Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

Úterý, 20. září

8:30

Pane bože. Sotva zvednu hlavu.

Nemůžu najít lék na kocovinu a ošetřovatelka tu bude do půl hodiny. Nahlásí mě sociálce, jestli mě uvidí v tomto stavu.

Vím, že ho někde tady mám… kde… Ach, možná bych ho měl přivolat.

Do řitě, kde mám hůlku?

…

Našel jsem ji zaklíněnou za židlí. Merline!

…

Do kelu. Našel jsem lektvar, ale téměř nic nezbylo.

No… Grangerová se bude muset obejít bez něj …

9:30

Tak, Grangerová je pryč, otec se hádá s ošetřovatelkou a já jsem konečně ve stavu popsat včerejší události.

Bylo to vážně divné.

Asi v sedm hodin večer se ozvalo zaklepání na dveře. Na prahu se obyčejně neobjevuje nikdo jiný než ošetřovatelka a v poslední době… Grangerová. Procesem eliminace zbyla ona. Co by ode mne v tuto dobu mohla potřebovat, však bylo mimo moji představivost.

Když jsem otevřel dveře, stála tam opravdu ona – významně s lahví vína v ruce.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem nechápavě. Byl jsem rád, že jsem si přes otcovu starou košili natáhl černý svetr. Nesnáším mudlovské oblečení! Ble!

„Ahoj,“ odpověděla. „Nedáte si sklenku?“

Nu, příležitostně takovému pozvání neodolám…

Nechal jsem ji vstoupit, ale pojal jsem podezření ohledně jejího záměru, proč sem přišla. „Otec už spí, budete si muset vystačit se mnou.“

„To je v pohodě,“ odpověděla a zdála se být mojí poznámkou lehce zmatená.

V každém případě jsem zavětřil potenciálně dlouhou noc, když nalitou skleničku na jeden zátah vypila.

„Šoupnete mi tam další?“ požádala a přisunula sklenku. Co jsem? Její zatracený osobní barman?

„Něco je špatně?“ Seděl jsem v křesle a prohlédl si ji. Zhroucená na pohovce vypadala, že už mohla vypít pár drinků jinde. „Dlouhý boj za spravedlnost se ukázal být náročným?“

Energicky zavrtěla hlavou. „Ale ne. Právě se zabývám jen nějakými nicotnými spory o platových podmínkách u svatého Munga.“

Tedy nicotnými, ano? Dobře.

Dlouze vydechla, až to znělo jako hlasitý povzdech. Koutky úst se jí zvedly, ale humor v tom nebyl. „Mám narozeniny.“

Tedy, asi jsem slyšel dobře, že? I když mě překvapilo, že si zvolila takovéto východisko, to jest – zkárovat se. Což jsem až dosud považoval za hájemství takových skutečných zoufalců a ztroskotanců, jako je moje maličkost.

„Kde je Potter? Určitě by vás neopustil v… tak významný den.“

Zaúpěla. „Chtěl uspořádat večírek, ale řekla jsem mu, že budu dlouho v práci. Poslední co chci, je oslava.“

Vyskočil jsem na nohy, abych prohledal zásobu lihovin. „Budeme potřebovat něco silnějšího než ten ocet, co jste donesla.“

To ji rozhořčilo, ale výraz se jí změnil, když uviděla, s čím jsem se vrátil. „Vidím, že v této oblasti máte zkušenou ruku.“

„Zjistíte, že jsem napsal knihu o využití umělých stimulantů za účelem zapomenutí nežádoucích událostí.“

„Vlastně jsem ji patrně viděla v polici V Krucáncích a kaňourech. Ležela vedle Ronova ‚Jak se stát sobeckým kreténem krok za krokem‘.“

Její hlas si nesl tolik jedu, až mě to překvapilo. Následně jí v krku zmizela štědrá dávka brandy, kterou jsem jí nalil.

„Zpomalte, Grangerová,“ varoval jsem ji. „Za tohle jsem zacáloval slušnou sumičku a – rád bych připomněl – v současnosti jsem mužem s omezenými prostředky.“

Na tváři se jí rozlil úsměv. „Promiňte. Budu se držet toho octa, jestli chcete.“

Pokrčil jsem rameny. Stejně bude pravděpodobně do hodiny totálně zlitá. 

„Chcete vědět, co dnes provedl?“ bublalo to v ní vzteky.

Vlastně ani ne, ale zjevně šlo o řečnickou otázku.

„Když jsem měla schůzku s klientem, ukázal se a začal prosit o odpuštění! ‚Promiň, Hermiono! Bylo to jen jednou! Byl jsem opilý! Nic to neznamenalo! Svedla mě!’…“

Zmlkla, aby se nadechla, a já si říkal, co jsem provedl, že jsem si tuhle tirádu zasloužil.

„Jak moc bláhová podle něho jsem?“ zasmála se rozhořčeně. „Co za chlapa neumí přijmout zodpovědnost za svoje činy? Řekla jsem mu: ‚Takže na tebe seslala Imperio, aby tě dostala do postele?‘ A víte vy co? On by na tu povídačku snad i přistoupil! Viděla jsem mu to na očích. Výmluva, aby vypadal jako oběť. To mě nadzvedlo – že prostě nemůže přiznat, že je neužitečný šmejd! Že z nás obou dělá jen blbce! Řekla jsem mu: ‚Rone! Chystám se… ‘.“

V této chvíli jsem pravděpodobně musel vypnout, protože si nepamatuji, jak dlouho její řeč pokračovala. Bylo zřejmé, že v tomto rozhovoru jsem nadbytečný, tak jsem se v duchu zabýval příjemnějšími věcmi. Zejména tím, co budu mít zítra k večeři. Nepamatuji se, jak jsem se rozhodl, ale vím, že hranolky mi už lezou krkem. Kéž bych přijal Minervinu nabídku domácího skřítka…

Nakonec moji pozornost přitáhla moje návštěva, když hlasitě zvolala: „Chlapi jsou prasata!“

„Všichni chlapi jsou prasata!“ zopakovala důrazně se zhnuseným výrazem ve tváři.

Docela mě to urazilo. „Dovolte, Grangerová, mohu být mnohé, ale nejsem prase.“

Sklenice se zastavila na půl cesty ke rtům, a pak ztěžka dopadla na stůl. Grangerová se zatvářila výbojně a já si přál, abych nechal pusu zavřenou. „Promiňte, ale základní složkou mužskosti, bohužel, je přirozenost prasete. Ano, prasete!“

„Opravdu?“ zeptal jsem se uštěpačně a ona okamžitě přešla do obrany.

„Ano! Řekněte mi, co se stalo s tou Lucindou, se kterou jste se vídal? Vsadím se, že to vím.“

Nedbale jsem pokrčil rameny. „Nu… Miloval jsem ji a nechal ji, že?“

Vysmíval jsem se jí, abych viděl, jak nabere bohorovnost, a pak bych udeřil – až na to, že po mých slovech její hněv vyprchal. Vzápětí se začala usmívat a přikývla si.

„Budiž,“ krátce se zasmála. „Ne všichni muži jsou příbuzní prasat.“

Cože to…? Pobouřením mi skoro spadla brada. Nevěřila mi! Zjevně si myslela, že má schopnost zhýralého chování je nulová!

„Proč myslíte, že nemluvím pravdu?“ zeptal jsem se, i když jsem nečekal, že přes svůj opilecký opar zaregistruje moji uraženou pýchu.

„No, když nad tím teď uvažuji… prostě si to nemyslím…“ zavrtěla hlavou. „Nee, promiňte.“

Himlhergot! Teď bylo mé ego zcela a naprosto pošlapáno! Můj vnitřní kritik se naštval! Před pár měsíci se chovala, jako bych byl nějaký neovladatelný úchyl, a teď jsem vzorem ctnosti! Nějak ji nechápu.

„Ale to je dobře, víte?“ pokračovala vesele. „A ani Harry není prase.“

Bože na nebesích.

„On by se nikdy nechoval jako blbec.“

Můj život se naplnil. Jsem na stejné úrovni jako ten pacholek Harry Potter. Nedá se nic dělat. Chci zemřít.

V chabém pokusu nepovolit uzdu zoufalství jsem změnil taktiku. „Nemyslel jsem, že vás to tolik trápí. Co se stalo s vaším: ‚sakra, no a co‘?“

Chvíli mlčela, ale pak opřela hlavu o polštáře a povzdechla si. „Ne že by… Ve skutečnosti mi Ron nechybí, abych byla upřímná, ale víte, mám svoji hrdost.“ Pochmurně se zamračila. „Viděla jsem tu kozu Moranovou. Je z těch ženských, které vždycky přitáhnou pozornost mužů. Má všechno – mozek, vzhled, hladké a zářivé vlasy…“

„Nohy…“

Můj dodatek měl být řečen potichu, ale mám hrozivý pocit, že jsem ho vyslovil nahlas. Když jsem se odvážil na ni pohlédnout, tvářila se mrazivě.

„Jo,“ odsekla a hleděla do sklenice – docela vražedně, myslím. A taky jsem zaslechl její zamumlání ‚prase‘. Tajně mě to potěšilo.

„Nakonec to ale moc neznamená,“ zamumlal jsem, abych zachránil situaci. Vidět ji bez jejího obvyklého sebevědomí a klidného zevnějšku bylo strašlivě divné.

„Ne, asi ne.“ Předklonila se a položila sklenku na stůl.

„Nebuďte tak nesnesitelně mrzutá,“ napomenul jsem ji. „Mohlo to být horší. Například jste mohla být já.“

„Ach jo, docela nás oba přepadla sebelítost, že? Potřebujeme jít do lesa a obejmout strom, nebo něco takového.“

„Promiňte?“ Obejmout strom? Copak jí alkohol poškodil mozek?

„Ano. Dělá se to, abychom se cítili lépe… nebo ne?  Nebo si to myslím špatně?“

V den, kdy obejmu strom, se vzdám veškerého zdravého rozumu. „Myslím, že by to chtělo něco víc než střet se stromem…“

„Pak s lesem?“

Načež se sama sebou pobavená rozesmála. Jen jsem připitoměle sledoval, jak se drží za břicho a otírá slzy z očí. Musela si všimnout mého naprostého nedostatku pobavení, protože se sebrala. Ale nevydržela to. Jeden pohled na mě a dostala další hysterický záchvat.

Poněkud se mi ulevilo, když se posléze zhroutila do polštářů a usnula. Líbí se mi mít k pití partnera, ale rozhodl jsem se už nikdy k tomu nepřizvat ji.

Merline, nestojí to za to.

Mimochodem, dnes ráno jsem sešel dolů a ona si jen svírala hlavu a mumlala, že za dvacet minut musí být u Starostolce.

Osobně jsem takovým chováním šokován. Představte si – Hermiona Grangerová, obhájkyně spravedlnosti, zpumprlíkovaná v soudní síni…

Co přijde dál?