Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Politické názory zde vyjádřené patří výhradně postavám a nutně nereprezentují názory autorčiny. Jestli s nimi nesouhlasíte, nekřičte na mě.

Kapitola 16.  Lobbisté

„Poppy?“ zavolal Neville po vstupu na ošetřovnu. Poppy Pomfreyová měla právě plné ruce práce s obnovením velikosti hlav tří Mrzimorů ze třetího ročníku. Zasáhla je kletba, která jim je scvrkla na velikost kulečníkové koule. Pištěli jako myši.

„Co pro vás mohu udělat, profesore Longbottome?“ Řízná Poppy před studenty upřednostňovala používání titulů a ne křestního jména. Neville to neměl rád, příliš si pak připadal jako školák. Být nejmladším profesorem ve sboru mu už tak dost připomínalo, že jeho kolegové jej učili.

„Počkám ve vaší kanceláři, ano? Rád bych s vámi něco probral.“

„Ale jistě,“ odpověděla. Neville se vytratil z místnosti a Poppy se pokusila o zvětšení hlav.

Po několikerém pronikavém zapištění, ječení a vzlycích se konečně posadila za svůj stůl a s očekáváním na Nevilla pohlédla. „Co pro vás mohu udělat, Neville?“

Při oslovení jménem se Neville viditelně uvolnil a rozmluvil. „Poppy, jestli vám něco navrhnu, zůstane to zcela diskrétní?“

Lékouzelnice přikývla.

„Co byste řekla na malou bokovku?“

ooOOoo

„Harry!“ zazněl v uvítání hluboký hlas ministra Kingsleyho Pastorka. Hbitě přešel k Harrymu a vtáhl ho do přátelského objetí. „A Hermiono – vás taky rád vidím,“ i ji sevřel v náručí. Když ji pustil, odmlčel se a zaměřil se na třetí postavu v kanceláři.

„Severusi,“ pomalu přešel k vysokému kouzelníkovi a nabídl mu ruku. Severus zaváhal, ale nakonec ji přijal. „Rád vás zase vidím,“ pravil Kingsley upřímně. „Prosím, posaďte se všichni.“ Hermiona a Harry si vybrali židle přímo před Pastorkovým stolem a Severus se posadil vzadu v místnosti.

„Musím přiznat, že mě překvapilo, když jsem se doslechl, že mě chcete vidět všichni tři. Docela nepravděpodobné spojení, že ano?“ Zamyšleně si je prohlédl způsobem, který Severusovi znepokojivě připomněl Albuse Brumbála. „Ačkoli možná ne tak nepravděpodobné.“

„Kingsley,“ začala Hermiona (shodli se, že by ona měla být jejich mluvčí), „chtěli jsme s vámi mluvit o tom, co ministerstvo dělá pro kouzelníky a čarodějky, kteří od války přišli o domovy a práci. A máme pro vás nějaké návrhy.“

Kingsley si povzdechl jako každý politik, který se doslechne o těžkém údělu svých voličů. „Je to příšerný problém, na který jsem se už pokusil poukázat.“

Hermiona zvedla jedno obočí a Harrymu tak velmi připomněla Severuse. „Za šest let ministerstvo nepředložilo ani jeden program nebo řízení, kterým by na tento problém poukázalo, a počet potřebných roste den za dnem.“

Jestli Kingsley myslel, že se k nim bude chovat jako politik a že mu to projde, velmi se zmýlil.

„V důsledku svého jednání během války nedokážou tito lidé najít práci nebo nedostanou půjčku, aby začali své podnikání. Končí na ulici, na drogách, jako zločinci nebo prostitutky,“ Hermionino chřípí se začalo chvět a hlasitost narůstala. „To zahrnuje všechny od dětí po Smrtijedech, přes ty zproštěné válečných zločinů, až po ty, jejichž právo vlastnit hůlku bylo odebráno Komisí pro registraci čarodějů z mudlovských rodin.“

„Všichni, jejichž hůlky byly zničeny za režimu Pána zla, získali anulování a zpět právo hůlku vlastnit,“ bránil se Kingsley.

„To není tak úplně pravda, Kingsley,“ skočil mu do řeči Harry. „Dolores Umbridgeová nařídila spolu se zničením jejich hůlek i zničení jejich magie. Mnozí se ještě nezotavili, ale nepřejí si vrátit se do mudlovského světa.“

„A ne jen to – navíc je ani nikdo nepřijímá jako kouzelníky!“ protestovala Hermiona. „Tehdy nemuseli mít rádi Umbridgeovou nebo ministerstvo, ale buďme upřímní, Věštec nikdy přesně nepopsal, co se dělo, a mnoho soudů bylo uzavřeno a zápisy zapečetěny, pokud vůbec soudy proběhly, takže se lidem nedostalo ani omluvy!“

Před setkáním se rozhodli zaměřit na širší kouzelnickou populaci, která potřebovala pomoc po válce, ne na jejich vlastní zájem.

„A pak jsou tu ti, kteří ve válce přišli o všechno – ti, kteří přišli o domovy, majetek a živobytí,“ pokračoval Harry. „Ti také potřebují pomoc. Ministerstvo i teď stále jen řeční, co komu patří, a mezitím mnoho lidí uvízlo v zapomnění bez možnosti zajistit si nebo udržet trvalou práci ze strachu, že budou muset odejít, až se vrátí právoplatní majitelé.“

„Dobře, vy dva,“ Kingsley pozvedl ruce, aby je zastavil. „Jsem si dobře vědomý nedostatků této státní administrativy. Souhlasím, že vývoj je pomalý. Vy víte stejně jako já, že v této budově se stále nacházejí vlivní lidé, kteří úspěšně blokují nebo zpomalují legislativu a programy na pomoc těmto obyvatel.“

„Ale vy jste ministr kouzel – právoplatný a trvalý ministr kouzel,“ oponoval Harry. „Co by vám mělo záležet, že je něco nepopulární, pokud je to správné? Proč nepropustit zaměstnance, kteří způsobují problémy?“

„Harry, to by bylo zneužití pravomocí. Můj ‚předchůdce‘ to dělal a já nedopustím, aby kouzelnický svět věřil, že žije pod vládou dalšího tyrana. Už tak je dost špatné, že jmenování ministra zajišťuje oligarchie a ne svobodná a otevřená demokracie.

Kdyby uvěřili, že jsou v područí dalšího megalomana a vyhodili mě, nahráli by mnohým Voldemortovým přívržencům, kteří zde v budově stále jsou a stále si drží znatelné množství vlivu a moci. Nelíbí se mi, že musím nad většinou korupce mhouřit oči, ale pokusit se ji utnout by bylo mnohem nebezpečnější. I proto to dělají – jdou po mně jako honicí psi! Čekají, že na ministerstvu provedu čistku, aby mohli demonstrovat, že se mi nedá věřit s výkonnou mocí, že změna je na místě, že budu další Tom Raddle nebo Kornelius Popletal.“

„Kingsley, kdo by to o vás mohl tvrdit?“ protestovala Hermiona.

„Mnoho lidí, Hermiono, mnoho lidí,“ prohlásil Kingsley pochmurně. „Doufal jsem, že to bude snazší, ale říkám vám – je tolik lidí, kteří by si přáli vidět u moci někoho jiného, někoho, kdy by pak byl mnohem méně shovívavý. Občas je lepší nechat běžet nedokonalý systém pod vedením někoho ze světlé strany než riskovat předání moci temnu.

Severus ví, o čem mluvím, že?“

Všechny oči se otočily k Severusovi, který jen nepatrně naklonil hlavu.

„Vezměte si, jaké byly Bradavice pod Severusem – byly očištěny od mudlorozených, zaměstnali se Smrtijedi a používalo mučení.“ Severus sebou cukl, ale Kingsley pokračoval. „Měl jste jinou možnost?“

„Kingsley,“ zavrčela Hermiona varovně. „Nemyslím, že je to srovnatelné. Pokud by Severus nedělal, co musel, je zcela jisté, že kontrolu nad školou by získal některý věrný Smrtijed, nebo by byl jeden z učitelů držen pod Imperiem, aby poslouchal příkazy Pána zla. Nemůžete ani náhodou tvrdit, že v tom byla stejná nevyhnutelnost.“

„Ale ano, Hermiono, a jsem si tím jistý. Víte, že nejsem mužem, který přehání, a že nejsem duší politik. Opravdu bych si přál, abych přeháněl.“

Harry a Hermiona si unisono povzdechli. Kdyby nálada nebyla tak pochmurná, bylo by to legrační.

„Ale pořád existuje cosi, co můžete udělat, Kingsley,“ ozval se Severus a všichni se na něj otočili. Hermiona překvapeně zvedla obočí. Severus sem šel jen zdráhavě a tvrdil, že sám po ministrovi nic chtít nebude. Našel východisko?

„Jak by mudlové řekli, lze tu zabít dvě mouchy jednou ranou. Není pochyb, že těmto lidem se musí pomoci a nejvíce dětem, které opustily moji péči a Bradavice před dokončením studia. Potřebných kouzelníků a čarodějek jsou stovky, jak už řekli slečna Grangerová a pan Potter.

Poslední dvě války byly prakticky bojem mezi soupeřícími civilními skupinami občanů – Smrtijedi na jedné straně a Fénixův řád na druhé. V tomto konfliktu ministerstvo samo sehrálo jen malou roli a skutečnost, že se vše tak vyhrotilo, naznačuje, že ministerstvo nebylo, a stále není, fungujícím nástrojem vládnutí. Mudlové na to mají výraz ‚zhroucený stát‘, což popisuje stát či národ, jehož vláda postrádá efektivní kontrolu nad územím a skutečná moc je soustředěná do rukou jiných, vojenských vůdců nebo gangů nebo teroristických organizací nebo náboženských skupin. Myslím, že je poctivé říct, pane ministře, že kouzelnická Británie je zhroucený stát a je tomu už nějakou dobu.“

„Severusi -“

„Přemýšlejte o tom, Kingsley. Pokud by ministerstvo skutečně mělo kontrolu nad obyvatelstvem, došlo by k nějaké kouzelnické válce? Že by šílenec získal takovou moc, která by stála tisíce životů během dvou desetiletí? Nic takového se v efektivně řízeném státu neděje. Nic takového se nestalo v žádné jiné kouzelnické populaci a vy i já víme, že se vyskytly příležitosti, aby se něco podobného stalo i jinde.“

„Ministerstvo není velkým hráčem…“

„Kingsley! Jako člen Řádu víte, že to není pravda. Přidal jste se k Řádu, protože jste viděl, jak ministerstvo zavírá oči před skutečnou hrozbou. A i když se angažovalo, nemělo zdroje na ochranu lidí na požadované úrovni. Bystrozorské oddělení je příliš malé na cokoliv skutečného – víte to ze svého působení tam.“

Kingsley měl stisknuté rty a nijak se nepokusil Severusovo tvrzení popřít.

„Takže jestli to, co říkáte, je pravda a opravdu zde existují jedinci se silou chopit se první příležitosti – a já s vámi nemohu nesouhlasit, že jde o skutečnou hrozbu – pak musíte zajistit, aby ministerstvo dokázalo chránit sebe a své lidi. Poslední, co potřebujeme, je třetí kouzelnická válka, která je pravděpodobným scénářem. Až na to, že zde již není žádný Fénixův řád, protože za té poslední byl zdecimován, a obyvatelstvo jako celek se po ní stále ještě vzpamatovává, takže bude mít ještě menší zdroje pro odpor. Lidé jsou vyčerpaní. Už nechtějí bojovat.

Poslední válka byla v první řadě bojována a rozhodnuta ve škole, u Merlina! Děti byly pěchotou světlé strany, to ony bojovaly a umíraly, aby zastavily Pána zla. To se nesmí opakovat.

Co potřebujete, je kouzelnická armáda.“

Hermiona s Harrym na Severuse jen zírali. Kdy k tomuto došel? Vyměnili si pohledy, ale neměli tušení.

„Co tím myslíte?“ zeptal se Kingsley.

„Myslím tím, že potřebujete loajální, vycvičenou sílu, kterou povoláte v případě významné krize – státního převratu dalším rádoby Pánem zla nebo přírodní katastrofy nebo propuknutí prudce nakažlivé nemoci nebo invaze vnějších vojsk a tak podobně. Lidé touží po bezpečí, ale nemohou počítat s dalším Albusem Brumbálem, který je přijde zachránit spolu se skupinou nadšených bojovníků jako nějaký dues ex machina.

‚Armáda‘ je asi špatný název. Spíše by šlo o domobranu. Získal byste věrnost a vytrénoval velký počet obyvatel, které byste povolal v naléhavém případě, ale měl byste také základní skupinu bojovníků připravených na menší zásahy. Oba víme, že ne každý loajální Smrtijed byl chycen, ne všichni temní kouzelníci zmizeli. Oba víme, že nejen Malfoyovi financovali Pána zla. Tato síla by byla dobrá a dovolila by bystrozorskému oddělení soustředit úsilí na případy více odpovídající jejich tréninku. Bystrozorové se mají potýkat s trestnou činností, ne s politickými intrikami a válkou.“

Kingley pomalu přikývl. „A to má souvislost s Harryho a Harmioniným problémem?“

„Máte zde ideální populaci, která může být ministerstvem najata jako domobrana. Můžete udělat, co je nezbytné pro zajištění jejich věrnosti – slib na hůlku, kouzelnou přísahu jako neporušitelnou, nebo vázací kouzelný kontrakt. Samozřejmě se tím nevyřeší problém všech, ale pro některé se to stane příležitostí. Získáte lepší bezpečnost, což stabilizuje ministerstvo a navíc i vás. Také z ulic stáhnete budoucí kriminální živly, narkomany a prostitutky, protože tím zároveň vytvoříte jakýsi sociální program.“

„Nejsem si jistý, zda je kouzelnickým právem armáda povolena. Budu to muset přednést Starostolci a tam se najdou tací, kteří vytváření armády budou považovat za stejné, jako když to podnikl Pán zla.“

„Jsou tam takoví pitomci, ale každý s mozkem pochopí, o co jde. Mnoho let jsem poslouchal nářky na ministerstvo, že je příliš slabé a příliš těžkopádné. Je příliš slabé, když dojde na bezpečnost, a příliš tyranské v otázkách občanských práv. Člověk nemusí být obětován pro druhého. Jestli zajistíte bezpečnost, získáte páku pro uvolnění občanských práv, protože bude méně důvodů pro jejich restrikci. Kolik lidí bylo odesláno do Azkabanu bez řádného procesu? Kolik z nich mělo u soudu právního zástupce? Kolik domů bylo neoprávněně prohledáno? Kolik dědičného majetku bylo zadrženo? Vše toto bylo provedeno ve jménu bezpečnosti a víte stejně dobře jako já, že v tom nic pro zajištění bezpečnosti nebylo.“

„Severusi, vy předpokládáte, že pouhá přítomnost takové síly vytvoří stabilitu. Je opravdu domobrana známkou silného a bezpečného státu? Studoval jsem mudlovské dějiny jako vy. Dobře víte, že silná domobrana často zakrývá slabý stát. Pokud do toho ministerstvo půjde, pokud vytvoří armádu v čase míru, bude to vypadat, že kouzelnická Británie opět upadá to totality. Bude vypadat tyransky a nikdo ze Starostolce nebude ochotný jít do změny zákonů, které omezí občanská práva.“

„Kingsley, zníte, jako byste se bál udělat jakýkoliv krok vedoucí ke změně,“ poznamenala Hermiona tiše a s nezaměnitelným zklamáním.

„Změny se nestávají za noc,“ pravil Kingsley posmutněle.

„Ano, to jsem četla ve vašich brožurách,“ odsekla Hermiona.

Kingsley zareagoval: „Jsem jeden muž. I kdybych souhlasil se vším, co jste mi řekli, nemohu vyvíjet tlak na okamžitou změnu, která musí proběhnout postupně. Ten vývoj a rovnováha, které máme, jsou velmi křehké. Zítra se může rozpadnout. Je mi to líto, ale tentokrát vám nemohu pomoci. Možná za pár let, až pokročíme dál a svět snad bude klidnější. Ale dnes… je mi to líto.“

Kingsley opravdu vypadal lítostivě.

„Rozumím, Kingsley,“ Harry mu nabídl ruku. „Cením si toho, že jste si na nás udělal čas. Rozumíte našemu znepokojení a vím, že až budete moci, pomůžete.“

Hermiona a Severus tomu nevěřili, ale velice chtěli.

„Rád jsem vás všechny viděl,“ loučil se Kingsley. „Nadnesli jste důležité téma a já na náš rozhovor nezapomenu. Až budu moci, pomůžu.“

Vyměnili si díky a rozloučení a vrátili se na Grimmauldovo náměstí.

„To bylo skličující,“ nadnesla Hermiona, když se usadila na pohovce v obývacím pokoji. Severus se k ní připojil, vzal ji za ruku a jemně ji pohladil. Na Severuse to bylo velmi veřejné vyjádření lásky, téměř až bolestivé. Harry se velice snažil zakrýt úsměv. „Toliko k tak zvané ‚budoucnosti kouzelnické Británie‘. Nikdy by mě nenapadlo, že uvidím Kingsleyho Pastorka tak rezignovaného.“

„Čekal jsem, že ministerstvo nebude ta nejlepší cesta,“ pravil Severus. Nešlo zcela o já-vám-to-říkal, ale bylo to blízko.

„Museli jsme to zkusit,“ oponovala Hermiona. „Alespoň můžeme říct, že jsme se pokusili.“

„Jiný ministr by nás pořádně uřknul, kdybychom mu vpadli do kanceláře, zkritizovali všechny jeho úspěchy a požadovali obsáhlé společenské změny,“ dumal Harry. „To od nás bylo vážně troufalé, že? Kingsley měl víc trpělivosti, než jsme si mysleli.“

„Čím víc se věci mění, tím víc se mění v to samé, Harry,“ vložil se Severus tiše. „Je v povaze každého ministra slibovat rozsáhlé změny, jen aby se vrátil k předchozímu řádu věcí.“

„Myslela jsem, že zcela napraví škody napáchané Popletalem, Brouskem i Břichnáčem,“ řekla Hermiona. „Dalo by se říct, že kyvadlo neletí novým směrem tak dlouho, aby vyvážilo skutečnost, že se kdysi houpalo příliš daleko v opačném směru. Ministerstvo našeho dětství bylo tyranské a starající se o svoji záchranu a intrikující víc než císařský dvůr,“ Harry a Severus měli naštěstí mudlovský základ nezbytný k porozumění tohoto přirovnání, „takže Kingsleymu rozumím, že nechce vypadat stejně. Malá změna čas od času se s větší pravděpodobností uchytí a bude vypadat demokratičtěji. Opravdu nejde o špatnou strategii k uchování stability.“

„Stabilita se přeceňuje,“ oponoval Severus.

„V každém případě,“ pokračovala Hermiona, „tato cesta je nám zavřená. Budeme muset najít jiný způsob.“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, jsme hotovi. Souhlasil jsem, že půjdeme na ministerstvo, nic dalšího jsem neslíbil.“

„Ale Severusi -“ protestoval Harry.

„Ale nic, Harry,“ Severus použil stejný tón jako pro utišení třídy. „Je konec. Šlo to přesně tak, jak jsem čekal, takže zklamaný nejsem. Budu pokračovat v tom, co jsem dělal vždy. Není to perfektní situace, ale mnohem lepší než alternativa, která neexistuje.“

Vstal a bez dalšího slova vyšel po schodech vzhůru. Hermiona zavrtěla hlavou. „Nesnesitelný chlap.“

Harry přikývl na souhlas. „Ano, ale je to teď tvůj nesnesitelný chlap.“

„Bohužel.“

Harry obsadil Severusem uvolněné místo a položil jí ruku kolem ramen. „Vždycky existuje jiná cesta. Vím, že žádnou nevidí, ale to neznamená, že žádnou nechce vidět. Nejspíš je zvyklý na takový postoj a Kingsleyho odmítnutí jej jen utvrdilo, že toto musí zvládnout sám.“

Hermiona si povzdechla. „Pořád mu říkám, že v tomto už není sám a on pořád říká, že rozumí.“

„Ale starého psa novým kouskům nenaučíš, že?“ pousmál se Harry. „Popřemýšlej o tom – sám se o děti stará už pět let. My jsme zapojení, kolik, osm měsíců? A taky vezmi do úvahy jeho předchozí život v Bradavicích, kde v podstatě udržoval rovnováhu války, a kdyby neudělal vše správně, vypuklo by peklo. Určitě chápe, že teď má podporu, ale zakořenilo to v něm moc hluboko.“

Hermiona přikývla. Kdo by si pomyslel, že zrovna Harry Potter jí jednou bude vysvětlovat psychiku jejího milého? Ostatně koho by napadlo, že Severus Snape bude řečený milý?

ooOOoo

Hermionu ráno vzbudilo Severusovo tiché oblékání ve světle skomírajícího ohně.

„Co vstáváš tak brzo?“ zeptala se ospale.

„Musím jít do Azkabanu,“ odpověděl zpříma.

„Proč, něco se stalo?“

Zavrtěl hlavou. „Mám tam jednoho absolventa, kterého se snažím navštěvovat alespoň jednou měsíčně.“

Hermiona se zamračila. Nevzpomínala si, že by do Azkabanu šel, co si spolu začali, a to už je tři měsíce. Jako by slyšel její myšlenky, odpověděl. „Obvykle chodívám během dne, když jsi bývala v práci, nebo učíš. Ale dnes chci jít brzy, abych měl volné odpoledne.“

Hermiona přikývla. „Můžu jít s tebou?“

Severus si zapínal košili, ale zarazil se a vzhlédl. Tušil, že jednou bude chtít jít, ale stejně jej překvapilo, že to navrhla.

Opravdu bych neměl, pomyslel si. Kéž by chtěla jít kamkoliv jinam.

„Hermiono… já ti nevím… byla jsi někdy v Azkabanu?“

Zavrtěla hlavou.

„Není to nic pro citlivá srdce,“ varoval ji. „Je to velmi, velmi depresivní místo. Mozkomorové tam stále jsou a vězení je přeplněné. Těla lidí po polibku tam prostě jen… leží, ani živá, ani mrtvá. Všude se ozývá jekot a křik vězňů, kteří pomalu ztrácejí rozum. Black vám všem určitě popsal, jaký je život v Azkabanu. Od té doby se to bohužel vůbec nezměnilo.“

„Když to podáváš takto…“ zaváhala Hermiona, odsunula přikrývku a přešla ke své straně skříně, která měla normální rozměr, ale jakmile se otevřela, objevila se velká šatna.

„Nelžu, Hermiono, je to tam tvrdé.“

„Další důvod,“ prohlásila odhodlaně. Chvíli váhala, zda si obléct hábit nebo mudlovské oblečení. Rozhodla, že hábit bude asi nejlepší proti chladu, který vytvářeli vždy přítomní mozkomorové. „Musí žít v tomto prostředí. To nejmenší, co můžu udělat, je hodinová návštěva.“

Věnovala Severusovi pohled nepřipouštějící odpor a ten jen přikývl.

„Hermiono,“ začal, když se oblékli a vyšli do chladného, šedivého rána, „opravdu to nemusíš dělat. Azkaban… je náročný.“

Hermiona popadla jeho ruku a stiskla. „Nebojím se, Severusi. Jsem s tebou.“

„Bláhová holko,“ prohlásil láskyplně. Vrátil jí stisk, zavřel oči a zaměřil se na přemisťovací bod na malém ostrově, na němž byl postaven Azkaban. Přemístil je oba.

ooOOoo

Hermiona při přemisťování vždy zavírala oči. Pomáhalo jí to se soustředěním na přemisťovací bod a také po cestě získala chvíli na zorientování. Vedlejší výhoda tohoto byla, že cítila místo dřív, než ho uviděla; velmi důvěrně tak byla obeznámena s tím, jak jsou která místa cítit, a dokázala je odlišit, ještě než otevřela oči.

Po přemístění do Azkabanu cítila jen chlad.

Ocitli se uvnitř komnaty bez oken, která vypadala jako zrezavělý kov. Viděla, jak se dech sráží do bílých obláčků. Celé to místo ji zbavovalo smyslů. Někde tu musí být dveře, někdo musí vědět o jejich příjezdu. Žádný východ, žádná cesta ven, zcela uvězněni. Alespoň se odtud mohli odmístit… mohli, že ano? Nic neslyšela, nic neviděla, nic necítila – nic, jen chlad. Sevřela Severusovu ruku pevněji a on ji konejšivě stiskl.

„Je to v pořádku,“ zašeptal. Vynadal si, že ji nevaroval ohledně přemisťovacího bodu. Věděl, že nenávidí uzavřené prostory. Pitomče.

Najednou cosi hlasitě zařinčelo. Hermiona okamžitě vytáhla hůlku a divoce se otočila, až jí vlasy kolem hlavy zavlály a šlehly Severuse po obličeji. Před nimi se objevily dveře. Severus to očekával. Samy se otevřely a Severus je jimi provedl. Kráčeli dlouhou chodbou osvětlenou jen pochodněmi v držácích vzdálených asi tři metry od sebe. Hermioně to trochu připomnělo mudlovské filmy o upírech, které jako malá sledovávala s tátou. Z té vzpomínky se jí udělal knedlík v krku, ale polkla jej a zaměřila se na svůj úkol. Toto nebylo transylvánské sídlo, zde nebyl žádný svůdný upír. Byli ve vězení, aby navštívili dítě.

Severus se nezmínil, koho jde navštívit, ale udělá to v pravý čas. Kdykoliv navštívil některého z absolventů, obyčejně nebýval moc hovorný. Netušila, jestli si myslel, že by nepřišla, nebo věděl, že by se před příchodem trápila. Snad to druhé – ráda by si myslela, že jí věří dost na to, aby věděl, že jej bude následovat kamkoliv. I do samého pekla. V němž se mohli právě teď nacházet. Došli ke strážci.

„Hůlky, prosím,“ pokynul strážce znuděně. Oba je položili na pult a strážce je převážil a zkontroloval a zjistil jejich totožnost. Hermioně se vrátila vzpomínka, jak stála u Gringottových v pro ni neobvyklém černém hábitu a byla požádána o hůlku. Jen tak tak dokázala potlačit zachvění ze vzpomínky na chvíle, kdy představovala Belatrix Lestrangeovou.

„Za kým jdete?“ zeptal se strážný bez zájmu.

„Za Lennoxem Gibbonem,“ odpověděl Severus. Strážný poklepal na nějaké papíry hůlkou a oznámil: „Je nahoře. Patro deset, cela 234. V cele nesmíte použít žádné kouzlo.“

„Není tam návštěvní místnost?“ zeptala se Hermiona zoufale. Severus zavrtěl hlavou, když se jim hůlky vrátily, a pobídl ji, aby jej následovala.

Na celém tomto místě nebyl ani kousek přirozeného světla, všimla si Hermiona. Všechno kolem si neslo výraznou atmosféru vězení – bašta s pochodněmi, vlhké kamenné zdi, pavučiny, zvuky vzdáleného nářku. Poprvé, když uslyšela kvílení, myslela, že se jí to jen zdá, tak bylo vzdálené a slabé. Ale jak mířili nahoru schodišti a chodbami, slyšela lépe a lépe. Bylo to děsivé a vtíravé, a lidé zde takto žili. Není divu, že se zbláznili. Není divu, že Sirius nebyl nikdy zcela v pořádku. Po dvanácti letech v této příšerné díře by přišel o rozum každý.

Na tomto patře nebyli mozkomorové fyzicky přítomní (doufala, že podle vězeňského řádu byla ta hrozná stvoření za přítomnosti návštěv stažena), ale jejich vliv na atmosféru byl nezaměnitelný – studený vzduch, temnota, vlhko, pocity zoufalství. Hermiona se uklidnila – studovala trochu nitrobranu, když se připravovala na hledání viteálů, a teď po ní sáhla. Skryj myšlenky a vzpomínky, kterých si nejvíc ceníš. Zaměř se na teplou ruku, která drží tvoji. Dýchej.

Došli ke dveřím 234. Byly z oceli a plné těžkých šroubů. Jen tenký průzor ukazoval postavu uvnitř cely s malým oknem. Hermiona si říkala, jestli by neměli něco udělat, aby se dveře otevřely, ale Severus jen stál a trpělivě čekal. Jelikož toto absolvoval víckrát než ona, následovala jeho příkladu a rovněž čekala, až se něco stane. Nemusela čekat dlouho. Dveře se brzy se zaskřípěním otevřely. Severus opatrně vstoupil a táhl Hermionu za ruku.

Ubohá bytost uvnitř cely se choulila v jednom rohu – z vězeňského oblečení zbývaly už jen šedé hadry a byla zabalena do tenké deky. Chvěla se. Bylo zde chladno a to nebohé stvoření mělo jen dvě vrstvy na ochranu. Ucítila nutkání vytáhnout hůlku a změnit je v něco silnějšího, ale uvědomila si, že zde nemůže použít kouzla. Nejspíš byla blokována. Poté, co se Sirius Black v cele úspěšně přeměnil do zvířecí formy a Barty Skrk mladší převzal podobu matky za užití mnoholičného lektvaru, pochybovala Hermiona, že by ministerstvo nechalo nějakou další skulinku.

Severus pustil její ruku a přiblížil se k postavě v rohu. Jemně se dotkl jejího ramene a vytrhl ji z cokoliv-to-bylo (spánek? strnulost?). Postava byla hubeným mužem, ale vzhledem k věku dětí, o které se Severus staral, tento mladík ještě nedosáhl dvacítky. Vyzáblost mu bez pochyb přidala roky, které by v jeho tváři jinak vidět nebyly. Chlapec zaznamenal, kdo přišel, a padl na Severuse, který jej bez zaváhání objal. Pak se hoch začal třást a Hermiona si uvědomila, že asi pláče. Najednou měla pocit, jako by narušovala něco velmi intimního, něco soukromého, a chtěla odejít. Severusův pohled její názor změnil – pobídl ji, aby přistoupila. Klekla tedy na špinavou, vlhkou podlahu vedle nich.

„Pane Gibbone,“ oslovil jej Severus jemně, „toto je Hermiona.“ Chlapec při jejím jméně trhl hlavou (jistě je poznal – Hermiona byla jedna z celebrit kouzelnického světa), ale Severus jej utišil. „Je zde se mnou, je to přítelkyně a chce vás pozdravit.“ Chlapec jej ostražitě pozoroval. Zjevně ji vnímal jako hrozbu.

Pomalu k němu natáhla ruku. „Ráda vás poznávám, Lennoxi,“ řekla tiše. Chlapec nejdříve nereagoval, ale nakonec vztáhl špinavou ruku k její a ochable ji krátce podržel. Kůži měl bledou a mdlou – kdy naposledy se jí dotklo slunce? Lpěl na Severusovi jako na záchranném kruhu – jak často se tohoto chlapce někdo dotýkal? A co udělal, že si zasloužil takovouto mizernou existenci?

„Jen pamatujte… pouze šest měsíců,“ konejšil jej Severus. „Držte se od problémů dál, rozumíte?“ Chlapec přikývl. „Dobře.“

Severus byl k Hermioně vždy milý a utěšující a ke svým svěřencům na Grimmauldově náměstí byl vlídný, pokud ne přímo laskavý. Ale vidět jej s absolventy byla zkušenost jako žádná jiná. Byl soucitný, starostlivý, byl… otcovský. Bylo jasné, že mu blaho těchto dětí leží na srdci, přesto to choval jako hluboké, temné tajemství. Jistě, kdyby jí před rokem někdo řekl, že Severus Snape, zpět z okraje smrti, se stane něžným a milujícím k dětem, odmítla by to jako pitomost.

O Severusově dětství toho stále věděla jen málo, ale měla podezření, že se mu od rodičů nedostalo mnoha objetí, a v jeho nejtemnějších dnech před dvacítkou se pravděpodobně nesetkal se skutečnou náklonností. Jak rozdílný mohl být jeho život, kdyby měl někoho, kdo by jej tehdy podržel? Jaký rozdíl mohlo přinést pár objetí?

Po chvíli Hermiona poznala, že se blíží konec jejich návštěvy, a ustoupila na chodbu, aby jim dopřála soukromí a oni si tak mohli promluvit. Tam ji najednou zaplavilo zoufalství. Ukradla rodičům jejich vzpomínky a vzala jim jejich životy. Výsledkem toho neměla rodinu. Mnoho jejích kamarádů zemřelo. Neměla skutečnou práci. Děti, se kterými tak tvrdě pracovala a na kterých jí tak záleželo, se mohly těšit jen na toto hrozné místo, jakmile opustí bezpečí Grimmauldova náměstí. Ministerstvo bylo stejně zkorumpované a neefektivní jako vždy a ani Kingsley Pastorek to nemůže zachránit. Byla zamilovaná do muže, který bude navždy milovat ducha.

Počkat, milovat?

Ruce se jí třásly a opožděně si uvědomila, že se chvěje v tom nejmrazivějším chladu za celá léta. Necítila tento chlad od… ach. Necítila takový chlad od závěrečné bitvy v Bradavicích, kdy se na ni, Harryho a Rona hnal roj mozkomorů.

Vzhlédla ke třem příšerným postavám s kápěmi. Nikdy dřív nebyla mozkomorovi tak blízko. Harry vždy seslal rychlého Patrona a držel je z dosahu. Tři stvoření se před ní prostě jen vznášely. Musí zmizet. Musí seslat Patrona.

Ale… jakou šťastnou myšlenku by mohla použít, když vše ve světě a jejím životě šlo špatně? Pozvedla hůlku třesoucí se rukou a pokusila se najít šťastné vzpomínky.

„Expecto patronum!“ vykřikla. Ale z hůlky vystřelilo jen pár chomáčů, které se v temnotě zavířily a vyprchaly. Pokusila se znovu, ale se stejným výsledkem. Mozkomorové se přiblížili, čněli se nad ní a vztahovali k ní ruce. Proč musí mít pořád takové problémy při sesílání Patrona?

Najednou kolem ní prostřelil záblesk bílého světla, odtlačil mozkomory na konec chodby a odehnal je z dohledu. Aniž by se ohlédla, poznala, že Severus vyšel z cely a seslal Patrona. Poznala jej, nemusela vědět, že je zde jediným člověkem, který jej dokáže vykouzlit. I kdyby jeho tvar neviděla před pár měsíci, znala jeho příběh dost dobře, aby jej poznala kdekoliv.

Severusův Patron byla stále laň.

V tichosti se vrátili na Grimmauldovo náměstí. Sklíčená atmosféra Azkabanu nezmizela, ani když opustili temné chodby a přemístili se. I když Severus z kapsy vytáhl dvě tabulky čokolády a pobídl ji k jídlu, smutek nezmizel. Díky čokoládě se dal lépe snést, ale ne zcela. Jen čas a vzdálenost mohou zlepšit náladu člověka po návštěvě takového místa.

Jakmile vstoupili do domu, svlékli pláště a usadili se u hřejivého ohně. Hermiona vzala Severuse za ruku a seděla bez hnutí, rozrušená z tvaru jeho Patrona a tím, co představoval. Teď měli skutečný vztah a vzájemně jim na sobě záleželo, ale ani jeden nemluvil o lásce. Kromě toho, miloval Lily snad už třicet pět let. Z tohoto pohledu byl několikaměsíční vztah jako nic.

Hermiona stejně nesnila o domě a o vlastních dětech. Spíš naopak. Takže opravdu, vztah a požitek ze vzájemné přítomnosti, který měla se Severusem, bylo přesně to, co oba potřebovali a chtěli. Byli partnery v důležitém závazku. Opravdu, bylo to perfektní. Není třeba, aby se někdo zamilovával.

Zatímco mlčky seděli a sledovali oheň, jejich tiché rozjímání narušil příchod zběsile vyhlížejícího Harryho.

„Viděli jste ranního Věštce?“

Severus a Hermiona zavrtěli hlavami. Odešli, než dorazila pošta. Harry byl neklidný, když jim podal noviny s přední stranou. Hermiona cítila, jak jí z tváře mizí barva, zatímco Severusova ústa se stáhla to tenké linky.

NOVÉ ZLATÉ TRIO? HARRY POTTER, SEVERUS SNAPE A HERMIONA GRANGEROVÁ NAVŠTÍVILI MINISTRA