?“

Tonksová se rozpustile zakřenila – jednou rukou mu hravě rozcuchala vlasy.

„Protože bychom neviděly rozkošný výraz zmatku ve tvé tvářičce!“ zvolala. „A to je na tom všem to nejlepší.“

Remus si ji přeměřil. „Beru to zpět. Jsi ženská.“

Tonksová se rozzářila. „Rozhodně většinu času. Pokud mě povinnost nenutí hrát jiné role.“

„V duhově barevných ponožkách.“

„No promiň, nebýt mých ponožek, zabásli by tě.“

„Stejně mě zabásli.“

„Jen na noc.“

Došli na vrchol schodiště. Remus si volnou rukou nepřítomně uhladil vlasy. „Nicméně chápeš, co myslím,“ téměř zahořekoval. „Až se do společenských místností donese, že jsem šel nahoru U Tří košťat s ženou s růžovými vlasy a tričkem se Sudičkami…“

Nezpochybnitelný pokles teploty mu zastavil jazyk. Tonksová jej sledovala s náhlou, mrazivou podrážděností. Rukou jej tvrdě bouchla do ramene. „A co je špatného na tom, když tě vidí jít nahoru s ženou s růžovými vlasy a v tričku se Sudičkami?“

Ojoj.

Tak toto byla nebezpečná otázka, otázka z těch, které žádný muž nemůže zodpovědět správně, zvlášť v přítomnosti ženy, která na něj zírá očima naplněnýma hrozbou. Nicméně Remus se pošetile postavil vzniklé šlamastice čelem.

„No, nic,“ zvládl směle. „Ale nemám rád, když lidé něco předpokládají…“

Z očí Tonksové blýskaly výstražné signály. „A ty myslíš, že víc předpokladů by vzniklo ohledně ženy s růžovými vlasy a v tričku se Sudičkami?“

I kdyby měl Remus armádu začarovaných lopat, nemohl padnout hlouběji. „Ne,“ odporoval co nejopatrněji a nejdiplomatičtěji.

„Tak proč tě vyvádí z míry, že tě vidí jít nahoru právě se mnou?“

„Nevyvádí.“

„Ale ano, vyvádí.“

Jak, u Merlina, se dostal do tohoto? „Dobrá, vyvádí.“ Zahrával si s nebezpečím, ale Remus mu přesto čelil. „Ale jen proto, že jsi moje kamarádka. A byl bych si myslel, že pěkná mladá žena jako ty by měla být v rozpacích z toho, že je viděna se starým vlkodlakem jako já.“

„Jestli si teda myslíš tohle, tak jsi ještě pitomější, než jsem předpokládala.“

„Tonksová…“

Přišpendlila jej nevyzpytatelným pohledem. „Promiň, Remusi, prostě se mi nelíbí, že mého nejbližšího přítele vyvádí z míry, když je viděný se mnou.“

„Nevyvádí. Jenže…“

Co jenže Remus neměl nejmenší tušení. Ale před dalšími, ještě většími, problémy jej ušetřilo otevření dveří pokoje tři, které odhalily bledou a znepokojenou Felishu.

„Remusi!“ zvolala. „Konečně!“

Hádka s Tonksovou byla okamžitě zapomenuta. Remus se rázem uvolnil z jejího pevného sevření a spěchal k bývalé spolužačce.

„Felisho!“ zvolal. „Co se děje?“

Felisha ihned zavrtěla hlavou. „Ne tady,“ řekla. „Remusi, dnes jsem na něco přišla a strašlivě mě to děsí. Ale nebudu to probírat na chodbě.“

Remuse zamrazilo. Co teď?

„Pak půjdeme raději dovnitř,“ pokynul.