Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ulita

Beta abecedně: arabeska, Gabux, Lupina

Prohlášení: Harry Potter mi stále nepatří.

Poznámka: Jasně, přeskakuju docela značné časové úseky, ale upřímně, děje se to i v původní knize. Jinak by se ten rok neúnosně vlekl.

Kapitola 6.

Jakkoliv Harry toužil přijít na způsob, jak se spojit se Siriusem (koneckonců ho neviděl osm let a nebude před ním muset předstírat, že si jsou skoro cizí, jako to musel dělat před ostatními, které znovu potkal), uvědomoval si, že to není možné. Prozatím. Brumbál by mu nepochybně kontroloval poštu, jakmile by se dozvěděl o Siriusově útěku. Ne že chtěl slídit nebo něco takového, ale aby udržel Harryho v bezpečí před tím, co považoval za hrozbu. A u Dursleyových, kde neměl neustále za zadkem dohled, by tohle kontrolování bylo ještě horší. Ne, Harry musí počkat, dokud se mu Sirius neozve sám. Sirius se neměl jak dozvědět, že Harry už ví, jak to ve skutečnosti bylo s Pettigrewem, mudly a výměnou Strážce tajemství, což znamenalo problém. A také se přinejmenším letos bude muset na léto vrátit k Dursleyovým, protože vážně neměl kam jít, když paní Weasleyová trpěla tím nešťastným zvykem brát Brumbálovo slovo jako zákon.

Ze spousty důvodů se nemohl jen tak vydat na lov Pettigrewa, v neposlední řadě i proto, že se nikdy nenamáhal naučit kouzlo k odhalení zvěromága. Také by jako prvák skutečně neměl vědět, co to zvěromág vůbec je. Zatím se ani nestýkal s žádným z otcových přátel, takže se neměl od koho dozvědět, že se Petr mění v krysu, natož konkrétně v Prašivku. Kdyby to zvíře ukázal dospělým, nevěřili by mu. Prašivka by pak nejspíš v obavě z odhalení utekl k jiné kouzelnické rodině. Ať už se tím bude soužit sebevíc, musí počkat, dokud se mu Sirius neozve znovu.

Nedlouho po té příhodě o Halloweenu (kterážto jen přilákala ještě více pozornosti, ale jako vedlejší efekt přesvědčila Freda a George, že Percy nakonec není ztracený případ, když se na jejich eskapádě podílel) čekal Harryho jeho první famfrpálový zápas.  Nebyl nervózní jako Draco Malfoy. Ten, ač na jedenáctiletého kluka celkem talentovaný (a ten nejlepší, co Zmijozel nabízel), se s ním nemohl měřit. Vždyť Harry dokázal přehrát i Ginny, a to byla profesionální hráčkou famfrpálu. Kéž by se také byl přidal do některého z týmů. Místo toho se stal rovnou bystrozorem. Jenže když Voldemort padl, cítil morální povinnost pomoct s chytáním jeho stoupenců. Možná tentokrát, jestli se mu podaří ukončit válku rychleji, nebo (pokud bude dostatečně chytrý a padne mu do klína pytel štěstí) zabrání tomu, aby Voldemort v prvé řadě vůbec povstal, mohl by si zahrát tolik profesionálního famfrpálu, kolik jen bude chtít. A pak po třicítce (nebo tak nějak) odejde do famfrpálového důchodu a stane se bystrozorem. I když, jak o tom tak přemýšlel, stát se bystrozorem a vlastnit při tom jednu z nejmocnějších hůlek, která má navíc sklon přitahovat smrtelná nebezpečí, nebude asi nejlepší nápad. 

Hra začala celkem nevinně. Draco a Harry bezcílně létali a pátrali po zlatonce. Harry doufal, že se mu ji podaří chytit dřív, než Quirrella napadne zaklít mu koště. Osud však nesouhlasil. Ve vteřině, kdy konečně spatřil zlatonku, do něj Flint narazil a jedno z dvojčat poslalo na Draca potlouk. V tom zmatku zlatonka samozřejmě zmizela.

K Harryho rozhořčení sebou jeho koště po chvíli začalo škubat. Harry zasténal. Na tohle už zapomněl. Pokud teď něco rychle neudělá, Ron a Hermiona si vyvodí, že za to může Snape, a Harry se vážně nechtěl potýkat s precedentem, že všechno, co se zvrtne, budou všichni házet na hlavu Snapeovi. Nemluvě o tom, že ho nechce začít bránit dřív, než už nebude zbytí. Skutečně svého profesora lektvarů neměl rád a říkat o něm cokoliv pěkného mu způsobovalo nevolnost. A možná to od něj znělo malicherně, ale Snape byl v tomto ještě horší.

Nejlepší by bylo začít s protikletbou a doufat, že jeho a Snapeovo společné úsilí postačí na to, aby se koště uklidnilo. Škoda, že se na tento typ kouzel rozhodl zaměřit až později, takže ještě nevěděl jak na ně. Mohl zariskovat a počkat, zda se Snapeovi podaří Quirrella zastavit, ale nejasně si vzpomínal, jak se Quirrell zmiňoval o pouhých vteřinách, které Harryho dělily od pádu z koštěte, kdyby jej Hermiona nepovalila. A když na to přijde, proč pro všechno na světě se Quirrell pokoušel zabít ho na veřejnosti, a ještě tak očividně nenáhodným způsobem? Blbec.

No, jestliže nepřicházela v úvahu ani jedna možnost, mohl by zkusit něco nekonvenčního. Dole pod sebou zahlédl zlatonku. Poletovala vlevo od něj, ale mířila jeho směrem. Kdyby se to správně načasovalo…

Harry se vztyčil a seskočil z koštěte. Celý stadion zalapal po dechu, protože bylo jasné, že to Harry udělal záměrně. Jak padal vzduchem, doufal, že se dostane ke zlatonce dřív, než ho něco zpomalí (podobně jak to udělal Brumbál v zápase proti Mrzimoru ve třetím ročníku, když na hřiště vpadli mozkomorové). To ho přivedlo k dalšímu důvodu, proč je Quirrrell blbec – určitě by ho nenechali zabít se pádem. Vážně, proč se s tím prokletím vůbec obtěžoval?

A vskutku, začal zpomalovat. Ne! Byl tak blízko! Harry se zoufale přetočil, aby padal rychleji. Kousek, ještě kousek… Teď! Harryho ruka vystřelila a sevřela zlatonku. Zachytil výraz Snapea, který jen protočil očima nad tím, že se Harry stará víc o vítězství než o bezpečný dopad. Zřejmě ho jako jediného napadlo Harryho pád vůbec zpomalit, za což by mu měl být asi vděčný. Rozhodně udělá všechno, co bude moct, aby Snape přežil Voldemortův druhý vzestup a nestal se jedním z nejnenáviděnějších kouzelníků v Británii. (Nebo aspoň ne víc nenáviděnější, než už je mezi těmi, kteří neumí… ocenit… jeho jedinečný styl výuky. To tu vážně nemají nějaký seminář, který by museli navštěvovat všichni případní zájemci o učitelství, nebo tak něco?)

Harry dopadl zlehka na nohy, což ho překvapilo. Tak nějak předpokládal, že ho Snape pustí, až bude blíž k zemi a pomine riziko těžkého poranění. Pak si vzpomněl, že Snape je v létání docela špatný a tudíž, zatímco Harry přistál na zadku jen jednou nebo dvakrát, měl plno špatných zkušeností s tvrdým dopadem.

Harry triumfálně zdvihl zlatonku. V tu chvíli jej obklopil zbytek týmu.

„Dobrá hra,“ podařilo se mu říct Dracovi, zatímco jej Ron, Hermiona a (překvapivě) Neville táhli do Hagridovy hájenky. „Fakt jsem měl štěstí, že se zlatonka ocitla zrovna na dráze mého pádu, co?“

„Mohl za to Snape,“ vysvětloval Ron. „Hermiona a já jsme ho viděli! Ani na chvíli z tebe nespustil oči a šeptem přitom zaklínal tvoje koště.“

„Hlouposti,“ řekl Hagrid. „Proč by Snape měl něco takovýho dělat?“

„Nedělá přesně tohle, kdykoliv máme lektvary?“ zeptal se Neville.

Harry se zasmál. „Jo, no, ale tam ho trochu provokuju… Dobrá, tak hodně,“ dodal po Hermionině pohledu. „Ale nesnaží se mě kvůli tomu zabít a rozhodně není natolik pitomý, aby to zkoušel před celou školu. Kdyby chtěl, v klidu by mě otrávil.“

„Ale Harry, přece poznám, když se někdo pokouší někoho uřknout. Přečetla jsem o tom všecko! Nesmíš přitom z toho druhého ani na chvilku spustit oči, a Snape ani jednou nezamrkal, já jsem ho viděla!“ pokračovala naléhavě Hermiona.

„Jak už poukázal Neville, tak jestli sis nevšimla, Snape na mě zírá pokaždé, kdykoliv se ukážu v dohledu. Spíš se mi snažil zabránit v pádu. Chci říct, to, že není právě dobrým učitelem, neznamená, že se snaží svoje studenty povraždit. Kromě toho to on mě ve vzduchu zpomaloval, když jsem seskočil. Jen díky němu jsem si nic nezlomil.“

„Tak fajn, to beru,“ zkřížila Hermiona paže. „Když to nebyl Snape, kdo ti teda uřknul koště?“

„Quirrell.“

„Cože?“ vytřeštila oči Hermiona.

„Tak to je eště míň pravděpodobný, než ten nápad se Snapem,“ dodal nápomocně Hagrid.

A Ron na Harryho jenom zíral.

To Neville se dobral k otázce: „Proč si to myslíš? Vždyť profesor Snape je mnohem děsivější a zlověstnější než profesor Quirrell.“

„No právě,“ přitakal Harry. „Kdyby dával svou zkaženost prvákům tak okatě najevo, Brumbál by si pravděpodobně všiml.“ Harry se odmlčel. Brumbál měl tendenci sklouzávat k optimismu až na úroveň pošetilosti. „Přinejmenším by si všimla profesorka McGonagallová.“

„Ale neměl by Quirellovi důvěřovat, když je to taky učitel?“ zeptala se Hermiona.

Harry zavrtěl hlavou. „To ne, Quirrell je tu prvním rokem. Navíc jsem mluvil s některými staršími studenty, a prý je na postu učitele obrany nějaká kletba.“

Hermiona nevypadala přesvědčeně. „Kletba na pracovní pozici?“

Harry pokrčil rameny. „Jak jinak chceš vysvětlit, že už čtyřicet let na tomhle místě nikdo nevydržel déle než rok?“ Když na to Hermiona nenašla odpověď, Harry pokračoval: „A Snape to být stejně nemůže, protože to není jeho turban, ze kterého mě bolí jizva.“

Hermiona jen protočila oči. Harry by řekl, že ve stylu ‚Ty vole, už zase?‘

„Vždyť Snape ani turban nenosí,” zapojil se zmateně Ron.

„Přesně. Quirrell ho ale má a já se naučil nevěřit lidem v turbanech.“

„Kolik lidí v turbanu už jsi potkal, Harry?“ opáčila Hermiona.

„Hm, jen tohohle,“ připustil Harry. „Ale ten se mě právě pokusil zabít! A abych ti, Neville, odpověděl. Všichni už pochopili, že Snape mého otce skutečně s gustem nenáviděl, a o mně si myslí, že jsem Jamesovou reinkarnací. Matku ale nezmínil ani jednou. Uráží mě úplně vším možným, ale nikdy ne skrz ni, což je docela zvláštní. Nenapadá tě něco, Hagride?“

Hagrid, který vypadal znepokojeněji, než když se probírala představa Harryho vraždy některým z bradavických učitelů zaměstnaných Brumbálem, okamžitě vypálil: „Šak jó, vždyť byli velký přátelé, jakože tvoje mamka a Snape. Teda až do tý hádky v šesťáku.“

„Tak proč si na tebe zasednul?“ zeptal se znovu Neville.

„Vypadám přece jak táta, ne? Až na máminy oči. Copak sis nevšimnul, že do očí se mi nikdy nedívá? Kromě toho,“ ušklíbl se Harry, „taky mu nezůstávám nic dlužný.“

ooOOoo

Jednou po lektvarech se Ron, Hermiona a Neville na cestě do Velké síně potkali s Hagridem. (Neville se teď s nimi potloukal neustále, což Harrymu zvyklému na trojici připadalo zvláštní. Neměl by si začít zvykat, že se stal součástí čtyřčlenné party? Ani Ginny se nepodařilo mezi ně tři pořádně proniknout, co spolu začali chodit. Pravda, ta se o to pokoušela až od jejich šestého ročníku a ne hned v prvním.)

„Ahoj, Hagride, chceš, abychom ti nějak pomohli?“ zeptal se Ron ze zdvořilosti, protože sám nevěděl, jak by měl přispět.

„Ne, Rone, todle zvládnu sám, děkuju,“ odpověděl Hagrid a narážel na to samé.

„Uhnuli byste laskavě z cesty?“ protáhl za nimi Malfoy studeným hlasem. „Zkoušíš si přivydělat, Weasleyi? Nejspíš by ses taky rád stal hajným, až jednou v Bradavicích skončíš, viď – ta Hagridova bouda ti musí připadat jako palác proti tomu, nač jste u vás doma zvyklí.“

Harryho pohled se střetl s Nevillovým a oba popadli Rona, který se chystal vrhnout na Draca.

„Ty, poslyš, odkud vůbec víš, jak vypadá Ronův dům?“ zeptal se Harry. „Ty ho šmíruješ, nebo co?“

To Draca vyvedlo z míry. „Cože? Jasně že ne!“

„Já ti nevím, docela to tak znělo. Nemyslíš, Rone?“ snažil se Harry zatáhnout Rona do slovní místo do skutečné přestřelky.

„Taky se mi zdálo,“ souhlasil Ron, který se sice pořád snažil vytrhnout, ale začínal se uklidňovat.

„Navíc jsme už absolvovali jeden rozhovor o tom, že ne všichni můžou být vlastníky honosného sídla, ne?“ optal se Harry. „Upřímně jsem doufal, že potomci starobylých čistokrevných rodin budou oplývat lepší dlouhodobou pamětí.“

„To si pamatuju,“ souhlasil Neville, jehož krátkodobá paměť se výrazně zlepšila od doby, kdy přestal pociťovat tlak svých příbuzných, kteří to s ním sice mysleli dobře, ale úsudek měli zcela pomýlený (a to se Harry ještě dost krotil, vzhledem k tomu, kolik nereálných očekávání na Nevilla naložili). Nyní ho už netížila představa, že není hoden svých rodičů, navíc si našel přátele, kteří ho s nimi nesrovnávali. Pořád se nicméně bál profesora Snapea, který se právě objevil za Malfoyem.

„Co se tu děje?“ zeptal se medovým hlasem a oči upíral na vzpouzejícího se Rona.

„Vůbec nic,“ odpověděl Harry rozzářeně. „Jen přátelský rozhovor, zda náš původ ovlivňuje i naši paměť.“

„Jak mi tedy vysvětlíte chování pana Weasleyho?“

„No, Ron se jako čistokrevný cítí být uražen,“ vysvětloval Harry.

„Proč tedy není pan Longbottom rovněž uražen?“ otázal se Snape.

Harry pohlédl na Nevilla.

„Asi je to tím,“ přemýšlel rychle Neville, „že jsem dřív měl problém s pamětí.“ Odmlčel se. „Nebo ještě mám.“

Snape se podíval na Malfoye, který zůstával ticho a nechtěl přiznat, že to on začal s navážením. „Teď už jděte po svých, všichni, jak tu jste,“ vyřešil situaci Snape.

„Já ho snad zabiju,“ oznámil jim Ron.

„Udělej to ale, až provede něco, za co si to zaslouží,“ doporučila mu Hermiona, která věděla, že nemá cenu s ním v tomto stavu o čemkoliv diskutovat. „A mimochodem, vymyslel jsi to skvěle, Neville.“

„Díky,“ začervenal se.

ooOOoo

Když přišlo vánoční ráno, Harry před sebou spatřil větší hromadu dárků, než očekával. Samozřejmě, že byla menší než ta, kterou si v posledních letech zvykl vídat, ale rozhodně předčila tu, kterou obdržel ve svém prvním prváku.

„Šťastné Vánoce,“ řekl Ron rozespale, zatímco klopýtl o svou hromadu.

„Tobě taky,“ řekl Harry a zvedl první dárek.

Jak se tím probíral, vyklubala se z toho pěkná nadílka. Dostal dřevěnou flétnu od Hagrida, padesátipenci od tety Petunie (kterou dal Ronovi), výhružky smrtí od strýce Vernona (bezpochyby ještě důsledek rozlučkové rozpravy na nádraží), od Molly weasleyovský svetr a domácí fondán, čokoládové žabky od Hermiony, otcův neviditelný plášť od Brumbála, ‚101 lumpáren‘ od dvojčat, sadu na údržbu košťat od Draca a fotku mamky s tátou (spolu s Frankem a Alicí) od Nevilla. Harryho potěšil obzvlášť poslední dárek. Ano, tohle byl rozhodně lepší úlovek než minule.

Harry vzhlédl, když zaslechl Ronovo zalapání po dechu. „Harry… je to to, co si myslím?“

„Záleží na tom,“ zazubil se Harry, „co si myslíš, že to je.“

„Přece Nimbus 2000,“ vydechl Ron. „Ale… ale Harry, já ani nemám…“

„Tím se netrap,“ řekl mu Harry. „Tvoje mamka mi upletla svetr, protože mí příbuzní by se s něčím podobným neobtěžovali, a já jsem ti dal koště, abys měl výhodu při hře s dvojčaty, ta jsou vážně dobrá.“

Ron se zdál být rozpolcen mezi přijetím koštěte a dalším utápěním se v myšlenkách o charitě. Nakonec zvítězila jeho touha vlastnit alespoň jednou v životě špičkové koště. „Díky,“ špitl potichu.

„Ale no tak, k čemu by byli přátelé?“

Pak se dveře do ložnice rozlétly a dovnitř vtrhli Fred a George.

„Veselé Vánoce!“

„Dík za tu knížku, jak se stát zvěromágem!“

„Většina lidí nám dává jen knihy s legráckama…“

„…ty jsou super…“

„…ale nemůžeš je plně využít…“

„…protože ty nejlepší šprýmy musí být jen ty vlastní.“

Harry se pousmál. „Moc to neuspěchejte a buďte opatrní. Uvidíme, jestli to zvládnete, než dokončíte školu.“

„To se vsaď,“ domluvili se.

Kromě Rona a dvojčat obstaral Harry dárky i pro ostatní. Tlusté vlněné ponožky dal Brumbálovi (samozřejmě anonymně), knihu o bylinkářství Nevillovi, vlasovou kosmetiku Dracovi (bylo jasné, že Draco už teď věnuje svým vlasům péči, přesto si moc přál vidět jeho výraz, až bude dárek rozbalovat), ‚Dějiny bradavické školy‘ Hermioně (aby se už po nich nemusela obhlížet v knihovně), srpec Dursleyům na oplátku za padesátipenci a ‚Obludné obludárium‘ Hagridovi (však už věděl, že on tuhle knížku ocení).

„Co je to tady za kravál?“ strčil do dveří hlavu Percy.

Jeho bratři, kteří byli vtaženi do diskuse o svetrech, vzhlédli.

„P jako prefekt! No tak, Percy, vezmi si ho taky, my už je všichni máme na sobě, dokonce i Harry jeden dostal,“ odpověděl mu Fred.

„Hádám, že neslyšela, jak to s tím trollem bylo doopravdy, co?“ dodal George.

„Já – ne-chci –“ zahuhňal ještě Percy, jak mu dvojčata násilím natáhla svetr přes hlavu.

„A dneska taky nebudeš sedět s ostatními prefekty,“ řekl George. „Vánoce patří rodině.“

A s tím se všech pět vydalo na vánoční hostinu. Zvláštní, nezdálo se, že by s nimi Percy trávil čas neochotně. Alespoň ne v té míře, o jaké je chtěl přesvědčit.